Veselé násilné Velikonoce

Saša Uhlová

Veselost českého velikonočního násilí na ženách, byť symbolického, uvadá při pomyšlení na skutečné domácí násilí, kterému jsou ženy často vystaveny.

Tradice upadají, rituály, které přinášely do koloběhu přírody řád, mizí. Mnohdy už ani nevíme, proč některé zvyky dodržujeme, a ještě častěji je dodržovat přestáváme. Velikonoční pomlázce však, zdá se, podobný osud nehrozí. A to přesto, že je to tradice opravdu stará, pochází z dob pohanských, a výklady toho, co vlastně znamená, se různí.

Zvyk, kdy chlapci chodí a „mrskají“ děvčata, aby prý byla svěží a plodná, a ta jim na oplátku dávají vejce, symbol nového života, mi byl odjakživa strašně protivný. A neusmířilo mě s ním ani to, když jsem se dočetla, že dříve se muži a ženy vypláceli vzájemně.

Nikdy mi nepřišlo legrační, když se velikonoční interakce mezi dívkami a chlapci odehrávala na pozadí sice většinou symbolického, ale přeci jen násilí. Chápu, že hanit tradici, která je obecně přijímaná a oblíbená, se jaksi nehodí, ale svůj odpor nedokážu překonat. A hned mě napadá sousloví „zakyslá feministka“, jímž by se ženu, která se netěší na zájem opačného pohlaví vyzbrojeného pomlázkou, hodilo počastovat.

A tak se zřejmě zakysle nemohu zbavit asociací na domácí násilí, které se v legislativě sice dočkalo v posledních letech kýžených změn, přesto však zůstává velkým společenským problémem. A to zejména proto, že se o své situaci ženy bojí mluvit. Psychický a fyzický teror totiž má totiž málokdy podobu tak zřetelnou a od začátku jasnou, aby bylo možné jej snadno pojmenovat.

Žena je na jednu stranu zobrazovaná jako křehká bytost, která nic nevydrží, na druhou stranu je však vychovávaná a svým okolím formovaná tak, aby vydržela všechno. A velikonoční pomlázka je tohoto rozpolceného obrazu symbolem. Slabší, bitá bytost, která na útok reaguje darem a hlavně s humorem. Ten především nikdy nesmí ztratit.

Aby bylo jasno, nedomnívám se, že by muži, kteří chodí s pomlázkou, byli potenciálními domácími násilníky, a stejně tak si nemyslím, že by ženy, které tuto tradici dodržují, byly více náchylné k tomu stát se obětí. Jen neumím při vědomí toho, jak strašně jsou nejrůznější formy domácího násilí na ženách rozšířené, a jak málo ty ženy dokáží o své situaci mluvit, přistupovat k této tradici jako k roztomilému rituálu.

Čekala jsem, když se v médiích objevovaly příběhy týraných žen, které skončily špatně, že se na toto téma rozhoří celospolečenská diskuze, která pomůže všem mlčícím, aby už nemlčely. Aby přestaly mít pocit, že, když se vzepřou a začnou mluvit, tak jsou nesnesitelně ukňourané. Čekala jsem víckrát a čekala jsem marně. Snad bych velikonoční pomlázku vzala na milost, kdyby se ona stala spouštěčem takové debaty.

Zatím ji spíš vnímám jako symbol dobré pohody a zábavy, kterou žádný protestní hlas nesmí kazit.

    Diskuse
    April 3, 2013 v 17.36
    Některé lidové zvyky by klidně mohly upadnout v zapomenutí. Vůbec by mě to nemrzelo. Doufám, že UNESCO už mezitím nepřijalo mrskání jako tradici hodnou uchovávání :-)
    Ještě musím poznamenat, že na mě si naštěstí ani v mladším věku nikdy nikdo moc nedovolil.
    April 4, 2013 v 12.59
    Pomlázka
    Přiznám se, že jsem tento zvyk od dětství upřímně nenáviděl; nerozuměl jsem mu. Připadal mi ponižující i pro mě samého.

    Za článek mockrát děkuji, protože otázka násilí na ženách a vůbec diskriminace žen je u nás jednou z největších a zároveň nejvíce zesměšňovaných. Česká společnost je na můj vkus příliš maskulinní, konzervativní. Lhostejnost se tu vydává za toleranci.
    April 3, 2018 v 20.07
    Možná nám staré tradice dávají více moudra než sami tušíme
    Z osobní zkušenosti s tím, jakou abreaktivní funkci má třeba fašank (ostatky, masopust) a průvody masek s voděním medvěda, jsem se naučil respektu ke všem tradicím, zvláště k těm, které přežily a nebyly přitom včleněny do křesťanského hávu.

    Tato tradice třeba dávala a dává spoustu příležitostí, jak se muži mohou dostat do bližšího kontaktu se ženou a vyjadřovat ty nejniternější popudy. I když agresivní. Agrese je přeci vlastní nám všem, lidem i zvířatům, každý nějak s vlastní agresí musíme nějak pracovat, je dobré ji zkoumat, vědět o ní. Není bezpečnější formy než starý rituál. I když tam samozřejmě může dojít k excesům. Ale mezi symbolickým i zcela neomaleným vyjádřením agrese během velikonoční šlahačky lze vyjádřit i číst zcela zřetelné rozdíly! Navíc zde agrese má i další jasné hranice - třeba polední hodinu nelze podle tradice překročit za žádnou cenu a následuje trest.

    Chápu, že pro mnohé ženy, včetně té moji, patří šlahačka či mrskút mezi ty tradice nepříjemné.

    Ale dovedu si představit, že v tradiční společnosti měl tento zvyk důležitou funkci. Dnes by měl být vyloženě symbolický v zájmu společného setkávání tváří v tvář, přátelských osobních návštěv v čase internetu, tabletů a smart-phonů.

    Bez tradic budeme totiž vystaveni zcela nekontrolovatelnému násilí. Komu tento zvyk nepřirostl k srdci, může se více orientovat na další krásný velikonoční zvyk, a to hrkání na Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu, zatímco zvony se vydají na cestu do Říma.