Jaký den po velké noci?

Křesťanské Velikonoce jsou příběhem porážky a paradoxního vítězství Ježíše Krista, které člověka víry osvobozují od nároků falešných pozemských mocí, včetně neautentických nároků náboženských.

Květnou nedělí začal velikonoční týden. Tentokrát nebylo vzhledem k brzkému termínu Velikonoc a mrazivému počasí začínajícího jara snadné sehnat ratolesti, jimiž jako symboly obnoveného života přírody vítají účastníci bohoslužeb na Květnou neděli v některých křesťanských církvích Ježíše Krista vjíždějícího do Jeruzaléma. Liturgický čas je na rozdíl od času fyzikálního a času historického cyklický. Každoročně se zpřítomňuje to, co se mělo odehrát archetypálně, jak se říkávalo dříve v liturgii, „za onoho času“. Příběhy takřečených dějin spásy jsou vyjmuty ze zničující síly lineárního času. Nepropadají se do minulosti a tím vlastně do nicoty. Vždy znovu, v reálném čase a prostoru našich životů ožívají.

Ježíš přijíždí do Jeruzaléma pozdravován prostými lidmi, kteří volají Hosana synu Davidovu, oslavují toho, kdo pochází z dávné davidovské královské dynastie a kdo může zasáhnout a lid zachránit. Přijíždí však na oslu bez ozbrojeného doprovodu a jiných odznaků moci, spíše jako ten, kdo přišel sloužit. Neujímá se moci. Když o několik dní později jeden z učedníků tasí na jeho obranu meč, napomene ho. Nepřišel náboženským a politickým mocnostem konkurovat, ale také jim nepřišel poskytnout podporu tou autoritou, jíž si získal u lidu. Jeho moc je jiná, je alternativní. Není to moc ujařmující, nýbrž osvobozující. Dává naději těm, kteří jsou bezmocní, stojí na jejich straně.

Ježíš nahlížený v perspektivě Květné neděle vážně varuje ty, kteří mají plnou pusu jeho jména a přitom jsou omámeni mocí. Když se hned v prvních dnech ukázalo, že nový papež František následuje Ježíše, vyhlásili stoupenci imperiální církve poplach. Michal Semín v článku Přichází s Františkem i soumrak papežství a další vlna progresivně pojatých reforem? na České pozici ze 14. 3. 2013 píše na téma papežových prvních gest, když poprvé vystoupil na balkón nad vchodem do svatopetrské basiliky: Zcela při něm absentovaly jakékoli viditelné známky a projevy papežské autority – František hovořil výhradně o svém zvolení biskupem Říma, nikoli papežem celé církve, oslovil pouze římské věřící, ani základní křesťanské modlitby, přestože na náměstí sv. Petra byli lidé ze všech koutů světa, se nemodlil latinsky, nýbrž italsky, a před tím, než požehnal „městu a světu“, vyžádal si modlitbu přítomných věřících za sebe samého. Žádný z těchto aspektů nenasvědčuje tomu, že by chápal svěřený úřad tak, jako papežové v minulosti, s vědomím moci, jíž se žádná jiná, v církvi ani ve světě, nevyrovná.

Představa Ježíše Krista, který posvěcuje a tím garantuje politickou moc, nebo který jako vojevůdce bojuje se světskou mocí, je absurdní. Podobně nesmyslná je představa Ježíše latifundisty a Ježíše se stamilionovými a miliardovými konty v bankách. Je záhadou, jak málo udivují stejné příznaky u těch, kteří řídí různé větve Ježíšova velkého celosvětového společenství. A je pochopitelný úděs služebníků moci a mamonu z toho, že na stolec Petrův dosedl křesťan.

Další dny velikonočního týdne potvrzují zvláštní ráz Ježíšova kralování. Na Velký pátek si křesťané čtou příběh končící přibitím Ježíše korunovaného trním na kříž s nápisem Ježíš nazaretský, král židovský. Někdo tuto část biblického vyprávění čte jako přitakání smrti, jako memorandum nekrofilního náboženství, které je vždy zároveň náboženstvím autoritativním. Ježíš nevyhledává smrt a krátce před ukřižováním se modlí: Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš. (Marek 14, 36) Ježíš miluje život a u evangelisty Jana dokonce říká, že sám životem: Já jsem ta cesta, pravda i život. (Jan 14, 6). Ježíšova královská moc utrpí porážku.


 A pokud řekneme, že přece vítězí, pak to není vítězství brutální síly, technicky dokonalejších zbraní a sofistikovanější strategie a techniky. Moc vybavená soudními a vojenskými prostředky nad Ježíšem zvítězila, ale naděje spojená s Ježíšovým dílem a s jeho bytostí nebyla poražena. Arogance mocných, před níž se vedení církví potupně sklání a již pak neuměle napodobuje, hrozí znovu porazit Ježíše a jeho dnešní učedníky, ale smíme doufat, že poslední slovo není jejich.

Možná o den dříve, než nastoupilo tragické finále vyprávění, stoluje Ježíš s okruhem svých blízkých, možná šlo o seder, o velikonoční hostinu, při níž si Židé připomínají vysvobození z egyptského otroctví. Čteme-li biblickou knihu Exodus, sledujeme, jak se v zájmu osvobození lidu izraelského rozehrává mohutné instrumentárium ran dopadajících na nic netušící a asi nevinné obyčejné Egypťany a jak se nakonec rozestoupí vody Rákosového moře a umožní Izraeli přejít suchou nohou na druhý břeh. Nad pronásledovateli se však vody jednou provždy zavřou.

Když Ježíš při této hostině podává spolustolovníkům nekvašený chléb a pak jeden z pohárů vína, mluví o svém těle za nás vydaném a o krvi za nás prolité. Tentokrát nejsou ve hře rekvizity jako žáby, komáři, mouchy, kobylky, ba i vředy a mor seslané na protivníky. Ježíš vyhlíží k tomu, co ho čeká, ale počítá s vítězstvím. U Lukáše záhy říká svým následovníkům: A vy jste ti, kdo se mnou v mých zkouškách vytrvali. Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně, abyste v mém království jedli a pili u mého stolu… (22, 28 – 30) Jeho vítězství ani kralování učedníků však, jak víme z biblického a pobiblického pokračování příběhu, nebylo založeno na bohatství a síle.

Vše ve vyprávění směřuje k lidské emancipaci, o vysvobození. Ježíš v Janově evangeliu (8, 32) říká: Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. Když posluchači protestují, že přece nikomu neotročili, jak Ježíš může říkat, že se stanou svobodnými, dovídají se, že nejde (jen?) o osvobození od vnější moci, ale také o osvobození vnitřní.

Účast na Ježíšově porážce, ale také na jeho vítězném životě, tak jak je připomínají čtení a obřady velké noci z Bílé soboty na Neděli Zmrtvýchvstání Ježíše Krista, člověka vnitřně osvobozuje a posiluje k tomu, aby ve zdánlivě beznadějném zápase s ekonomickými a politickými mocnostmi a v zápase s náboženstvím, které těmto mocnostem slouží, neklesal na mysli. Co vypadá beznadějně, víra ukazuje jako možné. Víra je důvěra k tomu, co přichází z budoucnosti a ochota podílet se na tom, co je v životě nás lidí a v životě našeho světa radikálně nové. Boží zákon v Ježíšově pojetí slouží člověku. Ježíš podle Markova evangelia (2, 27) o předepsaném dodržování svátečního dne říká: Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu.

Evangelium je ve své nejhlubší podstatě humanistické. Proto neposvěcuje rozdělení společnosti na mocenskou elitu a obyčejné občany. Společenské pohyby nemusí být jen další a další recyklací dosavadních mocenských poměrů. Inspirovány paradigmatickým Ježíšovým příběhem mohou vést k rozvoji lidských možností, k naplňování nejlepších lidských ambicí. Po velké noci je hrob nalezen prázdný a svitl den duchovního uzdravení a osvobození lidstva a celého tvorstva. Může jednou být dnem osvobození politického a ekonomického, a koneckonců dnem osvobození od takových náboženství, která snad doopravdy jsou opiem lidu a k náboženství Boha, který je člověkem, k náboženství lidskému.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jan Dospiva - Orlová

Úterý, 26.Března 2013, 21:18:37

Děkuji za krásný a povzbuzující článek.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Díky za povzbuzující velikonoční kázání Středa, 27.Března 2013, 16:46:45

Semínova kritika mluví jednoznačně pro nového papeže. Když něco řekne Michal Semín, Petr Hájek či Václav Klaus, tak lze vcelku bezpečně aplikovat to, co říkal Marek Benda na adresu komunistů: "Když nevím, jak mám hlasovat, tak se podívám, jak hlasují komunisté a hlasuji opačně". Ale neměli bychom to dělat bezmyšlenkovitě, protože omylem mohou říci něco pravdivého.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.