Veliká noc pro všechny?

Den Ježíšova zmrtvýchvstání či vzkříšení ukazuje, že brutální moc může prorockého kritika umlčet. Ale jen dočasně. Příběh, který pokračuje, je aktuální i pro ty, kdo nesdílejí jeho filosofický obsah. A to tím, že je to radikální poselství.

Ostampach

Ivan Štampach

09.04.2012 08:00

Diskutovalo se v posledních dnech i o tom, co jsou vlastně velikonoce. Poukazuje se na to, že jako velikonoční den se u nás vnímá dnešek, pondělí, které není velikonoční o nic více a o nic méně než úterý, středa a kterýkoli další den v tomto týdnu. Konvence dává velikonocím folklórní obsah uplatněný nejvíc právě v pondělí. Skutečné velikonoce začínají Zeleným čtvrtkem, pokračují Velkým pátkem. Ze soboty na neděli je ona velká noc, podle které se jmenují, noc v jejích temnotách zasvitne nové světlo. Neděli tradičně nazývali Boží hod velikonoční, i když její dnešní oficiální název je Slavnost Zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Nedělním večerem velikonoce končí.

Nemohu zatajit, že tyto dny, lépe řečeno obsah, který nesou, je pro mne velmi podstatný. Velikonoce zpřítomňují příběh, který se v této době stává neobvykle aktuálním. Zneužitá náboženská autorita a brutální politická moc se před dvěma tisíciletími spojily proti člověku, který žil v pravdě. Byla to pravda, o níž sám řekl: Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí. Jeho poselství je poselství o člověku, o jeho nespočitatelné hodnotě, o nezadatelnosti lidských práv, o svobodě jednotlivce a sociální spravedlnosti. Tak jeho poselství dešifrují nedogmatičtí čtenáři Bible od Ficina a Mirandoly, přes Erasma po Arminia a Grotia a dál až ke Schweitzerovi a Martinu L. Kingovi, mám-li uvést pár příkladů.

Když s tím Ježíš přicházel, nebral ohledy na mocné a vlivné. Nepotřeboval od římské imperiální moci, která ovládala jeho národ a zemi, miliardy na podporu svého světodějinného projektu, jako jeho fiktivní pokračovatelé v dnešních církvích. O bohatých měl zcela jiné mínění než vedení mnoha současných náboženských organizací, zvláště u nás. Řekl jasně a nesmlouvavě: Běda vám bohatí. A žádné chytračení profesionálních církevních vykladačů nemůže tento hlas umlčet. Dnešní římská moc se znovu na Ježíši dopouští násilí. Totalitní model řízení římské církve jako celku doplněný o asociální, autoritářské a konzervativní, mírně nahnědlé tendence jejího zdejšího vedení olupují tuto církev o její katolický charakter a je to okázalá zrada na Mistrovi z Nazareta. Je smutné, jak jí v tom sekundují církve, které tíhu její moci historicky na sobě pocítily.

Den Ježíšova zmrtvýchvstání či vzkříšení ukazuje, že brutální moc může prorockého kritika dočasně umlčet. Je ale zřejmé, že Ježíšova záležitost pokračuje. Že jeho činy a slova jsou dodnes živé. Když řeknu, že to pro mne znamená, že žije Ježíš, když s pravoslavným liturgickým zpěvem vyznám, že vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval, tak část čtenářů namítne, že jsem od humanistického poselství sklouzl do mýtu. Rád to připustím, snad jen s výhradou, že pro mne je mýtický či mýtopoetický jazyk velikonočního příběhu výstižnější, než jazyk policejního protokolu, ve kterém pravdivost je totéž jako faktografická přesnost. Rád přiznám, že holá fakta nemáme k dispozici. Takřečený historický Ježíš v kontrastu ke Kristu víry je jen další fikcí. Je tolik historických Ježíšů, kolik je autorů, kteří o něm píší. Když přijímám jinou než ryze faktickou pravdivost mýtu, mohu se odtud propracovávat k jistotě, že smrt není krach. Že průchod údolím stínu smrti vede ke světlu, že život vítězí nad smrtí. Ale i pro ty, kdo nechtějí nebo nemohou toto poselství akceptovat až sem, zní slova, která Maria, Ježíšova matka podle Lukášova evangelia vyslovila o Bohu: Mocné svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou.

Příběh je aktuální i pro ty, kdo nesdílejí jeho filosofický obsah. Je aktuální tím, že je to radikální poselství. Křesťanovi je daleké pojetí haškovské „strany mírného pokroku v mezích zákona“. Mluví troufale o smrti a novém narození. A to lze aplikovat i politicky. Zkorumpovaná moc pronásleduje radikály, protože je ochotna připustit jen lehké úpravy fasády. Kdo jde ke kořenům (kořen lat. radix, odtud slovo radikální) zkorumpované společnosti a je ochoten zlo vytrhnout i s kořeny, a od kořene pěstovat nové možnosti, ten je jejím nepřítelem. Pro důsledného kritika stále méně platí svobody projevu. Když před několika dny vystoupili se zbrusu novou protikorupční iniciativou obhájci systému, který je od kořenů korupční, nemohli do okruhu svých spolupracovníků otevřené kritiky systému připustit.

Krizové situace vyvolávaly v naší západní civilizaci (stejně jako v ostatních) mohutná vzedmutí náboženských a politických reformních nálad. Takové obecné soudy jsou poněkud riskantní, ale jako příklad se dá uvést mohutná krize, jíž v Evropě představovala historicky zřejmě největší epidemie moru kolem poloviny 14. století. Označuje se jako Černá smrt. Během několika málo let zahynulo odhadem 25 milionů obyvatel našeho světadílu, tedy třetina Evropanů. Nepomáhala procesí ani modlitby k příslušným patronům, zdálo se, že Bůh křesťanské civilizaci (corpus christianorum) odejmul svou ochranu a péči. Rozpadla se scholastická myšlenková stavba, harmonicky uspořádané poznatky věd, filosofie a teologie. To pak pokračovalo renesancí, renesančním humanismem, dokonce i znovuobjevením zavržených bohů, rozvojem věd profánních i posvátných a nástupem humanistické vzdělanosti. Hledalo se nové, důstojnější místo člověka. Tento impuls pak pokračoval reformačním křesťanstvím. Zanikla feudální společnost a přišly nové experimenty.

Nynější nástup skryté diktatury kapitálu (demokraticky neustavená a nekontrolovaná moc finančních institucí), s tím spojená eroze demokratických struktur a postupů, vystavení občanských ctností výsměchu a zánik demokratické politické kultury, exploze rasistických emocí, nové, již jednou kompromitované nacionalistické, konzervativní a autoritativní tendence i v uznávaných segmentech politického spektra, to vše hrozí umrtvit zbytky sociálního státu, zastavit proces evropské integrace a proměnit Evropu v území válek, jejichž potenciál ukázal v devadesátých letech balkánský konflikt. Náboženství neuplatňují náležitě svůj mírotvorný potenciál a vítězí v nich fundamentalistické, až fanatické projevy. To vše je Černá smrt začátku 21. století. Není divu, že to v reálně postižených sociálních skupinách vyvolává vztek.

Ze současné krize se už nejspíš nevybředne pomocí drobných úprav ekonomických a politických parametrů. Už nejde o to, zda na vršek smrdutého neoliberálního dortu posadíme pěknou a úhlednou třešinku sociální rétoriky. Už nejde o pečlivé doladění státům nadiktovaných reforem (daňové, sociální, penzijní, školské, zdravotní), nýbrž o alternativu k nim. Je nutná radikální změna. Kéž by stávající systém nebránil jejímu uskutečnění násilně. Kéž by respektoval demokraticky vyjádřenou vůli veřejnosti a umožnil formálně ještě vyhlašovanou demokracii naplnit demokratickým obsahem. Kéž by se noc současné politiky a ekonomiky rozzářila novým světlem, a kéž by umírající demokracie, svoboda s sociální spravedlnost vstaly z mrtvých a staly se doopravdy pilíři evropské politiky.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Eva8

Eva Hájková - venkov

Středa, 11.Dubna 2012, 05:58:44

Už nevím, kdo napsal, že každá pozitivní nová myšlenka prochází třemi stádii. V prvním je k smíchu, ve druhém se o ni bojuje a ve třetím se stane samozřejmostí. Opakovaně těmi stádii procházejí i některé velmi staré myšlenky, protože jejich uskutečnění bylo vždy jaksi nedokonalé nebo iluzorní (například rovnost). V momentě, kdy lidé iluzornost prohlédnou, se všechno sesype, a oni si řeknou: jak jsme mohli něčemu tak absurdnímu věřit? Později se ukáže, že to takový nesmysl nebyl. A tak pokaždé, když myšlenky nabudou nové podoby a nového smyslu a začne se o ně usilovat znovu, je to tak trochu jako vzkříšení. Protože člověk, který není na cestě k uskutečnění nějaké dobré myšlenky, možná ani nežije skutečný život.

Stanislav Hošek - Český těšín

Bohulibé, leč asi naivní přání. Středa, 11.Dubna 2012, 17:24:29

Jediná moc, která se kdy v dějinách vzdala bez boje, byla moc „komunistů“. Já tvrdím, že proto, že její příslušníci konkrétně nic nevlastnili. Moci založené na vlastnictví a dokonce superobrovském, se s vysokou pravděpodobností svého privilegia nikdy nevzdají.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.