Chci přispět X

Svátky jara?

Příroda se z jara osvobozuje z tenat zimy, jíva rozkvétá a vše se probouzí. Lidské emancipační snahy na své probuzení však dosud čekají.

Podle židovského kalendáře dnes večer začíná patnáctý den měsíce nisanu, který končí zítra západem slunce. Na tento den vždy připadá úplněk. Pondělní večeře po západu slunce zvaná sederová a pak sváteční dny celého následujícího týdne připomínají židům biblické vyjití z Egypta přes Rudé moře a pak po čtyřicetiletém putování sinajskou pouští vstup do zaslíbené země. Vypráví a rituálně se tu znázorňuje příběh, k němuž sice nemáme historickou evidenci, je to však praobrazný příběh znázorňující všelidskou touhu po vysvobození. I v tomto velikonočním vyprávění vnitřní osvobození předchází osvobození politické. Ti z izraelského společenství, kterým vnitřní svoboda chyběla, si stěžovali a vzpomínali na egyptské hrnce masa. Politické osvobození potvrzuje vnitřní svobodu a vytváří pro ní prostor. Vnitřní svoboda sice může žít i v poutech, ale směřuje ke svobodě vnější.

Následující neděle, tedy neděle po prvním jarním úplňku, navazuje na židovský pesach a je to slavnost zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Křesťané se ve druhém století přeli, mají-li slavit své velikonoce společně se židy čtrnáctého (případně patnáctého) dne jarního měsíce nisanu, nebo následující neděli. Nad kvatrodecimány zvítězili „nedělníci,“ kteří vzali v úvahu (ne zcela jednoznačné) časové údaje evangelií, které Ježíšovu popravu na kříži a jeho vzkříšení spojují nejen s židovským svátkem, ale i se dny v týdnu: pátek ukřižování a „třetího dne“ v neděli osvobození z pout smrti.

Křesťané o velikonocích rekapitulují pesach židovských starších bratří a sester ve víře a doplňují k tomu svou látku. Jejich symbolika nevylučuje politické vysvobození. Vždyť Ježíšův čin nazývají vykoupením. To byl původně akt, kdy někdo koupil otroka a okamžitě ho propustil, tedy obětoval cosi na osvobození jiného člověka. Bible naznačuje to, s čím explicite přichází stoická filosofie (např. Epiktétos), totiž rovnost všech lidí. Všude, kam křesťanství tuto tradici přináší, se pozvolna uplatňuje přechod od otroctví k mírnějším formám závislosti. Radikální křesťanská hnutí prosazují svobodu a rovnost i proti světskému a církevnímu establishmentu: valdenští, raná Jednota bratrská, nizozemští reformovaní arminiánského směru s prvním teoretikem lidských práv, jímž byl Hugo Grotius, bojovník za práva původních obyvatel latinské Ameriky Bartolomé de las Casas. Má to odezvu a obdobu i v současné emancipační vlně v křesťanství, zejména ve třetím světě.

Smrt vtěleného Boha, jeho pohřbení a povstání z hrobu, to je dávný motiv antických mystérií. Vegetativní božstva svým příběhem znázorňovala pohřbení semene, které se v půdě zdánlivě rozloží a povstává z něj nový život. Na Golgotě se toto mystérium už neodehrává ve skrytosti a pro vyvolené, nýbrž před očima všech, bez jakékoli okázalosti. Ježíš na prahu smrti volá k Bohu s výčitkou, proč ho opustil, a pak skoná s velkým výkřikem (Markovo evangelium). Zároveň však našel sílu říct: Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha (Lukášovo evangelium). Marek a Lukáš svým odlišným pojetím příběhu ukazují dvě stránky tohoto mysterijního dramatu. I my se smrti děsíme, ale nemusíme jí být už za života zotročení, nemusíme být v jejím zajetí. Nejsme-li osvobozeni od smrti, můžeme být svobodni v životě, který heideggerovsky řečeno je bytí-ke-smrti. Můžeme být poctiví a pravdiví v utrpení a v umírání. Můžeme mít naději, která není naivitou. Nemusíme čekat, že vše nakonec dobře dopadne, ale můžeme si být jisti, že to vše má smysl.

V oblastech, kde židovské a křesťanské svátky vznikly, v mírném pásmu severní polokoule, propuká o velikonocích jaro. Letos jako by příroda poslechla naše světské a náboženské kalendáře a do posledního dne zimy nechala vše pohřbené pod horami sněhu a s prvním jarním dnem se probrala a nadechla se k novému životu. Pár dní poté jsme tušili, že pod povrchem půdy a pod kůrou keřů a stromů se něco děje, a teď už život všude proráží svěže zelenými plamínky prvních listů a prvními křehkými bílými, fialovými a žlutými květy. Jívy v nižších polohách už jsou obsypány kočičkami, jako by byly připraveny na obřad včerejší Květné neděle.

Jarní rovnodennost je kouzelný den. Na rovníku je v poledne slunce přesně nad hlavami, na severním pólu vychází a na jižním zapadá. Světlá a tmavá část dne je teoreticky stejně dlouhá, i když lom slunečního světla v atmosféře to o dvacet minut zkresluje ve prospěch světla. A když k tomu připojíme následující úplněk, chápeme oslavy spjaté s těmito dny dávno před příchodem biblické tradice do těchto prostor.

Skeptičtí bibličtí odborníci někdy označují vazbu židovských (a následně i křesťanských) svátků na rytmy přírody, například osvobození z Egypta na příchod jara, židovského svátku světel a křesťanských vánoc na dny kolem zimního slunovratu za historizaci přírodního kultu. Judaismus, křesťanství a spolu s nimi rovněž islám se prohlašují za dějinná náboženství, zatímco předkřesťanská náboženství Západu a současná náboženství Indie, Číny a přidružených kultur mají být spíše kosmická, přírodní. Ta první prý mají čas lineární, plynoucí od stvoření k naplnění u Boha, ta druhá mají čas cyklický, který může být případně vnímán úkorně a pak se hledá vykročení z něj do bezčasí (buddhistická nirvána).

Nahromaděná a reflektovaná zkušenost ukazuje, že dějinnost těchto náboženství je iluzorní. Události minulých časů jsou tam interpretovány se „zvěstným záměrem“. Je to spíš ilustrace důležitých sdělení kvazi-historickými motivy. Lineární čas může být opravdovým nepřítelem člověka. Vše je v něm totiž důležité, pro konzervativce rajská minulost před pádem, pro naivní pokrokáře vysněná říše na konci, jen přítomnost je bezvýznamná pro všechny. Současnost je buď omylem, od nějž se musíme vrátit zpět, nebo musí být obětována nadcházející říši spravedlnosti. Dějinná náboženství se odtělesnila a odloučila od přírody. Jsou to náboženství cerebrální. Vše podstatné je prý ve Slově, ale ve skutečnosti v množství slov a slovíček. Jsou to náboženství verbalistická.

Nemusíme se bát interpretovat židovské a křesťanské velikonoce, které začínají tímto týdnem, jako svátky jara. Osvobození života spoutaného zimou ukazuje na osvobození člověka. Život v člověku rozkvétá v ducha, tedy ve svobodu. Tak jako se listy a květy v zimě ještě zakleté v rostlinách prorvou a osvobodí se, tak i v dějinách se jarní síla uplatňuje v lidské vnitřní svobodě a stejně tak emancipaci sociálních vrstev, menšin a marginalizovaných skupin. Duch v tomto pojetí nestojí proti tělu. Tělo i duch jsou utkány ze stejných vláken.

Židovské osvobození z Egypta, přijaté a doplněné o Ježíšovo roztržení pout smrti, rozvíjí jarní motiv a nemá žádný jiný historický význam, než ten, že se tyto archetypální příběhy stávají konkrétními událostmi našich životů. Jde o naše duchovní osvobození a o naši ochotu podniknout něco pro emancipaci těch, kdo jsou současnými strukturami potlačeni, zneváženi a marginalizováni.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.