Roušková solidarita jako příklad způsobu, jak zvládnout úzkostné časy

Jakub Eberle

Plíživý průběh nákazy Covid-19 bude těžkou zkouškou. Utkáme se nejen s virem, ale také s vlastní úzkostí. Naší největší šancí je pečlivě budovat sounáležitost občanské společnosti.

Vlna solidarity a znovuobjevený pocit sounáležitosti ukázaly kolektivní síly, které by nám mohly ukázat směr, jak krizi zvládnout. Potrvá totiž dlouho a hrozba sklouznutí do strachu, úzkosti a paranoie bude narůstat. Foto FB Česko šije roušky

Díky pandemii jsme si ověřili, že Češi jsou schopni nebývalé solidarity i ochoty zastoupit nepřipravené státní instituce. Symbolem občanského vzepětí je bavlněná rouška. Ač hygienicky je její význam jen omezený, společenskou roli má obrovskou.

Pomocí kousku látky vysíláme jednoduchou zprávu: jsme v tom spolu a chráníme se vzájemně. Šijí je venkovské důchodkyně i exkluzivní módní značky. Nosí je influenceři, politici i stavební dělníci u nás před domem.

Roušková solidarita ukazuje společnost, která si uvědomuje svou propojenost a závislost jednoho na druhém. Alespoň načas tak vzdoruje desetiletí postupujícím procesům individualizace, které přetrhaly vlákna pospolitosti ve jménu jedinečnosti každého z nás. 

Pokud se ale potvrdí předpovědi, podle kterých může pandemie trvat dlouhé měsíce či dokonce roky, pak může solidarita brzy vyprchat. Naopak nás čeká období extrémního stresu a řešení bolestných dilemat, v nichž půjde o životy.

Kdy jde o život?

Krize si obvykle představujeme jako intenzivní, brutální, ale relativně krátká vybočení z ustáleného rytmu všedního dne. I vysoké ztráty či hluboké utrpení mohou být snesitelné, pokud se po nich svět rychle vrátí do normálu. Měsíc se dá v karanténě vydržet.

Pokud se ale potvrdí modely, které počítají s vrcholem epidemie až v létě a jejím dozníváním pak třeba další rok či déle, dostáváme se do mnohem složitější situace. Protahování výjimečných opatření přináší zásadní náklady, avšak naše připravenost je snášet může být s každým týdnem těžší.

Děláme chybu, pokud si toto dilema představujeme jako volbu mezi záchranou lidských životů a zájmy abstraktní „ekonomiky“, k čemuž svádí nešťastně napsaný článek Zdeňka Tůmy a Mojmíra Hampla. Existenční, i když pozvolný, a proto méně spektakulární dopad má totiž i udržování současného stavu, jak si naopak citlivě všímá Zuzana Vlasatá.

Zdraví a životy tedy riskujeme v případě udržování mimořádných opatření, ne pouze při jejich odvolání. Zdravotnictví nemá nekonečné zdroje, jejich mobilizace proti Covid-19 se projeví ve zhoršení péče o pacienty s jinými diagnózami.

Psychický tlak se podepíše na duševním zdraví i nárůstu domácího násilí. Karanténou přiživená ekonomická krize pak může doslova zabíjet, zvlášť pokud by její řešení myslelo více na vyrovnané rozpočty než na kvalitu života. Jen ve Velké Británii přispěly rozpočtové škrty od roku 2012 k 130 tisícům úmrtí, kterým bylo možné zabránit.

Nic z výše uvedeného není myšleno jako argument pro odvolávání současných opatření. Upozorňuji ale na to, že politické rozhodování jedním i druhým směrem nevyhnutelně operuje s životem a smrtí. Otázka tedy nestojí „peníze, nebo život“, ale jakým způsobem projít krizi s co nejmenšími ztrátami na jednom i druhém.

Neviditelné viry i války

Naše reakce na Covid-19 zatím odpovídá spíše soudržné mobilizaci proti náhlé a spektakulární krizi. Pokud se ale potvrdí předpoklady vědců, pak bude tuto atmosféru těžké udržet. Bude čím dál těžší ospravedlnit náklady mimořádných opatření ochranou před nemocí s odhadovanou úmrtností pod jedno procento, která je navíc ještě řádově nižší u drtivé většiny z nás.

Koronavirus se tedy v našem chápání může pozvolna přesouvat od katastrofického šoku a s ním spojené solidarity, ke skrytější a pomalejší hrozbě, kterou budeme ochotnější vytěsňovat či tolerovat jako prostý přírodní fakt.

V tom také spočívá určitá podobnost mezi současnou pandemií a válkami (či metaforickými „válkami“), které v posledních letech vedeme, tedy např. proti terorismu a drogám, informační či hybridní. Jistě, válečná paralela je v mnoha ohledech neužitečná, jak si všímá třeba i generál Pavel. Budí strach a nahrává autoritářským a nacionalistickým fantaziím o černobílém světě, kde existují jen spojenci a nepřátelé, my a oni. Mezi virus a válku tedy v žádném případě nemalujme rovnítko.

Přesto bychom se ale měli pozastavit u toho, jak dobře Covid-19 zapadá do vojenských teorií i široce rozšířených představ o válkách naší doby. V obou případech jde o nebezpečí, které je na první pohled neviditelné, ale zato všudypřítomné. Všichni jsme potenciálními oběti, ale zároveň také pachateli — jako přenašeči viru či příští teroristé, které stačí jen vhodně zradikalizovat.

Před těmito hrozbami tedy musíme být neustále chráněni, ale zároveň musí být společnost neustále chráněna před nebezpečím číhajícím skrytě v každém z nás. Základní charakteristikou dnešního viru i války (jak ji dnes často chápeme) je tedy všudypřítomná nejistota. Nebezpečí může být relativně méně smrtelné, ale zato nevíme, kdy a odkud nás překvapí. 

V důsledku své dlouhé inkubační doby a symptomů nerozpoznatelných od nachlazení či chřipky je proto Covid-19 nákazou přesně pro naši dobu, kterou podle Willama Daviese charakterizují „nervózní stavy“ neustálého pocitu napětí a úzkosti.

Bezmoc a potřeba kontroly

Setrvalé úzkostné stavy, kdy neumíme povahu či míru nebezpečí jednoznačně pojmenovat, ale především pak zahnat či vyřešit, jsou z psychologického hlediska nesnesitelnější než přítomnost hmatatelné hrozby. Nejvíce se děsíme vlastní bezmoci. Z toho pramení naše impulzivní a sebepoškozující reakce, kdy je heroické gesto, rychlost a zdání kontroly důležitější než dlouhodobá rozvaha, standardní proces či demokratická diskuze.

Úzkost způsobenou teroristickými útoky či současnou pandemií tedy zaháníme drakonickými opatření, která nám dávají pocit kontroly nad vlastním osudem. V současné situaci nám už ale moc ještě dramatičtějších nástrojů nezbývá. Přervávání výjimečných opatření naopak stres a úzkost spíše dále prohloubí.

Tváří v tvář tomuto všudypřítomnému, plíživému nebezpečí by se naše roušková solidarita mohla velmi rychle rozplynout. Hrozí, že se s úzkostí začneme vyrovnávat skrze mnohokrát popsaný psychologický obranný mechanismus hledání viníků.

Vzájemnost zranitelných se tak může rychle přeměnit ve vzájemné zraňování a přerůstat v postupný propad do společenské paranoie, která je vytouženým prostředím každého autoritáře. Již dnes můžeme zaznamenat napětí mezi chalupařícími Pražany a vyděšenými místními, vzájemné obviňování ze zrady ve prospěch té či oné mocnosti, nebo kolektivní projevy facebookového pohoršení nad vycházením bez roušky. V zahraničí jsou popsány rasistické útoky na čínské turisty.

S úzkostí proti úzkosti

V nervózních a nejistých časech se k nějaké formě impulzivních, emotivních či útočných reakcí uchyluje většina z nás. To je běžné a pochopitelné. Nedáme-li si ale dobrý pozor, široce sdílená, ale obtížně uchopitelná úzkost by se nám rychle mohla pod rukama proměnit ve velmi hmatatelnou nenávist. 

Zážitek úzkosti v sobě ovšem riziko destrukce, sebedestrukce, paranoie a násilí nese vždycky. Spolu s mnoha mysliteli v něm ale zároveň můžeme opatrně spatřovat i jistou naději. Setkání s neviditelným, ale všudypřítomným smrtelným virem nám ukazuje křehkost naší individuální existence i společenského řádu. Dává nám tak příležitost obojí hlouběji promýšlet a snad i měnit k lepšímu.

Roušková solidarita ukazuje spontánní, ve své úzkosti a zranitelnosti spojenou, odspoda organizovanou občanskou společnost v její nejlepší možné podobě. Právě zkušenost sounáležitosti by mohla být základem k empatičtějšímu a solidárnějšímu řešení velkých politických zkoušek, které se nám v blízké budoucnosti nevyhnou. Pokusme se ji nepřekrýt psychologicky pochopitelnou, ale společensky destruktivní nenávistí.

    Diskuse (0 příspěvků)