Jindy nevýrazný, vysmívaný a po právu kritizovaný vicepremiér a ministr vnitra Jan Hamáček v čase krize způsobené šířením nového koronaviru SARS-CoV-2 vyměnil oblek za červený svetr. Svým věcným, srozumitelným a důvěryhodným vystupováním zastínil neurotického, zmateného a ptydepe chrlícího předsedu vlády Andreje Babiše. A od mnohých politiků, ale i komentátorů zdejšího politického hemžení si vysloužil nejednu pochvalu.

Byl to právě předseda sociální demokracie, jemuž se pro Českou republiku podařilo získat dodávky zdravotnického materiálu, kterého se — zejména vinou neschopnosti ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha — zoufale nedostávalo. Přitom majitel politické divize holdingu Agrofert veřejnost opakovaně ujišťoval, že roušek i respirátorů jsou plné sklady a všem, jimž chybí, je — zřejmě v autě s majáčkem — osobně rozveze.

↗

Mlčel, když měl mluvit, a tak teď mluví, když by měl mlčet. Foto FB J. Hamáčka.

Hamáčkovi však úspěch a slova chvály, na která v posledních letech, kdy sehrával tu roli Babišova fíkového listu, tu prezidentova fackovacího panáka, nebyl zvyklý, dodala až příliš sebedůvěry, což mu zatemnilo úsudek. Jak jinak si vysvětlit, že se v komentáři pro deník Právo rozhodl rázně vypořádat s těmi, kteří by si vůči jím realizovanému obchodu s Čínskou lidovou republikou dovolili utrousit byť jen půl slova.

Hamáček nemá čas na blbosti, a proto vede polemiky v tisku

V textu s názvem „Na blbosti teď nemám čas“ se opřel do sinologa a ředitele projektu Sinopsis Martina Hály. Ten o několik dní dříve na portálu Aktuálně.cz upozornil, že dodávka zdravotnických prostředků z Číny dobře zapadá do způsobu, jímž se tamější vláda, která šíření koronaviru v počátcích zle podcenila, snaží zlepšovat vlastní obraz v očích mezinárodní veřejnosti a „zvrátit veřejné mínění od její kritiky k vděku za pomoc v těžkých časech“.

Akademik z pražské Filozofické fakulty důležitost dodávky zdravotnického materiálu přitom nijak nezpochybnil. Pouze se ji pokusil zařadit do širšího kontextu. A připomněl, že Čína byla ještě nedávno terčem kritiky ze všech stran kvůli dopisu, v němž vyhrožovala, že plánovaná cesta dnes již zesnulého předsedy Senátu Jaroslava Kubery na Tchaj-wan bude mít pro české firmy působící v druhé nejlidnatější zemi světa neblahé důsledky.

Hamáček neodolal pokušení sinologovi vyčinit způsobem, v němž hrubě ignoruje obsah původního textu a demagogicky útočí na nejnižší pudy svých čtenářů: „Má pan Hála rodiče? Nebo příbuzné či přátele, kteří jsou vážně nemocní nebo staří? Chce, aby se nakazili koronavirem a riskovali, že zemřou? Řekne jim, že nejsou roušky, respirátory nebo ventilátory, protože se dají koupit pouze v Číně, ale tam je z morálních důvodů nakupovat nebudeme?“

Kdyby ministr vnitra pozorněji četl, zjistil by, že Hála nic takového nenapsal, ale zřejmě na takovou „blbost“ neměl čas. Je to škoda. Nepromýšleným a veskrze zbytečným výpadem si pošpinil obraz toho, který se v těžkých časech soustředí na řešení podstatných problémů a drobná či větší příkoří — jako třeba vyšachování z čela Ústředního krizového štábu — přechází, aniž by měl potřebu kohokoliv okopávat. Ač právě v daném případě by to bylo bývalo na místě.

Ve střetu o řízení krizového štábu měl Hamáček příležitost osvědčit, že se nebojí vyšlápnout si i na svého koaličního partnera, brát se za dodržování pravidel demokratického právního státu a mlčky nepřihlížet jeho další demontáži z rozmaru sebestředného miliardáře. Do konfliktu s Babišem se ovšem nepustil, raději se z pozice silnějšího obořil na jednoho „obyčejného“ sinologa, který mu nemá jak vzdorovat.

Že je Hála „blb“, který světové politice za mák nerozumí, si vicepremiér samozřejmě myslet může. Jako jeden z nejvyšších představitelů státu by si však taková veřejná prohlášení měl odpustit. Zvlášť pokud k nim nemá žádné kloudné argumenty. Kritičtí novináři, akademici a zástupci občanské společnosti jsou nedílnou součástí fungující demokracie. Chce-li je někdo z veřejné debaty vyloučit coby „neužitečné rejpaly“, je třeba zpozornět. Z Číny mělo smysl dovézt respirátory, ale v žádném případě ne tamější politickou kulturu.