Doba je neveselá, truchlivá. Mnozí tvrdneme doma bez peněz, bez práce, bez pravidelného kontaktu s přáteli. A tak nám aspoň politici a média společnými silami předložili příběh hodný Iana Fleminga. Zde je stručná anotace.

Kapitola I: Zlověstné psaní

Druhý nejvyšší ústavní činitel, jenž se dosud okázale nezajímal o zahraniční politiku, se nadchne pro myšlenku cesty na Tchaj-wan, tedy do země, kterou Česká republika oficiálně neuznává a kterou Čína stále pokládá jen za svoji zpupnou provincii. Při kuřáckém dýchánku s prezidentem obdrží dopis, v němž čínská ambasáda důrazně, ba výhružně apeluje, aby seděl doma na zadku.

Uvnitř tvrdého politika se to tluče, poněvadž ale rád provokuje, na Tchaj-wan se dál chystá. Zanedlouho umírá. Pro mnohé záhadně — byť měl ve zvyku jídlo nahrazovat cigaretami a kávou.

Na pitevní zprávu, v níž prý stojí jako příčina úmrtí infarkt, se ale čekalo dlouho předlouho a pozůstalí se mezitím dostali do ostrého konfliktu s patoložkou.

Proč? Kdo tají, co politika zabilo? Nebyla to hrůza z obsahu dopisu? Nenapustil kdosi papír jedem?

Kapitola II: Čistič

Do Prahy přicestoval záhadný Rus, jenž se uchýlil pod střechu zastupitelského úřadu. S sebou přivezl ricin, který na rozdíl od ricinového oleje spouštějícího průjmy, nelítostně zabíjí.

Spadeno má na dva pražské starosty a jednoho primátora. Nechovají se uctivě k osvoboditelům, odstraňují minulé pomníky a budují nové, opěvující zrádce, a provokativně pojmenovávají náměstí přilehlá k ambasádě po zavražděných opozičních politicích. Policie je ve střehu, konšelé pod ochranou, ale nikdo nikoho nezatýká ani nevyhošťuje. Že by hromadné spiknutí?

Kapitola III: Strastiplná pouť

Také nástupce druhého nejvyššího ústavního činitele je statečný. Opět zvažuje cestu na Tchaj-wan. Nenechal si ji vymluvit ani prezidentem. Balí se, aby ukázal, že s ním žádný čínský čičmunda cvičit nebude. Má podporu senátorů napříč politickým spektrem.

Doporučuji připsat kapitolu čtvrtou, v níž by se jak politické špičky Číny a Ruska, tak jejich prachsprostí agenti domlouvali, jak naložit s neposlušným státem ve středu Evropy. Vymazat jej z povrchu planety laserem, nebo použít biologické zbraně? Jako výstraha je už cvičena letka infikovaných netopýrů…

Ať se na mne nikdo nezlobí, tato parodie na bondovku je brak a škvár. Nejsme natolik významnou zemí, aby mocnosti vraždily naše prostořeké politiky. V Rusku a Číně vládnou autoritářské režimy, které nemají ve zvyku diskutovat, nýbrž ukazovat svaly, kárat a trestat. Proti starostovi Prahy 6 tak je v Moskvě vedeno trestní stíhání a do Pekingu nesmějí ani pražští umělci. Probíhá hra nervů.

Vše je zbytečné, ale pochopitelné. Rusko by rádo mělo pod kontrolou výklad novodobých dějin. Ty se paralelně někdo u nás snaží trochu přepsat — zkrátka průběh zápasu je zpětně popisován pod dojmem výsledného skóre.

Čína zase sní sen o územní celistvosti. Odlišné názory se nepřipouštějí. Situaci komplikuje skutečnost, že ansámbl Pražského hradu či aspoň okruh jeho přátel s Ruskem i Čínou čile obchoduje. Odtud nastražené uši a podaná ruka. Pátou kolonu doplňují popletení národovci a extremisté všeho druhu.

Nezávidím Černínskému paláci úkol koordinovat českou zahraniční politiku. Vždyť jsou to tu samí šíbři a punkeři. Dělejte pak s tímto materiálem jemnou diplomacii…

Avšak marná sláva, nejhorší je mít hlavu zahrabanou v písku. V Moskvě by měli slyšet, že o osudu pomníků, které jsme si zafinancovali a uplácali, rozhodneme sami. Osvoboditelům patří náležitá úcta, stejně jako okupantům odsouzení.

Do Pekingu by pak mělo být vzkázáno, že jakkoliv ctíme jeho globální roli, nenecháme se zastrašovat. A když je pro šéfa Senátu důležitější políček nevycválaným soudruhům než zájmy českých firem, ať na Tchaj-wan odletí. Praktický význam to mít nebude, ale doma snad aspoň splaskne nepovedená bondovská bublina.