Zákon o poskytování služby péče o dítě v dětské skupině je účinný od září roku 2014. Již koncem roku 2015 byly otevřeny první výzvy k předkládání projektů na zřizování dětských skupin a financování jejich provozu z prostředků Evropské unie. Za čtyři roky (a čtyři miliardy) vyrostlo v naší zemi více než tisíc dětských skupin určených k péči o děti od jednoho roku do zahájení školní docházky a k tomu necelá stovka mikrojeslí pro děti od půl roku do čtyř let. 

Česká republika tak překonala svůj někdejší odpor k jeslím (zrušeným v roce 2013) a vyzkoušela si, že mámy a tátové mohou chodit do práce a zároveň se plnohodnotně starat o dvouleté děti, které v obou typech zařízení silně převažují. Stačí, když je mají umístit na pár hodin denně, případně jen některé dny v týdnu, je to blízko a služba jim nespolkne většinu výplaty.

Financování dětských skupin z evropských fondů se ovšem chýlí ke konci a vláda proto nyní posílá do parlamentu svou představu o tom, jak jejich provoz dále zajistit. Bude jejich přejmenování na jesle pouhou symbolickou změnou? 

Jak vláda nedomyslela financování

Typická dětská skupina disponuje kapacitou dvanáct míst, na kterých se může střídat více dětí, a dvěma pečujícími osobami, které se dětem věnují. Limit je čtyřiadvacet dětí, od kapacity třináct míst je už ovšem povinností provozovatelů zajistit tři pečující osoby. Pro mikrojesle, které zatím svůj zákon nemají, platí v pilotních projektech limit maximálně čtyři děti, pro které se počítá s jednou pečující osobou. 

Naproti tomu v typické třídě mateřské školy je dětí osmadvacet. Stará se o ně jedna jediná učitelka. 

Průměrné náklady v přepočtu na jedno místo a měsíc jsou u dětských skupin, zejména kvůli vyššímu počtu dospělých na méně dětí, zhruba dvakrát vyšší než u školek (9 800 korun versus necelých 5 000 korun). Je proto zarážející, že vládní návrh novely zákona o dětských skupinách, nově o jeslích, počítá se stejným objemem financování jako u školek. Jako kdyby snad provozovatelé jeslí mohli mít jen jednu pečující osobu na čtyřiadvacet dětí — tolik má být totiž maximální kapacita. 

Ve skutečnosti budou provozovatelé potřebovat tři pečující osoby již pro jesle se třinácti a více dětmi a zároveň jednoho dospělého na maximálně čtyři děti mladší jednoho roku. Nejméně trojnásobné personální náklady jeslí oproti školkám mají být nicméně podle vládního návrhu podporovány stejnou částkou, ze které je placena jedna učitelka ve třídě mateřské školy. Zkrátka to nevychází.

Místo dosavadních prostředků z Evropské unie hodlá stát na péči o malé děti věnovat pouhých 5 nebo 7,5 tisíce korun na měsíc a dítě s tím, že zbytek bude opět doplněn z evropských fondů nebo doplacen rodiči. 

Rodičům chce ovšem vláda současně zaručit horní strop možného poplatku, aby služba byla finančně dostupná, takže tíha nákladů zůstane nakonec na provozovatelích. Ti se o svých nákladech dozvědí vždy na začátku roku, takže jejich plánování bude přinejmenším napínavé. 

Neměla by vláda raději pomýšlet na předvídatelné financování provozu a další rozvoj služby péče o děti v jeslích pro stávající i dosud neuspokojené rodiny? A je vůbec reálné, že na pokračování financování provozu něčeho již zavedeného Evropská komise kývne?

Na čem rodičům záleží

Novela zákona o dětských skupinách, nyní o jeslích, má nově upravit i péči o kojence, a naopak postupně upustit od péče o děti starší tří let, které mohou podle školského zákona začátkem nejbližšího září nastoupit do školek. Charakter služby se tedy změní, bude náročnější. 

Mnoho rodičů vracejících se po rodičovské dovolené do zaměstnání volilo dětské skupiny i pro starší děti nikoli proto, že by byly levnější než školky. Ve skutečnosti jsou dosud pro rodiny dosti drahé, v řádu tisíců korun, protože peníze na provoz ani při dvojnásobných dotacích, logicky při až trojnásobných nákladech, nestačí. Důvod pro volbu alternativy k tradičním školkám byl a zůstává jinde. 

I když zákon o dětských skupinách přišel vlastně pozdě, v době, kdy už boom dětí, které se nevešly do školky, pominul, hledali rodiče pro své méně než tříleté děti zkrátka raději „něco menšího“. A nacházeli víc než to. Zejména úplně jiný přístup než ve školkách. 

Najednou to jsou rodiče, kdo určuje, kdy, na jak dlouho a jak pravidelně své dítě do zařízení umístí. Zatímco ve školkách by museli každou anomálii vysvětlovat, v dětských skupinách stačí vše jen včas oznámit. 

Dětské skupiny vedou seznamy dětí — „náhradníků“, jejichž rodičům provozovatelé volají, pokud se uvolní místo, které lze v případě zájmu obsadit, protože třeba jiné dítě onemocnělo. Rodiče, kteří sami ze svého dětství znali jen tradiční školky, bývají také překvapeni, že nemusí nikomu vysvětlovat, že své dítě potřebují umístit třeba od dubna, kdy mají příležitost nastoupit do zaměstnání, a ne striktně jen v září. 

Nejde totiž o vzdělávání dětí, byť to je v péči o malé děti vždycky přítomné, ale primárně o službu rodičům, kteří občas nedostanou dovolenou o všech prázdninách. Proto se v dětských skupinách klade důraz také na plynulé poskytování služby i v těchto problematických obdobích.

Tamější prostředí má navíc daleko k uniformním školkám, které rodiče znají ze svého dětství. Pro dětské skupiny neplatí stejné hygienické a stavebně technické normy, jimiž se musí řídit mateřské školy. Vznikla pro ně speciální, mírnější vyhláška.

Ta sice v návrhu zákona o jeslích zatím zůstává, ale s představou vlády o „jeslových třídách ve školkách“ není zřejmé, zda tomu tak bude i v budoucnu. Předepsaná vzdálenost mezi háčky na ručníky a tisíc dalších „drobností“ tak možná transformaci dětských skupin na jesle provozovatelům značně zkomplikuje. 

Jesle z dob normalizace nebo moderní služba? 

Navrhovaný návrat k názvu „jesle“ evokuje návrat ke službě, která už tu byla. Zařízení pro děti od půl roku věku, kde se to hemží zdravotními sestrami a kde se děti naučí pravidelně spát a chodit na nočník. 

Návrat do starých „dobrých“ časů má ovšem nastat v dobách moderních, kdy rodiče požadují pro své děti víc — flexibilitu, kooperaci, informovanost, možnost aktivně zasahovat do toho, co budou děti v době svého umístění dělat nebo jíst. Také s těmi zdravotními sestrami to nebude jednoduché. 

Řada sestřiček sama přijde o možnost umístit své vlastní děti ve věku nad tři roky do dětských skupin v nemocnicích, kde dosud pobývají, když ony samy pracují ve směnném provozu. Tento benefit se přitom nadmíru osvědčil.

Hrozí, že megalomanský záměr udělat co nejkvalitnější službu vykonávanou co největšími profesionály v co nejlepším prostředí, to vše ovšem za hubičku, respektive za nepravděpodobné evropské peníze, narazí jako pověstná kosa na kámen. 

Znovu: zní to hezky, ale ekonomicky to nevychází. Pokud mají být jesle dostupné místně (v každé větší obci) i finančně (za cenu únosnou i pro sólo rodiče), musí na ně být vyčleněno nejméně dvakrát víc prostředků, než s kolika nyní vláda počítá.

V opačném případě začnou stávající dětské skupiny nejen přicházet o svůj název, ale také zcela mizet z evidence poskytovatelů této služby záhy po ukončení financování z evropských fondů. Zbývající dětské skupiny pak budou mít snahu vytvářet ekonomicky příznivější modely, s nimiž už bylo možné se setkávat v projektové fázi jejich vývoje. Budou se kupit do větších celků ve větších prostorách, aby bylo možné utáhnout jejich provoz. 

Kouzlo malých skupinek v každé obci se změní ve shluk jesliček na několika patrech odosobněných budov. Jesle také nejspíš budou hledat azyl v budovách mateřských škol, kde pak na starosty obcí čeká nemalá výzva — ukočírovat pod jednou střechou zařízení financovaná a kontrolovaná dvěma různými ministerstvy. 

Asi nejhorším scénářem podceněného státního financování pak může být přechod stávajících dětských skupin do soukromého podnikání, po kterém bude moci následovat zvýšení poplatků bez ohledu na vládní limity, což povede k zaměření služby výhradně na děti solventních rodičů. 

Tím se již tak děsivé systémové dělení dětí na ty z bohatších a chudších rodin posune z předškolního věku rovnou k batolatům.

Návrh změny zákona, názvu zařízení, věkových hranic a způsobu financování brzy posoudí naši zákonodárci. Víceméně všichni se v tuto chvíli shodují, že mít funkční systém péče o děti do tří let je zapotřebí, jen by měli ještě dobře zvážit, jak velký objem prostředků na jeho provoz a rozvoj budou požadovat. 

Čím větší podíl státního financování to bude, tím dostupnější službu a s ní více soběstačných rodin budeme mít. Zaplatit provozovatelům méně, než kolik představují náklady, a zároveň blahosklonně omezit cenu služby pro uživatele totiž znamená jen křehký systém moderních zařízení pro malé děti snadno a rychle destabilizovat.