Ta nejzásadnější věc na světě to jistě není; mezi události důležité pro směřování levice, jak je zde sledujeme, ovšem zapadá. Poučné totiž mohou být jak volby předem vyhrané, tak ty, které se musí vybojovat; jak volby předem ztracené, tak ty, které se prohrají nečekaně. Třeba jako nedávno v Ekvádoru. Třeba jako před pár týdny v Madridu.

Aby bylo rozuměno, nejde tu o město Madrid, tedy o španělskou metropoli, ale o Madridsko, Comunidad de Madrid, to jest Madridské autonomní společenství. Jedná se o jeden ze sedmnácti španělských státotvorných celků s vlastní vládou, parlamentem a tak dále, především ale s 6,5 miliony obyvatel a ekonomikou, která je větší než pověstně bohatého Katalánska. V madridském společenství vzniká devatenáct procent španělského HDP — přibližně taková hodnota jako v celé České republice.

V Madridsku vládne tradičně pravice, ale v minulých volbách (rok 2019) se ji podařilo překonat — před tím vyhrávala všechny volby od roku 1991. Souběžně s vývojem ve zbytku země proto vzklíčila naděje, že se poměry zásadně změní. Avšak pravicová vláda vznikla předloni v Madridsku nakonec zase, to když dominantní konzervativce z Partido Popular (PP) osudově podpořili liberálové z Ciudadanos. A v letošních volbách porazila PP už opět zas všechny, tentokrát učebnicově na hlavu.

Skutečně je namístě mluvit o debaklu: navzdory historicky vysoké účasti a různým typům kampaní nezískaly ani všechny tři kandidující levicové formace dohromady tolik křesel, jako PP samotná. Sílu PP neumenšila ani účast krajněpravicové strany Vox, která zůstala na devíti procentech — zhruba na podpoře z voleb 2019. V letošních volbách volili i chudí doprava.

Byly to mimochodem právě tyto volby, po nichž ohlásil odchod z politiky proslulý lídr Podemos Pablo Iglesias. Symbolicky si pak ustřihl i svůj typický culík.

Muselo to tak být? Co bylo příčinou? Autoři povolebních analýz zmiňují většinou taktiku konzervativců, kteří si osvojili trumpovský způsob mluvení a jimž se zároveň podařilo z voleb udělat protest proti celošpanělské levicové vládě i její covidové politice. Ne dost se ale píše o dalším rozhodujícím faktoru: zcela fenomenálním výkonu předsedkyně místní PP i vlády, tzv. prezidentky Isabel Díazové Ayusové.

Byla to právě ona, kdo s řečenou taktikou přišel. Byla to ona, kdo převzal v rozhodující chvíli iniciativu, a byla to ona, kdo volby vybojoval. Isabel Díazová Ayusová — to jméno si zapamatujme. Ve Španělsku se již dnes šušká, že má v Partido Popular lepší pozici než její celostátní předseda Pablo Casado. Může být klidně budoucí premiérkou a v rámci evropské pravice může jít o podobnou hvězdu, jako byl svého času David Cameron, François Fillon nebo Angela Merkelová.