Za madridským debaklem

Petr Jedlička

Španělské levicové strany utrpěly teď v květnových volbách v Madridském autonomním společenství nečekaně velkou porážku. Zajímavá přitom není ani tak tím, co se levici nepovedlo, jako tím, proč uspěla pravice.

Madridská Partido Popular v čele s Isabel Díazovou Ayusovou získala oslnivých 44,8 procenta hlasů — více než všechny tři levicové formace dohromady. Foto Javier Soriano, AFP

Ta nejzásadnější věc na světě to jistě není; mezi události důležité pro směřování levice, jak je zde sledujeme, ovšem zapadá. Poučné totiž mohou být jak volby předem vyhrané, tak ty, které se musí vybojovat; jak volby předem ztracené, tak ty, které se prohrají nečekaně. Třeba jako nedávno v Ekvádoru. Třeba jako před pár týdny v Madridu.

Čtete rádi analýzy zahraničního dění z dílny Petra Jedličky? Podpořte rubriku Svět a pomozte jí rozšiřovat kapacity.
×

Aby bylo rozuměno, nejde tu o město Madrid, tedy o španělskou metropoli, ale o Madridsko, Comunidad de Madrid, to jest Madridské autonomní společenství. Jedná se o jeden ze sedmnácti španělských státotvorných celků s vlastní vládou, parlamentem a tak dále, především ale s 6,5 miliony obyvatel a ekonomikou, která je větší než pověstně bohatého Katalánska. V madridském společenství vzniká devatenáct procent španělského HDP — přibližně taková hodnota jako v celé České republice.

V Madridsku vládne tradičně pravice, ale v minulých volbách (rok 2019) se ji podařilo překonat — před tím vyhrávala všechny volby od roku 1991. Souběžně s vývojem ve zbytku země proto vzklíčila naděje, že se poměry zásadně změní. Avšak pravicová vláda vznikla předloni v Madridsku nakonec zase, to když dominantní konzervativce z Partido Popular (PP) osudově podpořili liberálové z Ciudadanos. A v letošních volbách porazila PP už opět zas všechny, tentokrát učebnicově na hlavu.

Skutečně je namístě mluvit o debaklu: navzdory historicky vysoké účasti a různým typům kampaní nezískaly ani všechny tři kandidující levicové formace dohromady tolik křesel, jako PP samotná. Sílu PP neumenšila ani účast krajněpravicové strany Vox, která zůstala na devíti procentech — zhruba na podpoře z voleb 2019. V letošních volbách volili i chudí doprava.

Byly to mimochodem právě tyto volby, po nichž ohlásil odchod z politiky proslulý lídr Podemos Pablo Iglesias. Symbolicky si pak ustřihl i svůj typický culík.

Muselo to tak být? Co bylo příčinou? Autoři povolebních analýz zmiňují většinou taktiku konzervativců, kteří si osvojili trumpovský způsob mluvení a jimž se zároveň podařilo z voleb udělat protest proti celošpanělské levicové vládě i její covidové politice. Ne dost se ale píše o dalším rozhodujícím faktoru: zcela fenomenálním výkonu předsedkyně místní PP i vlády, tzv. prezidentky Isabel Díazové Ayusové.

Byla to právě ona, kdo s řečenou taktikou přišel. Byla to ona, kdo převzal v rozhodující chvíli iniciativu, a byla to ona, kdo volby vybojoval. Isabel Díazová Ayusová — to jméno si zapamatujme. Ve Španělsku se již dnes šušká, že má v Partido Popular lepší pozici než její celostátní předseda Pablo Casado. Může být klidně budoucí premiérkou a v rámci evropské pravice může jít o podobnou hvězdu, jako byl svého času David Cameron, François Fillon nebo Angela Merkelová.

Talent i schopnosti na to rozhodně má, což je obdivuhodné i děsivé zároveň. Právě Isabel Díazová Ayusová totiž — krom jiného — přenesla do španělských poměrů letos trumpovské přehánění, rošťácké tlučhubovství i souběžné pomrkávání po krajní pravici.

Madridská specifika

Politicky vyrostla Díazová Ayusová přímo v madridských strukturách Partido Popular coby píár expertka. Působila jako volební manažerka za éry dvou dam, které madridské oblasti dominovaly v minulé dekádě: Cristiny Cifuentes a Esperanzy Aguirre. Tyto dvě exprezidentky byly úspěšné díky tomu, že bravurně ovládly umění býti celebritou. Díazová Ayusová se od nich učila a v letošní kampani to bylo vidět.

Madridsko si zakládá na tom, že je ve Španělsku úspěšné. A zakládá si na tom, že žije, že pulzuje energií. Pouze tady mohla Esperanza Aguirre, bulvárně rozpustilá señora a díky sňatku i hraběnka, vyhrát čtyři volby za sebou s kampaní při venčení svého psíčka. Pouze tady mohla Cristina Cifuentes zakrývat svoje reálné kroky debatou o svých róbách, než ji nakonec zlomil politický vaz podvod s vysokoškolským titulem.

Někdejší baronky madridské politiky: Cristina Cifuentes (vpravo) a Esperanza Aguirre. Foto Pedro Garsía, PP

Díazová Ayusová zde letos vytáhla do boje proti covidovým omezením nejen s argumentem, že stojí kupu peněz a levicová vláda je zavádí především proto, že chce ze své podstaty všechno zregulovat, jak se psalo v povolebních zprávách; především tvrdila, že omezení ničí v Madridu to hlavní — jeho typickou energii, jeho život.

Z jedněch regionálních voleb se jí tak podařilo udělat hned dvojreferendum — o tom, zda se už konečně mají vrátit poměry k normálu, a tom, zda chtějí Madriďané ještě více levice, než kolik reprezentuje současná celošpanělská vláda. Právě Díazová Ayusová vetkla volbám rámec „socialismus, nebo svoboda“ a sama agilně odpracovala kampaň „za svobodu“ dlouhým předvolebním festivalem v ulicích.

Vzato celkově byla předvolební kampaň bouřlivá, plná střetů mezi stoupenci levice a krajněpravicového Voxu. Pablu Iglesiasovi chodily dokonce poštou nábojnice a vyhrožovalo se smrtí. PP a Díazová Ayusová však toto jako by neviděli. Dále vedli svou veselou kampaň proti vládě a za madridský způsob života.

Patří se ještě doplnit, že Díazová Ayusová nevnutila volbám jen obsah, ale i čas. Z pozice předsedkyně vlády společenství rozpustila starou koalici s Ciudadanos v době, kdy se jí to nejvíce hodilo — po zlomu covidové krize a velkém pádu Ciudadanos v průzkumech. V kampani skočila po liberálních voličích a po lidech unavených z dlouhé pandemie. A obě skupiny bezezbytku získala.

Otázka alternativ

Co mohla levice dělat jinak? Píše se, že se měla spojit, o což usiloval Pablo Iglesias. Jeho rámování ve volbách ale nakonec moc netáhlo. Lídr Podemos se vzdal kvůli kampani v Madridsku křesla vicepremiéra a svojí stranu přišel vést do regionálních voleb se sloganem „demokracie, nebo fašismus“ — onen fašismus měla být hrozba povolebního spoluvládnutí PP a krajněpravicového Voxu.

Podemos s danými kroky získali publicitu, ve vlastních volbách ale obdrželi jen 7,2 procenta hlasů. Jako strana skončili pátí, až za Voxem. Navíc ve prospěch krajní pravice ztratili dělnická sídliště.

Psalo se také, že měla levice více bojovat o střed — o ony bývalé voliče Ciudadanos. Právě toto ale zkusila v Madridu sociálnědemokratická PSOE a velice prohrála. Získala 16,8 procenta hlasů, což je o deset procentních bodů méně než při volbách 2019.

A psalo se rovněž, že se mělo jít více po rizicích covidového přístupu pravičáků — ovšem právě toto zkusila třetí levicová strana Más Madrid. Más Madrid založil před časem někdejší muž číslo dvě v Podemos Íñigo Errejón, ale do letoších voleb jí vedla Mónica García — madridská anestezioložka, jež měla zkušenost z přetížených nemocnic z první ruky.

Ve volbách skončila Más Madrid druhá za PP, avšak jen se sedmnácti procenty hlasů. Konzervativcům přitom dalo hlas 44,8 procenta voličů. Ani fakt, že měl Madrid za Díazové Ayusové dvakrát více mrtvých a nemocných, než kolik činil španělský průměr, zjevně moc nezapůsobil.

Nejsilnější levicová formace v regionu — Más Madrid Íñiga Errejóna — postavila proti PP kandidátku „odpovědného populismu“ v čele s anestezioložkou Mónicou Garcíou. Ani to ale nepomohlo. Grafika IErrejon

Čistě početně vzato jde prohra zejména za sociálnědemokratickou PSOE, která jediná z levice výrazně oslabila — Podemos i Más Madrid mají nakonec alespoň o pár poslanců více než doposud. Fakticky ale žádná z levicových stran nedokázala účinně oslovit středového voliče.

Ve specializovaných titulech typu Jaccobin nebo La Vanguardia vyšlo již několik analýz, které převrací madridský debakl ze všech stran. Na hlavní otázku se však odpověď nedostává: Co má zásadová levice před volbami dělat, když se jejím protivníkům podaří nastolit situaci, v níž chce většina lidí posun doprava?

Snaha rozebrat madridskou zkušenost pouze s důrazem na postup poražené strany připomíná svým způsobem nekonečné debaty nad příčinami porážky USA ve Vietnamu zaměřené pouze na americké faktory. Jak přitom trefně poznamenává George Herring, složitým situacím nelze obvykle porozumět tím, že řešíme, co měla udělat jedna strana jinak. Stává se totiž také, že se něco té druhé prostě mimořádně povede.

Diskuse