Ta nejzásadnější věc na světě to jistě není; mezi události důležité pro směřování levice, jak je zde sledujeme, ovšem zapadá. Poučné totiž mohou být jak volby předem vyhrané, tak ty, které se musí vybojovat; jak volby předem ztracené, tak ty, které se prohrají nečekaně. Třeba jako nedávno v Ekvádoru. Třeba jako před pár týdny v Madridu.

Aby bylo rozuměno, nejde tu o město Madrid, tedy o španělskou metropoli, ale o Madridsko, Comunidad de Madrid, to jest Madridské autonomní společenství. Jedná se o jeden ze sedmnácti španělských státotvorných celků s vlastní vládou, parlamentem a tak dále, především ale s 6,5 miliony obyvatel a ekonomikou, která je větší než pověstně bohatého Katalánska. V madridském společenství vzniká devatenáct procent španělského HDP — přibližně taková hodnota jako v celé České republice.

V Madridsku vládne tradičně pravice, ale v minulých volbách (rok 2019) se ji podařilo překonat — před tím vyhrávala všechny volby od roku 1991. Souběžně s vývojem ve zbytku země proto vzklíčila naděje, že se poměry zásadně změní. Avšak pravicová vláda vznikla předloni v Madridsku nakonec zase, to když dominantní konzervativce z Partido Popular (PP) osudově podpořili liberálové z Ciudadanos. A v letošních volbách porazila PP už opět zas všechny, tentokrát učebnicově na hlavu.

Skutečně je namístě mluvit o debaklu: navzdory historicky vysoké účasti a různým typům kampaní nezískaly ani všechny tři kandidující levicové formace dohromady tolik křesel, jako PP samotná. Sílu PP neumenšila ani účast krajněpravicové strany Vox, která zůstala na devíti procentech — zhruba na podpoře z voleb 2019. V letošních volbách volili i chudí doprava.

Byly to mimochodem právě tyto volby, po nichž ohlásil odchod z politiky proslulý lídr Podemos Pablo Iglesias. Symbolicky si pak ustřihl i svůj typický culík.

Muselo to tak být? Co bylo příčinou? Autoři povolebních analýz zmiňují většinou taktiku konzervativců, kteří si osvojili trumpovský způsob mluvení a jimž se zároveň podařilo z voleb udělat protest proti celošpanělské levicové vládě i její covidové politice. Ne dost se ale píše o dalším rozhodujícím faktoru: zcela fenomenálním výkonu předsedkyně místní PP i vlády, tzv. prezidentky Isabel Díazové Ayusové.

Byla to právě ona, kdo s řečenou taktikou přišel. Byla to ona, kdo převzal v rozhodující chvíli iniciativu, a byla to ona, kdo volby vybojoval. Isabel Díazová Ayusová — to jméno si zapamatujme. Ve Španělsku se již dnes šušká, že má v Partido Popular lepší pozici než její celostátní předseda Pablo Casado. Může být klidně budoucí premiérkou a v rámci evropské pravice může jít o podobnou hvězdu, jako byl svého času David Cameron, François Fillon nebo Angela Merkelová.

Talent i schopnosti na to rozhodně má, což je obdivuhodné i děsivé zároveň. Právě Isabel Díazová Ayusová totiž — krom jiného — přenesla do španělských poměrů letos trumpovské přehánění, rošťácké tlučhubovství i souběžné pomrkávání po krajní pravici.

Madridská specifika

Politicky vyrostla Díazová Ayusová přímo v madridských strukturách Partido Popular coby píár expertka. Působila jako volební manažerka za éry dvou dam, které madridské oblasti dominovaly v minulé dekádě: Cristiny Cifuentes a Esperanzy Aguirre. Tyto dvě exprezidentky byly úspěšné díky tomu, že bravurně ovládly umění býti celebritou. Díazová Ayusová se od nich učila a v letošní kampani to bylo vidět.

Madridsko si zakládá na tom, že je ve Španělsku úspěšné. A zakládá si na tom, že žije, že pulzuje energií. Pouze tady mohla Esperanza Aguirre, bulvárně rozpustilá señora a díky sňatku i hraběnka, vyhrát čtyři volby za sebou s kampaní při venčení svého psíčka. Pouze tady mohla Cristina Cifuentes zakrývat svoje reálné kroky debatou o svých róbách, než ji nakonec zlomil politický vaz podvod s vysokoškolským titulem.

Díazová Ayusová zde letos vytáhla do boje proti covidovým omezením nejen s argumentem, že stojí kupu peněz a levicová vláda je zavádí především proto, že chce ze své podstaty všechno zregulovat, jak se psalo v povolebních zprávách; především tvrdila, že omezení ničí v Madridu to hlavní — jeho typickou energii, jeho život.

Z jedněch regionálních voleb se jí tak podařilo udělat hned dvojreferendum — o tom, zda se už konečně mají vrátit poměry k normálu, a tom, zda chtějí Madriďané ještě více levice, než kolik reprezentuje současná celošpanělská vláda. Právě Díazová Ayusová vetkla volbám rámec „socialismus, nebo svoboda“ a sama agilně odpracovala kampaň „za svobodu“ dlouhým předvolebním festivalem v ulicích.

Vzato celkově byla předvolební kampaň bouřlivá, plná střetů mezi stoupenci levice a krajněpravicového Voxu. Pablu Iglesiasovi chodily dokonce poštou nábojnice a vyhrožovalo se smrtí. PP a Díazová Ayusová však toto jako by neviděli. Dále vedli svou veselou kampaň proti vládě a za madridský způsob života.

Patří se ještě doplnit, že Díazová Ayusová nevnutila volbám jen obsah, ale i čas. Z pozice předsedkyně vlády společenství rozpustila starou koalici s Ciudadanos v době, kdy se jí to nejvíce hodilo — po zlomu covidové krize a velkém pádu Ciudadanos v průzkumech. V kampani skočila po liberálních voličích a po lidech unavených z dlouhé pandemie. A obě skupiny bezezbytku získala.