Španělsko má v současnosti přes 47 milionů obyvatel. V porovnání s desetimilionovou ČR by se tak v něm mělo za průměrný týden přihodit alespoň čtyřikrát více pozoruhodných věcí. Jestli tomu tak je, těžko říci. Zjevný rozdíl je ale v úsilí, s jakým Španělé bojují za svoje občanská práva; jak tvrdě se staví proti vládním rozhodnutím, která považují za nespravedlivá.

Na konci minulého měsíce se i při obyčejné turistické procházce po Madridu dalo narazit na manifestace různých skupin nespokojených obyvatel. Například v neděli 30. března protestovali v ulicích centra loďaři, jejichž odvětví zasáhla ustupující ekonomická krize snad nejvíce. V odpoledních hodinách se k nim přidali odboráři a zaměstnanci stáčírny Coca-Cola z Fuenlabrady, jejichž pobočka s 1250 lidmi má být zrušena, a také univerzitní studenti. Ti v posledních týdnech protestují prakticky neustále. Důvodem jsou především tvrdé reformy neoblíbené pravicové vlády Mariana Rajoye a jeho ministra školství Josého Ignacia Werta.

↗

První skupinky odborářů na Puerta del Sol. Foto Gustav Novotný

Ve středu 26. března a ve čtvrtek 27. proběhlo v Madridu, Barceloně, Bilbau a dalších španělských městech proti Wertově reformě školství na 50 protestních akcí. Podstata kritizovaného přitom spočívá v radikálním navýšení jednak zápisného (matrícula — platí se jako „vstupné“ do každého semestru) a jednak školného (tasas). Na univerzitách v Madridu či v Katalánsku se školné zvýšilo až o 60 procent.

Nárůst už tak vysokých poplatků vede v důsledku k postupnému znemožnění studia sociálně slabším studentům. Pod pojmem sociálně slabší si v tomto případě představme studenty, kteří nejsou schopní škole odevzdat 1800 eur ročně, což je součet všech poplatků jednoho studenta za školní rok 2013/14 v provincii Comunidad de Madrid — v přepočtu bezmála 50 000 Kč. Ve Španělsku se tak stále prohlubuje proces, v rámci něhož se univerzity stávají přístupné jen bohatým vrstvám. Chudým náklady v minulosti kompenzovala studentská stipendia (becas) poskytovaná Ministerstvem školství, jež byla tradičně poměrně vysoká. I tato stipendia ale Wertova reforma podstatně omezila.

Dvoudenní studentská stávka, která část protestů doprovázela, se proměnila v autentickou bitvu plnou násilností a policejního zatýkání. K velkým potyčkám došlo například v kampusu Vicálvaro patřícího Univerzitě Juana Carlose, v Cantoblanco, který je součástí Universidad Autónoma, a také na madridské Complutense. Tam se do přímých akcí zapojilo přes 600 studentů. Vzduchem létaly zápalné lahve, kouřové bomby, petardy a došlo i k okupaci vicerektorátu, kde se zabarikádovalo přes 50 studentů, přičemž budovu Fakulty historie a geografie obsadilo dalších 70. Administrativní budovu nakonec policie na žádost rektora Josého Carrilla vyklidila a zadržela 53 osob. Děkan dějepisecké fakulty se naopak postavil za svoje studenty a policejnímu zásahu zabránil.

Jsou podobné incidenty na španělských univerzitách obvyklé? Ano i ne. Nikdo se nad vyhrocením posledních událostí příliš nepozastavuje — vždyť od doby, co se stal Carrillo funkcionářem (volbu jsem v roce 2011 jako student Complutense zažil) se generální studentská stávka odehrává v průměru každé dva měsíce. Je tu však jiná důležitá skutečnos: z 53 zadržených pouze 8 bylo studenty zapsanými na dané univerzitě. Zbytek tvořili extrémisté, kteří pravidelně komplikují i poměrně pokojné akce jako byla výše uvedená manifestace loďařů a zaměstnanců Coca-Coly z Fuenlabrady na náměstí Puerta del Sol. Na druhou stranu, frustrace z nejasné budoucnosti nejen mladých se prohlubuje a fronty na úřadech práce rostou. Není k zamyšlení, když škole odevzdáte tolik peněz a po úspěšném skončení studia nenajdete práci často ani v McDonald´s?

Dění v univerzitních kampusech bylo ostatně součástí širší protestní iniciativy nazvané Pochod za důstojnost (Marcha de la Dignidad), jež vyvrcholila obří manifestací desetitisíců lidí, kteří do Madridu dorazili — často pěšky — ze všech koutů Španělska na den 22M (což ve španělštině znamená jednak 22. března, ale také něco jako Den D). Masové pochody obyvatel jsme přitom dosud znali spíše z jihoamerických zemí, především z Bolívie. I tato akce nicméně skončila pouličními nepokojí, zapalováním výloh a bankomatů a rozsáhlým zákrokem policie.

↗

Řada čekatelů před úřadem práce v Alcalá de Henares (provincie Comunidad de Madrid). Foto Gustav Novotný

Španělská společnost je podle mne na vyšší úrovni sociálního vývoje než společnost česká, a to i díky rozdílnému vývoji v 70. a 80. letech. V českých zemích se tehdy normalizoval totalitní režim, zatímco ve Španělsku po pádu Frankovy diktatury nastal bouřlivý přechod k demokracii za mohutného pumpování peněz z tehdy tak kvetoucí Evropské unie. Když si odmyslíme občasné excesy — například zmíněné útoky rozzuřených radikálů z obou stran politického spektra během manifestací — funguje společnost na základě pravidel vyznačujících se naprostou korektností ke spoluobčanovi v každodenních situacích. Ať už jde o zaměstnance ve službách, pro něž je zákazník skutečně pán, či třeba státní zaměstnance jednající s občanem v drtivé většině ochotně a s úctou.

Dovolím si ještě příklad z poslední doby: V neděli 23. března zemřel v Madridu první post-frankistický předseda vlády Adolfo Suárez. Přestože se jednalo o poměrně nevýrazného politika kritizovaného za uzavírání kompromisů s kýmkoli a za jakoukoliv cenu, nyní byl mohutně oslavován jako Otec demokracie. Tryzna za Adolfa Suáreze ochromila ulice Madridu, protože se s ním přišly rozloučit desetitisíce lidí a doprava musela být odkláněna mimo centrum metropole. Noviny se předháněly s oslavnými nekrology a následující den (!) po jeho smrti bylo madridské letiště přejmenováno na Letiště Adolfa Suáreze. Nabízí se paralela s reakcemi na úmrtí Václava Havla a protesty, aby se po Havlovi přejmenovala sebemenší ulice či instituce.

Zmíněné mohutné protesty mi pak svým způsobem připadají jako další — nepřímý — důkaz pokročilé demokracie, a to přes všechny hluboké strukturální problémy, které v současném Španělsku existují. Působí jako důkaz o právu na svobodu slova a veřejné vyjádření vlastních názorů. Domnívám se, že bychom se rozhodně neměli inspirovat španělským školstvím (univerzitu studuje přes 90 procent devatenáctiletých Španělů a po skončení draze zaplaceného studia absolventi prakticky nenacházejí uplatnění); v občanské, resp. protestní angažovanosti bychom si ale ze Španělska příklad vzít mohli.