Sedmnáctimilionový Ekvádor měl až do donedávna dvě politická specifika. Za prvé zde nebývale rozkvétal žánr předvolební písně — jen za poslední dekádu jich vznikly desítky chytlavých a tento rok přibyly další. Za druhé se pak v Ekvádoru od konce 90. let nepodařilo vyhrát ani jedny hlavní volby pravici, a to i přesto, že se protitábor u moci vždy nějak zprofanoval.

Platilo to pro éru plukovníka Gutiérreze od roku 2002, dlouhou vládu Rafaela Correy po roce 2006 i podstatně kratší období Lenína Moreny po roce 2017. Nyní, po letošních volbách, se může Ekvádor pyšnit už jen první zvláštností.

Je to opravdu velký paradox: Gutiérrez a Correa dokázali porážet opakovaně koalici pravicových sil kolem nejbohatšího muže země, magnáta Álvara Noboy známého jako banánový král. Correa a následně Moreno pak vítězili nad pravicí sjednocenou za bankéřem Guillermem Lassem. Vládu přitom končili všichni dost rozpačitě.

Naopak před letošními volbami (7. února a 11. dubna) vypadala situace pro levici obecně nejnadějněji za mnoho posledních let. V parlamentních volbách konaných zároveň s prvním prezidentským kolem v únoru skončily tři hlavní levicové formace na prvních třech místech a rozdělily si přes šedesát procent mandátů.

Zároveň se zdálo, že o prezidentský post budou bojovat dva levicoví nominanti — reprezentanti dvou tváří dnešní latinskoamerické levice. Ústřední volební komise ale nakonec přiřkla druhé postupové místo kontroverzně, protože bez přepočtu, opět pravicovému bankéři Lassovi. A Guillermo Lasso proti všem předpokladům druhé kolo vyhrál.

Zemi se zásobami ropy, čtvrtinou populace v chudobě, exportními plantážemi i tradičním nuzným malozemědělstvím bude tedy vládnout po dvou dekádách první otevřený pravičák. Jeho strana, respektive Hnutí za vytváření příležitostí (CREO), drží přitom ve 137členném parlamentu toliko dvanáct mandátů.

Co si vzít z této skutečnosti krom poukazu na zajímavost z druhého konce světa? Zejména důvody a okolnosti, kvůli nimž může levicovým stranám triumf utéci i za objektivně příznivé situace.

Fenomén Correa

V demokratických zemích se může levice dostat k samostatnému vládnutí v zásadě dvěma způsoby: buď vytvořením supersilného bloku (ať už platformy, hnutí či fronty nebo integrací menších stran do jedné větší), anebo díky koalici. Předpokladem stabilní a dlouhodobě dobře fungující koalice je přitom kultivace vzájemné spolupráce — známé vychovávání si spojenců.

V Ekvádoru zkusili všichni jít cestou bloku. Gutiérrezův vlastenecko-antiestablishmentový se po roce 2002 poměrně záhy rozpadl, to když prezident podpořil v rozporu s předvolebními sliby vstup do Celoamerické zóny volného obchodu a hodnotově se posunul do velmi konzervativních poloh.

Následný blok Rafaela Correy byl mnohem úspěšnější. Nástup zahájil v roce 2006 prvním ze svých hudebních hitů (viz níže), slibem usměvavé občanské revoluce a návrhy populistické politiky v původním významu tohoto výrazu. Volebně to fungovalo dvanáct let.

Correa sám vládl od ledna 2007 do května 2017 a z jistého úhlu levicové perspektivy šlo o velmi úspěšné období: v zemi se podstatně rozšířila průmyslová základna, byla vybudována infrastruktura a vznikla síť státních pracovních míst pro sociálně slabé — v půli Correova mandátu v ní pracovalo přes 90 tisíc lidí. Nouzové sociální dávky vzrostly z pětatřiceti dolarů měsíčně na padesát.

Podíl chudých v populaci klesl dle čísel OSN ze sedmatřiceti procent v roce 2007 na méně než polovinu. V hustěji osídlené části Ekvádoru byl takřka vymýcen analfabetismus.

Zároveň ale již okolo voleb 2013 byla cítit omezenost zvoleného modelu — faktická i politická. Podmínkou fatické úspěšnosti se ukázaly být vysoké ceny ropy a všestranná vstřícnost k těžebnímu průmyslu. Zaměstnancům se tak například ze strany státu komplikovalo vyjednávání o mzdách a pracovních podmínkách. Ochráncům přírody a původním obyvatelům zase boj proti neekologickým provozům.

Politicky pak vykazoval Correův režim tendenci ke stále větší korupci a klientelismu. Zvláště z počátku bylo obsazování všech důležitých míst loajálními klienty vnímáno jako přechodná nezbytnost — nový režim musel vyměnit hlavy úřadů vázané na předchozí garnitury. V pozdějších letech začalo jít ale o čím dál problematičtější jev. V době posledního Correova mandátu se už nový establishment choval takřka autoritářsky a otevřeně válčil s občanskou společností.

Prezidentský post opouštěl Correa jako hlava rozdělené země s nepřátelským vztahem ke všem nezávislým médiím a korupčními procesy na krku, u velké části společnosti však stále relativně oblíbený. Volby 2017 tak vyhrál ještě naposledy jeho sjednocený blok v čele s dosavadním viceprezidentem Lenínem Morenou vnímaným jako vlídnější alternativa právě ke Correovi.

Moreno totiž kandidoval ve stylizaci Politik Velké srdce — jako klidný státník známý bojem za práva postižených, který byl sám v roce 1998 postřelen lupičem, a od té doby upoután na invalidní vozík; jako prezident, který zachová to dobré z Correova režimu, ale jinak bude zásadně jiný než předchůdce. A jiný než Correa se Moreno vskutku ukázal — pokazil naprosto všechno, co mohl.

Krize za Lenína a nové příležitosti

V letech 2018 — 2020 se v Ekvádoru vrstvila krize na krizi. Propadly ceny surovin a s nimi nediverzifikovaná ekonomika. Vyhřezly skandály a do ulic vyšli původní obyvatelé. Počet chudých se oproti Correově éře zdvojnásobil.

Lenín Moreno nakonec povolal na pomoc i nenáviděný Mezinárodní měnový fond, který nařídil striktně omezit přísun peněz do veřejného sektoru. Reakce veřejnosti na sebe nedala dlouho čekat. Podle některých insiderů se přitom právě kvůli stabilizačnímu úvěru od MMF rozhodl Ekvádor i pro vydání nejznámější tváře WikiLeaks Juliana Assange, který žil od roku 2012 v azylu na jeho ambasádě v Londýně.

Po volebním vítězství v roce 2017 se Morenův approval rating pohyboval kolem sedmasedmdesáti procent. Na konci roku 2019 byl na sedmi procentech. Correův původní blok se rozpadl. Zoufalého Morena se paradoxně zastával už jen Guiermo Lasso — jeho volební exsoupeř, pravicový lídr a nyní tedy již potvrzený nový ekvádorský prezident.

V poslední fázi Morenova pádu se ale jevilo vše ještě úplně jinak. Nikdo již nevnímal prezidenta jako reprezentanta levice. Byla tak možnost začít znovu. A začalo se ve velkém.

Coby posílené vykrystalizovaly postupně ony tři levicové formace, které tak uspěly v letošních parlamentních volbách: Unie pro naději vytvořená lidmi kolem exprezidenta Correy, sociálnědemokratická Demokratická levice posílená o hlasy zklamaných correovců a Hnutí pluralitní jednoty, Nový stát Pachakutik — formace postavená na staré straně hájící zájmy ekvádorských původních obyvatel.

Unie pro naději se pokusila o další blok, už na něj ale neměla, byť byla ze tří uvedených s náskokem nejvlivnější. Vsadila tedy na kampaň postavenou na idealizaci Correovy éry a na tzv. chlebových tématech: slibu práce, podpůrných covidových šeků za miliardu dolarů a všestranného rozvoje, mimojiné i budování nových pobřežních rafinérií.

Do čela kandidátky byl vybrán teprve pětatřicetiletý ekonom Andrés Arauz, který za Correy vedl pionýrské Ministerstvo znalostí a rozvoje lidských talentů. Kampaň 2021 stála však především právě na vyzdvihování výdajových a investičních slibů plus na odkazu, místy až kultu Rafaela Correy.

Chyby a důsledky

Z pohledu stratégů Arauzovy a Correovy Unie pro naději mělo jít o vítězství na jistotu: v prvním kole Arauz obstojí a ve druhém posbírá samovolně hlasy většiny společnosti. Očekávaný Arauzův soupeř Guillermo Lasso se totiž profiloval před letošní jarní kampaní výrazně pravicově — sliboval například rozsáhlou privatizaci, otevření ekonomiky globálnímu trhu či legalizaci volného prodeje zbraní. A levice celkově byla v Ekvádoru po Morenově neoliberálním úkroku daleko populárnější.

Jenomže základní světonázor a chlebové sliby samy o sobě nestačí, pokud je dává politická síla s podobnou zátěží z minulosti, jíž absolutně nereflektuje. Arauz a jeho poradci postupovali, jako by éra před rokem 2017 byla jen zářná, jako by vedle nich nevyrostly další levicové a Correu kritizující formace.

O nějaké kultivaci vzájemné spolupráce a výchově spojenců zde nemohlo být ani řeči. Arauz osobně vynechal i předvolební debatu — jako by stačila opět záplava volebních klipů a kreací.

A tak zatímco pravičák Lasso po prvním kole nastoupil s důrazem na nekonfliktní sliby — milion nových pracovních míst, boj s korupcí a dostupnější zdravotní péči —, nalevo zazníval převážně příslib „pokračovat v revoluci započaté Correou“. Marně žádali reprezentanti dvou dalších levicových formací — Xavier Hervas z Demokratické levice a Yaku Pérez z Pachakutiku —, aby Arauz zaujal postoj k perzekucím novinářů ze sklonku Correovy éry, k šikaně whistleblowerů upozorňujících na korupci, k neudržitelnosti orientace na těžbu ropy či ke škodám způsobeným na životním prostředí.

Když pak nadešlo druhé prezidentské kolo, Hervas uvedl, že „raději pravici než návrat k autoritářství“, a Yaku Pérez, že odevzdá prázdný volební lístek. Otevřeně navíc Lassa podpořila Virna Cedeñová, Pérezova kandidátka na viceprezidentku.

Dnes zpětně viděno je zřejmé, že stačilo málo. V prvním kole dokázal Guillermo Lasso zvítězit pouze v provincii Pichincha, kde leží hlavní město Quito, a na Galapážských ostrovech. Dohromady získal jen o dvaatřicet tisíc hlasů z deseti milionů celkových více než Yaku Pérez — indiánský politik, aktivista a ochránce přírody, který s kampaní dělanou na koleně vyhrál v prvním kole ve všech třinácti východní provinciích.

Stačilo málo a mohly se v Ekvádoru střetnout dva důsledně levicoví prezidentští kandidáti. Stačilo ještě méně a mohl vyhrát alespoň jeden z nich, tipuji, že poměrně přesvědčivě.

Namísto toho se musí dnes doufat, že Guillermo Lasso bude rozumnější, než v Latinské Americe bývají typičtí pravicoví prezidenti. A poslouchat, jak potupený Rafael Correa hubuje přes média ze svého aktuálního útočiště v Belgii, rodišti své ženy, kde hledá údajně ochranu před politickými procesy. U ekvádorských soudů mu od loňska hrozí v různých korupčních kauzách osm let…

Taktická volba, volba kvůli několika klíčovým tématům, volba proti někomu či volba menšího zla — to vše je politologicky zdokumentováno, to vše ve většině světa funguje. Avšak v různých situacích různě. Při překročení určité mety problematičnosti přestává apel na základní zájmy určitého typu voličů stačit; zvláště při souběžném ignorantství a arogantních reakcích na kritiku.

Poslední vývoj v Ekvádoru tak může sloužit i jako varování na druhé straně zeměkoule. Prvním signálem nechť je neschopnost vytvořit platformu či frontu, postavit kolem jedné síly dominantní blok. Pokud to nejde, je vždycky třeba pokory a sebereflexe. A podnikání kroků k funkční spolupráci s nabízejícími se spojenci.