Prezidentem republiky se nestal, ačkoliv tomu nebyl daleko, ministrem zahraničí se před léty stal vlastně jen nečekanou shodou okolností, zato však na celých sedm let. Českou politiku zásadně ovlivňoval, a začal s tím mnohem dříve, než se stal senátorem a poté poslancem.

Stovky lidí říkají, že se s ním přátelily — a jistě má každý z nich pravdu. Jeho družná a upřímná, ale ukázněná povaha provázená smyslem pro situační humor i výstižné glosy se hodila do nejrůznějších situací — od zapadlých hospod přes parlament až po královské paláce. Pozoruhodným a výrazným člověkem se stal proto, že na sobě vždycky pracoval, nespoléhal se na náhody a trpělivě naslouchal hlasům kolem sebe, což mu pomáhalo z mnohých svých odpůrců učinit zastánce.

Jeho životní cesta od oblíbeného účastníka vídeňských salonů po angažovaného občana zakotveného v české současnosti začínala před čtyřiatřiceti lety, kdy se konečně mohl vrátit do své vlasti. Politická činnost mu byla tehdy ještě patnáct let vzdálená, ale své zemi nepateticky sloužil po celý čas i bez veřejných funkcí. Něco málo si o tom pamatuji.

Poprvé jsem se s ním setkal ve dveřích svého brněnského bytu. Bylo to myslím na jaře 1988, navštívil mě jako tehdejší předseda Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva. Jeho čeština byla ještě poněkud kostrbatá, občas v paměti hledal česká slova, protože se chtěl vyjádřit přesně. To byl ostatně jeden z jeho podstatných rysů — raději mlčel, než by měl být neurčitý, nebyl-li to ovšem provokační záměr.

Jeho návštěvou jsem byl trochu překvapen, ale měli jsme v té době už po nějakou dobu kontakt přes jednoho prostředníka. Vedli jsme tehdy pěkný rozhovor při procházce nedalekým parkem, pomohl mi potom dohodnout jeden rafinovaný a funkční způsob, jak ilegálně dopravovat z Vídně do Brna české knihy a časopisy vydávané v zahraničí. Zastavil se pak u mě ještě několikrát.

Jednou z jeho vášní bylo poznávat podnětné lidi, zorganizoval jsem proto pro něj společný oběd s Jaroslavem Šabatou a Milanem Uhdem. Změny tehdy byly ještě kousek za obzorem, ale už sama skutečnost, že se v takovéto sestavě, která by se ještě o rok či dva dříve ani nemohla společně sejít, vedla řeč o možných scénářích budoucnosti, naznačovala, že lepší časy se snad už blíží.

Tehdy jsem si všiml Karlova smyslu pro politiku — rozumět jemnostem dění a odhadovat souvislosti pro něj bylo mnohem důležitější, než si jen povídat a vyměňovat informace. A s oběma hosty, s nimiž jsme si tehdy připadali v luxusní restauraci brněnského hotelu International trochu nepatřičně, se rozhovor vždycky vedl především politicky. Diskutovali vášnivě a dlouho.

Karel si tehdy svými občasnými cestami do Prahy i Brna české prostředí teprve osahával, na rozdíl od exulantského prostředí, které znal docela dobře. Začínal v té době své české kontakty navazovat, a poznával tak osobně řadu lidí, o kterých předtím jen slýchal nebo četl.

Díky svému citu pro detail, celek i souvislosti se brzy začínal dobře orientovat. Myslím, že kdyby začal přijíždět až po listopadu 1989, mnohým pozdějším situacím by nemohl rozumět, protože se odvíjely od vztahů a činů z předchozích let.

Vzápětí po prvních dnech listopadových změn se Karel objevil v Praze. Tehdy ještě jen přijížděl z Vídně, do žádných konkrétních událostí nebo jednání se nezapojoval, neměl k tomu dost kontaktů; a ještě ani zdaleka nebyl součástí českého prostředí. Ale s několika lidmi, mezi něž jsem také patřil, udržoval vztahy osobně i telefonicky, občas přijížděl, nabízel pomoc a s velkým zájmem sledoval překotné dění tehdejších podzimních týdnů.