↗

Karel Schwarzenber v době své prezidentské kandidatury v roce 2013. Foto Radek Miča, AFP

Prezidentem republiky se nestal, ačkoliv tomu nebyl daleko, ministrem zahraničí se před léty stal vlastně jen nečekanou shodou okolností, zato však na celých sedm let. Českou politiku zásadně ovlivňoval, a začal s tím mnohem dříve, než se stal senátorem a poté poslancem.

Stovky lidí říkají, že se s ním přátelily — a jistě má každý z nich pravdu. Jeho družná a upřímná, ale ukázněná povaha provázená smyslem pro situační humor i výstižné glosy se hodila do nejrůznějších situací — od zapadlých hospod přes parlament až po královské paláce. Pozoruhodným a výrazným člověkem se stal proto, že na sobě vždycky pracoval, nespoléhal se na náhody a trpělivě naslouchal hlasům kolem sebe, což mu pomáhalo z mnohých svých odpůrců učinit zastánce.

Jeho životní cesta od oblíbeného účastníka vídeňských salonů po angažovaného občana zakotveného v české současnosti začínala před čtyřiatřiceti lety, kdy se konečně mohl vrátit do své vlasti. Politická činnost mu byla tehdy ještě patnáct let vzdálená, ale své zemi nepateticky sloužil po celý čas i bez veřejných funkcí. Něco málo si o tom pamatuji.

Poprvé jsem se s ním setkal ve dveřích svého brněnského bytu. Bylo to myslím na jaře 1988, navštívil mě jako tehdejší předseda Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva. Jeho čeština byla ještě poněkud kostrbatá, občas v paměti hledal česká slova, protože se chtěl vyjádřit přesně. To byl ostatně jeden z jeho podstatných rysů — raději mlčel, než by měl být neurčitý, nebyl-li to ovšem provokační záměr.

Jeho návštěvou jsem byl trochu překvapen, ale měli jsme v té době už po nějakou dobu kontakt přes jednoho prostředníka. Vedli jsme tehdy pěkný rozhovor při procházce nedalekým parkem, pomohl mi potom dohodnout jeden rafinovaný a funkční způsob, jak ilegálně dopravovat z Vídně do Brna české knihy a časopisy vydávané v zahraničí. Zastavil se pak u mě ještě několikrát.

Jednou z jeho vášní bylo poznávat podnětné lidi, zorganizoval jsem proto pro něj společný oběd s Jaroslavem Šabatou a Milanem Uhdem. Změny tehdy byly ještě kousek za obzorem, ale už sama skutečnost, že se v takovéto sestavě, která by se ještě o rok či dva dříve ani nemohla společně sejít, vedla řeč o možných scénářích budoucnosti, naznačovala, že lepší časy se snad už blíží.

Tehdy jsem si všiml Karlova smyslu pro politiku — rozumět jemnostem dění a odhadovat souvislosti pro něj bylo mnohem důležitější, než si jen povídat a vyměňovat informace. A s oběma hosty, s nimiž jsme si tehdy připadali v luxusní restauraci brněnského hotelu International trochu nepatřičně, se rozhovor vždycky vedl především politicky. Diskutovali vášnivě a dlouho.

Karel si tehdy svými občasnými cestami do Prahy i Brna české prostředí teprve osahával, na rozdíl od exulantského prostředí, které znal docela dobře. Začínal v té době své české kontakty navazovat, a poznával tak osobně řadu lidí, o kterých předtím jen slýchal nebo četl.

Díky svému citu pro detail, celek i souvislosti se brzy začínal dobře orientovat. Myslím, že kdyby začal přijíždět až po listopadu 1989, mnohým pozdějším situacím by nemohl rozumět, protože se odvíjely od vztahů a činů z předchozích let.

Vzápětí po prvních dnech listopadových změn se Karel objevil v Praze. Tehdy ještě jen přijížděl z Vídně, do žádných konkrétních událostí nebo jednání se nezapojoval, neměl k tomu dost kontaktů; a ještě ani zdaleka nebyl součástí českého prostředí. Ale s několika lidmi, mezi něž jsem také patřil, udržoval vztahy osobně i telefonicky, občas přijížděl, nabízel pomoc a s velkým zájmem sledoval překotné dění tehdejších podzimních týdnů.

Po zvolení Václava Havla prezidentem jsem zůstával s jeho spolupracovníky v kontaktu. Na Hrad s ním z velké části přišli lidé z centrály Občanského fóra. Kancelář prezidenta po svých husákovských předchůdcích zdědila naprosto nefunkční úřad, který na skutečnou práci, jako je příprava rozhodnutí hlavy státu, vůbec nebyl zvyklý, rozhodovalo se přece jinde. Chybělo téměř všechno, včetně telefonních linek umožňujících přímý hovor mimo areál Hradu.

Snažil jsem se pomoci obstarat alespoň základní počítačové vybavení. Myslím, že jsem docela prakticky založený, a věděl jsem, že Karel také. Zavolal jsem mu tedy do Vídně s tím, že mám delikátní prosbu, u níž jde hlavně o čas. V následujících dnech přijel, dal jsem mu specifikaci, jak jsem si ji odsouhlasil s odpovědnou osobou na Hradě, a požádal jsem ho, jestli by mohl takovou techniku spěšně opatřit.

Šlo o čtyři přenosné počítače a čtyři tiskárny, tehdy to opravdu nebylo levné zboží, číselné označení modelů dnes dávno muzeálních počítačů si ještě nyní přesně pamatuji. Karel bez váhání řekl, že to zařídí a že se ozve. Za pár dní přijel, našel si mě v labyrintu Špalíčku na Můstku, který byl sídlem koordinačního centra OF: „Mám to v autě, musíme to tady vyložit.“

Pomohl mi krabice s pořízenou technikou nosit po schodech, a ještě téhož dne si pro ně přijel jeden z prezidentových spolupracovníků. Jsem si jist, že Karel nakupoval za své vlastní peníze. A že techniku pro Kancelář prezidenta republiky provezl přes hranice bez proclení, to patřilo k těm několika neopakovatelným týdnům tehdejší neuspořádaně kvapící doby.

Ani nevím, jak na Hradě dovezené počítače a tiskárny zanesli do evidence, ale právě tehdy byly velice důležité, protože prezident se spolupracovníky se na Hradě teprve zabydlovali a v postupně upravovaných místnostech se všichni neustále přesouvali, než se podoba kanceláře usadila. Místo improvizací a čekání na techniku mohli efektivně pracovat.

Asi o dva měsíce později mě Karel překvapil udivující nabídkou, která dost přesně vystihuje jeho uvažování a také jeho laskavou štědrost. Díval se na mě ze dvou metrů: „V tomhle oblečení,“ řekl mi tehdy ještě nejistou češtinou, „můžeš pracovat uvnitř v kanceláři, ale nemůžeš v tom mezi lidi. Je nová doba a musíš na ni být dobře připravený. Zajeď, prosím, do Vídně, ozvi se panu X, tady na něj máš telefonní číslo. On už ví, co s tebou má dělat.“

Zajel jsem tedy do Vídně, Karlův vídeňský tajemník pan X mě vzal na slavnou vídeňskou Mariahilfer Strasse, obešel se mnou pár obchodů a koupil mi košili, kravatu, tmavý oblek a lehký jarní kabát. Vybíral on, měl přesné instrukce. A měl taky peněženku. U nákupu se mnou téměř nepromluvil. Když mě pak Karel v obleku viděl, tvářil se velmi potěšeně.

Vídal se v těch měsících dost často s Václavem Havlem, jako znalec střední Evropy s mnoha kontakty evropskými i světovými — a také s rozkošatělými příbuzenskými vztahy — byl pro začínajícího prezidenta důležitý, své středisko životních zájmů měl ale nadále ve Vídni. Že se pak v červenci stal vedoucím Kanceláře prezidenta republiky, bylo přirozené — nikoho vhodnějšího Václav Havel ani nemohl najít.

Karel dobře věděl, jak mají fungovat úřady, měl velkou autoritu, oplýval známostmi formálními i neformálními, v konverzacích volně přecházel mezi různými jazyky. A především: nebyl nikomu v tehdejším Československu zavázán.

Přál si, abych do kanceláře také nastoupil, ale myslím, že by se to stalo i bez něj. Měl jsem v něm tak po další dva roky oporu, chvílemi to nebývalo snadné, ale dbal jsem, abych ho zbytečně nezatěžoval. Ubytoval mě v areálu Hradu, v garsonce mezi prvním a čtvrtým nádvořím. Sám bydlel o poschodí výš.

Byl jsem s ním v téměř denním kontaktu a mohl jsem tak zblízka sledovat, jak usilovně se snaží proniknout do všech souvislostí českých — a tehdy ještě i slovenských — politických prostředí. Zvával si do svého hradního apartmánu na soukromou návštěvu nejrůznější politiky té doby, někdy jednotlivě, jindy více lidí najednou.

Nevnímal je jenom jako vykonavatele funkcí, ale chtěl vědět, jak uvažují, s kým si rozumějí a jak vnímají tehdejší rychle plynoucí události. Ze svých předešlých let byl zvyklý neomezovat se v kontaktech jen na lidi, s nimiž si může na první pohled porozumět.

Jeho salónem, tedy lehce starosvětsky zařízeným obývacím pokojem, prošli všichni výrazní aktéři tehdejší české i slovenské politiky. A ovšem, i všechny česko—slovenské problémy, dnes už dávno historické. Bývali u něj mnozí. I Miloš Zeman, například.

Jen výjimečně jsem byl na nějakém takovém setkání přítomen, ale občas se mě tázal na některé lidi, o jejichž pozvání uvažoval. A leckdy mi o některých setkáních stručně povyprávěl. Přičtou-li se formální i neformální jednání u prezidenta, jichž se Karel většinou účastnil, vydobyl si z onoho období rozsáhlý vhled do politiky i do skrytějších zákoutí veřejného života.

Jeho urozenost pro mě nebyla nijak podstatná, vlastně jsem ji mohl téměř nevnímat. Byly ale situace, v nichž jeho zkušenosti se světem formalit a pečlivých protokolárních pravidel byly návodem i způsobem, jak zvládat situace, na něž se takoví plebejci bez řádného vzdělání, jako jsem byl já, neměli jak předem připravit.

Asistovat u schůzek hlav států, připravit na ně našeho prezidenta, myslet na všechno, co se může i nemůže stát a umět řešit ihned všechno a cokoliv, to se nedá nacvičit předem. Díky jeho podpoře a dobrému humoru to šlo ale docela pěkně. Ačkoliv byl dva roky hlavou kanceláře — sám měl rád označení kancléř, nikdy jsem nezaznamenal, že by třeba jen nepatrně na někoho zvýšil hlas.

Koncem února 1991 se konalo slavnostní rozpuštění vojenského paktu Varšavské smlouvy. Znamenalo to příjezd čtyř hlav států v hodinových rozestupech, Sovětský svaz zastupoval viceprezident Janajev, pozdější pučista proti Gorbačovovi.

Každého z hlav států přijal prezident Havel, setkání trvalo třicet minut, pak následovala třicet minut přestávka, aby se připravila Hradní stráž a protokolární organizace na uvítání na prvním nádvoří. Strávili jsme těch několik hodin spolu, tedy hlavně přestávky mezi přijetími u prezidenta.

Rozhodl, že uvítání na nádvoří zvládnou i bez nás, a zavedl mě k nenápadnému okénku těsně pod střechou s výhledem na první nádvoří. Když se blížila některá hlava státu, Karel mi zanotoval státní hymnu i s originálním textem. Uměl bulharskou, rumunskou, maďarskou i polskou. A tedy nepochybně i mnohé další, z čehož jsem ho nezkoušel.

Byla s ním tehdy opravdu celou dobu velká legrace. Nebylo divu, rozpuštění Varšavské smlouvy bylo důvodem k velkému potěšení. Téhož dne odpoledne pak ve velkém sále ministerstva zahraničí proběhlo společné zasedání, na němž byla činnost paktu ukončena.

Když v červenci následujícího roku Václav Havel abdikoval, kancléř Karel si mě zavolal a ptal se, jestli chci v Kanceláři zůstat. Samozřejmě jsem nechtěl. Tehdy mi řekl, že kdykoliv budu něco potřebovat, ať už to bude cokoliv, nemám si dělat okolky a můžu za ním přijít.

Vídali jsme se pak už méně, můj následný pětiletý pracovní pobyt v Bulharsku naše vztahy přirozeně rozvolnil. To neznamená, že bychom se nevídali, ale spíše než na plánovaná setkání jsme spoléhali na náhodu, která nás při mnoha různých příležitostech nechala opět se setkávat. A to po celá léta, ba desetiletí.

A jak šel čas, Karel se vkliňoval do české politiky stále aktivněji a energičtěji. Jeho politickou orientaci jsem nevyznával, s leckterými jeho výroky jsem nebyl srozuměn, ale můj respekt k jeho jedinečné osobnosti nemohl být ničím otřesen. Za všech okolností imponující vlastnost Karla Schwarzenberga: nebyl lhostejný.

Mým životem procházel po pětatřicet let. Jako přítele jsem si ho vážil natolik, že jsem chtěl po něm nikdy nic nechtít. A že mi bude chybět, ať už v podobě laskavého a energického elegána v nejlepších letech, nebo v podobě zesláblého starce uštěpačně se vysmívajícího své vlastní nemohoucnosti, no to si tedy pište!