Týden protestů v Íránu: sociální motivy jsou hlavní, ale nejde jen o ně
Fatima RahimiRedaktorka DR komentuje příčiny, průběh a širší souvislosti velkých íránských demonstrací. Motivy protestů jsou rozmanitější, než se z běžných zpráv zdá.
Velké demonstrace, jež se rozšířily minulý týden po celém Íránu, nemají jednotné vedení, organizátory ani požadavek. Často protestují souběžně ve dvou městech dokonce skupiny, které stojí politicky na opačných pólech. Hlavním společným znakem všech je frustrace, nemožnost ovlivnit veřejné dění. Tu ale způsobuje u každé ze skupin něco jiného.
Vše se začalo krátce před koncem roku v Mašhadu, ve druhém největším íránském městě. Město Mašhad leží na severovýchodě země, blízko hranic s Afghánistánem. Je velmi důležitým centrem šíitského islámu. Nachází se zde hrobka osmého šiítského imáma, Rézy, a jde o jedno z historických center íránských konzervativců.
První mašhadské protesty byly jednoznačně motivované sociálně a ekonomicky. Jejich účastníci se bouřili ne kvůli teokratickému režimu, ale kvůli nesplněným očekáváním od politiky vlády současného mírně proreformního prezidenta, Hassana Rouháního.
Sankce skončily, ale zlepšení se neprojevilo
Hassan Rouhání byl loni potvrzen v prezidentské funkci na další období, a to hned prvním volebním kolem. K tomu mu pomohla právě ekonomická témata, neboť Rouhání působí jako symbol pragmatické politiky, díky níž byla vůči Íránu odvolána většina hospodářských sankcí.
Obecným míněním nejen v Íránu po léta bylo, že právě sankce íránskou ekonomiku dusí; že destabilizují měnu, což podněcuje vysokou inflaci, že zvyšují nezaměstnanost i že způsobují nárůst cen základního zboží nebo nedostatek nutného zboží z dovozu, například léků. Mínilo se, že když bude vše uděláno pro to, aby byly sankce odvolány, nastane všestranná prosperita.
V roce 2015 uzavřel Írán pod Rouháního vedením se světovými mocnostmi dohodu o omezení jaderného programu a většina sankcí byla skutečně odvolána. Írán začaly navštěvovat velcí investoři. Do země se vrátily miliardy dolarů ze zmražených kont.
Sociální situace obyčejných Íránců se ale ani za onen rok a půl příliš nezměnila. Nezaměstnanost je nyní okolo dvanácti procent, v některých oblastech ovšem i šedesát. V celkově nejhorší situaci je přitom íránská mládež, jež tvoří aktuálně šedesát procent populace. Podle newyorských Timesů se její nezaměstnanost pohybuje v průměru okolo čtyřiceti procent, a to i přesto, že nemalá část z ní má vysokoškolské vzdělání.
Od protestujících v Mašhadu i v dalších městech tak zaznívá otázka: Kam se poděly ony uvolněné miliardy po odvolání sankcí? Kde je slibované zlepšení? K čemu to všechno bylo nakonec dobré? A zároveň: proč dnes platíme tolik zahraničních válek, když doma se zdražují základní potraviny?
Politické demonstrace
Souběžně, respektive o pár dní později po první demonstraci na východě země, vyšli do ulic i studenti v Teheránu. A zde bylo slyšet převážně protirežimní hesla. I mladé v hlavním městě trápí nízké mzdy a nezaměstnanost. Velmi však prožívají také nedostatek osobní svobody. Z hlediska tuhosti poměrů se situace v Íránu za poslední roky viditelně zlepšila. Základní nesvobody ale přetrvávají i za Rouháního.
Íránská městská mládež je dnes ambicióznější než dříve. S diktátem režimu bojovala dosud po svém; žila mimo oficiální vládní doktrínu, vedla skrytý život a nyní se ozývá. Ani mladí ve velkých městech ale nejsou jednolitá skupina. A mnoho mladých žije i mimo ně.
Celkově vzato je nová íránská mládež velmi rozmanitá: nábožensky založené skupiny, moderní a postmoderní styly, undergroundoví umělci, vysokoškolští intelektuálové... a do toho manuálně pracující, kteří volili Rouháního kvůli vyšším mzdám, jež nedostali, a nezaměstnanosti, která neklesla.
Na demonstracích — a to paradoxně v ultrakonzervativním Qomu — se skandovala dokonce i monarchistická hesla. K situaci se posléze vyslovil také poslední žijící syn Muhammada Rezy Šáha, vladaře svrženého revolucí v roce 1979. Dnes sedmapadesátiletý Kýros Rezá Pahlaví, jemuž se už od mlada přezdívá Malý princ, podpořil v rozhovoru pro exilovou televizi Man o To (Já a ty) demonstranty a vyzval bezpečnostní složky, aby nevystupovaly proti lidu.
Násilí, mrtví, protidemonstrace
Militaristická íránská zahraniční politika, o níž se teď v souvislosti s protesty tolik mluví, je důležitým, avšak jen jedním z motivů demonstrací. Na demonstracích se skanduje: „Ne Gaza, ne Libanon, za Írán chci zemřít,“ protože íránská vláda neposílá do okolních zemí jen peníze a zbraně, ale i vojáky.
Revoluční gardy ztratily v Sýrii od roku 2013 na dva tisíce mužů. Do boje se dostalo též mnoho vojáků z řád afghánských a pákistánských přistěhovalců do Íránu, kteří do gardy vstoupili výměnou za vyšší platy a íránské občanství.
V některých částech země, například v Ahvázu, přerostly protesty do násilností. Demonstranti zejména v menších městech napadali policejní stanice nebo zakládali požáry. V neděli pak vláda jako bezpečnostní opatření omezila přístup k internetu. V Íránu hojně používaná sociální síť Instagram a komunikační platforma Telegram byly zablokovány.
Od začátku protestů bylo zabito nejméně jednadvacet demonstrantů a dva příslušníci bezpečnostních sil. Zatčeno bylo více než pět set lidí, avšak dle neoficiálních zpráv, na něž se odkazuje například BBC Persian, skončilo ve vězení až tisíc lidí. V proslulém zvláštním vězení Evin nedaleko Teheránu jsou v současnosti drženi studenti univerzit, několik novinářů a podle Aliho Saídího, zástupce největšího velitele Revolučních gard, také potomci předních qomských podnikatelů.
Vedle rozhořčených protestů proběhlo přitom i několik provládních shromáždění. Jejich účastníci drželi v rukou íránské vlajky, plakáty se slogany na podporu současného nejvyššího náboženského vůdce Chameneího a fotografie zakladatele íránské islámské republiky Chomejního. Demonstrace vysílané živě íránskými médií měly jasné charakteristické znaky státní mocí plánovaného pochodu.
Reakce politiků
Vedoucí představitelé Íránu nemohli demonstrace zcela ignorovat a museli veřejně reagovat, přestože to občas vypadalo, že by nejraději zmizeli bez prohlášení. Reformisté a konzervativci se obviňovali navzájem, a společně pak cizí mocnosti za to, že nepokoje vyvolaly.
Zatímco Hassan Rouhání nakonec apeloval na klid a řekl, že protestující mají právo být slyšet, nejvyšší náboženský vůdce země Alí Chameneí osočoval „nepřátele islámské republiky“ — neuvedl však, koho má konkrétně na myslí. Nejasnými slovy řekl, že protesty mají na svědomí všichni, kteří si přejí konec islámské republiky. Navzdory nejasným okolnostem, které vedly k protestům, Chameneí zcela ignoroval ekonomickou rovinu demonstrací a nespokojenost občanu se způsobem hospodaření státu.
Prezident Rouhání dále řekl, že lidé mohou svobodně vyjadřovat kritiku, pokud protestují bez násilí: „Mělo by se to dělat tak, aby to vedlo ke zlepšení společnosti a ku prospěchu státu,“ prohlásil ve státní televizi. A Rouháního ministr vnitra Abdulrahmán Rahmání Fazlí doplnil: „Ti, kdo poškozují veřejný majetek, narušují řád a porušují zákon, musí být zodpovědní za své chování a zaplatit za to.“ Muhammad Alí Džafarí, velitel Revoluční gardy Íránu, přitom obvinil i bývalého íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda a nepřímo podotkl, že za vznikem protestu stojí právě on.
Demonstrace však nekomentovali pouze politici. Na podporu demonstrantů vystoupili známí íránští umělci a aktivisté jako například Džáfar Panáhí, významný íránský dokumentarista. Šírin Ebádíová, bojovnice za ženská práva a držitelka Nobelovy ceny za mír, poslala vzkaz demonstrantům, aby nepřestali protestovat. Podle Ebádíové je důležité, aby lidé nahlas řekli, s čím nesouhlasí; jenom tak totiž prý přimějí politiky konat.
Co bude dále
Po zkušenosti s politikami tří zcela různých prezidentů — Chátamího, Ahmadínežáda a Raouháního — lze říci, že ani jeden z dosavadních přístupů, které se snažily napravit negativa vývoje v letech po islámské revoluci, nedokázal vyřešit jeden z hlavních ne-náboženských motivů revoluce: obrovskou ekonomickou nerovnost, která v Íránu panovala v době posledního Šáha.
Perské přísloví praví, že i z popela může vzniknout velký požár. Lidé mají ještě v živé paměti rozprášení zelených protestů z roku 2009, a možná se tak teď uklidní. Od svých politiků však nedostali žádnou zpětnou vazbu, nic, čím by jim vyšli viditelně vstříc.
Blíží se velký státní svátek, Den íránského osvobození, jak se mu přezdívá, tedy oficiální datum, kdy v roce 1979 padl Mohammad Reza Šáh a nastoupila islámská republika. Dvacátý druhý bahman (jedenáctý měsíc v íránském kalendáři) se může stát dalším impulzem k tomu, aby lidé opět vyšli do ulic. Společnost je nespokojená a trápí se. A to se jenom tak nezmění.