Ve většině vzpomínek na zesnuvšího fyzika Stephena Hawkinga, nejen v domácích médiích, podivuhodně absentují informace o jeho sociálních a politických názorech. Hawking je vzpomínán jako „geniální fyzik“ (Právo, Reflex), „světoznámý fyzik“ (LN, ČT), „nástupce Isaaca Newtona a Alberta Einsteina“. U muže, jehož popel spočine právě po Newtonově i Darwinově boku ve Westminsterském opatství, se přitom zaujímání, a zejména veřejné vyjadřování politických stanovisek — někdy (zdánlivě) vyhraněných, ale důvodných, stalo v průběhu doby integrálním prvkem života.

Proč je mainstreamový mediální obraz neúplný či nepřesný (čestnou výjimkou je spíše tezovitý článek vydaný BBC „Politické názory S.H.“)? Ano, Hawking sám se nejčastěji vyjadřoval v oblasti své odborné kompetence — o vesmírných a planetárních objevech či mimozemských subjektech a v poslední době například i varoval před dopady rozhodnutí vytvořit umělou inteligenci. Ale ani média hlavního proudu neprojevovala tolik zájmu o jeho politické postoje.

Jedním z podstatných důvodů bylo a je jejich „zdrojování“, dominantní zájem o mocenská centra a informace s nimi spjaté (jak naznačují například Chomsky a Herman v takzvaném Modelu propagandy z roku 1985). Vede to k favorizaci zájmů politických a ekonomických elit a k zaujetí spíše proti levicovým názorům.

Ač jako vědec vycházel z předpokladu, že naše dosavadní poznání reality je závislé na modelech, do politických (a tedy morálních) otázek tento předpoklad nepřenášel. Ve svých politických postojích nebyl nikdy extrémní, avšak vždy sdílel názory spíše nalevo od středu. Formativní vliv měla nepochybně matka, která se v 50. letech aktivně účastnila činnosti místního liberálního sdružení (liberálové v té době drželi již jen slabou parlamentní menšinu), ať už v oblasti jaderného odzbrojení, či odporu vůči apartheidu.

Hawkingovu sociální i politickou vnímavost a angažovanost ovlivňovalo nejen postupující postižení, ale to, jak se etabloval v pozici „superstar“, zejména po publikování nejslavnějších prací Stručná historie času (1988) a Černé díry a budoucnost vesmíru (1993). Jeho účast, či aspoň záštita zaručovala jakékoliv akci vždy velké publikum; jeho proslulost mu „umožňovala (…) pomáhat dalším postiženým lidem“. Hawking usiloval o to, aby britský Národní zdravotní systém, bez kterého, jak prohlásil, by se nedožil 70. narozenin, finančně podporoval domácí péči namísto umísťování pacientů ve zdravotnických zařízeních.

S přesvědčením, že spoléhat se na charitu „jednoduše nestačí“, byla obrana Národního zdravotního systému a univerzální péče před privatizací (obdobně jako hájení výdajů na vědecký výzkum) stálým prvkem jeho angažovanosti už od dob vlády Thatcherové v 80. letech. Ještě v loňském roce ostře zaútočil na konzervativního šéfa resortu Hunta kvůli „podfinancování a ořezům, privatizaci služeb“ i vnucování nových smluv mladým doktorům.

Tato kritika odráží mnohem širší opozici vůči principům, na nichž je založen kapitalismus, nevyjímaje mechanismus rozdělování statků: „Pokud je bohatství vyrobené stroji sdílené, může se každý se těšit z přepychového volnočasového života, naopak pokud vlastníci strojů úspěšně lobbují proti redistribuci bohatství, většina lidí může skončit mizerně. Zatím se zdá, že trend jde druhým směrem, kdy hnací síla technologie stále zvyšuje nerovnost.“

V Hawkingových vystoupeních a komentářích, jak připomíná jeho životopiskyně Kitty Ferguson (2011), se projevovala záliba v ironii a sarkasmu stejně jako upřímná snaha dosáhnout změn. Když George W. Bush přišel v roce 2005 s návrhem, že by bylo dobré znovu vyslat kosmonauty na Měsíc, Hawking to komentoval slovy, že by „vysílání politiků mohlo být mnohem levnější, protože je není třeba dostávat zpět“. V roce 2006 čtenářům položil otázku, „jak může přetrvat lidská rasa dalších sto let ve světě, který je v chaosu politicky, sociálně i environmentálně?“, na niž v blogu odpovědělo 25 tisíc lidí. Jak je patrné, Hawking chtěl jak provokovat své čtenáře, tak i podněcovat, a třeba i ovlivnit ty, kteří se nejvíce podílejí na formulaci veřejných politik.

V den jeho skonu se v řadě zahraničních médií i na sociálních sítích objevila ikonická fotografie uchovaná v National Portrait Gallery (NPG), na které je čelo jedné z protiválečných demonstrací organizované v roce 1968 v Londýně Vietnam Solidarity Campaign. Zachycuje muže s berlemi v mnoha rysech Hawkingovi podobného, který jde po boku britsko-pákistánského žurnalisty Tariqa Aliho a herečky Vanessy Redgrave (známé například z role tajemné ženy v Antonioniho Zvětšenině). Přestože Hawkingovu identitu potvrzoval ještě před několika lety i autor snímku, National Portrait Gallery ještě téhož dne vydala dementi, že na snímku není on — na základě vizuálního srovnání, ale také vyjádření Tariqa Aliho.

Nemění to nic na tom, že Hawking oponoval jak takzvané Vietnamské válce, tak americké invazi do Iráku. V předvečer prezidentských voleb v USA v roce 2004, když na londýnské demonstraci četl jména zabitých Iráčanů, uvedl, že válka je „založena na dvou lžích“, týkajících se zbraní hromadného ničení a lži o domnělé vazbě Iráku na události 11. září. Na adresu konfliktu, který již v té době zanechal 100 tisíc mrtvých (z toho polovinu žen a dětí), se Hawking tázal: „Pokud toto není válečný zločin, co je to?“

Třebaže o něco později, Stephen Hawking se jednoznačně vyslovil také proti izraelské politice vůči Palestincům. Svůj postoj zjevně přitvrdil po roce 2009, po zkušenosti s třítýdenním izraelským útokem na Gazu (operace „Lité olovo“), který označil jako „naprosto nepřiměřený“. O situaci v regionu hovořil jako „obdobné té v Jižní Africe před rokem 1990, (…) jenž nemůže pokračovat“.

V roce 2013 na žádost palestinských akademiků stáhl svou účast na páté prezidentské konferenci v Jeruzalémě, čímž jednoznačně podpořil kampaň „Bojkot, stažení investic, sankce“ organizovanou palestinskými nevládními organizacemi. Právě tento krok považovali někteří aktivisté za „bod obratu“, moment, kdy se věc bojkotu Izraele dostala do hlavního proudu.

Ač bude Hawking vzpomínán zejména jako jeden z nejvlivnějších vědců a myslitelů minulého století, stejně jako v případě Einsteina, Bertranda Russella či Lea Szilarda, neměli bychom jeho badatelský přínos oddělovat od jeho sociální a politické angažovanosti. Stephen Hawking projevil neobvyklou solidaritu s druhými — v rámci svých fyzických a lidských možností hájil spravedlnost a oponoval bezpráví.

Text vyšel původně na blogu Aktualne.cz.