↗

Přizpůsobení se americké politice vůči Číně bude vzhledem k možným čínským odvetným opatřením pro Evropu pravděpodobně ekonomicky a politicky bolestivé, nicméně alternativa čistě evropské odpovědnosti za obranu východního křídla NATO proti Rusku by byla ještě nákladnější. Foto FB NATO

Není žádným tajemstvím, že NATO a šířeji transatlantické vztahy se po příchodu Donalda Trumpa do Bílého domu dostaly do krize. Se sloganem „America First“ se unilaterální impulzy americké zahraniční politiky vrátily v míře, jež překonala administrativu Bushe mladšího. Americká zahraniční a bezpečnostní politika se stala obtížně předvídatelnou a nepřehledně oscilující mezi tradiční republikánskou politikou a Trumpovými transakcionalistickými požadavky.

Dlouhodobý americký tlak zvláště na evropské spojence vyeskaloval do té míry, že vznikly obavy o americké záruky v rámci NATO, nebo dokonce o setrvání USA v organizaci. Mimo bezpečnostní oblast se pak předmětem sváru mezi dvěma stranami Atlantiku staly otázky ochrany klimatu a obchodu. Posledním krokem, který se Spojené státy pod taktovkou Donalda Trumpa dle všeho nehledě na spojence rozhodly udělat, je stažení další části sil z Afghánistánu a Iráku.

Není proto překvapivé, že se v Evropě v minulých letech hovořilo o transatlantickém rozvodu. Stojí přitom za poznámku, že některé evropské státy nevypadaly, že by takový rozvod oplakaly.