Od transatlantického rozvodu k transakcionální alianci
Vojtěch BahenskýZměna na postu prezidenta USA zmírní napětí v rámci NATO. Částečná odlišnost zájmů obou atlantických partnerů se však nevytratí. Má-li aliance přetrvat, bude potřeba, aby Evropa akceptovala základní charakter americké politiky vůči Číně.
Není žádným tajemstvím, že NATO a šířeji transatlantické vztahy se po příchodu Donalda Trumpa do Bílého domu dostaly do krize. Se sloganem „America First“ se unilaterální impulzy americké zahraniční politiky vrátily v míře, jež překonala administrativu Bushe mladšího. Americká zahraniční a bezpečnostní politika se stala obtížně předvídatelnou a nepřehledně oscilující mezi tradiční republikánskou politikou a Trumpovými transakcionalistickými požadavky.
Dlouhodobý americký tlak zvláště na evropské spojence vyeskaloval do té míry, že vznikly obavy o americké záruky v rámci NATO, nebo dokonce o setrvání USA v organizaci. Mimo bezpečnostní oblast se pak předmětem sváru mezi dvěma stranami Atlantiku staly otázky ochrany klimatu a obchodu. Posledním krokem, který se Spojené státy pod taktovkou Donalda Trumpa dle všeho nehledě na spojence rozhodly udělat, je stažení další části sil z Afghánistánu a Iráku.
Není proto překvapivé, že se v Evropě v minulých letech hovořilo o transatlantickém rozvodu. Stojí přitom za poznámku, že některé evropské státy nevypadaly, že by takový rozvod oplakaly.
Se zvolením demokratického kandidáta Joea Bidena, u kterého se předpokládá zájem na obnově amerického působení skrze multilaterální instituce a v koordinaci se spojenci, se do transatlantických vztahů vrací optimismus. Tento nově nalezený optimismus je ale pro některé pozorovatele zkalen pravděpodobným setrváním Senátu pod kontrolou republikánské strany. Zde je ale třeba vzpomenout, že republikánská strana doposud nevzala Trumpův přístup k zahraniční politice za svůj. Ostatně i kvůli již zmiňovanému ústupu z Afghánistánu se republikánští zákonodárci Trumpovi minimálně rétoricky vzepřeli.
Optimismus vyplývající z dlouho vyhlížené změny na postu prezidenta USA by ale neměl zastínit strukturální problémy, kterým Aliance a transatlantické vztahy budou čelit. Americké volby nic nemění na rozdílném vnímání a prioritizaci hrozeb. Evropa není jednotná, pokud jde o otázku, zda je větším zdrojem hrozby a nestability pro Alianci Rusko, nebo severní Afrika a Blízký východ. Pozornost Spojených států se nezadržitelně přesouvá do východní Asie, kde je stále výraznějším vyzývatelem dlouhodobé dominance Spojených států na mezinárodní scéně Čína.
Transatlantická identita
Postudenoválečný základ identity Aliance ve sdílených liberálnědemokratických hodnotách doznal závažné trhliny nejen kvůli posunu Turecka směrem k autoritarianismu, ale také s ohledem na změny poměrů v Maďarsku, Polsku a v neposlední řadě v samotných Spojených státech. Tyto strukturální změny tak možná nezapříčiní přímo rozvod, ale v dlouhodobém horizontu směřujeme k manželství s oddělenými ložnicemi. S Evropou zaměřenou na problémy ve svém jižním a východním sousedství a Spojenými státy obrácenými vůči hrozbě Číny.
Za situace, kdy se zájmy a priority Evropy a Spojených států budou překrývat méně než v minulosti a americké obranné schopnosti budou ve stále větší míře vytíženy svým angažmá v Asii, se Evropa musí připravit na rostoucí transakcionalitu vztahů s USA. Ta možná nebude mít tak vulgární finanční podobu jako za Donalda Trumpa, bude nicméně vyžadovat větší aktivitu a zájem o americkou přítomnost a záruky na evropské straně. Aktivita evropských států se přitom nemůže omezit jen na nezbytné zmírňování tíhy, již při zajišťování evropské obrany nesou Spojené státy.
Pro fungování transatlantického partnerství a zachování americké role v evropské obraně budou muset evropské státy být připraveny vycházet Spojeným státům vstříc i v tématech, která budou prioritní jen pro ně. Podobně jako při evropské (někdy zdrženlivé) pomoci Spojeným státům s konflikty na Blízkém východě. Vzhledem k rostoucímu americkému zahraničněpolitickému konsenzu na hrozbě Číny se jako logická oblast pro jednání jeví právě evropská politika vůči Číně.
To by za současných podmínek nemělo nutně znamenat nereálnou připravenost evropských států k rozsáhlému obrannému angažmá ve východní Asii. Evropské státy by spíš musely přijmout americké vedení v oblastech, jako je konflikt o čínskou obchodní politiku nebo otázka bezpečnosti nových technologií.
Asymetrie uvnitř Evropy
Přizpůsobení se americké politice vůči Číně bude vzhledem k možným čínským odvetným opatřením pro Evropu pravděpodobně ekonomicky a politicky bolestivé, nicméně alternativa čistě evropské odpovědnosti za obranu východního křídla NATO proti Rusku by byla ještě nákladnější. Zároveň právě nákladnost a neochota, s jakou bude Evropa takový krok podnikat, by Evropě dala silnou vyjednávací pozici pro zajištění pokračujících amerických záruk a přítomnosti na východním křídle.
Klíčovým problémem pro výše zmiňovaný hypotetický „obchod“ mezi Spojenými státy a Evropou je ale asymetrie uvnitř Evropy. Středo- a východoevropské státy mají na zachování amerických garancí větší zájem, pro Spojené státy bude ale rozhodující spolupráce západoevropských států, které mají ve vztazích s Čínou zároveň více co ztratit.
Má-li tedy střední a východní Evropa na dlouhodobém zachování a rozvoji amerických obranných garancí skutečný zájem, měla by se namísto bilateralizace vztahů se Spojenými státy zaměřit na přesvědčení evropských partnerů, že převzetí amerického modelu politiky vůči Číně výměnou za pevné bezpečnostní garance je v evropském zájmu.
Text vznikl v rámci výzkumného projektu podpořeného Odborem veřejné diplomacie Severoatlantické aliance (NATO).