Premiér Andrej Babiš (ANO) vrátil do hry možnost, že by Česká republika v roce 2024 odváděla na obranu dvě procenta HDP, jak plyne z příslibu vůči Severoatlantické alianci. Těžko říct, jak dlouho mu tento názor vydrží. Že je přelétavý, víme všichni. Jen netušíme, zda tentokrát na něj zatlačili generálové, zbrojaři nebo Washington. Každopádně se aspoň otevírá příležitost k debatě o stavu a budoucnosti české armády.

Ta se těší poměrně vysoké důvěře veřejnosti. Máme totiž rádi čitelné instituce, které šlapou. V minulosti nadto zvládla tři významné fáze: vstup do NATO, svoji profesionalizaci a nabytí operačních schopností mimo území České republiky.

Dnes na obranu vydáváme 1,3 procenta HDP. Abychom splnili slib, bylo by nutné přisypat šedesát miliard. Podle premiéra by příští rok mohl podíl nákladů na obranu skočit na 1,46 procenta. Přesto se musí potýkat s oponenty, kteří by se raději drželi zkrátka. Zastropování na úrovni 1,5 procenta HDP navrhl například šéf ČSSD a ministr vnitra Jan Hamáček.

Babišova ochota otevřít erární šrajtofli souvisí s obřím nákupem bojových vozidel pěchoty za dvaapadesát miliard korun. Ještě nedávno jej chtěl odpískat, nyní se k němu vrátil. Posune se ale splátkový kalendář i převzetí zakázky. Další akvizice by se podle něj měly týkat nových děl nebo terénních automobilů, hovoří se též o raketometech krátkého doletu.

Ekonomické argumenty proti zvažované štědrosti lze opřít o čerstvá zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu. Ministerstvo obrany investovalo v letech 2016 až 2018 do nové techniky armády 2,8 miliardy korun, dalších 1,3 miliardy stály opravy, údržba a náhradní díly. NKÚ však zjistil, že přesto nebyla velká část obrněné techniky provozuschopná. Problémem prý je i závislost na dodavatelích nebo prodražování oprav a údržby obrněné techniky.

Ministři se v resortu střídají častěji než svatí na orloji. Někteří jsou příliš opatrní (Martin Stropnický), někteří příliš jurodiví (Karla Šlechtová). Vesměs ale nevýhodné, ba cinknuté nákupy ohrožují jejích politickou kariéru. Současný ministr Lubomír Metnar se již také musel zbavit příslušného náměstka.

Přesto by šlo najít tři argumenty pro finanční nášup armádě. Za prvé potřebujeme dobře zásobené vojsko schopné pomáhat v krizových situacích, jako byla ta koronavirová, v rámci integrovaného záchranného systému. Za druhé by stát měl myslet na zaměstnanost, které sám může pomoci pracovními místy v rámci armády. A za třetí by se šikla pomoc českým firmám, samozřejmě v souladu se zákonem o zadávání veřejných zakázek.

Sympatickými vlaštovkami jsou například nedávno domluvené nákupy ručních zbraní od České zbrojovky nebo neprůstřelných vest od další české firmy STV Group. Také lze spolu s opozičním předákem Miroslavem Kalouskem (TOP 09) uvést, že devastující účinky koronaviru na ekonomickou a sociální oblast bezpečnostní situaci ve světě rozhodně nezlepší.

Panují však vážné pochybnosti, zda je nutné utrácet kvůli NATO. Už před epidemií mnohé země naznačily, že ke dvěma procentům nemíří. Snad jen jinak chudé Bulharsko se rozhodlo pořídit si americké stíhačky F-16 a zvýšit tím své výdaje na obranu o 125 procent. Jinde panuje skepse, posílená přístupem Trumpovy administrativy. Prezident USA razí izolacionalistickou politiku, jejíž součástí je ústup země z mezinárodních organizací.

V souvislosti s NATO apeluje především na vyšší spoluodpovědnost evropských zemí za svoji obranu. Liknavému Německu pohrozil i stažením amerických jednotek z jeho území.

Nejspíš ale nečekal zjištění sociologů, že většina Němců stažení vojáků US Army ze SRN podporuje. 74 procent respondentů se nechalo slyšet, že pokud se Američané stáhnou z Německa, nebudou se cítit být méně chráněni a v riziku. Kromě toho průzkumy odhalily, že populace napříč zeměmi NATO má pochyby o vzájemné pomoci, v případě útoku na jednu z nich.

Není divu. NATO mnohem víc než transatlantickou pojistku připomíná nástroj k šíření demokracie po světě za každou cenu, nebo dokonce loutku v rukou pánů Bílého domu. S tím souvisí jak politicky a ideologicky motivované nápady, ke kterým patřil jak radar v Brdech, tak nedostatečně promyšlené zahraniční mise armád.

Nepodařilo se jimi stabilizovat Afghánistán ani Irák. V Mali se hraje o nerostné bohatství a vytvoření mocenských vazeb. Konkurence přitom je velká. Vždyť jen Čína se chystá investovat do Afriky zhruba 900 miliard dolarů.

Nedávná analýza Norského institutu mezinárodních vztahů konstatovala, že zatímco se USA hodnotově rozcházejí hlavně s Německem, americká politická a obchodní spolupráce roste s nacionalizujícími a konzervativními vládami v Polsku, Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku. Analytici Atlantské rady zase odhadují, že NATO brzy čeká revoluce — kvůli neochotě zvyšovat zbrojní výdaje, národnímu egoismu a soustředění se na vnitřní problémy.

Vážný je též konflikt mezi Tureckem a Řeckem nebo úvahy francouzského prezidenta Macrona o mozkové smrti Aliance. Není už čas věnovat se víc než Alianci formování společné armády Evropské unie?A nakolik je nutné zvyšovat vojenské výdaje s ohledem na okolní svět? Je skutečně hrozbou Rusko, dávající armádě jedenáctkrát méně než USA? Úplně stačí, že lidstvo vydalo jen v loňském roce na zbrojení téměř dva tisíce miliard dolarů.

Včerejší bitvy je pozdě bojovat. Teď se musí myslet na budoucnost. Není zapotřebí ztrácet se mezi tanky, děly či letouny.

Odborníci říkají, že je důležité připravit se zejména na obranu před terorismem, včetně kybernetických útoků hackerů. Mnohem víc než o klasických válkách z minulosti hovořme o válce sanitární. V ní záleží na vojenském zdravotnictví, spojovacím vojsku, vojenské polici či zpravodajcích. Tam je třeba upřít pozornost.

Dvě procenta na obranu jsou moc, zvlášť při potřebě výdajů na sociální systém. Ale pokud přesto lít do armády peníze, tak do takové, která bude odpovídat změněným podmínkám jednadvacátého století.