↗

Lubomír Metnar (za ANO) je člověk, který neklade aktivní odpor, a tudíž ideální manažer rozkladu rezortu obrany. Foto FB Ministerstvo obrany České republiky

Když z křesla ministra obrany odcházel Martin Stropnický (ANO), provázela ho pověst člověka, který sice svému rezortu nepříliš odborně rozuměl, ale který měl dostatek slušnosti na to, aby se nezapletl s majiteli penězovodů, které jsou na obranný rozpočet přisáté. Když pak přišla Karla Šlechtová (za ANO), dorazila na „Kulaťák“ generálka. Žena s jasnou vizí, kterou hodlala tvrdě prosazovat.

Jakkoli se její účast na správě věcí obranných stala posléze spíše parodií sebe sama, nelze jí upřít hlavní zásluhu a také hlavní důvod, pro který musela ze svého úřadu odejít. Snažila se totiž ministerstvo zbavit lobbistických tlaků, které jsou vidět v každé sebemenší zakázce a v každém ministerském rozhodnutí. Aby také ne, vždyť jde o desítky miliard, na které si každý rád sáhne.

V době, kdy se nad ministryní Šlechtovou začalo politicky smrákat, chtěla se uchýlit pod ochranu jednoho z mocenských center na Hradě. Dokud Miloši Zemanovi přitakávala, neměl to být problém. Ona si však znepřátelila bohaté dárce Zemanovy prezidentské kampaně z řad obchodníků se zbraněmi, a tak se musela pakovat. Už jsem to někde napsal, ale po ní přišel muž, kterému se na ministerstvu přezdívá „třtina ve větru“, člověk, který je zvyklý neklást aktivní odpor. Rozklad Ministerstva obrany s nástupem panování Lubomíra Metnara (za ANO) mohl začít.

Je toho mnoho, co by se panu ministrovi dalo vyčíst, bude však úplně stačit, když si připomeneme největší tendry. Například takové vrtulníky, které domluvil jeho nadřízený, premiér Babiš (ANO), přímo s americkým prezidentem. Což o to, Američané dělají dobré zbraně. Ale právě v této době, kdy řada armád ocenila nadčasovou konstrukci ruských vrtulníků Mi-24, které nesou těžkou výzbroj, a přitom jsou schopné převážet malý speciální výsadek, a proto je modernizují, aby je udržely co nejdéle, se naše armáda rozhodla jich zbavit.

Když pak vojáci přišli na mezinárodní trh, byli velmi překvapení, že tento typ typicky ruského vrtulníku, tzv. „létajícího BVP“, na Západě nikdo nevyrábí. A tak se přijal nesmyslný typ z války ve Vietnamu a nakupují se malé transportní vrtulníky spolu s lehkými bitevními. Jde přitom o výběhové typy, které už nikdo nenakupuje. Pořizujeme proto bitevní vrtulníky v počtu čtyř kusů. Bylo by to úsměvné, kdyby to člověk nemusel platit z daní.

„Upřesnění požadavků“

Nemohu nevzpomenout ani na tendr na nová bojová vozidla pěchoty. Ten se ještě před dokončením stal legendou a já nepochybuji o tom, že se o něm jednou bude učit na hodinách politologie jako o opaku toho, jak má vypadat kvalifikované rozhodování suverénního státního úřadu.

Fakt, že ministerstvo nejdříve pozvalo do tendru kupu uchazečů, aby až později zjistilo, že jimi vyráběná technika armádě vlastně vůbec nevyhovuje, zarazila hned napoprvé. Podruhé se odborníci pobavili, když obrana pozvala zbylé účastníky na testy, které však zjevně vyhrál nevhodný (čti „předem nevybraný“) kandidát. Následovalo ostudné „upřesnění“ požadavků, které ve skutečnosti znamenalo v některých ohledech obrat o sto osmdesát stupňu a vítěz testů se musel poroučet. A tak zbyli jen ti, kteří vědí, „kudy běží zajíc“. Koneckonců jde o padesát miliard korun a v těch se toho spousta ztratí.

Následovaly tendry na houfnice, které proběhly, aniž by ministerstvo znalo ceny. A pak tendr na protiletadlové řízené střely, v jehož důsledku vzroste ve výzbroji české armády počet typů těchto střel na více, než jich mají Američané. Neboli po švejkovsku: „To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou.“

Nyní se navíc děsím toho, co bude s tendrem na nové bojové letouny. Pomalu prosakují zprávy, že stejně jako před dvaceti lety se jich nezúčastní někteří renomovaní světoví výrobci. A osobně se obávám, že ministerstvo zvolí tu nejhorší možnou variantu, tedy letouny F-16, které jsou konstrukčně padesát let staré a přechod na ně bude stát obrovské peníze. Něco mi říká, že na Ministerstvu kamarádšoftu rozum nezvítězí ani tentokrát.

Československé tanky

Buď, jak buď, Ministerstvo obrany končí toto volební období vnějškově konsolidované. Vnitřně je ale zcela zdevastované. Armádní plánování je v troskách (chaotický odsun našich představitelů z Afghánistánu za cenu, že do bojové zóny pošleme neozbrojené civilní letadlo, je důkazem, který jen náhodou nebyl tragický). Máme sice výsadkový pluk, ale nemáme pro něj výsadková letadla. Máme tanky, ale v nich motory, které už nejdou opravit, a termovizi, která už se nevyrábí. Ze skladů taháme staré tanky ze ZTS Martin, které nám tu laskavě ponechalo socialistické Československo.

Podpora českých zbrojařů je selektivní, stát podpoří jenom ty, jež sypou do správných korýtek. Na státní peníze jsou zcela bezpečně napojeny neúspěšné zbrojní firmy, které nesmyslně ukusují z většiny nekoncepčních armádních zakázek. Jiní čeští zbrojaři, kteří však nepatří do současné vládní stáje, přitom bojují o přežití a je jedno, jak špičkové technologie světu nabízí. O tom, jak se české zbraně potají vyvážejí do válečných oblastí, aby končily v rukou teroristů, což nechává naše „bojovníky proti islámskému terorismu“ zcela klidnými, snad ani nemluvit.

Zasvěcenému se na Ministerstvo obrany v roce 2021 dívá jen těžko.