Rubio v Mnichově potvrdil, že USA nejsou našimi přáteli
Jiří PeheProjev ministra zahraničí USA Marca Rubia na mnichovské bezpečnostní konferenci nebyl ničím jiným než prohloubením hrozeb, které vůči Evropě vloni přednesl viceprezident J. D. Vance. Evropa musí pochopit, že Západem je právě ona.
Americký ministr zahraničí přednesl na Mnichovské bezpečnostní konferenci projev, který většina evropských politiků a médií hodnotila jako vstřícnější k Evropě, než byl ten loňský viceprezidenta J. D. Vance. Ve skutečnosti ale oba projevy vycházely z podobných premis, které odrážejí odklon současného Bílého domu od hodnot, které v minulosti určovaly postoje Západu k demokracii a mezinárodní spolupráci.
Vance vloni Evropu káral z pozic rádoby nadřazenosti americké nacionálně-populistické pravice, která ovládla americkou politiku, vůči „slabošské Evropě“ za údajné porušování svobody projevu, slabost v boji migrací a další „prohřešky“. Nepřímo podpořil různé konzervativně nacionalistické politické síly, které dle současného Bílého domu v Evropě lépe čelí masové migraci, která ohrožuje západní civilizační hodnoty.
Rubio oproti němu více mluvil o spolupráci v rámci transatlantického společenství. Jeho projev měl zjevně za úkol utlumit paniku, která v Evropě vypukla po zveřejnění americké bezpečnostní strategie před několika měsíci. V ní USA vykreslily Evropu jako konkurenta a zároveň kontinent, který čelí civilizačnímu úpadku. Svět má být rozdělen do sfér vlivu mezi největšími mocnostmi, mezi něž ovšem USA Evropu zjevně nepočítají.
Z Vanceova projevu bylo zřejmé, že americký viceprezident vychází nejen z nacionálně-populistické ideologie hnutí Udělejme Ameriku opět velkou (MAGA), ale též z fašizujících pohledů na svět, který v posledních letech nabízí američtí technooligarchové, jako jsou Elon Musk nebo Peter Thiel. Rubiův projev se nesl v tradičnějším duchu, když mluvil o potřebě renezance Západu, v němž má Evropa svoje místo.
Jaký Západ?
Jenže vize Západu, kterou Rubio ve svém projevu vykreslil, byla spíše výletem do minulosti než realistickým obrazem toho, čím Západ je a čím by měl být i v budoucnosti ve světle hodnot, které přijal po druhé světové válce.
Západ se v Rubiově pojetí má zejména vrátit k hrdosti zakotvené v jeho ekonomické a vojenské síle, a nikoliv v hodnotách, jako jsou lidská práva či principy liberální demokracie a právního státu, které ho definovaly v posledních desetiletích. Nemá se prý za svou sílu omlouvat, má ji využívat. Jinými slovy, Západ se má především vrátit ke své imperiální minulosti, popřípadě rovnou k neokolonialismu.
Západ nesmí podle ideologů MAGA být slabý ani vnitřně, což znamená, že se západní země zejména musí uzavřít masové migraci, která je údajně oslabuje a vnitřně rozemílá. Evropa se prý navíc musí bránit riziku civilizačního úpadku, který, jak víme z výroků předních ideologů MAGA, údajně souvisí s „woke“ ideologií a uznáním hodnot diverzity, rovnosti a inkluze v podání emancipačních hnutí různých menšin.
Západní civilizace podle Rubia vyrostla na křesťanství a k tomuto dědictví se má vrátit. Nemluvil tedy o náboženské pluralitě, která Ameriku definovala v minulých desetiletích.
Jeho slova o obraně civilizačních hodnot údajně spojených s křesťanstvím se dost podobala tomu, čím se v posledních letech ohánějí někteří nacionálně populističtí lídři v Evropě, jako je maďarský premiér Viktor Orbán. Není proto náhoda, že Rubio z Mnichova zamířil do Maďarska, aby Orbána podpořil před nadcházejícími parlamentními volbami.
V Maďarsku Rubio mluvil o nadcházejícím zlatém věku americko-maďarských vztahů, přičemž zcela ignoroval, že Orbánův Fidesz před volbami v průzkumech z dobrých důvodů výrazně zaostává za opozičním hnutím Tisza. Bývalý švédský premiér Carl Bildt k tomu ostatně poznamenal, že americká podpora pro možná nejvíce zkorumpovaný režim v Evropě, dusící demokracii, má „vypovídací hodnotu“.
Bildt se dotknul důležitého rysu současné americké politiky: když už Trumpovy USA mluví o potřebě spolupráce s Evropou v rámci jakési „renezance“ Západu, jako to udělal Rubio v Mnichově, nemají na mysli Západ, který se po tragických zkušenostech z 20. století přiklonil k hodnotám tolerance, respektu pro menšiny, lpění na mezinárodním právu a vzdání se otevřené imperialistické politiky založené na síle.
Rubio otevřeně prohlásil, že světový pořádek založený na mezinárodním právu končí. Jinými slovy: máme spoléhat na sílu, a to jak v mezinárodních vztazích, tak v odmítání „slabošských“ tendencí uvnitř západních demokracií.
Pokud jde o mezinárodní vztahy, v USA už se tato filozofie přetavila do oživení téměř 200 let staré Monroeovy doktríny, dle níž mají Spojené státy v zájmu vlastní bezpečnosti kontrolovat západní hemisféru. Ochutnávku jsme dostali v podobě útoku na Venezuelu nebo hrozeb, že USA budou anektovat Grónsko. Příznačné přitom je, že útok na Venezuelu nebyl nesen snahou obnovit po sesazení diktátora Nikolase Madura demokracii, ale získat kontrolu nad těžbou ropy.
V domácí politice se nová ideologie přetavila do frontálního útoku na výdobytky boje za emancipaci menšin a do honby na migranty. Za ofenzivou hnutí MAGA proti jinakosti a údajně levicovým emancipačním ideologiím přitom vyčuhuje ryzí rasismus.
Amerika, čelící rapidním demografickým změnám, se má stát opět zemí, v níž dění kontroluje bílá většina, konkrétně „bílý muž“. Pokud to nejde po „dobrém“, má to jít „po zlém“ — nasazováním federálních bezpečnostních složek do amerických měst, prostřednictvím honů na migranty, či dokonce nepokrytými snahami ovlivnit ve prospěch americké pravice nadcházející volby do Kongresu.
Komentář●Irena Ferčíková Konečná
Technofašismus v praxi: ICE, Palantir a americká laboratoř digitální represe
Zjevné nepravdy a rozpory
Je už pravidlem, že když představitelé MAGA mluví na mezinárodní scéně, dopouštějí se, stejně jako doma v USA, překrucování faktů. A jejich vyjádření jsou plná rozporů. Když Rubio například bájil o tom, co všechno vytvořila západní civilizace, řekl, že kolonisté z Evropy vytvořili kvetoucí civilizaci „z prázdných plání“ amerického středozápadu. Problémem je, že ono „prázdné“ vnitrozemí bylo osídleno původními obyvateli, které dobyvatelé nemilosrdně masakrovali.
V bájení o budování mocné „západní“ civilizace opírající se o křesťanské hodnoty Rubio také vynechal otroctví a desítky let otevřené diskriminace menšin. Ne že by dnešní Američané měli nutně cítit osobní vinu za genocidní praktiky svých předků nebo za udržování otroctví, ale docela jistě by bylo v duchu hodnot, jimiž se Západ rozhodl řídit po 2. světové válce, přinejmenším uznat, že onen vítězný pochod západní civilizace přišlé do USA z Evropy byl doprovázen praktikami, které jsou z dnešního pohledu nepřijatelné.
To, že je Rubio a další představitelé MAGA ignorují, vypovídá především o zlomu, k němuž v USA došlo. A nejde jen o překrucování, Trumpova administrativa historii dokonce aktivně přepisuje: nařídila kupříkladu, aby byly z některých muzeí odstraněny expozice vykreslující praktiky otroctví. Takové výstavy prý jen relativizují „úspěchy Ameriky“.
MAGA se také potýká s pokrytectvím, pokud jde o migranty. Rubio bájil o tom, jak Ameriku vybudovali křesťanští migranti, a zmínil, že on sám je synem migrantů z Kuby. Nevysvětlil ale, proč měli mít tito migranti větší právo získat v USA politickou ochranu než třeba političtí uprchlíci z Venezuely.
A když už chválil křesťanské základy moderních USA, zapomněl zmínit, že na rozdíl od Evropy jsou migranti v USA většinově křesťané. Naprostá většina z nich totiž přichází z Jižní Ameriky. Proč je USA nechtějí, vysvětlil tak, že každá země musí chránit svoji suverenitu.
Globalizace
Možná nejvíce zavádějící ze všeho, co Rubio na Mnichovské bezpečnostní konferenci pronesl, bylo ale jeho tvrzení, že globalizace byl především politický projekt. A proto ji lze politicky zastavit tak, že budeme nacionalizovat hospodářství. Anebo uvalováním cel a vytvářením dalších bariér v mezinárodním obchodu, jak to dělá Trump.
Což o to, globalizace je ve světě, v němž demokraciím konkurují země s autoritářskými režimy, skutečně problémem. Mezinárodní dělba práce, kterou globalizace přinesla, může být například zneužívána k vydírání demokratických zemí. Vrácení výroby některých strategických produktů do západních zemí je proto docela jistě zásadní úkol.
Problémem však je, že globalizace byla a je v prvé řadě logické vyústění kapitalismu. Její akceleraci umožnily moderní technologie ve spojení se západním kapitálem. Za odlivem průmyslové výroby do levnějších destinací i v autoritářských zemích nestála primárně politická rozhodnutí, ale logika kapitalismu.
Globalizace navíc vytváří nejen problémy s odlivem výroby mimo Západ, na které upozorňoval Rubio, ale také umožňuje obrovské spekulace finančního kapitálu, které — i s pomocí daňových rájů — přispívají k raketově rostoucím rozdílům mezi nejbohatšími lidmi a zbytkem světové populace. Oligarchové navíc, zejména právě v USA, začínají ovlivňovat politiku tak, aby vyhovovala právě jejich potřebám.
Demokracie není jejich přítelem, a i proto se ji snaží různými způsoby podvazovat. Trumpova administrativa je do jisté míry ve vleku tohoto technofašismu, jak se vměšování technooligarchů do politiky začalo říkat.
Globalizace by se dala politicky krotit, nebo dokonce produktivně využít, kdyby národní státy dokázaly zdaňovat obrovské zisky nadnárodních firem a technooligarchů. A kdyby dokázaly toto podnikání regulovat.
Jenže současný Bílý dům pod vlivem amerických technooligarchů namísto toho útočí na evropské demokracie kvůli tomu, že regulace zavádějí. Anebo kvůli tomu, že toto podnikání chtějí „nepřiměřeně“ zdaňovat. S globalizací chtějí Trumpovy USA zcela nerealisticky bojovat tak, že údajně donutí nadnárodní společnosti s pomocí cel a hrozeb, aby se vrátily do USA.
Rubiův projev byl dokonalou ukázkou této licoměrnosti. A také ukázkou toho, jak nebezpečné mohou být snahy mocné země přizpůsobit realitu ideologii.
Čím dříve Evropa pochopí, že jí smír nenabídl ani Rubio, a vydá se vlastní cestou, tím lépe pro nás. I proto, že si nemůžeme být jistí, do jaké míry je Trump jen dočasným odklonem od jinak ještě stále robustní západní demokracie, nebo naopak logickým projevem úpadku tohoto systému v americkém podání, který bude pokračovat, ať už je v Bílém domě kdokoliv.
K poslednímu odstavci: platí obojí. Na jedné straně současný "trumpismus" je ve své až barbarsky primitivní podobě bezpochyby excesem; a je značně pravděpodobné že se (a to dost možná už při příštích prezidentských, a třeba už kongresových volbách) kyvadlo překloní zase na opačnou stranu. A že rozumnější američtí politici zase začnou hledat nové partnerství s Evropou. A to sice už ve vlastním americkém zájmu. Ostatně je nutno si uvědomit, že tento kyvadlový pohyb od jednoho extrému k druhému není ve Spojených státech ničím neobvyklým. Svého času Ronald Reagan nebyl typologicky příliš jiná figura nežli je dnes Donald Trump; rozdíl byl v geopolitickém kontextu, v časech studené války USA potřebovaly Evropu (západní), stejně jako ona potřebovala je.
Takže tedy lze očekávat opět umírněnější tóny z druhé strany Atlantiku. Nicméně na straně druhé je nutno přisvědčit i tézi, že soudobá vlna egomanského reakcionářství je důsledkem zásadní, systémové krize modelu liberální demokracie.
Za prvé: egoismus je základním životním principem kapitalismu; a liberální demokracie se svým imanentním individualismem je fakticky (jak historicky tak systémově) politickou formou tohoto kapitalismu. Už o tom byla mnohokrát řeč: už samotné slovní spojení "liberální demokracie" je fakticky oxymóron, bezprostřední protimluv. "Demokracie" implikuje pospolitost, společnou vůli, suverenitu lidu; zatímco atribut "liberální" znamená fakticky naprostý opak, znamená prioritu privátního (tedy: egoistického) zájmu nad zájmem obecným, znamená stažení se člověka ze sdílené pospolitosti do ulity svého vlastního já.
Je tedy naprosto přirozené a zákonité, že lidé tímto systémem kapitalismu a liberalismu formovaní se chovají v souladu s tímto systémovým nastavením, tedy egoisticky. A že se tak chovají i političtí vůdci.
A za druhé: byla taktéž už mnohokrát řeč o tom, že tato liberální demokracie ze své samotné podstaty nemá nijaký potenciál saturovat základní existenciální potřeby a touhy lidské bytosti. Člověk je zde - pod kamufláží údajné "svobody" - vykázán do svého vlastního holého individuálního životního okruhu; vše co by mohlo lidskou existenci nějakým způsobem osmyslit nad tento ryze privátní okruh je zde eliminováno, nemá zde žádný reálný fundament pro svůj rozvoj. Je tedy opět pouze zákonitým důsledkem, že takto existenciálně deprivovaná lidská bytost si náhražku za ztracený lidský smysl pospolitého bytí hledá náhražky, a to sice v reakcionářských postojích a hnutích všeho druhu.
Lze tedy očekávat, že budoucnost (nejen) transatlantických vztahů se bude pohybovat někde v průsečíku těchto dvou tendencí: na jedné straně z čistě pragmatických důvodů bude Západ nucen hledat cesty ke vzájemnému sblížení; ale na straně druhé bude zřejmě stále nezadržitelně postupovat hodnotový rozklad a rozpad celého modelu liberální demokracie, a bude stoupat tlak na hledání alternativ. A nebudou-li poskytnuty alternativy pozitivní, pak bude nadále pokračovat příklon k alternativám negativním, destruktivním, reakcionářským.
MAGA je opravdu zvláštní mix, kde mají prostor lety na Mars, umělá inteligence a roboti, tak i zahleděnost a touha po světě, který zmizel a už se nemůže vrátit. A který vlastně ani neexistoval, je to jen projekce.
Vím, že budu podezřelá ze zbytečného formalismu, ale přesto prosím:
RENESANCE!
Kdy vidím "renezance", mám pocit, ze jsem dostala facku.
Paní Zemanová, je vidět že jste puristka. ;-)
Já musím přiznat že jsem si toho "z" při prvním čtení vůbec nepovšiml; a dokonce ani při druhém, musel jsem si příslušná slova najít pomocí internetového vyhledavače.
Nicméně, když už jste na danou záležitost poukázala: ano, musím říci že i mě tato "rene.ance" dost tahá za uši.
Víte pane Poláčku, já mám někdy pocit, že máme v hlavě jiné oči.
Demokracie přece není "společnou vůlí". To právě společná vůle je protimluv. (((anebo nebezpečí? není to společná vůle, kterou hnal Hitler a Putin lidi do masomlýnku?))) Demokracie je o hledání většinových stanovisek. A činí je platnými pro všechy.
A liberální neznamená individuální. Liberální jako inkluzivní demokracie, zahrnující všechny lidi, opak exkluzivní antické demokracie. Liberální ve smyslu, že má každý jeden hlas a nikdo není vyloučen.
Je to čistý idealismus a realita je samozřejmě mnohem komplexnější.
V současné informační době, kdy má každý u sebe okamžité propojení s kýmkoliv a kdekoliv třeba prudce roste riziko, že demokratická většina bude zmanipulovaná.
https://hlidacipes.org/proc-soucasna-demokracie-kolabuje-navod-jak-zarazit-rozkladny-vliv-lzi/
Tedy, pane Morbicere, v první chvíli bych už sám bezmála uvěřil, že se na "Hlídacím psu" objeví nějaký skutečně myšlenkově hluboký rozbor na téma demokracie a její systémové krize. Poté jsem ale musel zjistit - musím doznat že s určitým uspokojením - že to byl pouze prvotní dojem, a že ve skutečnosti veškerá argumentace autora nijak nepřekračuje plochý myšlenkový horizont stávající liberální demokracie. Jakkoli se její autor odvolává na Einsteina a jeho revoluční teorii relativity - on sám zůstává plně polapený v mechanistické optice newtonovské "Demokracie 1.0". Jeho údajně "novátorské" návrhy neznamenají a nepředstavují naprosto nic jiného, nežli radikální omezení politických práv určité skupiny populace. Čímž se ovšem tato mechanistická demokracie (která nedokáže hledět nikam dále nežli za omezený horizont těchto "občanských a lidských práv") dostává do zásadního rozporu sama se sebou. Ostatně, autor protiřečí sám sobě, když na jedné straně konstatuje masové šíření destruktivních názorů, aby poté tvrdil, že tyto restrikce ohledně politických práv by se týkaly pouze nepatrných skupinek populace. Když se podíváme například na Německo, tam má AfD už volební potenciál nějakých 20 procent a více - to znamená že více nežli pětina německé populace by se musela stát objektem těchto politických restrikcí. Což by ovšem tato pětina pociťovala jako represe; což by s největší pravděpodobností vedlo k její další radikalizaci.
Já autora toho článku ostatně znám, dříve býval aktivním přispěvatelem na Britských listech, s mnohými jeho názory jsem souhlasil, ale byly oblasti ve kterých byl až příliš radikální, nakonec se rozhádal s redakcí a - obrazně řečeno - za sebou zabouchl dveřmi. Nyní tedy jak vidno našel novou platformu pro šíření svých radikálních názorů a náhledů.
Zcela zásadní vada jeho přístupu (a že je to nikoli vada pouze jeho, nýbrž všech vyznavačů newtonovské "demokracie 1.0") spočívá v tom, že on pouze konstatuje ŽE se rozmáhají negativistické, destruktivní, reakcionářské postoje - ale nijak hlouběji nezkoumá PROČ se tak vlastně děje. Respektive jedinou příčinu shledává v existenci internetových diskusí!! To je až neuvěřitelně povrchní pohled; místo aby se zkoumaly hlubší systémové faktory které vedou ke krizi důvěry, které vedou k tomu že narůstající části společnosti se už nedokáží ztotožnit s panujícím modelem této "demokracie 1.0", tak se všechno svádí jenom na existenci internetu! Takže pak zákonitě veškeré "řešení" vidí prakticky pouze v tom omezit těmto skupinám přístup k internetu, respektive omezit jejich právo šířit volně své reakcionářské postoje.
Samozřejmě: v určitém bezprostředním smyslu by takovéto restrikce mohly mít svůj dobrý smysl. Jenže - to by platilo jenom pro případ, že bychom zde měli jinak zcela dobrý, zdravý, pravdivý, humánní lidský svět. Který je pouze nutno uchránit před excesy hrstky patologických jedinců. To je přesně obraz který sugeruje Milan Čech; ale jak už bylo naznačeno, to je obraz naprosto falešný. My zde máme svět ze řetězu utrženého kapitalismu, svět klimatické autodestrukce planetárního lidstva, svět všeobecného konzumerismu a egoismu; a nakonec svět ploché liberální demokracie, která celý horizont lidského žití redukuje jenom a pouze na sféru politických tahanic a půtek, a ještě předstírá že tímto redukcionismem dělá pro člověka to nejlepší co je vůbec jenom možno.
Celý paradox dané věci je možno vyjádřit takto: tento model restrikcí by byl legitimní v nějakém zcela jiném, vnitřně zdravém lidském světě; jenže v tomto vnitřně zdravém lidském světě by tyto restrikce zase vůbec nebyly nutné, protože tento zdravý lidský svět by nikdy neprodukoval taková masová množství svých radikálních odpůrců, jaká generuje deformovaný svět současné buržoazně-liberální demokracie v éře zahnívajícího kapitalismu.
"Víte pane Poláčku, já mám někdy pocit, že máme v hlavě jiné oči." - Pane Morbicere, je opravdu dobře že jste zde tuto větu napsal. Je skutečně zapotřebí si některé věci vysvětlit zcela zásadně.
Ano, je tomu tak: já hledím na tento svět zcela jinýma očima nežli nejen pan Morbicer, nýbrž obecně jinak nežli většina "normálních" lidí, respektive občanů. Proč tomu tak je?
Jsou totiž principiálně dva úhly pohledu, pod kterými je možno hledět na jsoucí svět. První pohled je optika "přirozeného světa". To znamená, svět a jeho dění se nazírá tak jak zde stojí a leží, tak jak se bezprostředně ukazuje našim očím, respektive jiným smyslům. Tento pohled má tu nezastupitelnou přednost, že nám ukazuje jsoucí svět v jeho bezprostřední materiální podobě. Tedy tak jak na nás bezprostředně působí, a jak my bezprostředně můžeme působit na něj.
Nicméně, tento "přirozený" pohled trpí jedním zcela zásadním deficitem. Jak už bylo uvedeno v předchozím vstupu: tento pohled nedokáže tento bezprostředně jsoucí svět vnímat víceméně jinak, než že konstatuje ŽE se v něm určité věci dějí. Ale nedokáže pokročit dále k hlubší analýze toho, PROČ se tyto věci vlastně dějí. Totiž, samozřejmě i tento přirozený náhled hledá příčiny toho proč se děje to či ono; ale on tyto příčiny nedokáže spatřit v ničem jiném, v ničem hlubším nežli v opět pouze zcela bezprostředních příčinách. Tedy v tom že ten či onen aktér jedná tak a tak; a že je tedy zapotřebí jeho konání takovým a takovým způsobem ovlivnit, respektive změnit.
Tento přirozený náhled tedy principiálně není schopen postoupit hlouběji, k SYSTÉMOVÝM příčinám - politického i jiného - dění. Tento přirozený náhled nanejvýš konstatuje že ti zmínění aktéři mají takové či onaké zájmy; ale už nedokáže kauzální řetězec sledovat hlouběji, aby se zeptal jaké systémové, tedy komplexní příčiny vedou k tomu, že určité skupiny aktérů mají právě takové zájmy a motivace, a ne nějaké zcela jiné.
To všechno vyjádřeno jednou větou: tento přirozený náhled zůstává polapený pouze ve sféře fenoménů, tedy ve sféře toho jak se věci jeví navenek; ale nikdy nedokáže pokročit dále a hlouběji, totiž k samotným podstatám oněch fenoménů. Toto hledání podstat, to je vlastním předmětem toho druhého způsobu pohledu, totiž předmětem zkoumání filozofického; tak jak to činili velcí myslitelé minulosti, Platón, Aristoteles, naposled ještě Hegel a Marx. Tím ale tato linie velkých politických myslitelů prakticky končí, od té doby své vítězné tažení počal myšlenkově plochý liberalismus.
Vždycky existovala propast mezi tímto náhledem filozofickým, a mezi optikou pouze "přirozeného náhledu"; a na tuto propast naráželi právě už i ti velcí myslitelé starověku. Je to pochopitelné: získat tento filozofický náhled, to vyžaduje dlouhá léta cíleného cviku, pro což "normální" člověk nemá většinou vůbec dány dostatečné podmínky.
Ještě jednou, v čem spočívá zásadní rozdíl: přirozené myšlení zůstává stát víceméně pouze u čistě lineární kauzality: ten či ten aktér jedená tak a tak proto, že tak sám chce, respektive že má odpovídající zájem. Zatímco pohled filozofický, ten hledá v prvé řadě systémovou, tedy k o m p l e x n í kauzalitu. Právě v tom spočívá zcela fundamentální rozdíl; a proto je ten filozofický náhled pro toto přirozené vědomí natolik nepochopitelný, nesrozumitelný, a mnohdy přímo iracionální.
Tato propast mezi těmito dvěma způsoby vnímání reality je zde tedy přítomna, existuje zde už od pradávna; ale její hloubka a šířka je pro schopnost společenského sebeuvědomění naprosto fatální. Protože tam kde lidská společnost není schopna tohoto hlubšího pohledu, kde nemá schopnost této analýzy komplexní, systémové kauzality - tam tato společnost zůstává polapena v pouze povrchních, a tedy nakonec falešných výkladech své vlastní skutečnosti. A tam kde lidská společnost nemá k dispozici pravdivé poznání sebe samé, tam ani nemá reálnou možnost racionálně a vědomě řídit svůj vlastní osud.
Po těchto obecných výkladech teď zcela konkrétně. Pane Morbicere, Vy tedy tvrdíte že demokracie prý není "vláda (celého) lidu", nýbrž pouze "vládou většiny".
Tak za prvé: tento svůj náhled byste napřed musel dostatečně zdůvodnit. Podle obecné definice je totiž demokracie právě toto: "vláda lidu". Pokud by se mělo jednat o - pouhou - vládu většiny, pak by tento politický útvar musel mít jiné pojmenování. Protože pojem "lid" automaticky implikuje celek, veškerou (národní, státní) populaci. A ne pouze její většinu.
V důsledku této pojmové neujasněnosti se pak ovšem dostáváte do neřešitelných antinomií. Tvrdíte tedy, že demokracie je pouze "vládou většiny". Jejíž rozhodnutí pak platí jako obecné. To pak tedy ale znamená, že rozhodnutí této většiny jsou znovu a znovu v n u c o v á n a oné menšině. (A že to není úvaha pouze teoretická, o tom mohou zcela konkrétně svědčit neustálé nářky pana Nusharta nad tím, jak ho liberální, progresivistická většina neustále "utlačuje" tím, že mu vnucuje - tedy jakožto obecně platné deklaruje a prosazuje - určité progresivisticky-liberální normy.)
Tak tedy znovu: má "demokracie" znamenat vládu lidu, anebo "pouze" nadvládu většiny nad menšinou?...
Samozřejmě, liberální demokracie má svou takzvanou "ochranu menšiny"; jenže tato ochrana vykazuje opět pouze rysy plochého liberalismu, který nedokáže spatřit nic jiného nežli přímý mocenský útlak. Takže tato "ochrana menšiny" se vyčerpává tím že tato menšina není na místě postřílena respektive nahnána do gulagu; ale tím také její veškerá "ochrana" končí. Ano, tato menšina má formální právo stát se příště parlamentní většinou; ale jak je pak tomu (jako v případě pana Nusharta), když se daná menšina ocitne ve stavu, kdy je t r v a l e hodnotově dominována většinou?...
Abychom se vrátili k demokracii: skutečná demokracie (tedy: legitimní vláda lidu) by byla fakticky možná pouze za podmínek rousseauovské "volonté générale". Která není ani zdaleka tak totalitní, jak se napohled zdá. A podle mého soudu právě tato Rousseauova volonté générale má naprosto potenciál zažít jednoho dne ještě svou renesanci. Ovšem - až v éře mnohem vyspělejšího lidstva nežli jaké je to současné.
LIberalismus: tvrdíte že liberalismus prý není individualistický. Já se pozicí liberalismu budu podrobněji v dohledné době zabývat na BL, v rámci mé řady o jednotlivých politických směrech. Zde tedy jen krátce: jsou v zásadě možné jenom dva druhy vztahu občana k celku, ke státu: buďto vztah odpovědnosti, anebo vztah nezávislosti. Vztah odpovědnosti znamená závaznost; vztah nezávislosti znamená libovůli.
A liberalismus, pane Morbicere - ten sice navenek skutečně hlásá občanskou odpovědnost, ale ve skutečnosti jeho absolutním normativním principem je naprostá nezávislost jedince. Jedinec nemá - a nesmí - být státem (jakožto reprezentantem celku) nárokován ani o nepatrný kousek více, nežli kolik je pro efektivní fungování státu bezpodmínečně nutné. Jinými slovy: primárním subjektem liberalismu je skutečně individuum, nikoli celek, nikoli společnost a její vitální zájmy.
Ještě bych se znovu vrátil k onomu článku, který na "Hlídacím psu" napsal Milan Čech. Připomeňme si: jeho profilující myšlenkou je, že v moderní době už není možno setrvávat na staré, mechanisticky pojaté "Demokracii 1.0", kdy prostě platí 1 člověk = 1 hlas. Nýbrž že moderní demokracie, která by byla skutečně na výši doby, by se musela transformovat ve smyslu teorie relativity - tedy pojmout společnost jako jeden vnitřně provázaný celek, kde je nejen legitimní, nýbrž nevyhnutelně nutné destruktivní, patologické "buňky" eliminovat, nežli bude pozdě. A to i za cenu porušení jinak posvátného pravidla "demokracie 1.0" o absolutní rovnosti všech.
Už jsem uvedl minule, že Milan Čech sice velmi zajímavě začal, ale poté neměl odvahu, respektive invenci k tomu tuto svou myšlenku sledovat skutečně důsledně, a proto nakonec sám zůstal v zajetí mechanistického myšlení "demokracie 1.0". Nicméně - sama jeho výchozí myšlenka je opravdu převratná, inspirativní, a neměla by jen tak zapadnout.
Totiž: já sám zde už celá léta tvrdím, že současné společenské vědy zaostávají přinejmenším o jedno století za vývojem věd exaktních, fyzikálních. Zatímco fyzika už dávno opustila mechanický obraz světa založený víceméně na atomistickém modelu, pak společenské vědy (jmenovitě politologie) se svým modelem liberální demokracie stále ještě stavějí na předpokladech, a na iluzích století 18. Kdy tedy platilo právě toto, že člověk není nic jiného nežli jedna jediná, autonomní a izolovaná entita. Prostě - 1 člověk = 1 atom, a tak všem těmto atomům poskytneme ta samá práva, a tím bude celý problém vyřešen.
Současná fyzika už dávno překonala onen zjednodušující model, kde atomy platily v původním slova smyslu jako "nedělitelné": jak pronikla do hlubin jejich vnitřního složení, tak je na druhé straně dokázala pochopit v celkovém kontextu, v souvztažnosti veškeré vesmírné hmoty (respektive energie). Zatímco politický model liberální demokracie stále nedokázal ani proniknout do hlubin lidské bytosti, ani není schopen pojmout jednotlivého člověka jako neoddělitelnou součást společenského pohybu, společenského bytí. (A přitom jsou tomu už dvě století od doby, kdy Marx vyslovil svou tézi o člověku jako "souboru společenských vztahů".)
Ještě jednou tedy: současná politická teorie zoufale a fatálně zaostává za vývojem exaktních věd. Stávající politický model "demokracie 1.0" stále spočívá na předpokladech, které jsou dávno zastaralé, mechanistické, redukcionistické. Je tedy naprosto přirozeným a nevyhnutelným důsledkem, že tato "demokracie 1.0" nyní prožívá stadium těžké krize identity; a lze předpokládat že tato krize není pouze přechodná, nýbrž že se bude dále stupňovat.
Je nevyhnutelně nutné aby i společenské vědy (a politická teorie) se zásadním způsobem modernizovaly; a ve smyslu tohoto nového pojetí je nutno vytvořit nějaký průlomově nový model "demokracie 2.0". Sám v této souvislosti už dlouhou dobu hovořím o nutnosti nastolení nějaké "metademokracie"; tedy politického modelu který sice na jedné straně zůstává demokracií (respektive který integruje její klíčové prvky); který ale zároveň zásadním a radikálním způsobem přesáhne onen abstraktní, mechanistický model "demokracie 1.0".
Současný model demokracie se bortí; a nelze donekonečna pokračovat stále po staru.
Nedávno byl na BL článek o Tao a Wittgensteinovi, který vlastně dokázal,jestli jsem to dobře pochopil, že Tao existuje a je takové, jak o něm mluví Taoismus -- je slovy neuchopitelné, každý pokus o to skončí neúspěchem.
Už nejde vymyslet říši ideí, zhroutí se pod vlastní váhou nevyřešitelných paradoxů.
Tao, čili mystérium po našemu, stojí i nad dialektikou.
Nicméně projevuje se v bytí, v jsoucnu, a to je asi místo, kde by se něco dalo vymyslet. Nevím, současní filozofové na filozofických fakultách se zabývají konkrétními věcmi.
Ostatně i ten Čechův článek je praktická filozofie a hlavně zoufalý pokus nějak prolomit tu trajektorii, po které svět fičí...
Je hra onen princip, na kterém by mohla fungovat demokracie 2.0???
Ano, ten článek na BL byl skutečně zajímavý, jeho autor je opravdový odborník, a navíc - vzácná kombinace - nejen odborník v oboru informatiky/umělé inteligence, nýbrž dokáže velmi kompetentně uvažovat i v oboru filozofie. Nicméně, některé jeho téze by bylo zapotřebí ještě prodiskutovat do hloubky, nežli bychom je bez dalšího uznali za definitivně platné.
Tao: to je především velice mlhavý pojem respektive fenomén; v prvé řadě by bylo nutno si ujasnit zda jím označujeme samotné objektivní bytí, anebo pouze naši vlastní neschopnost, nemohoucnost plně pochopit logiku a zákonitosti bytí, a proto si na místo tohoto pochopení dáváme onen mlhavý pojem "tao".
V každém případě naprostý souhlas s tou tézí, že "jakmile jsi to nazval (tao), ztratil jsi to". (Já onu uvedenou pasáž znám v této formulaci, zřejmě záleží na překladu.)
Je tomu skutečně tak: jakmile se pokusíme nějaký (vysoce komplexní) fenomén uzavřít do korzetu našich - zdánlivě jasných a přesných - pojmů, ztrácí se nám tento fenomén, tato entita ve svém vlastním autentickém bytí. Především novodobá racionalistická věda velice ráda podléhá tomuto pokušení, této fikci že když se něco jenom dostatečně exaktně popíše a definuje, tak že už jenom tím jsme si danou záležitost v dostatečné míře vysvětlili. Ono to takto do určité míry bezproblémově může fungovat právě ještě v exaktních vědách; ale jmenovitě vše co nějak souvisí s člověkem a se společností, pak tam je vše v nekonečné vzájemné podmíněnosti, a zároveň v neustálé změně a pohybu, a každá exaktní, jednoznačná definice je pouze marným a principiálně vadným pokusem toto proudění jaksi "zmrazit" prostřednictvím zdánlivě jasných a pevných pojmů v právě přítomném okamžiku. Ostatně už starý Hérakleitos věděl, že "nevstoupíš dvakrát do stejných vod"; a tyto snahy vše uchopit prostřednictvím definicí je fakticky právě takovýmto pokusem vracet se jejich prostřednictvím k - domněle - stále stejnému. Ostatně už dialektik Hegel se vysmíval této posedlosti moderních věd vše jsoucí uzavřít do fixních a nehybných "definic". (Mimochodem, v evropské myšlenkové tradici má toto radikální zpochybnění všeho definování svou analogii v pozici nominalismu.)
"Tao stojí nad dialektikou" - to je velice spekulativní tvrzení, je to takto víceméně jenom výstřel od boku, už proto že jak řečeno výše my ani vůbec nevíme co toto "tao" vlastně má znamenat, kromě té téze o nedefinovatelnosti veškerého bytí. Ale - pane Morbicere platnost této věty sám popíráte, když poukazujete na to že toto tao má nicméně mít nějakou platnost, účinnost ve jsoucím světě. To znamená, že toto nedefinovatelné tao se fakticky proměňuje ve svůj protiklad, v předmětný svět - a zprostředkování protikladů, to je právě principiálně záležitost dialektiky. V daném smyslu tedy dialektika jednoznačně stojí nad samotným tao - neboť bez tohoto dialektického zprostředkování mezi nedefinovatelným bytím (tao) a mezi předmětným světem by ono bytí zůstalo pouze němé, nicotné.
Toto nedefinovatelné tao by fakticky odpovídalo "čistému bytí" Parmenida; ovšem ani Parmenidovi samotnému se nepodařilo tuto čistotu ryzího bytí udržet, neboť - jak poté konstatoval Aristoteles - Parmenides "jsa nucen sledovat fenomény (reálného, materiálního světa) pak musel zavést dvojí principy" (tedy: dva různé výchozí zdroje či kořeny): jedny pro ono čisté bytí, a jiné pro předmětný materiální svět. (Čili tam kde Parmenides chtěl mít jednotu veškerého bytí, nakonec musel postupovat dualisticky.)
Abychom tedy uzavřeli celou tuto záležitost s tao: ano, na jedné straně se věc jeví tak (přinejmenším našemu vědomí se tak jeví), že za jednotlivými materiálními fenomény stojí ještě jakási jejich všeobecná kvintesence (ať ji tedy chceme nazvat "tao", nebo s Parmenidem "čisté bytí", anebo už Anaximandrem "apeiron", čili "to bez hranic"), kde předměty materiálního světa ztrácejí své kontury, a tedy svou schopnost být definovány. Nicméně toto tao, toto bytí na straně druhé nemůže reálně existovat jinak nežli právě a pouze prostřednictvím předmětů materiálního světa. Jak řečeno ono je jejich kvintesencí, tím co jim je všem - přes jejich rozdílnost - společné; ovšem klíčová filozofická (a vlastně stejně tak i teologická) otázka je, zda tato kvintesence je skutečně primární, výchozí entitou - anebo zda tomu není naopak, zda není pouze jakýmsi jádrem, komplexem společných znaků, které vykazují všechny entity materiálního světa.
Jak tedy můžeme vidět, celá věc je velice složitá; ještě řádově složitější nežli abychom si ji mohli celou vyřešit jenom s poukazem na existenci (hypotetického) taa. Ale opakuji znovu, nakonec nade vším vládne princip dialektiky; neboť jenom a jedině dialektika může mít potenciál tyto rozdílné entity, rozdílné formy, rozdílné náhledy spojit v jeden jediný vnitřně provázaný celek.
Především: zbavme se iluze že to co jsme provizorně označili jako "demokracie 2.0", že bychom to mohli vytvořit, instalovat nějakým jedním jediným jednoduchým aktem, za pomoci jednoho jediného jednoduchého principu.
V tom případě bychom se totiž dopustili přesně té samé chyby kterou jsme projednávali v souvislosti s "tao": nebylo by to opět nic jiného nežli vysoce komplexní společenskou skutečnost redukovat jenom na jeden jediný, snadno definovatelný moment či formu.
K této "demokracii 2.0" se musíme propracovat, celou řadou dílčích kroků, kdy napřed musíme dopodrobna rozebrat v čem spočívají základní vady současné "demokracie 1.0", a teprve na základě této kritické analýzy si můžeme postupně odvodit, jak zcela jinak by měla fungovat ona "demokracie 2.0". Tuto kritickou analýzu jsem už nedávno započal na BL, tím že jsem rozebral iluze kterým propadá radikální levice; právě teď mám rozpracované pokračování, ve kterém stejným způsobem analyzuji pozice levice umírněné. Snad už teď mohu předem prozradit, že další plánované díly budou o pozicích politické pravice, a poté - pro úplnost - ještě i pozice liberálního středu. Tím bude provedena kritika všech stávajících základních politických směrů; na tomto základě pak bude možno rozvíjet příslušné úvahy dalším směrem. Dá li bůh.
Nicméně, abych přece jenom odpověděl alespoň trochu konkrétně: ano, je skutečně možno uvažovat tím směrem, že v oné "demokracii 2.0" bude mít nějaké své místo i faktor her.
Hry, hraní, hravost - nepodceňujme úlohu tohoto faktoru v lidském životě, ve hrách je jak soutěživost (tedy usilování o co nejlepší výsledek), tak ale i radost, přátelství mezi těmi kdo se hry zúčastní.
Tímto principem hry by - možná - bylo do určité míry nahradit, a tedy potlačit nemilosrdné, a ve své podstatě destruktivní a nenávistné zápolení politických partají v "demokracii 1.0". Pokud by se nějaký takový posun podařilo provést, znamenalo by to vlastně návrat k původním ideálům Francouzské revoluce - tedy k představě že ve společnosti, v jejím politickém životě má rozhodovat výhradně autorita lepších schopností, lepších myšlenek - ale to celé v atmosféře vzájemného bratrství.
A v určitém smyslu by to znamenalo dokonce realizaci jednoho ze základních postulátů Aristotela o dobře uspořádané obci, totiž že ta takto může existovat jenom za stavu všeobecného přátelství všech jejích členů.