Americký ministr zahraničí přednesl na Mnichovské bezpečnostní konferenci projev, který většina evropských politiků a médií hodnotila jako vstřícnější k Evropě, než byl ten loňský viceprezidenta J. D. Vance. Ve skutečnosti ale oba projevy vycházely z podobných premis, které odrážejí odklon současného Bílého domu od hodnot, které v minulosti určovaly postoje Západu k demokracii a mezinárodní spolupráci.

Vance vloni Evropu káral z pozic rádoby nadřazenosti americké nacionálně-populistické pravice, která ovládla americkou politiku, vůči „slabošské Evropě“ za údajné porušování svobody projevu, slabost v boji migrací a další „prohřešky“. Nepřímo podpořil různé konzervativně nacionalistické politické síly, které dle současného Bílého domu v Evropě lépe čelí masové migraci, která ohrožuje západní civilizační hodnoty.

Rubio oproti němu více mluvil o spolupráci v rámci transatlantického společenství. Jeho projev měl zjevně za úkol utlumit paniku, která v Evropě vypukla po zveřejnění americké bezpečnostní strategie před několika měsíci. V ní USA vykreslily Evropu jako konkurenta a zároveň kontinent, který čelí civilizačnímu úpadku. Svět má být rozdělen do sfér vlivu mezi největšími mocnostmi, mezi něž ovšem USA Evropu zjevně nepočítají.

Z Vanceova projevu bylo zřejmé, že americký viceprezident vychází nejen z nacionálně-populistické ideologie hnutí Udělejme Ameriku opět velkou (MAGA), ale též z fašizujících pohledů na svět, který v posledních letech nabízí američtí technooligarchové, jako jsou Elon Musk nebo Peter Thiel. Rubiův projev se nesl v tradičnějším duchu, když mluvil o potřebě renezance Západu, v němž má Evropa svoje místo.

Jaký Západ?

Jenže vize Západu, kterou Rubio ve svém projevu vykreslil, byla spíše výletem do minulosti než realistickým obrazem toho, čím Západ je a čím by měl být i v budoucnosti ve světle hodnot, které přijal po druhé světové válce.

Západ se v Rubiově pojetí má zejména vrátit k hrdosti zakotvené v jeho ekonomické a vojenské síle, a nikoliv v hodnotách, jako jsou lidská práva či principy liberální demokracie a právního státu, které ho definovaly v posledních desetiletích. Nemá se prý za svou sílu omlouvat, má ji využívat. Jinými slovy, Západ se má především vrátit ke své imperiální minulosti, popřípadě rovnou k neokolonialismu.

Západ nesmí podle ideologů MAGA být slabý ani vnitřně, což znamená, že se západní země zejména musí uzavřít masové migraci, která je údajně oslabuje a vnitřně rozemílá. Evropa se prý navíc musí bránit riziku civilizačního úpadku, který, jak víme z výroků předních ideologů MAGA, údajně souvisí s „woke“ ideologií a uznáním hodnot diverzity, rovnosti a inkluze v podání emancipačních hnutí různých menšin.

Západní civilizace podle Rubia vyrostla na křesťanství a k tomuto dědictví se má vrátit. Nemluvil tedy o náboženské pluralitě, která Ameriku definovala v minulých desetiletích.

Jeho slova o obraně civilizačních hodnot údajně spojených s křesťanstvím se dost podobala tomu, čím se v posledních letech ohánějí někteří nacionálně populističtí lídři v Evropě, jako je maďarský premiér Viktor Orbán. Není proto náhoda, že Rubio z Mnichova zamířil do Maďarska, aby Orbána podpořil před nadcházejícími parlamentními volbami.

V Maďarsku Rubio mluvil o nadcházejícím zlatém věku americko-maďarských vztahů, přičemž zcela ignoroval, že Orbánův Fidesz před volbami v průzkumech z dobrých důvodů výrazně zaostává za opozičním hnutím Tisza. Bývalý švédský premiér Carl Bildt k tomu ostatně poznamenal, že americká podpora pro možná nejvíce zkorumpovaný režim v Evropě, dusící demokracii, má „vypovídací hodnotu“.

Bildt se dotknul důležitého rysu současné americké politiky: když už Trumpovy USA mluví o potřebě spolupráce s Evropou v rámci jakési „renezance“ Západu, jako to udělal Rubio v Mnichově, nemají na mysli Západ, který se po tragických zkušenostech z 20. století přiklonil k hodnotám tolerance, respektu pro menšiny, lpění na mezinárodním právu a vzdání se otevřené imperialistické politiky založené na síle.

Rubio otevřeně prohlásil, že světový pořádek založený na mezinárodním právu končí. Jinými slovy: máme spoléhat na sílu, a to jak v mezinárodních vztazích, tak v odmítání „slabošských“ tendencí uvnitř západních demokracií.

Pokud jde o mezinárodní vztahy, v USA už se tato filozofie přetavila do oživení téměř 200 let staré Monroeovy doktríny, dle níž mají Spojené státy v zájmu vlastní bezpečnosti kontrolovat západní hemisféru. Ochutnávku jsme dostali v podobě útoku na Venezuelu nebo hrozeb, že USA budou anektovat Grónsko. Příznačné přitom je, že útok na Venezuelu nebyl nesen snahou obnovit po sesazení diktátora Nikolase Madura demokracii, ale získat kontrolu nad těžbou ropy.

V domácí politice se nová ideologie přetavila do frontálního útoku na výdobytky boje za emancipaci menšin a do honby na migranty. Za ofenzivou hnutí MAGA proti jinakosti a údajně levicovým emancipačním ideologiím přitom vyčuhuje ryzí rasismus.

Amerika, čelící rapidním demografickým změnám, se má stát opět zemí, v níž dění kontroluje bílá většina, konkrétně „bílý muž“. Pokud to nejde po „dobrém“, má to jít „po zlém“ — nasazováním federálních bezpečnostních složek do amerických měst, prostřednictvím honů na migranty, či dokonce nepokrytými snahami ovlivnit ve prospěch americké pravice nadcházející volby do Kongresu.

Zjevné nepravdy a rozpory

Je už pravidlem, že když představitelé MAGA mluví na mezinárodní scéně, dopouštějí se, stejně jako doma v USA, překrucování faktů. A jejich vyjádření jsou plná rozporů. Když Rubio například bájil o tom, co všechno vytvořila západní civilizace, řekl, že kolonisté z Evropy vytvořili kvetoucí civilizaci „z prázdných plání“ amerického středozápadu. Problémem je, že ono „prázdné“ vnitrozemí bylo osídleno původními obyvateli, které dobyvatelé nemilosrdně masakrovali.

V bájení o budování mocné „západní“ civilizace opírající se o křesťanské hodnoty Rubio také vynechal otroctví a desítky let otevřené diskriminace menšin. Ne že by dnešní Američané měli nutně cítit osobní vinu za genocidní praktiky svých předků nebo za udržování otroctví, ale docela jistě by bylo v duchu hodnot, jimiž se Západ rozhodl řídit po 2. světové válce, přinejmenším uznat, že onen vítězný pochod západní civilizace přišlé do USA z Evropy byl doprovázen praktikami, které jsou z dnešního pohledu nepřijatelné.

To, že je Rubio a další představitelé MAGA ignorují, vypovídá především o zlomu, k němuž v USA došlo. A nejde jen o překrucování, Trumpova administrativa historii dokonce aktivně přepisuje: nařídila kupříkladu, aby byly z některých muzeí odstraněny expozice vykreslující praktiky otroctví. Takové výstavy prý jen relativizují „úspěchy Ameriky“.

MAGA se také potýká s pokrytectvím, pokud jde o migranty. Rubio bájil o tom, jak Ameriku vybudovali křesťanští migranti, a zmínil, že on sám je synem migrantů z Kuby. Nevysvětlil ale, proč měli mít tito migranti větší právo získat v USA politickou ochranu než třeba političtí uprchlíci z Venezuely.

A když už chválil křesťanské základy moderních USA, zapomněl zmínit, že na rozdíl od Evropy jsou migranti v USA většinově křesťané. Naprostá většina z nich totiž přichází z Jižní Ameriky. Proč je USA nechtějí, vysvětlil tak, že každá země musí chránit svoji suverenitu.

Globalizace

Možná nejvíce zavádějící ze všeho, co Rubio na Mnichovské bezpečnostní konferenci pronesl, bylo ale jeho tvrzení, že globalizace byl především politický projekt. A proto ji lze politicky zastavit tak, že budeme nacionalizovat hospodářství. Anebo uvalováním cel a vytvářením dalších bariér v mezinárodním obchodu, jak to dělá Trump.

Což o to, globalizace je ve světě, v němž demokraciím konkurují země s autoritářskými režimy, skutečně problémem. Mezinárodní dělba práce, kterou globalizace přinesla, může být například zneužívána k vydírání demokratických zemí. Vrácení výroby některých strategických produktů do západních zemí je proto docela jistě zásadní úkol.

Problémem však je, že globalizace byla a je v prvé řadě logické vyústění kapitalismu. Její akceleraci umožnily moderní technologie ve spojení se západním kapitálem. Za odlivem průmyslové výroby do levnějších destinací i v autoritářských zemích nestála primárně politická rozhodnutí, ale logika kapitalismu.

Globalizace navíc vytváří nejen problémy s odlivem výroby mimo Západ, na které upozorňoval Rubio, ale také umožňuje obrovské spekulace finančního kapitálu, které — i s pomocí daňových rájů — přispívají k raketově rostoucím rozdílům mezi nejbohatšími lidmi a zbytkem světové populace. Oligarchové navíc, zejména právě v USA, začínají ovlivňovat politiku tak, aby vyhovovala právě jejich potřebám.

Demokracie není jejich přítelem, a i proto se ji snaží různými způsoby podvazovat. Trumpova administrativa je do jisté míry ve vleku tohoto technofašismu, jak se vměšování technooligarchů do politiky začalo říkat.

Globalizace by se dala politicky krotit, nebo dokonce produktivně využít, kdyby národní státy dokázaly zdaňovat obrovské zisky nadnárodních firem a technooligarchů. A kdyby dokázaly toto podnikání regulovat.

Jenže současný Bílý dům pod vlivem amerických technooligarchů namísto toho útočí na evropské demokracie kvůli tomu, že regulace zavádějí. Anebo kvůli tomu, že toto podnikání chtějí „nepřiměřeně“ zdaňovat. S globalizací chtějí Trumpovy USA zcela nerealisticky bojovat tak, že údajně donutí nadnárodní společnosti s pomocí cel a hrozeb, aby se vrátily do USA.

Rubiův projev byl dokonalou ukázkou této licoměrnosti. A také ukázkou toho, jak nebezpečné mohou být snahy mocné země přizpůsobit realitu ideologii.

Čím dříve Evropa pochopí, že jí smír nenabídl ani Rubio, a vydá se vlastní cestou, tím lépe pro nás. I proto, že si nemůžeme být jistí, do jaké míry je Trump jen dočasným odklonem od jinak ještě stále robustní západní demokracie, nebo naopak logickým projevem úpadku tohoto systému v americkém podání, který bude pokračovat, ať už je v Bílém domě kdokoliv.