Colvinová se narodila v roce 1939 a vyrůstala ve městě Montgomery v Alabamě. Toto město se proslavilo jako dějiště klíčových protestů v rámci hnutí za občanská práva, jeho historie je ale mnohem rozporuplnější. Jako geografické centrum amerického Jihu se na začátku občanské války v únoru 1861 stalo prvním hlavním městem Konfederace. Minulost města spjatá s otroctvím se propsala jak do architektury honosných domů majitelů plantáží, tak do velikosti afroamerické populace, která se v době zde popisovaných událostí pohybovala kolem čtyřiceti procent — a dnes představuje nadpoloviční většinu.

Colvinová navštěvovala segregovanou školu pojmenovanou po afroamerickém intelektuálovi, politikovi a pedagogovi Booker T. Washingtonovi. V březnu roku 1955 se společně se svými spolužáky a spolužačkami vracela ze školy domů. Několik z nich si sedlo do prostřední části autobusu, do sekce, kde bylo Afroameričanům dovoleno sedět, pokud bylo v přední části dostatek místa pro bílé pasažéry a nikdo z nich nemusel stát.

Když začalo bílých cestujících přibývat, byla Colvinová spolu s dalšími třemi dívkami vyzvána, aby se posunula dozadu. Dívky poslechly, Colvinová zůstala. Později prohlásila, že to byla historie, která ji připoutala k sedadlu — na ramenou údajně cítila tíhu rukou abolicionistek Harriet Tubmanové a Sojourner Truthové.

Na patnáctiletou školačku byla přivolána policie, která ji násilím z autobusu odtáhla a odvezla na policejní stanici. Colvinová později vzpomínala na sexuální narážky, které musela během svého zatčení snášet a na intenzivní strach ze sexuálního násilí. Byla obviněna z rušení pořádku, porušení segregačního zákonu a útoku na policistu. Původně byla shledána vinou ve všech třech bodech, po pozdějším odvolání byla odsouzena jen za poslední z nich. Mladistvou delikventkou zůstala Colvinová oficiálně až do roku 2021, kdy dosáhla odstranění záznamu v trestním rejstříku.

Tvář hnutí

Devět měsíců po Colvinové, v prosinci 1955, odmítne ze svého sedadla vstát i Rosa Parksová. Bude to právě ona, kdo se stane tváří hnutí za občanská práva. Její čin podnítí bojkot autobusů a veřejné dopravy v Montgomery, který potrvá více než rok a zapojí se do něj čtyřicet tisíc Afroameričanů, téměř třetina celkové populace města. Proč se tímto symbolem stane právě Parksová a ne Colvinová či další ženy, které potkal stejný osud?

Odpověď na tuto otázku je komplikovaná a odhaluje leccos o hnutí za občanská práva a spletité historii prosazování rovnosti ve Spojených státech amerických — oba činy je nutné vidět nejen jako akty osobní statečnosti, jimiž nepochybně byly, ale také v širším kontextu.

Otázka segregace a dopravy nebyla pro hnutí za občanská práva nová. V roce 1946 byla za protiústavní prohlášena segregace v mezistátních autobusech, doprava ve městech ale segregovaná zůstala. V Montgomery se do řešení situace dlouhodobě zapojovala organizace Women's Political Council, tedy Ženská politická rada v čele s aktivistkou Jo Ann Robinsonovu.

Tato a podobné skupiny zároveň už delší dobu hledaly případ, který by byl vhodný pro zpochybnění segregace na právním základě a zároveň měl potenciál mobilizovat větší skupiny obyvatel. Tento potenciál našly právě u dlouholeté aktivistky Parksové. Byla to právě Ženská politická rada, která první svolala bojkot a zasloužila se o rozšíření povědomí o celém incidentu.

Přestože se bojkot autobusů v Montgomery běžně spojuje se jménem Rosy Parksové, samotný soudní spor, který vedl k zákazu segregace v autobusech, však na jejím případu nestál. Ve sporu Browderová v. Gayle, nazvaném podle jedné z aktérek a starosty Montgomery, figurovalo pět jiných afroamerických žen, které se nepodvolily: Aurelie Browderová, Susie McDonaldová, Mary Louise Smithová, Jeanetta Reeseová (která se později z případu stáhne kvůli výhružkám) a právě Claudette Colvinová.

Colvinovou a Parksovou spojovala vůle organizovat se, svůj případ řešit a zkušenosti nejen s rasovou segregací na každodenní úrovni, ale také se strukturálními nerovnostmi. Jeden ze starších spolužáků Colvinové byl odsouzen a později popraven za sexuální násilí, potrestaný neúměrně svému věku.

V jeho případu se angažovala i právě Parksová, ostřílená členka organizace NAACP (do češtiny překládaná jako Národní asociace pro povznesení barevných lidí), Colvinová s Parksovou se navíc znaly, protože Parksová vedla mládežnický oddíl této organizace, kam docházela i Colvinová a Parksová podle dostupných informací věděla o tom, co se Colvinové stalo v březnu roku 1955.

Strategie, taktika, organizace

O sedmdesát let později, kdy Parksová zůstává globální ikonou, se její role a pozice v hnutí za občanská práva může zdát jako privilegium. V padesátých letech tomu ale tak nebylo — během bojkotu autobusů i po jeho skončení čelila Parksová výhrůžkám, musela se také přestěhovat a dlouho nemohla najít nové zaměstnání.

V tomto ohledu mohla být zkušenější, dospělá Parksová přijatelnější volbou než Colvinová, která navíc nedlouho po události otěhotněla. Obavy o to, jak by nápor zvládla, se pravděpodobně mísily s úvahami o tom, jak by byla neprovdaná těhotná dívka v kontextu konzervativního Jihu přijata. Sama Colvinová mluvila o tom, že Parksová mohla být pro bílou společnost přijatelnější i kvůli světlejší pleti.

Jak příběh Parksové, tak příběh Colvinové se zpětně často vyprávějí jako variace příběh Davida a Goliáše — jako střet jednotlivých žen se systémem. V takovém rámci se však ztrácejí úvahy o tom, kdo a proč byl považován za „vhodnější“ symbol odporu a jakou roli sehrála strategická práce s médii.

Hnutí za občanská práva jako celek je lépe chápat spíše jako výslednici dlouhodobého úsilí tisíců až statisíců lidí, kteří se po několik desítek let organizovali v rozmanitých skupinách. Ty se lišily hodnotami, strategiemi i taktikami, stejně jako představami o tom, kde hledat spojence, jaké kompromisy přijmout a čeho se vzdát ve prospěch dosažení politických cílů. Historie tohoto hnutí je komplexní, problematické kapitoly nevyjímaje; některá slepá místa dosažených úspěchů odhalilo hnutí Black Lives Matter, křehkost jiných vychází najevo v rámci současné situace v USA.

Bojkot autobusů v Montgomery v letech 1955—1956 nakonec skončil triumfem, na němž se zásadním způsobem podílela právě Claudette Colvinová. V létě 1956 okresní soud rozhodl, že segregace v autobusech porušuje 14. dodatek Ústavy Spojených států. Tento verdikt následně potvrdil i Nejvyšší soud, čímž byla segregace v autobusové dopravě prohlášena za protiústavní na celém území Spojených států. Když rozhodnutí vstoupilo v prosinci 1956 v platnost, bojkot autobusů v Montgomery byl ukončen.