Český atlet Zdeněk Koubek se poprvé dostal do kontaktu se sportem ve třinácti letech, když od známé dostal vstupenky na atletické závody. Atletika ho hned uhranula a v sedmnácti letech ji začal trénovat. Netrvalo dlouho a jeho talent a zápal se přetavil i v první vítězství v běhu žen. V devatenácti se za atletikou stěhoval z Brna do Prahy, ve dvaceti se stal mistrem světa v běhu na 800 metrů. Tentýž rok se na mistrovství republiky dokázal umístit na stupních vítězů i ve skoku do dálky a skoku do výšky.

V červnu roku 1934 vytvořil svůj první světový rekord. O pár měsíců později, dokázal svůj světový rekord v běhu žen na 800 metrů vylepšit ještě o další čtyři vteřiny na 2:12,4.

Československá historie si ale jméno Zdeňka Koubka nepamatuje. A pokud, tak nikoli se stejnou hrdostí jako Emila Zátopka a další výjimečné atlety. Rodné jméno Zdena Koubková a ženské pohlaví přiřazené při narození z něj dělá spíše senzaci na okraji.

Sám Koubek kvůli své brzké slávě neměl tu výsadu objevovat svou identitu v soukromí a místo toho čelil neustálé publicitě, invazivním otázkám a spekulacím. Články o něm často obsahují i jeho rodné jméno, ačkoliv většinu života strávil se jménem Zdeněk Koubek, které si sám zvolil.

Tranzicí navíc nemohl procházet v horší čas než ve třicátých letech, kdy byl na vzestupu nacismus a s ním i nenávistné postoje vůči menšinám a odlišnostem. Koubek se tak stal pro nacisty prostředkem ukazování moci a vyvolávání nenávisti.

Německý funkcionář atletické federace Wilhelm Knoll v médiích obviňoval Koubka ze zatajování jeho biologického pohlaví a volal po zavedení testování pohlaví u ženských sportovkyň. Koubek podle něj „nespravedlivě využíval své mužské fyzické převahy proti křehkým ženám“. Koubek tehdy dostal zákaz závodit na berlínských olympijských hrách, byly mu odebrány světové rekordy a musel vrátit všechny své medaile, které v ženské kategorii získal.

Koncentračnímu táboru, kam nacistický režim odvážel i queer a trans osoby, se vyhnul jenom díky tomu, že se mu po dlouhém a nákladném soudním procesu povedlo v roce 1938 získat řidičský průkaz s mužským úředním pohlavím. Potom, co na něj a jeho sportovní výkony veřejnost zapomněla, konečně získal soukromí, po kterém toužil.

Mezi blízkými svou identitu nikdy neskrýval, a věděli o ní dokonce i spoluhráči z amatérského ragbyového týmu, ke kterému se přidal v roce 1944. Mezi nimi byl nejrychlejší. Zbytek svého života se věnoval sportu jenom amatérsky. „Překonávání rekordů nemusí být podmínka k účasti ve sportu“, řekl v jednom rozhovoru v roce 1936, „pravý atlet miluje svůj sport, i když doběhne poslední“.

Trans, nebo intersex?

Koubek ve svých denících z mládí psal, že mezi dívky nikdy nezapadal, že si vždycky připadal jiný. Dobové fotky, na nichž probíhá cílovou čárou, ho zachycují s krátce střiženými vlajícími vlasy. Jeho štíhlá, sportovní postava nejednoznačnosti jeho vzhledu nahrávala také.

Dobové lékařské zdroje přisuzují atletovi zastaralou nálepku hermafroditismu (dnes intersexuality). Ta říká, že Koubek plně nespadal do ženské ani mužské kategorie. Různé variace intersexuality se mohou projevovat například na chromozomální, hormonální nebo fyziologické úrovni. V Koubkově případě šlo o to, že jeho pohlavní orgány byly kombinací mužských a ženských.

Je ale důležité si pamatovat, že porozumění trans a intersex lidem ve třicátých letech minulého století bylo neúplné a mnohdy založené na nyní již vyvrácených teoriích. Proto je i rozumění věcně napsaným lékařským zprávám prostřednictvím současných označení spíše problematické. Michael Waters, který se Koubkovu životu věnuje v knize The Other Olympians, píše: „Koubek o svých prožitcích rozsáhle mluvil i psal, činil tak však v době před oddělováním biologického pohlaví od genderu coby sociální a psychologické kategorie. Jednou řekl tisku, že ‚jeho duše byla vždy spíše mužskou‘, což se současné zkušenosti trans lidí podobá více.“

Dnes máme porozumění genderu a pohlaví úplnější. Je pravděpodobné, že Zdeněk Koubek cítil tlak včlenit se do běžné společnosti co nejvíce, a tak své vnitřní prožitky zjednodušoval, aby byly široké veřejnosti co nejlépe pochopitelné. Je dokonce možné, že by se Koubek dnes identifikoval jako trans muž, jak to dělají někteří intersex lidé, kteří se rozhodnou projít tranzicí. V té době se však za jeden z „důkazů“ jeho intersexuality považoval fakt, že ho přitahovaly ženy. Tato představa, která se dlouhou dobu držela i v lékařských kruzích, však neadekvátně zaměňuje sexualitu za gender.

Bez ohledu na svou identitu patřil Koubek k jedné ze skupin lidí, které nacistický režim pronásledoval. Zachránilo ho jen privilegium slávy a peněz, které mu umožnily získat potřebné dokumenty a zůstat v bezpečí. Stejné štěstí nemělo pět až patnáct tisíc queer a trans lidí, kteří podle odhadů v koncentračních táborech zemřeli.

Jaké jméno a rod používat?

Na streamovací platformě Voyo příští rok vyjde minisérie dokumentující Koubkův život. Ač se právě začíná natáčet, média o ní a o Koubkovi už píšou. A v článcích se často objevují obě jména, nebo dokonce primárně Koubkovo rodné jméno a ženský mluvnický rod. Takové texty nerespektují atletovu mužskou identitu, ve které prožil většinu svého života.

Důležitější, než popis pohlavních orgánů či hladin hormonů, bude totiž vždy daná sociální role a prožívání genderu. O Koubkovi víme, že si změnil jméno a po tranzici ve svých třiadvaceti letech používal všude mužský rod. Můžeme tedy předpokládat, že se ztotožňoval právě s tímto jménem.

Praxi vyhledávání a používání předchozího jména trans osoby se říká deadnaming. Ačkoliv může vycházet z neznalosti nebo nepozornosti a může se jednat i o omyl, pro trans člověka jde o zraňující chování. Důvodem je to, že už se s předchozím jménem neidentifikuje, a používání předchozího jména v něm tudíž vyvolává spíše nepříjemné vzpomínky a pocity. Deadnaming bývá navíc také často využíván cíleně za účelem útoku a diskreditace.

Koubkova sláva nejspíš nikdy nedovolí, aby se na jeho předchozí jméno zapomnělo. Přesto je ale necitlivé ho používat. Nejen vůči Koubkovi, ale i vůči trans a intersex lidem obecně. Používání rodného jména a špatného rodu totiž znevažuje jejich identitu. Chování médií, byť referují k člověku, který již nežije, může vyvolávat představu, že je v pořádku nerespektovat jméno a rod, který si pro sebe trans či intersex člověk zvolil.

Největší sportovní skandál Československa?

Neobyčejný životní příběh, kterým Zdeněk Koubek prošel — navíc před očima československé veřejnosti —, je bezesporu zajímavým námětem na minisérii. Chystaná Rekord(wo)man, která má vyjít příští rok, může ale jednoduše sklouznout do stereotypizace, a může tak trans a intersex lidem místo potřebné osvěty spíše ublížit.

Ke psaní o Koubkovi je potřeba přistupovat hlavně s citlivostí a poučením. Existence intersex člověka, který nezapadá do našich úzkých představ o pohlaví, není například „největším skandálem Československa“. Jako skandál bychom měli vnímat to, jak byla Koubkova tranzice zneužita nacistickým režimem ke zpřísnění podmínek ženského sportu. A především pak to, jak se tyto podmínky drží dodnes.

V roce 1936 řekl Koubek pražskému ilustrovanému zpravodaji: „Nekoukejte se na mě jako na zvíře v zoo. Koukejte na mě jako na občana, který se chce po krátkém, nepříjemném zpoždění vydat správnou cestou. (…) Každý má svůj cíl a tohle je ten můj: Chci být legitimním a spořádaným občanem republiky a pokračovat se svou velkou láskou ke sportu.“