Manželství pro všechny? Jen upatlaný kompromis
Klára KocmanováUzákonění takzvaného manželství pro všechny Sněmovnou neprošlo. Poslanci tak stvrdili, že reprezentují především sami sebe. Z jednání i tak vzešel návrh, který znamená krok vpřed. Proč pro něj hlasovali Piráti, vysvětluje Klára Kocmanová.
Upatlaný kompromis. Tak bych shrnula hlasování o manželství pro všechny. Jsem zklamaná. Přesto ale nastal nějaký posun. Po dlouhých diskuzích a snahách najít podporu u konzervativních poslanců a poslankyň se plně ukázalo, že sněmovní většina, oproti většině populace, je proti rovnosti v uzavírání manželství. Podporu namísto toho získal pozměňovací návrh, který zavádí pojem partnerství a který neurčitě definuje přiosvojení dětí v partnerských svazcích.
Dlouhodobě, tedy již od roku 2018, jsme s Piráty usilovali o úplnou rovnost, tedy o umožnění stejnopohlavním párům vstoupit do normálního manželství. Po letech jednání a s vědomím rozložení sil v Parlamentu, jsme byli ochotní přistoupit i na kompromis, který by narovnal všechna práva, upustilo by se ale od pojmu. V zájmu duhových rodin a dětí žijících v právní nejistotě to prostě dávalo smysl, ale i tak to bylo daleko za hranou, za kterou bychom byli ochotní zajít za jiných podmínek.
Nakonec většinu hlasů získal návrh, který práva rodin a dětí řeší dost nejasně. Z našeho pohledu to rozhodně není ideální varianta, s právy se nemá obchodovat. Proto jsme ho v prvním kole, kde se hlasovalo o jednotlivých pozměňovacích návrzích, aktivně nepodpořili. I přesto návrh získal napříč Sněmovnou drtivou podporu, a proto jsme ho ve finálním hlasování podpořili.
Stáli jsme totiž před rozhodnutím, že buď schválíme tohle, nebo nebude vůbec nic. Protože ač má návrh velké nedostatky a přináší právní nejistotu v otázce adopcí, jde o malý krok vpřed na správné cestě. Věřte mi, že to bylo těžké rozhodování — rozhodně jedno z nejtěžších v mém životě.
Realita Sněmovny
K podpoře nás nakonec dotlačila realita Sněmovny. Bylo totiž jasné, že nás na prosazení lepší verze zkrátka není dost. Alespoň zlepšit situaci stejnopohlavních párů a rodin považujeme za správné. Schválená úprava umožní ve všech ohledech přistupovat k partnerství stejně jako k manželství, umožní také přiosvojení dětí partnera či partnerky. Velkou otázkou zůstává, jak to nakonec bude se společnými adopcemi. Pravděpodobně budou umožněny, není to ale jisté. Já věřím, že právní jistotu v tom pomůže nastavit Senát, kam návrh zákona teď putuje.
Je tedy v tomhle případě skutečně něco lepší než nic? To je otázka, kterou prověří až čas. Velmi rychle poznáme, jak to bude v otázce zlepšení právních jistot dětí, které teď, v případě jakékoliv tragédie v rodině, jako je nemoc, rozchod nebo úmrtí jednoho z rodičů, neměly vůbec žádnou jistotu, co s nimi bude.
Kontraproduktivní?
Je ale možné, že pro budoucnost je toto řešení možná naopak kontraproduktivní. Na léta dopředu může totiž znesnadnit debatu o skutečně rovných právech. To jsme zažili v minulosti po schválení registrovaného partnerství. Doteď slýchám argument, že queer lidé tehdy slibovali, že nic víc nad rámec registrovaného partnerství už požadovat nebudou, a dnes chtějí manželství. Přitom je to nesmysl. Nikdo nic neslíbil, a i kdyby ano, žádný zástupce menšiny nemůže mluvit za všechny na generace dopředu.
Jasné je, že na skutečnou rovnost si budeme muset ještě počkat. Neskutečně mě to mrzí. Vím, že manželství pro stejnopohlavní páry podporuje většina Češek a Čechů. Jen se to zatím bohužel nepropisuje do obsazení Sněmovny. Za Piráty to ale nevzdáváme a budeme bojovat dál. V Senátu i ve Sněmovně.
„Vím, že manželství pro stejnopohlavní páry podporuje většina Češek a Čechů.“
----------------------------
„S ukotvením manželství jako svazku muže a ženy souhlasí 6 z 10 Čechů a Češek.“
Jak budete bojovat? Ostře a rozhodně se podíváte na své koaliční partnery a řeknete jim pevným hlasem: Tohle byste víckrát dělat neměli.
A svým příznivcům vysvětlíte, oč by bylo hůře, kdybyste jejich zájmy nezastupovali ve vládě?
„Velmi rychle poznáme, jak to bude v otázce zlepšení právních jistot dětí, které teď, v případě jakékoliv tragédie v rodině, jako je nemoc, rozchod nebo úmrtí jednoho z rodičů, neměly vůbec žádnou jistotu, co s nimi bude.“
-------------------------
Každé (skutečně opravdu každé) dítě má nějakou svoji matku a také samozřejmě i svého otce, jinak by se nemohlo narodit (průmyslová výroba dětí je zatím jen snem některých lidí).
Jistoty ovšem dítě ztratí, když ho místo této základní jistoty o tom, kdo je jeho matka a otec a proč přišlo na svět, budete záměrně (v zájmu dospělých) dezinformovat a uděláte mu v těchto věcech zmatek například tím, že bude mít dvě až čtyři matky nebo dva až tři otce, kterým možná nebude smět ani říkat „matka“ a „otec“ (v případě, kdy se tito rodiče budou například identifikovat s opačným pohlavím).
Dítěti dává nejvíc jistoty chování lidí, kteří se o něj starají. Když jsou laskaví a dávají mu najevo, že jim na něm záleží, není důvod, aby se zabývalo otázkami, jaké vám dělají starosti, třeba jak má ty své lidi oslovovat. Může jim totiž klidně říkat křestními jmény. V jedné mně blízké rodině to tak měli zavedeno a děti se tím necítily dezinformovány.
Jakmile ale do rodiny zasáhne smrt, je to pro dítě těžká rána. Nejistota, jestli vinou právních kliček nepřijde i o druhého milovaného člověka, je horší než cokoli jiného.
Bohužel se docela zásadně mýlíte. Není pravda, že každé dítě má matku. Každé dítě mělo matku. Některá o ně připravila smrt, jiná různé formy lidské krutosti a bezohlednosti. Dětí bez rodičů je bohužel docela dost, bez ohledu na to,zda žijí jejich biologičtí ploditelé.
A mám přes náves dvě milé, šťastné děti, holčičku a chlapečka. Rozhodně nepůsobí ani zmateně, ani frustrovaně. A co je ještě pozoruhodnější, ani lidé ve vesnici nejsou nijak zmatení tím, že ty dvě děti žijí v rodině, kde rodičovský pár tvoří dva muži.
Takže se nezlobte, ale spíš než Vaše frustrované absurdní vize dám na vlastní žitou zkušenost.
Jen jsou ty dvě děcka ohrožená zkušeností, kterou Vám už popsala paní Zemanová. A pak nenávisti lidí jako jste Vy.
Od člověka, který svému názorovému oponentovi v diskusi pod jiným článkem na DR napíše „...dejme tomu, že bych ti zlomil prsty, abys nemohl psát na klávesnici...“ zní obvinění z nenávisti pochopitelně velmi „věrohodně“. To, že lidé mají různé názory, neznamená, milý pane Profante, že je ihned potřeba lámat jim prsty, aby tyto své názory nemohli v „demokratické“ diskusi uvést, nebo jim ze stejného důvodu přisuzovat nenávist. Pokud chcete, aby diskuse měla jiný smysl fyzická potyčka, je naopak potřeba zkusit oponenta pochopit.
Každý člověk má své rodiče, i kdyby tito rodiče žili již třeba jen v jeho vzpomínkách. I kdyby si na ně třeba vlivem stařecké demence nebyl již schopen vůbec vzpomenout, JSOU tito rodiče nesmírně důležití pro to, jak se člověk celý život cítí, jaký má vztah ke svému okolí – jak sám jedná. Bez nich by člověk nemohl vzniknout, nevěděl by, kým je a proč tu je – hledal by svoji identitu.
Ztráta rodičů není prostě nějaká banalita, je to pro člověka vždy bolestná událost a nepřestává ovlivňovat náš život i když tuto bolest vytěsníme ze své mysli, i když vina za krach životodárného vztahu je třeba na straně rodičů [nebo rodičů rodičů jejich rodičů, kteří našim rodičům po generace předávali spolehlivě krachující vzory rodičovského chování] a my jsme měli třeba to štěstí v neštěstí, že máme skvělé milující rodiče náhradní. Ani to pochopitelně nikoho neopravňuje k tomu, aby cíleně dával vznikat dětem, u kterých je už dopředu jasné, že budou pro potřeby párů, které děti mít nemohou, zcela záměrně o své biologické rodiče připraveny, neopravňuje to opravdu dospělého člověka, aby nesnáze se svojí vlastní identitou kompenzoval na úkor identity dítěte.
Žádný důvod nikoho neopravňuje k tomu, aby "cíleně dával vznikat dětem", pokud není připraven se o ně s láskou starat.
Jestliže předem plánovitě, paní Zemanová, připravíte to budoucí dítě o jeho biologické rodiče, samozřejmě vás to diskvalifikuje v té proklamované lásce k němu.
Vás ta DNA bere dost zbytečně, pane Nusharte. Chápu argument, že má význam v případě výskytu dědičných chorob u biologických rodičů, ale to je asi všechno, co se dá teoreticky uvést v prospěch toho, že jsou známi. Těmi, kteří se o děti starají s láskou a péčí, samozřejmě mohou být i biologičtí rodiče. Z laskavé péče, kterou považuju za důležitější než geny, je nevylučuju.
Takže těmi, kdo se o děti starají s láskou a péčí, mohou být dokonce i biologičtí rodiče?
Z péče o děti je tedy nevylučujete?
Dítěti je ale pochopitelně daleko lépe v harmonické rodině homosexuálů než v rozhádané nefunkční tradiční heterosexuální rodině. To je přece úplně jasné. Píše se to všude.
Abyste si, paní Zemanová, lépe všimla, jak potrhlý je to argument, dovolím si ho modifikovat následujícím způsobem:
„Dítěti je pochopitelně daleko lépe v tradiční harmonické heterosexuální rodině než v rozhádané nefunkční rodině homosexuálů.“
Vidíte už konečně, jak je tento (bohužel velmi často používaný) typ argumentace naprosto debilní?
Jste úplně pomatený, pane Nusharte? Je přece úplně samozřejmé, že dětem je lépe v harmonické domácnosti biologických rodičů než v problematickém prostředí dvou rozhádaných homosexuálů. Když víte, co je pro děti důležité /láska k dětem i dobrý vzájemný vztah/, nemůžete o tom pochybovat a hledat problémy v něčem jiném.
Mohu tomu, paní Zemanová, rozumět tak, že se zavazujete ten obvyklý blábol zastánců MPV o „dítěti, kterému je daleko lépe v harmonické rodině homosexuálů než v rozhádané nefunkční tradiční heterosexuální rodině“ už nikdy nepoužívat? Mohu vám za tento veřejný slib poděkovat?
Můžete tomu rozumět tak, pane Nusharte, že budu vaše bláboly, jako je ten poslední, úplně ignorovat. Žádné takové výroky, jako že dětem je lépe mezi rozhádanými homosexuály než v harmonické heterosexuální rodině, totiž neexistují.
Zato existují poznatky, že dětem je lépe tam, kde panují harmonické vztahy, než v prostředí, kde se lidé hádají. A vůbec v tom nehraje roli, jestli jde o domácnost homo nebo hetero.
Máte samozřejmě pravdu: Výroky, že „dětem je lépe mezi rozhádanými homosexuály než v harmonické heterosexuální rodině“ se ve veřejnoprávních médiích pochopitelně nevyskytují. Velmi časté jsou ale naopak bláboly o „dětech, kterým je lépe v harmonické rodině homosexuálů než v nefunkční rozhádané tradiční heterosexuální rodině“. Takhle debilně ale pro MPV argumentovat nelze, protože pak bychom mohli stejně „dobře“ argumentovat i proti MPV: „Dětem je daleko lépe v tradiční harmonické heterosexuální rodině než v nefunkční rozhádané rodině homosexuálů.“
Jestli vašemu poslednímu diskusnímu příspěvku dobře rozumím, v budoucnu se od této zcela debilní argumentace hodláte distancovat a používat ji už tedy nebudete. Děkuji.
Můžeme se tedy konečně vrátit k té otázce, jestli je morální zcela plánovitě (v zájmu lidských práv párů, které spolu děti mít nemohou) připravit ono budoucí dítě o jeho biologické rodiče? Je to, že budoucí dítě takto záměrně připravíte o jeho biologické rodiče, projevem lásky k tomuto dítěti?
Pane Nusharte, neznám takové případy. Jestli náhodou nějaký existuje, pak bych ho odsoudila. Ale opravdu nevím o nikom, kdo by chtěl cíleně přivádět na svět děti, aby se ocitly v prostředí, v jakém jim nebude dobře. Jestli budou nebo nebudou vyrůstat u biologických rodičů, nehraje v jejich osudu žádnou podstatnou roli. To je jen vaše scestná představa, že jim něco hrozí, když je budou vychovávat a milovat lidé, jejichž geny neponesou.
Tady, paní Zemanová, nejde o žádné „geny“ (geny tu jsou dobré leda pro to, aby Bierhanzl mohl psát „inteligentní“ články o primitivním biologismu „hlupáků“, kteří upírají práva na rodičovství z principu neplodným párům, co děti mít nemohou).
Ztráta vlastního dítěte či třeba jen jeho záměna v porodnici – prostě přerušení té úzké vazby, která se mezi rodiči a dítětem vytváří již dávno před porodem, není, paní Zemanová, jen tak nějaká bezvýznamná banalita. Pokud máme zdravý rozum a srdce na správném místě, nemůžeme říct, že záměna novorozenců v porodnici „nehraje v jejich osudu žádnou podstatnou roli“, jak by ovšem vyplývalo z vašich slov. Pokud by skutečně nezáleželo na tom, jestli děti budou vyrůstat u svých biologických rodičů nebo u někoho jiného, nebylo by pak vůbec nutné dbát na to, aby si každá matka domů vždy odvezla skutečně jen to dítě, které předtím sama porodila a žádné jiné. Děti by se jednoduše mohly měnit kus za kus. To by však mohl dělat jen zcela bezcitný člověk (krom toho, že by šlo také o kriminální čin).
Jestli vám jde o děti zaměněné v porodnici, pak vás ujišťuji, že jsem zásadně proti. Řešit to po letech je horor pro rodiče i děti. Napravit se to prakticky nedá, leda mlčet a nechat to, jak to je.
„Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě,“ řekla liška malému princi.
Malý princ odběhl podívat se znovu na růže. „Vy se mé růži nepodobáte,“ řekl jim. „Jste takové, jaká byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale teď je pro mne jediná na světě. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny. Je to má růže.“
„Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liška. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži...“