Na konci února se po dlouhých debatách v dolní komoře Parlamentu konečně hlasovalo o poslaneckém návrhu, který měl zavést do našeho právního řádu narovnání práv párů stejného pohlaví, známé pod pojmem manželství pro všechny. Původní návrh podporu poslanců nakonec nezískal. Schválen byl kompromisní návrh, který do občanského zákoníku zavádí pojem partnerství. Upouští se tak od dřívějšího pojmu registrované partnerství, který nesl trochu dehonestující význam.

Vraťme se o dva týdny zpět a pojďme se na podrobněji podívat, jak vypadá dlouho diskutované narovnání práv a co schválená změna přinese pro osvojení dětí.

Klíčové ustanovení novely občanského zákoníku zní: „Partnerství je trvalý svazek dvou lidí stejného pohlaví, který se uzavírá stejným způsobem jako manželství. Nestanoví-li zákon nebo jiný právní předpis jinak, vztahují se na partnerství a práva a povinnosti partnerů ustanovení o manželství, právech a povinnostech manželů, vdovách a vdovcích obdobně.“

Jde o nepřímou novelu spousty předpisů, což by se nemělo dělat, ale chápu praktičnost řešení, kvůli němuž se k takovému postupu někdy přistupuje. Obsahově tak partnerství vyjde nastejno s manželstvím, ale pouze potud, nestanoví-li zákon jinak, a ten jinak stanoví, a to ve vztahu k osvojení, kde neumožňuje společné osvojení. To je umožněno jenom v případě manželství.

Tady dochází k jistému zmatení, kdy odůvodnění návrhu poslanců Jaroslava Navrátila a Heleny Válkové, který prošel, vysvětluje, že půjde jen o situace, kdy první z partnerů bude biologickým rodičem, a jedná se tedy o „přiosvojení“ druhým z partnerů, normativní vyjádření ovšem takové omezení nestanoví. Normativní text uvádí, že „se osvojitelem může stát také partner, je-li rodičem dítěte druhý z partnerů“. „Přiosvojení“ druhým z partnerů tedy není omezeno pouze na případy, kdy první z partnerů je rodičem biologickým, ale dopadne i na případy rodiče „nebiologického“, právního.

Představme si modelovou situaci, jak docílit společného osvojení. Předpokládá dva kroky: první partner osvojí dítě, které není biologickým dítětem druhého partnera, a v tu chvíli bude zapsán do matriky jako právní rodič dítěte v souladu s § 797 občanského zákoníku. Následně druhý z partnerů osvojí toto dítě, jehož právním rodičem již je zapsán první z partnerů. Těmito dvěma kroky tak procesně dojde k dvěma řízením o osvojení včetně dvojích nákladů a důsledků s tím spojených, a v důsledku jimi bude nahrazeno tzv. společné osvojení partnery, se kterým právní řád dosud nepočítá.

Je otázkou, jestli nemožnost jednokrokového osvojení partnerů ve srovnání s manželstvím má ústavní dimenzi. Například kvůli požadavku na rovnost (zákaz diskriminace z důvodu sexuální orientace) nebo ochranu cti a důstojnosti nebo rodinného života. Osobně si myslím, že to tuhle dimenzi problém nemá.

Stručně řečeno — zákonodárce si může institut manželství, partnerství nebo něčeho jiného obsahově vymezit, jak chce, a to v tomto případě dělá. Míra podobnosti a rozdílnosti je samozřejmě plně v jeho diskreci. Takže se obtížně dovozuje nějaký požadavek na to, aby v určitých ohledech byly ty instituty obsahově shodné. Shodné nejsou a to je záměr.

Plná úprava svazků pro všechny je otázkou času

Některé myšlenky je možné ještě doplnit z nálezu Ústavního soudu, kterým rozhodl o zrušení § 13 odst. 2 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství. Uvedené ustanovení diskriminačně stanovilo, že „trvající partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte“. Šlo o situaci, kdy občanský zákoník umožnil osvojení dítěte i osobou, která nežije v manželském svazku, a nestanovil ani žádné omezení v tom, zda se jedná o osobu heterosexuální či homosexuální orientace.

Jenže na druhou stranu zákon o registrovaném partnerství zakazoval osvojení takovému homosexuálovi, který by byl v partnerství. Došlo tak k absurdní situaci, kdy homosexuál osvojit dítě mohl, ale homosexuál v registrovaném partnerství nikoli.

Ústavní soud v tomto nálezu vychází ze skutečnosti, že neexistuje základní právo na osvojení dítěte, a to na ústavní úrovni a ani na úrovni mezinárodních závazků České republiky. Současně soud akceptuje značnou volnost, kterou má zákonodárce při úpravě vztahů mezi stejnopohlavními partnery. Není totiž dáno ani základní právo na uzavření registrovaného partnerství mezi osobami stejného pohlaví a je věcí politického rozhodnutí zákonodárce, zda vůbec a jakým způsobem tento vztah upraví.

Další věcí je, že jsme jako Česká republika signatářem Evropské úmluvy o osvojení dětí. Článek 6 obsahuje následující ustanovení: „Zákon bude povolovat osvojení dítěte pouze v případech, že se jedná buď o dvě osoby, žijící v manželském svazku, bez ohledu na to, zda osvojují současně anebo následně, anebo o osobu jedinou.“ Osobně to čtu tak, že společné osvojení u dvou osob je možné jenom v případě manželství. Takže snaha pokusit se argumentačně dovodit nezbytnost společného osvojení i partnery je odsouzena k neúspěchu i kvůli tomuto mezinárodnímu závazku.

Chápu, že je někdo smutný, že se nepodařilo prosadit původní návrh manželství pro stejnopohlavní páry. Nicméně věřím, že je jen otázkou času, než se podaří schválit plnou úpravu svazků pro všechny páry bez ohledu na to, jakého jsou pohlaví. Hlavní přece je, že se mají rádi.