Před několika týdny uvedla slovenská prezidentka Zuzana Čaputová do funkcí ministry nové vlády, v jejímž čele stojí ekonom Ľudovít Ódor. Formálně jde o nestranný úřednický kabinet, který má zemi dovést k předčasným volbám. Fakticky tu ale vidíme další mezník ve vývoji vleklé vládní krize, která začala rozpadem Hegerovy-Matovičovy vládní koalice už minulý rok.

Předchozí Hegerova vláda přišla o důvěru parlamentu již v zimě — to když se proti ní postavilo několik odpadlíků a celá jedna její původně členská formace, strana Sloboda a Solidarita (SaS) Richarda Sulíka.

Právě toto prosincové hlasování otevřelo cestu k předčasným volbám. Mělo se však za to, že Hegerův kabinet do nich s prezidentským pověřením dovládne.

Vládní strany a SaS se nicméně rozhodly předčasné volby uspořádat až s velkým odstupem — 30. září. Zůstavší Hegerova vláda tak nebyla vnímána jako provizorně dosluhující, ale spíše jako klasicky pokračující. Opozice jí tepala za každou záležitost a napadala též prezidentku Čaputovou s tím, že je za fungování Hegerovy vlády spoluodpovědná. Sama prezidentka přitom vystupovala ke kabinetu kriticky.

Na jaře poté propukla kauza kolem pověřeného ministra zemědělství Samuela Vlčana (OĽaNO), jehož firma byla zvýhodněna v rámci přidělování státních dotací. A prezidentce zjevně došla trpělivost. Na začátku května odebrala Hegerově vládě pověření a jmenovala si vládu vlastní. Tak přišlo Slovensko k dnešnímu Ódorovu kabinetu.

Politické důsledky

Co znamená poslední vývoj politicky: výrazně ostřejší rysy získal konflikt mezi Čaputovou a nejviditelnější postavou opozice — předsedou strany Smer-SD a expremiérem Robertem Ficem. Ódorovův kabinet je mnohem více vládou Zuzany Čaputové než Ódora samotného, neboť o jeho složení rozhodovala především prezidentka a lidé kolem ní — ne premiér Ódor a už vůbec ně předsedové slovenských politických stran.

Ministři nové vlády jsou vesměs osoby s nespornou odborností. Zároveň jde ale opět o lidi názorově blízké prezidentce. Zuzana Čaputová je přitom bývalou výraznou postavou — a dones ideovou souputnicí — neparlamentní liberální strany Progresivné Slovensko (PS). Té se dnes po zklamání z výkonu parlamentní pravice v průzkumech daří a má se za to, že nová Ódorova vláda jí může v tomto ohledu ještě pomoci.

Vládu Ľudovíta Ódora a Progresivné Slovensko ostatně už nyní spojuje ve svých projevech opozice. A podíváme-li se na aktuální preference, vidíme zde zajímavý úkaz: právě Progresivné Slovensko je dnes nejoblíbenější stranou pravice.

Průzkumy jinak už dlouho vedou dvě hlavní opoziční strany: Ficův Smer-SD a Hlas-SD Petera Pellegriniho, který se od Smeru v létě 2020 oddělil.

Smer-SD a Hlas-SD se společně stále hlásí k sociálnědemokratické tradici a mají podobný program. Směr se však posunul k profilu strany vůdcovského typu se silnými nacionálně populistickými důrazy. V posledním přibližně roce a půl se Robert Fico se snaží nadbíhat proruskému elektorátu, který je na Slovensku značný. Ostrou rétorikou se zároveň profiluje jako vůdce celé opozice, čímž přebírá Hlasu-SD část jeho původní podpory.

Hlas-SD a Peter Pellegrini si naproti tomu udržují více smírnou a prozápadní image. I v kritice prezidentky Čaputové — nyní tedy v podstatě hlavní tváři provládního tábora — je Hlas zdrženlivější.

Málokdo pochybuje — a Robert Fico to navíc stále připomíná —, že Hlas počítá s možným povolebním spojenectvím s Progresivním Slovenskem, ba dokonce i s SaS jako s jednou z možných koaličních variant. Ani Hlas, ani Pellegrini osobně se přitom sami nijak nevyhraňují, čímž se kontury této formace ještě víc rozmazávají.

Předvolební posuny

Slováci zklamaní politikou vítězů posledních voleb — koalice OĽaNO, SaS, Sme Rodina a Za Ľudí, která tvořila oporu Matovičovy a poté Hegerovy vlády — dnes přecházejí zejména k Progresivnímu Slovensku, ale v menší míře i ke Smeru, Hlasu anebo postkotlebovské Republice. Na hranici vstupu do parlamentu se pohybují ještě tradiční konzervativci z Kresťanskodemokratického hnutia (KDH), tradiční nacionál-populisté ze Slovenské národné strany (SNS) a formace slovenských Maďarů.

Voličům se také nabízejí nové malé pravicové projekty. Hlavní konfliktní linie ve stranickém spektru ovšem dnes vedou mezi Smerem, Hlasem a Progresivním Slovenskem. Zatím jen málo nasvědčuje tomu, že by se tyto osy měnily. Dané rozdělení totiž posiluje i osobnostní rozměr (Fico vs. Čaputová, Pellegrini mezi nimi) a obecně ideová dimenze (prozápadní otevřenost vs. nacionalismu a proruský sentiment). Po těchto osách se polarizuje i veřejné mínění.