Nová vláda Roberta Fica se bleskově pustila do čistek v bezpečnostních složkách, před několika dny přímo navrhla zrušit speciální prokuraturu. Fico sice „pomstu” avizoval už dlouho před volbami, byl jste přesto překvapený rychlostí a bezprostředností provedení?

Robert Fico o tom opravdu mluvil dlouhodobě a v centru jeho antipatie byli policejní prezident a úřad speciální prokuratury. Bylo tak jasné, že po nástupu k moci bude usilovat o politický revanš. Tudíž jsem nebyl překvapený, že takový atak nastal. Nicméně je také nutné říct, že určité kroky mají i legitimní povahu, protože změna na různých pozicích ve státní správě se děje pravidelně po každé změně politické garnitury.

Překvapivá pro mě není rychlost, ale ona nedočkavost. Při rušení úřadu speciální prokuratury se nevede diskuse primárně o tom, zda takovou instituci na Slovensku potřebujeme, ale proč má taková zásadní změna projít v rámci zkráceného legislativního procesu. K tomu očividně neexistují žádné dobré důvody.

Mně osobně tento postup Roberta Fica není jasný. Stačilo by vyčkat několik měsíců a změnu provést mnohem elegantněji ve standardním legislativním procesu. Hlasy v parlamentu na to každopádně má. Takto se vystavuje markantnímu riziku silné reakce občanské společnosti, možnému vetu prezidentky Zuzany Čaputové či zásahu Ústavního soudu.

Samozřejmě překotné změny v úřadu speciální prokuratury nejsou jediným problematickým krokem Ficovy vlády. Dalším může být změna zákona o ohlašovatelích nelegální činnosti, která by navíc měla platit retroaktivně a části whistleblowerů z řad policie by odebrala současnou ochranu. Tento krok už zkritizoval i generální prokurátor Maroš Žilinka.

Důležitou úlohu hraje v tomto ministr vnitra Matúš Šutaj Eštok (Hlas-SD), jenž záhy po nástupu do funkce odvolal policejního prezidenta Štefana Hamrana. Znamená to, že Hlas Petera Pellegriniho se vstupem do vlády definitivně odhodil snahu jakkoliv se odlišit od Ficova SMERu?

Jednání Šutaje Eštoka nahrává samozřejmě konspirační teorii, že SMER a Hlas se rozdělily jako strany pouze dočasně a z pragmatismu, aby maximalizovaly potenciál levicového elektorátu na Slovensku. Já sám si nemyslím, že by šlo o nějaký dlouhodobě připravený plán.

Lídr strany Hlas Peter Pellegrini pouze v povolební konstelaci vsadil na politickou jistotu. Koalice se SMERem pro něj znamená menší míru osobní zodpovědnosti za případná vládní konsolidační opatření a socioekonomické problémy, než jakou by měl jako premiér alternativní koalice s Progresivním Slovenskem, Svobodou a solidaritou a křesťanskými demokraty.

Nicméně konkrétně Matúš Šutaj Eštok je výraznou figurou, která jako by ani nepatřila do Hlasu, neboť razí politiku SMERu ve vztahu k bezpečnostním složkám, ale třeba i migraci. Na druhou stranu, Hlas na ministerstva nominoval i technokraty, u nichž těžko zpochybňovat osobní kompetence k vedení resortů. Jsou to mimo jiné ministr školství Tomáš Drucker či ministryně zdravotnictví Zuzana Dolinková.

Ve vztahu Hlasu ke SMERu tedy existuje pozoruhodný rozpor. Uvidíme, jak vyvrcholí: zda Hlas přežije, nebo se rozpadne do vícero subjektů. Bude to silně záležet na případné pozici Petera Pellegriniho v prezidentské volbě na jaře. Bez takového lídra má Hlas deficit politických osobností, které by Pellegriniho roli mohly zastat.

Evropští socialisté v reakci na vznik vlády pozastavili členství SMERu i Hlasu, tedy oběma stranám, jež si na Slovensku propůjčily značku sociální demokracie. Byl vůbec Robert Fico někdy autentický levičák? Nebyla „sociálnědemokratická“ rétorika pouze situačním využitím díry na trhu? Připomeňme, že SMER byl původně středovou stranou s pravicovými i levicovými „frakcemi“. Nalevo se posunul až v době opozice vůči pravicové druhé vlády Mikuláše Dzurindy.

SMER začínal jako středová strana takzvané třetí cesty, která se stále více přikláněla doleva. Vycházela explicitně ze středové politiky tehdejších britských labouristů pod premiérem Tonym Blairem. Levicová orientace tedy SMERu byla do jisté míry vlastní vždy. Otázkou je, jak se postupně změnila. A otázkou také je, zda není zbytečné u politiků hledat velmi autentické inklinace, protože klíčová je beztak rétorika a symbolika, již reálně využívají.

Robert Fico nicméně skutečně prošel markantní změnou od moderní ideje třetí cesty k tomu, co bychom mohli označit jako konzervativní levice. To vše se dělo na pozadí globálního oslabování konfliktu mezi levicí a pravicí a jeho nahrazování konfliktem mezi liberalismem a konzervatismem. Určitý typ levicové symboliky či politiky paměti nicméně u Roberta Fica dlouhodobě je. Pozitivně se třeba vždy vztahoval k Alexandru Dubčekovi.

Jak jste správně připomínal, z levicových pozic se Fico silně vyhraňoval vůči vládě Mikuláše Dzurindy a vůči politice utahování opasků. V době svých vlád Fico zaváděl sociální opatření typu obědy ve školách zdarma, dotované vlakové jízdné pro seniory a studenty. SMER také vždy dost intenzivně spolupracoval s odbory — podle mého názoru až příliš těsně.

Jak byste tedy SMER a Fica z ideového hlediska dnes definoval?

Sám bych SMER a Roberta Fica klasifikoval jako konzervativní levici, ale s tím, že konzervativní složka v posledních letech začíná dominovat nad tou levicovou. Jistý aspekt levicové politiky se projevil i v podobě současných návrhů konsolidačních opatření z pera Ficovy vlády, které zahrnují například zdanění dividend, daň pro banky a pro firmy profitující na energetické krizi.