Jednou z nejdůležitějších rolí, kterou Ústava svěřila do rukou členů horní komory Parlamentu, tedy Senátu, je vyslovování souhlasu s prezidentem navrhovanými kandidáty na členy Ústavního soudu České republiky. Ústavní soud má zásadní roli při kontrole ústavnosti a dodržování lidských práv. Ústavních soudců je vlastně poměrně málo — celkem patnáct. Proto je způsob jejich výběru zcela zásadní pro zachování právního řádu a ústavnosti v zemi.

Je naprosto správné, že se tomuto tématu věnuje velká mediální pozornost. Neexistence nebo nefunkčnost ústavních soudů totiž může mít ničivé následky. Vidíme to v současnosti například v Izraeli, kde necitlivé vládní reformy justice vyhánějí tamní demokraty do ulic, neboť se obávají nezávislost soudní moci a její ovlivňování mocí výkonnou. Znepokojivý vývoj se odehrává i v Polsku a Maďarsku.

Transparentní kritéria výběru

V roce 2023 započala jedna z dalších pomyslných dekád Ústavního soudu. Ústavním soudcům éry prezidenta Zemana postupně končí jejich desetiletá funkční období. Nově zvolený prezident Petr Pavel se prakticky ihned po svém zvolení chopil své důležité role a sestavil poradní panel, který mu je k ruce při procesu výběru vhodných kandidátů.

Poradní panel vyzval nejvýznamnější tuzemské univerzity a instituce z oblasti justice k předložení návrhů na vhodné kandidáty. Některé z kandidátů navrhlo více oslovených institucí — jsou mezi nimi Josef Baxa a Robert Fremr, jejichž nominace přitom vzbudila nejvíce debat.

V situaci, kdy způsob navrhování kandidátů není blíže stanoven žádným závazným předpisem, považuji postup zvolený prezidentem za vhodný, resp. nejlepší, jaký asi může být. Jde o významné zlepšení oproti předchozímu stavu, kdy prezident Zeman nebo jeho pravá ruka Vratislav Mynář de facto bez jakékoliv konzultace vybral kandidáta, aniž by sdělil, jaká byla kritéria jeho výběru. Kandidáty nadto ani osobně Senátu nepředstavoval a navrhoval je s časovým prodlením.

Předposlední kandidát Petr Poledník pak souhlas od Senátu nezískal, post jednoho ústavního soudce byl proto několik měsíců prázdný, čímž chtěl dát prezident Zeman najevo, co si o rozhodnutí Senátu myslí. Při hlasování o posledním kandidátovi, Janu Svatoňovi, tak senátoři a senátorky vnímali především potřebu doplnit Ústavní soud někým důvěryhodným, i přestože byl kandidát v odborných kruzích znám spíše méně.

I proto je dobře, že se prezident Pavel nyní snaží, aby Ústavní soud byl co nejdříve kompletní. Dle svých slov navrhuje a bude navrhovat kandidáty tak, aby plénum bylo pestré, s ohledem na pohlaví, věk, odborné zaměření a profesní i životní zkušenosti. Výraznou nerovnováhu v zastoupení žen výslovně slíbil řešit co nejdříve. Jsem ráda, že nejen já, ale i hlava státu považuje za problematické, že mezi patnácti ústavními soudci byla jen jedna žena — Milada Tomková.

Mezi šesti dosavadními Pavlovými kandidáty jsou ženy tři: Daniela Zemanová, Kateřina Ronovská — která se navíc nyní stala místopředsedkyní soudu — a Veronika Křesťanová. Tím by se zastoupení žen na Ústavním soudu během pěti měsíců zvýšilo z 6,66 procenta na dvacet procent.

Debata probíhá také nad věkovou skladbou soudců a soudkyň. Minimální věkovou hranicí je čtyřicet let, přičemž horní věková hranice stanovena není. Důvodem je nejspíš zájem o zkušenosti některých typů osobností, a proto se na ústavní soudce věková hranice sedmdesát let, platná pro ostatní soudce, nevztahuje. Domnívám se, že je to dobré rozhodnutí — pokud však mezi ústavními soudci budou i mladší lidé. Ti totiž přinesou pro změnu pohled své generace, případně znalost nově vznikajících právních odvětví.

Z šestice Pavlových kandidátů je zřejmé, že i pokud jde o věkovou skladbu, prezident plní, co slíbil. Ústavním soudcem se stal pětačtyřicetiletý Jan Wintr nebo devětačtyřicetiletá Kateřina Ronovská. Veronika Křesťanová pak doplnila skupinu padesátníků, kterých je nyní celkem šest. Na první pohled tak již dochází k omlazení Ústavního soudu.

Zkušenost starší i mladší generace je nepostradatelná

Rozhodně však mezi ústavními soudci potřebujeme i šedesátníky a sedmdesátníky, a to i s vědomím, že tito právníci nastupovali na vysoké školy v období nesvobody, museli se tedy určitým způsobem „ohnout“ před režimem. Je zcela legitimní se u těchto kandidátů hlouběji ptát na jejich minulost, na sebereflexi — a je to dokonce nutné. Zejména u soudců je pak zapotřebí přemýšlet, jakými byli soudci. Stěží však můžeme od těchto soudců očekávat, že by v tehdejším období rozhodovali jinak než podle tehdy platného práva.

Jisté rozdíly ale můžeme vnímat mezi soudci, kteří se zabývali obecnou kriminalitou mládeže (například trestnými činy proti majetku), jak tomu podle mého názoru bylo právě u soudce Fremra, a soudci specializovanými na politické vězně. Pokud bychom se přiklonili k názoru, že by na Ústavním soudu neměli působit lidé soudící v období komunismu, měli bychom také jasně říci, zda tuto podmínku vztahujeme na všechny soudce, nebo jen na ty z trestního úseku. A chceme tuto podmínku vztáhnout i na advokáty? I mezi nimi byli ti, kteří s režimem aktivně spolupracovali.

Pokud bychom však na Ústavní soud nepustili vůbec nikoho z těch, kteří studovali právo za komunismu, přijdeme o zkušenosti generací starších padesáti let. A nadto je třeba si klást otázku, zda jsme schopni přihlédnout k tomu, že člověk může veřejně přiznat pochybení, napravit se a svou následnou prací se alespoň částečně ospravedlnit? Považuji tyto úvahy za velmi důležité a v podstatě klíčové pro naše vyrovnání se s vlastní i kolektivní minulostí.

Pozornost při posuzování morální integrity a hlavně osobní nezávislosti kandidátů bychom ovšem měli soustředit také na opomíjenou porevoluční kariéru těchto starších právníků. Je totiž také mnoho právníků, kteří se dokázali zdiskreditovat svým angažmá v době porevoluční, například tím, že byli tzv. ad hoc soudci při rozhodování na základě neplatných rozhodčích doložek. Působení kandidátů během divokých devadesátých by tedy nemělo uniknout našemu zájmu, i tehdy byla morálka právníků vystavena zkouškám, a ne všichni obstáli.

Stále je co zlepšovat

Dalším kritériem je jistě profesní zaměření. Je zcela správné, když mezi ústavními soudci a soudkyněmi zasednou lidé se zkušeností ze soudů, advokacie, neziskového sektoru a akademického prostředí. Někteří současní ústavní soudci mají rovněž zkušenost z pozic náměstků na ministerstvech a pozic blízkých politickému prostředí. I ta může být cenná.

Mezi novými ústavními soudci a soudkyněmi je zastoupena odborná znalost správního práva, občanského práva, práva rodinného, práva duševního vlastnictví, práva nadací a ostatních neziskových organizací, ústavního práva a státovědy, veřejného práva, včetně práva politických stran, volebního práva a práva trestního.

Uvažovaný kandidát Robert Fremr pak je nezpochybnitelnou autoritou v oblasti zejména mezinárodního práva trestního se zcela ojedinělým zahraničním renomé (Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu, Mezinárodní trestní soud v Haagu). Současně doufám, že se Ústavní soud obohatí výhledově rovněž o někoho se znalostí práva Evropské unie, které zásadním způsobem ovlivňuje i naší legislativu.

Prezident Pavel po odchodu Pavla Rychetského z funkce oznámil nástupce předsedy Ústavního soudu, jímž se stal nedávno zvolený Josef Baxa, a dále pak místopředsedou jmenoval Vojtěcha Šimíčka (kterému funkční období skončí 12. 6. 2024) a místopředsedkyní nově zvolenou Kateřinu Ronovskou. I tato jmenování považuji za vhodně zvolená.

Josef Baxa má především zkušenost s ustavením Nejvyššího správního soudu v roce 2003, jehož byl dlouholetým předsedou. Tyto zkušenosti jsou dobrým příslibem, že je vybaven potřebnými kompetencemi k vedení Ústavního soudu. Jmenování místopředsedy Vojtěcha Šimíčka je pak zárukou kontinuity ve vedení soudu po odchodu Pavla Rychetského.

Místopředsedkyni Kateřinu Ronovskou pak vnímám jako vyvažující profesní opak předsedy Josefa Baxy a její nominaci považuji za velmi vhodnou. Kateřina Ronovská je zástupkyní mladší generace právníků a díky svému akademickému působení na univerzitách zvýší prestiž instituce zejména pro nastupující generaci právníků a právniček.

Domnívám se, že dosavadní postup prezidenta Pavla při jmenování ústavních soudců je transparentní a souladný s Ústavou. Na rozdíl od éry Miloše Zemana jsem nyní byla jako senátorka seznámena s procesem výběru, který je přitom neustále otevřen pro další návrhy zejména ze strany odborné veřejnosti.

Po zkušenosti s diskuzí nad jmenováním Roberta Fremra lze snad jen doporučit, abychom se — tedy prezident, jeho panel a my, senátoři a senátorky — více a zejména včas zaměřili na působení kandidátů v období komunismu. A to i s vědomím, že někteří dříve zvolení ústavní soudci nebyli srovnatelnému zájmu o své působení před rokem 1989 vystaveni.

Nepovažuji totiž za vhodné, aby se opakovala současná situace, kdy je Senátem odsouhlasený kandidát vystavován tomu, aby se vyjadřoval k náhle objeveným pětatřicet let starým kauzám. Ani já jsem dosud neměla možnost se seznámit s dokumenty z Archivu hlavního města Prahy, o nichž se začalo čerstvě hovořit v médiích. Jde totiž o dokumenty, do kterých nelze okamžitě nahlédnout.

Lze předpokládat, že soudce Fremr je také jen člověk, za svoji kariéru vyřídil stovky případů, a je proto logické, že si nevybavuje podrobnosti každé kauzy. Proto si myslím, že by měl mít možnost se ke všem argumentům proti svému jmenování důstojně vyjádřit bez tlaku médií — ve veřejném prostoru i na senátních výborech, což se bohužel tentokrát nestalo.