↗

„Je to ale slovo, které označuje něco mnohem víc než jen ojedinělé projevy štědrosti. Znamená myslet a jednat s ohledem na společenství. Znamená, že život všech má přednost před přivlastňováním si majetku několika málo lidmi. Znamená také potírat strukturální příčiny chudoby, nerovnosti, nedostatku práce, půdy a bydlení, odpírání sociálních i pracovních práv.“ (Fratelli tutti 116) Foto FB Catholic News Agency

Kdybychom zkoumali množinu současných světových politiků, podle rozlišení britského ministerského předsedy Gladstonea nenajdeme mnoho skutečných státníků: „Politik myslí na příští volby, státník na příští generaci.“ Existuje však jeden politik, který má v popisu práce uvažovat nejen o příštích generacích ale přímo o věčnosti. Je to papež František, hlava suverénního státu Vatikán a zároveň hlava největší světové církevní organizace. A ten napsal: „politická velikost se projevuje tehdy, když se v těžkých chvílích jedná na základě velkých principů a myslí se na dlouhodobé společné dobro.“ (Fratelli tutti 178)

Jeho vystupování a jeho texty pravidelně budí velkou pozornost a často také kontroverze. Je to proto, že vedle ohledu na věčnost a na duchovní život věnuje své úsilí postavení chudých a stavu životního prostředí. Z tohoto hlediska pak nesmlouvavě kritizuje současné uspořádání světa a vyzývá k jeho přebudování. V loňském roce se v tomto smyslu také opakovaně vyjadřoval k pandemii covidu-19.

Už v lednu loňského roku, když v Sixtinské kapli, pod freskou posledního soudu, křtil děti vatikánských zaměstnanců, se modlil za nakažené v Číně a apeloval na mezinárodní solidaritu. Na konci března, v době, kdy byla katastrofální situace v Itálii, pronesl na prázdném Petrském náměstí u historického morového kříže požehnání urbi et orbi, které dosud znělo jen o Velikonocích a o Vánocích a po papežské volbě.

V té době mluvil o osamělosti starých lidí, o těch, kdo se bojí o svou existenci, o tom, jak zranitelná je společnost, v níž vládne touha po zisku a egoismus. A o sounáležitosti nás všech, kteří jsme „na jedné lodi“. V říjnu i přes novou vlnu nákazy opustil po mnoha měsících Vatikán a vypravil s do Assisi, aby v městě svého jmenovce podepsal svou třetí encykliku Fratelli tutti (FT). Její hlavní téma, jak je vyjádřeno v podtitulu „o bratrství a sociálním přátelství“ získalo novou naléhavost i v důsledku pandemie.

Téma pandemie a solidarity se objevuje i v dopise adresovaném kardinálu Pietrovi Parolinimu, který jako státní sekretář plní funkci vatikánského ministra zahraničí. František ho napsal u příležitosti padesátého výročí navázání diplomatických vztahů mezi Svatým stolcem a evropskými institucemi. V dopise vidí současnou pandemii jako předěl stavící Evropany před volbu mezi prohlubujícími se nedorozuměními posledního desetiletí a solidaritou, „cestou sourozenectví“. František píše: „V dnešním světě nejde o znovuzískání politické nadvlády […] nejde ani o rozvíjení inovativních řešení hospodářských a sociálních problémů. Originalita Evropy spočívá především v jejím pohledu na člověka a na svět, v její schopnosti inciativy a v její praktické solidaritě.“ Papež říká „sním tedy o Evropě přátelské k lidem“.

František od počátku svého působení činí krok za krokem to, k čemu čtenáře vyzývá i v poslední encyklice: překonávejte hranice, otvírejte se. Cílem je překonat chudobu a rozdělení a přestat s ničením planety. Píše, že k tomu „Potřebujeme společenství, které nás podporuje a pomáhá nám, v kterém si můžeme navzájem pomáhat hledět do budoucnosti. Jak důležité je společně snít!“ (FT 8).

Systém založený na maximalizaci zisku kritizovali už jeho předchůdci, nikdo to však nedělal tak radikálně jako František. Už v apoštolské exhortaci Evangelií gaudium (EG) z roku 2013 je jasná obžaloba: „musíme říci ‚ne‘ ekonomii exkluze a nerovnosti. Taková ekonomika zabíjí.“ (EG 53). Když dnes píše o moci finančního kapitálu, dodává: „…žádný lidský jedinec nebo skupina se nemohou považovat za všemocné, nemají žádné oprávnění pošlapávat důstojnost a práva ostatních jednotlivců nebo společenských skupin.“ (FT 171) Víru ve všemocný trh pak označuje za „dogma neoliberální víry“. (FT 168)

František připomíná, že myšlenku společného určení stvořených věcí (FT 119) formulovali už církevní otcové a tuto nauku aktualizuje: „Spolu s právem na soukromé vlastnictví tu ale vždycky existuje prvořadé a přednostní právo, podle kterého je každé soukromé vlastnictví podřízeno univerzálnímu určení pozemských statků, a tedy právu všech na jejich používání.“ (FT 123) Při jiné příležitosti také podpořil myšlenku bezpodmínečného základního příjmu. Koncept univerzálního určení pozemských statků koresponduje i s aktuální debatou o obecně sdílených statcích (commons). Podle Františka má tato nauka důsledky i pro nárok uprchlíků na pomoc v jiné zemi. Situace migrantů patří k hlavním tématům encykliky a jsou jí věnovány celé oddíly (FT 37—41, 56—86 a 129—137). A právě chování k lidem na útěku František chápe jako lakmusový papírek lidskosti.

Vůči křesťanské ekumeně i dalším náboženstvím a „všem lidem dobré vůle“ se římskokatolická církev začala otvírat už v době aggiornamenta v šedesátých letech. I tady František rozšiřuje pole. V poslední encyklice se jako partner dialogu jmenovitě objevuje už nejen pravoslavný patriarcha Bartoloměj, který byl zmíněn už v encyklice Laudato si, ale také muslimský učenec, velký imám Ahmed al-Tajíb.

V dopise kardinálu Parolinimu dokonce papež píše, že „sní o rozumně sekulární Evropě“. Humanismus je brán za partnera (FT 86) a na řadě míst poslední encykliky se mluví o lidských právech. Najdeme v ní i celý oddíl nadepsaný heslem francouzské revoluce Svoboda, rovnost, bratrství (FT 103-105), přitom papež v celé encyklice klade důraz především na bratrství.

To všechno znamená další posun v chápání role církve, v kterém navazuje na některé své předchůdce — místo nadvlády a poučování jde o dialog a o svědectví. Křesťané mají být „kvasem v těstě“, jak to po svých následovnících chtěl už Ježíš.

V jiných oblastech k posunům nedochází. Je zřejmé, že např. postavení žen není v centru papežovy pozornosti, což naznačuje i volba názvu encykliky, oslovující jen bratry. Najdeme jen konstatování: „…uspořádání společností v celém světě má dosud daleko k tomu, aby byla ženám jasně přiznána stejná důstojnost a práva jako mužům“ (FT 23). Pro katolickou sociální nauku důležitý důraz na rodinu v nové encyklice zahrnuje i tradiční roli matky jako učitelky zbožnosti (FT 114), ale když se v nové encyklice mluví o rodině, je to v desítkách případů „lidská rodina“.

Papež se znovu naléhavě věnuje tématu solidarity. V poslední encyklice je to na třiceti místech. Jako vzor solidárního chování, nezištné pomoci překračující hranice, je představen milosrdný Samaritán z Ježíšova podobenství (Lk 10,25—37). František nahlíží na solidaritu z různých hledisek — někdy je to hnutí lidskosti, jindy vzájemná pomoc chudých, ale stejně jako označuje strukturální příčiny vylučování lidí a ničení přírody, vysvětluje, že i solidarita musí zasahovat do uspořádání společnosti.

„Je to ale slovo, které označuje něco mnohem víc než jen ojedinělé projevy štědrosti. Znamená myslet a jednat s ohledem na společenství. Znamená, že život všech má přednost před přivlastňováním si majetku několika málo lidmi. Znamená také potírat strukturální příčiny chudoby, nerovnosti, nedostatku práce, půdy a bydlení, odpírání sociálních i pracovních práv. Znamená postavit se ničivým účinkům nadvlády peněz […] Solidarita v tom nejhlubším slova smyslu je způsob vytváření dějin, a to je právě to, co dělají lidová hnutí“. (FT 116)

František vkládá velkou důvěru právě do lidových hnutí. Od nich čeká obnovu: „Je zapotřebí uvažovat o modelu sociální, politické a ekonomické participace […] zkušenosti solidarity, které vyrůstají zdola, ‚ze suterénu planety Země‘.“ Tam jsou zástupy „rozsévačů změny, šiřitelů procesu zahrnujícího miliony velikých i malých činností, tvořivě provázaných jako slova v poezii“. František označuje tato hnutí za „sociální básníky“. (FT 169)

Františkovy sny jsou odvážné a inspirující. Mezinárodní konference mladých aktivistů, ekonomů a podnikatelů z celého světa nazvaná Františkova ekonomie, která se konala on-line v listopadu 2020, shromáždila lidi, kteří se nechají pohnout ke snění o lepším světě a nebojí se žádat a uskutečňovat to, co vypadá nemožné, co je utopické, prorocké. Vzpomněl jsem si při tom na jiného odvážného „sociálního básníka“, mnicha, kněze, partyzána a prvního nikaragujského ministra kultury, Ernesto Cardenala, který zemřel 1. března loňského roku. Ten v jedné básni napsal „Království boží to je komunismus“.