↗

Otevírat ekologická témata v římskokatolických farnostech, ale i otevírat život modlitby tam, kde lidé společně usilují o — nejen klimatickou — spravedlnost. Foto Žít Laudato si'

Když v roce 2015 vyšla papežská encyklika Laudato si’, ne zcela případně označovaná jako „zelená“, chovala jsem právě v náručí několikaměsíční holčičku, svou prvorozenou, a v hlavě jsem nosila rozpracované doktorské studium z ekleziologie, což je nauka o církvi, její povaze, struktuře a úkolech.

Vydání encykliky jsem spolu s kolegy, kteří se věnují sociálnímu učení Římskokatolické církve, očekávala, a když vyšla, měla jsem z ní velikou radost. Nejvíc mě potěšilo to, že je součástí sociálního učení církve, vědomě na ně navazuje a rozvíjí ho a zároveň dosavadní učení papežů o sociálních otázkách překračuje.

Papežové na kritický stav světa, nespravedlnost jeho uspořádání a chudobu jeho obyvatel upozorňují už více než sto třicet let, ti před Františkem však k odpovědnosti za to volali národní a světové autority a od nich žádali nápravu. Papež František jejich přístup obrací a předkládá podnět k dialogu o stavu našeho společného domova, který bude zahrnovat všechny a vycházet od těch, které nejvíc znevýhodňuje, protože „zatímco stávající světový řád je neschopen přijmout odpovědnost, jednotlivci a místní skupiny mohou mnoho změnit“ (Laudato si’, strana 179).