Pod článkem Zuzany Vlasaté se rozproudila nekonečná diskuse o tom, zda je správné odsuzovat amerického herce Leonarda DiCapria za to, že veřejně vystupuje za záchranu klimatu proti velkým znečišťovatelům planety, a přitom létá soukromým letadlem, čímž se vlastně na tom znečišťování vydatně podílí.

Objevilo se několik různých pohledů na věc, od „DiCaprio káže vodu a pije víno“, přes „Musíme mít větší zodpovědnost než DiCaprio, ale neměli bychom ho soudit“ nebo „Je třeba uzákonit uhlíkovou daň a ne soudit něčí morálku“, až po „DiCaprio své létání soukromým tryskáčem odčiňuje svým pozitivním vlivem na lidi a finančními příspěvky na ekologii“, popřípadě „DiCaprio by nelétal soukromým letadlem, ale musí, protože ho obtěžují fanoušci“.

Názory se pohybovaly v rozmezí mezi kategorickým imperativem (jednej tak, aby tvé jednání bylo příkladem) a morálkou pragmatismu, která každý čin hodnotí podle souhrnu jeho důsledků, čili podle užitku, který přináší. Ono vlastně nejde jen o DiCapria a jeho tryskáč. O tom, zda mají lidé, zvlášť známé osobnosti, jít za všech okolností ve všem příkladem, nebo zda mají ze své pozice raději dělat to, co přináší obecný užitek, se diskutuje poměrně často.

Morálka je vlastně souhrn představ o správném jednání ve společnosti. Zákony se kdysi zrodily z kodifikací mravních norem. Ani dnes by zákony neměly být od morálky zcela odtrženy. Létání soukromým letadlem není nezákonné. Dřív by asi nikoho nenapadlo považovat to za morální problém, leda snad skalní odpůrce soukromého vlastnictví.

Situace se s ekologický problémem změnila. Ukázalo se, že emise, produkce těžko recyklovatelných odpadů, znečišťování přírody a bezuzdné kořistění z jejích omezených zdrojů mají svůj strop, že planeta nedisponuje neomezenými reprodukčními schopnostmi. To, co se dříve jevilo jako neškodné, začalo se nyní jevit jako škodlivé.

A tak se problematickým ukázalo i časté létání. Stále více lidí uznává, že neekologickému chování by se mělo zamezovat. Jenže co z toho prakticky vyplývá?

Kapitalismu, který plýtvá surovinami a zatěžuje přírodu už jen tím, že vyrábí nesmyslné zboží, však s tímto poznáním nutně nekončí. Slavoj Žižek i jiní filosofové dokazují, že pro většinu lidi je spíš představitelný konec světa. Mnozí dokonce věří, že je možný jakýsi ekologický kapitalismus, organizovaný skrze uskromňování, regulace, finanční postihy a výchovu k ekologickému chování.

Původní morální systémy, jež mají kořeny v náboženství, řešily pouze vzájemné vztahy mezi lidmi. Vztah lidí k přírodě je v tomto novým prvkem. S povinnostmi vůči přírodě nepočítali Mojžíš ani Ježíš, což jsou dva významní původci náboženského základu mravních norem, z nichž nakonec vychází i sekulární humanismus. Zatímco Mojžíš přinesl svému lidu Desatero, Ježíš všech deset přikázání vtělil do dvou bodů: miluj Boha a miluj bližního. Nic o přírodě a lidském ohledu k ní.

↗

Pojetí lidské morálky se s příchodem ekologických výzev změnilo. Jak definovat vztah člověka k přírodě skrze morální termíny? Foto wallpaperscraft.com

Nejen to se teď pokouší napravit papež František svým úsilím zaměřit pozornost křesťanů i na ekologii. Zkouší skloubit křesťanství s novým, ekologickým pohledem na svět. Desatero pochopitelně nelze doplnit aktuální vsuvkou: „Budeš se chovat ekologicky!“, popřípadě „Budeš milovat přírodu!“. Tak papež aspoň hledá inspiraci u svatého Františka z Assisi, přítele všech živých tvorů. Úvahy o přírodě včlenil i do své nové encykliky Laudato si‘.

Postmoderní levice odmítá křesťanský antropocentrismus a duchovní inspirace tak začala hledat jinde. Jenomže původ humanismu, ale i požadavku rovnosti všech lidí, což obojí patří k tradičnímu programu levice, je (aspoň v evropských končinách) pevně zakotven v křesťanství. Moderní levice z křesťanství vždycky tak nějak vycházela - paradoxně i tehdy, když se k němu vůbec nehlásila, protože veškeré náboženství odmítala.

Situace je složitá. Lidstvo je ohroženo samo sebou, svým způsobem života. Všichni jsme pod vlivem strachu z budoucnosti, takže místo požadavku všeobecné rovnosti a rozšíření lidských práv o práva sociální se i na levici začal tu a tam objevovat morálně pragmatický pohled: „Jen aby, proboha, všichni lidé nechtěli to, co máme my úspěšnější a šťastnější. Jen aby se nám Indové nebo dokonce Afričané nechtěli vyrovnat v životní úrovni, planeta by to neunesla!“ Nebo obráceně: „My Evropané musíme vzhledem k historickým vinám Západu kolektivně trpět, třeba i snížením životní úrovně!“ Levice je zkrátka v jisté morální krizi.

Nikdo neví, jak se svět bude vyvíjet, a tak budoucnost jakoby dnes přestala existovat nebo je líčena v temných a mlhavých barvách. Jenže přítomnost musí někam směřovat, protože nemůže trvat na věky. Pokud není na obzoru žádná budoucnost, začne se vylekaným lidem nabízet minulost, za níž mnozí větří fašismus.

Ekologický problém se dá samozřejmě zpochybňovat a relativizovat, což se také někdy děje. Občas se najdou jedinci, kteří prohlašují víru v globální oteplování za nové náboženství. Zpochybňování ekologických problémů však není příliš prozíravé. A i kdyby bylo, vizi budoucnosti nijak nevylepší.

Jak se ale k problému stavět? Má ještě smysl, aby se levice vůbec zabývala kapitalismem, nebo má všechny síly zaměřit na ekologii? Jeden názor z diskuse pod výše zmíněným článkem zněl takto: „Zatímco sociální nerovnost je v podstatě sociální problém, a můžeme se zítra dohodnout, že se s tím konečně nějak vypořádáme, u klimatických změn to tak není“. Jenže pokud jde jen o dohodu, proč jsme se tedy se sociální nerovností nevypořádali už dávno, ještě předtím, než se na politické scéně vůbec objevil problém klimatu?

Domnívám se, že právě kapitalismus zůstává hlavní příčinou beznaděje dalších dnešních problémů, včetně těch ekologických. Překonat kapitalismus znamená asi totéž jako překonat veškeré lidské sobectví a to lze vyřešit politicky jen těžko.

A morálně? Kapitalismus má bohužel svou vlastní „přirozenou“ morálku, pravidla chování, jimiž se vyplatí řídit, a tak zatím celkem úspěšně přebíjí pokusy o zrod a šíření morálky nové společnosti.

Možná to chce čas. Jenže právě toho nám podle ekologů zbývá málo. A možná to chce trpělivost, o níž je známo, že přináší růže. Trpělivost je, jak víme, jedna z důležitých křesťanských ctností, takže bychom možná nakonec ani to (údajně antropocentrické) křesťanství nemuseli tak striktně odmítat. Nabízí totiž také naději.