Každý z nás jistě už něco slyšel o teologii osvobození; minimálně každý, kdo jeví aspoň trochu zájem o Latinskou Ameriku, případně o křesťansko-sociální ideje. Ne každý by v ní ale patrně hledal souvislost s českými dějinami.

Teologie osvobození je politická teologie, jejíž hlavní myšlenkou je osvobození od sociálního hříchu, strukturálního násilí a nespravedlnosti. V jejím základě je touha po nové společnosti založené na křesťanských principech. Tato myšlenka může leckomu způsobit husí kůži, vzbudí v něm totiž nesprávnou představu o vládě božího práva na místě občanských zákonů, teokracii, jíž se západní myšlení děsí.

Teologie osvobození, za jejíhož novodobého zakladatele je považován peruánský kněz řádu dominikánů Gustavo Gutiérrez, však znamená něco jiného. Vznikla v 60. letech 20. století, v časech rozvoje, celosvětových změn a nenaplněných nadějí. Latinskoameričtí teologové se stále častěji setkávali s problémem: jak vysvětlit chudým lidem, že je Bůh miluje, i když se nacházejí v tak zoufalé situaci?

Teologie osvobození se inspirovala marxismem, tehdy ještě populárním a zdánlivě úspěšným. Byl považován za obnovu starých eschatologických dějinných vizí o Božím království. Marxistická analýza společnosti ale především vysvětlovala, proč jsou vlastně chudí lidé chudí.

K odstranění problému je třeba zjistit příčiny. Marxismus nabízel věrohodné vysvětlení a ukazoval i na potenciálního vykonavatele žádoucí změny: revoluční proletariát. Marxův proletariát to nejsou jen tak obyčejní dělníci — je to subjekt, který je vykonavatelem smyslu veškerých dějin chápaných jako osvobození lidstva, jeho přechodu z říše nutnosti do říše svobody. Smysl dějin nemá daleko k Bohu dějin — i úloha Marxova proletariátu byla vlastně mesiášská.

Tehdejší vatikánské špičky však pro sympatie k Marxovi nejevily příliš pochopení. To se ostatně později projevilo vydáním Instrukce k některým aspektům „teologie osvobození“ z šestého srpna 1984. Na toto historické nepochopení poukazuje známým výrokem brazilský arcibiskup Helder Camara: „Když dám chudým najíst, řeknou, že jsem světec. Když se zeptám, proč jsou chudí, řeknou, že jsem komunista.“

Z marxistické analýzy společnosti si teologie osvobození půjčuje pojem „strukturální hřích“: Společnost jako celek nese spoluzodpovědnost za všechno, co vyplyne z jejího způsobu života a jednání, ať už jde o šíření drog, znečišťování životního prostředí, rasismus, obchod s lidmi či zneužívání dětí. Stejně tak nese společnost vinu za sociální nespravedlnost a její průvodní jevy.

Bývá pravidlem, že sociální hřích nejvíc odnesou úplně jiní lidé, než kteří na něm mají svým způsobem života hlavní podíl. Řečeno s Karlem Havlíčkem: někdo se klouže a někdo jiný si místo něj láme nohy. Přeje si snad toto Bůh? Určitě ne.

Osvobození má být ekonomické, sociální i politické, má však být i osvobozením světa od hříchu. Podle teologů osvobození je povinností každého křesťana účastnit se tohoto osvobození. Křesťané se rozhodně nemají vzdalovat od problémů světa a jen nečinně přihlížet, jak společnost tone ve strukturálnímu hříchu. Lidské potřeby nejsou zlé, chudoba a utrpení nejsou ničím žádoucím. Teologie se má zabývat problémy tohoto světa a usilovat o to, aby se pozemský život stal snesitelnějším a radostnějším. Světská nespravedlnost není Boží vůlí.

Nástup teologie osvobození v Latinské Americe doprovázely změny v organizaci církve, které byly způsobeny nedostatkem kléru: vznikaly menší lidové komunity, v jej čele stáli stále častěji laikové, stále méně kněží nebo řeholníci. V těchto komunitách se kvetly specifické neortodoxní formy lidové víry, často hodně vzdálené církevní dogmatice. Skupiny obvykle spojovala četba Písma a liturgie, ale také vzájemná sociální podpora a boj za lidská práva včetně aktivního zapojování do sociálních protestů.

↗

Za novodobého zakladatele teologie osvobození je považován peruánský kněz řádu dominikánů Gustavo Gutiérrez. Foto brandeis.edu

Někteří stoupenci teologie osvobození došli až k účasti na ozbrojených lokálních sociálních konfliktech. Teologii osvobození je ovšem vlastní značná názorová diverzita. Ozbrojený třídní boj tedy není pro všechny stoupence právě žádoucí cestou společenské změny. Ta sice bývá spojována s revolucí, není však dosud známo, jakou podobu by měla revoluce mít a jak by měla nová společnost vlastně vypadat. Aby vůbec kvalitativně nová, humánnější společnost mohla vzniknout, předpokládala se nezbytnost vnitřní individuální konverze ke křesťanství.

Po krachu východního bloku teologie osvobození nezanikla, věnuje se však více dílčím společenským problémům. Podobá se tak i agendě současné levice: lidská práva, práva zaměstnanců, ekologie, následky globalizace, udržitelný rozvoj, status žen apod.

Přestože chybí konkrétnější společenská vize žádoucí změny světa, s teologií osvobození přeci jen nastal pozitivní posun alespoň v myšlení mnoha křesťanů. Začali víc uvažovat o potřebě sociální spravedlnosti, znovuobjevovat Bibli a podstatu Nového zákona a chápat, že smysl křesťanství nespočívá ani tak ve vykonávání nějakých rituálů, jako spíš v životě ve společenství.

České osvobození

Můžeme si z teologie osvobození odnést také něco pro sebe? I samotní teologové osvobození se hlásí ke svým předchůdcům. Za předchůdce se pokládá například dominikánský kněz Bartolomé de Las Casas, v 16. století biskup mexické provincie Chiapas, zastánce indiánů, který odsuzoval bezuzdné kořistění bílých dobyvatelů.

Může vůbec teologie osvobození oslovit nás české „ateisty“? Možná občas pociťujeme jakousi duchovní žízeň, kterou se někteří z nás snaží uspokojovat lacinou New age spiritualitou. Říká nám vůbec ještě něco pojem Bůh? Ohlédneme-li se do vlastní minulosti, zjistíme, že jsme nebývali národem ateistů.

Neměla někdejší česká plebejská reformace, která začala nekompromisním a bojovným husitským Táborem a skončila tolerantní a mírumilovnou Jednotou bratrskou, se svým požadavkem „svobodného kázání slova božího“ s novodobou latinskoamerickou teologií osvobození dost společného? A zajímají nás vůbec ještě skutečné české dějiny?

Touha po Božím království byla kdysi v našich zemích velice silná. Věděl to i první československý prezident, proto se hned zkraje svého politického působení hlásil k heslu „Tábor je náš program“. Ve své náboženství prosté podobě se idea Božího království promítla vlastně i do komunistického hnutí. Jeho krach patrně tuto touhu značně zdiskreditoval. A to je škoda.

Boží království lze interpretovat různým způsobem - církevním, politickým, eschatologicko-biblickým či mysticko-duchovním („Boží království nepřichází zjevně. Nebude možné říci: ‚Je tu!‘ anebo: ‚Je tam.‘ Boží království už je přece mezi vámi!“ - Lk 17; 20-21).

Přesto vždy toužili chudí, trpící a utiskovaní po zjevném Království, které bude všude kolem, viditelné a hmatatelné. Bohatí a mocní toužili po takovém viditelném Božím království méně.

Myšlenka příchodu Božího království zůstává výzvou. Zvlášť v dnešním světě, naplněném zlobou a násilím. Je to ústřední myšlenka Ježíšovy zvěsti. To potvrdil i Gustavo Gutiérrez, když v roce 1984 pronesl na Harvardu následující slova: „Ústředním bodem Ježíšova poselství je… království Boží, království života, míru, spravedlnosti, svobody. Náš Bůh, Bůh Ježíše Krista, je Bohem Království. Všechna snaha oddělit Boha od Království je modloslužba, tedy uctívání a služba falešnému Bohu. Království je výrazem Boží vůle pro náš život. Je vrcholným smyslem lidských dějin. Království je vždy novým a zneklidňujícím vpádem Boha do našeho života. Jedním z trvalých pokušení křesťanů… je modlit se Otčenáš tímto způsobem: Otče náš, jenž jsi na nebesích, zůstaň tam.“