Celosvětově platí, že zástupci pracujících a představitelé ekologických a environmentálních organizací nacházejí stále více společnou řeč. Ať už se jedná o zdravé pracovní podmínky nebo o podporu nových zelených průmyslových odvětví, jsou ekologové a odboráři v principu na jedné lodi. Problém samozřejmě nastává při konkrétní realizaci takové programové jednoty.

Není potřeba zdůrazňovat, že postoj vedení ČMKOS (stejně jako postoj hornických odborů) k prolomení limitů je přinejlepším krátkozraký. Těžba uhlí, nota bene jeho povrchová varianta, je devastující jak pro krajinu, tak pro lidi, kteří v ní žijí. Klesající cena uhlí a náklady na jeho spalování (které bude muset společnost uhradit) odsuzují toto palivo do muzea průmyslové revoluce.

Nelze se navíc zbavit nepříjemného pocitu, že zde odboráři (a jejich prostřednictvím zaměstnanci) sehráli roli užitečné nátlakové skupiny za zaměstnavatele, kteří mohli o to silněji tlačit na ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka (ČSSD).

Na stejné straně barikády

Jenže jaké jsou alternativy nejen pro Ústecký kraj, ale například i pro kraj Moravskoslezský, jehož průmyslová města jsou pravidelně zaplavována vlnou smogu, který vážně a soustavně poškozuje lidské zdraví (jak ukázala např. studie o stavu zdraví dětí z Ostravy-Radvanic a Bartovic)?