Celosvětově platí, že zástupci pracujících a představitelé ekologických a environmentálních organizací nacházejí stále více společnou řeč. Ať už se jedná o zdravé pracovní podmínky nebo o podporu nových zelených průmyslových odvětví, jsou ekologové a odboráři v principu na jedné lodi. Problém samozřejmě nastává při konkrétní realizaci takové programové jednoty.

Není potřeba zdůrazňovat, že postoj vedení ČMKOS (stejně jako postoj hornických odborů) k prolomení limitů je přinejlepším krátkozraký. Těžba uhlí, nota bene jeho povrchová varianta, je devastující jak pro krajinu, tak pro lidi, kteří v ní žijí. Klesající cena uhlí a náklady na jeho spalování (které bude muset společnost uhradit) odsuzují toto palivo do muzea průmyslové revoluce.

Nelze se navíc zbavit nepříjemného pocitu, že zde odboráři (a jejich prostřednictvím zaměstnanci) sehráli roli užitečné nátlakové skupiny za zaměstnavatele, kteří mohli o to silněji tlačit na ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka (ČSSD).

Na stejné straně barikády

Jenže jaké jsou alternativy nejen pro Ústecký kraj, ale například i pro kraj Moravskoslezský, jehož průmyslová města jsou pravidelně zaplavována vlnou smogu, který vážně a soustavně poškozuje lidské zdraví (jak ukázala např. studie o stavu zdraví dětí z Ostravy-Radvanic a Bartovic)?

První námitkou, se kterou se každý „zelený“ setká, je skokové zvýšení nezaměstnanosti. Argumentují jím jak zástupci průmyslu, tak odboráři. Doly mohou buď těžit, nebo budou zavřeny. Firmy jako ArcerolMittal Ostrava a.s. sice mohou zavést filtry na zplodiny, ale je veřejným tajemstvím, že je používají jen zřídka. Snižují si tak náklady na jejich údržbu. Tamní odbory jsou rády, že se nepropouští (alespoň ne moc), a mohou se tak věnovat vyjednávání o kolektivní smlouvě.

Druhou námitkou je podezření, které mají odbory vůči ekologickým aktivistům. K tomu se vyjadřuje Lea Jirovská. Nejen že odbory často považují ekologické aktivisty za potížisty, ale odmítají také přiznat vědecký status jejich analýz. Mohou však odboráři za to, že (ostatně stejně jako většinová společnost) slyší o ekologii a environmentálních aktivistech maximálně při blokádě Temelína nebo kácení na Šumavě?

Pokud autorkou citovaný americký sociolog Obach správě poukazuje na politické limity spolupráce, musíme mít na paměti také slova nového výkonného ředitele Greenpeace International Kumi Naidooa, v jehož osobě má organizace poprvé v dějinách ředitele reprezentujícího globální jih: environmentalisté se musí postarat o to, aby byly odbory na jejich straně.

Dosáhnou toho, jedině pokud dokáží formulovat takové programové principy, které bude možné prosazovat společně s odbory. To neznamená programově se změkčovat, ale přicházet s analýzami a politickými požadavky, které povedou ke zvyšování zaměstnanosti. Zejména ve strukturálně postižených regionech tak nahradí staré technologie novými a přinesou všeobecné zvýšení kvality života.

Někdo by mohl namítnout, že „postkomunistické“ evropské země mají úplně jinou politickou tradici a prostředí, než jaké je na Západě. Jenže ani zde není programová a dlouhodobá spolupráce s odbory vyloučená.

Příkladem dobré praxe může být např. spolupráce, kterou už několik let udržují některé ekologické a zelené organizace s Odborovým svazem horníku v Polsku. Na konferenci s názvem Energetická politika ze společenského pohledu v září 2013 v polské Wieliczce společně deklarovali, že fosilní paliva i jádro jsou energetickými zdroji minulosti.

Tím hlavním problémem, na kterém se všichni shodli, byl nedostatek politické vůle veškeré politické reprezentace přijít s řešením, které by umožňovalo přechod od spalování hnědého uhlí (které tvoří většinu používaných zdrojů v Polsku) k čisté energii.

Problém kapacit

V České republice zatím takhle daleko nejsme - stále tu platí starý „betonářský“ koncensus. Lea Jirovská příhodně cituje jednoho z bývalých předsedů ČMKOS, který si stěžoval na roztříštěnost ekologických organizací. Tento přístup se určitě změnil s nástupem Josefa Středuly. Nakonec to byl právě on, kdo zastupoval Odborový svaz KOVO na energetické konferenci, kde diskutoval se zástupci hnutí Duha.

Jenže navzdory otevřenosti k dialogu na straně vedení ČMKOS přetrvává u odborů docela jiný a dlouhodobě neřešený problém: Stejně jako v otázkách prekarizace, nových forem zaměstnávání, práce migrantů, tíživé situace nezaměstnaných, je i ekologie nad síly současných odborů, protože ty jsou plně pohlceny každodenní agendou.

Progresivní aktivisté jakéhokoli zabarvení by měli o odborech uvažovat jako o strategickém partnerovi. Zároveň ale musí počítat s tím, že k navázání takového spojenectví je potřeba hodně sil, které musí věnovat na jejich přesvědčování a mobilizaci.

Není to jednoduchý a rychlý proces. Jen zkušenost z hnutí proti škrtům ukazuje, jak náročné bylo pohnout odborové svazy k akci. To navíc za situace, kdy byla společenská legitimita protestů obrovská a vůle členské základny odborů „ukázat Kalouskovi“ zrovna tak.

Přesto se to podařilo. I díky tomu překonaly občanské iniciativy a odbory prvotní vzájemnou nedůvěru. Jestli tedy mají odbory „zezelenat“, může se tak stát jen díky dlouhodobé vzájemné diskusi a aktivní snaze zapojit odbory do společné práce na koncepčních materiálech a kampaních.