Zelené odbory

Michael Sommer v rozhovoru pro DR připomněl vliv odborů na německou energetickou revoluci. Vztah mezi odboráři a ekology je ovšem nejen u nás komplikovaný. Z čeho pramení jejich neporozumění? Jak vypadá jejich dialog v ostatních zemích?

Lea Jirovská

26.05.2015 08:00

Propojení odborového hnutí a environmentálních organizací se v prostředí České republiky zdá jako naprostá fikce, jako něco mimo realitu. Na začátku února jsme například byli svědky intenzivního tlaku Českomoravské konfederace odborových svazů na prolomení limitů těžby uhlí. Odbory hrozily zvýšenou nezaměstnaností a sníženou energetickou bezpečností. Vypadá to, že otázky ochrany životního prostředí, zejména pak změny klimatu, která s těžbou uhlí úzce souvisí, jim nemohou být vzdálenější.

Přitom v západní Evropě i v USA je odborové hnutí považováno za přirozeného spojence environmentálních organizací, a to i přes to, že na některé kauzy mají tyto skupiny rozdílné názory (v USA jsou to např. otázky kolem kácení v horských pralesích). Shoda o spolupráci však panuje v oblasti zelených technologií a v otázkách ochrany klimatu.

V USA vznikla dokonce organizace s názvem Blue-Green Alliance, která sdružuje nejvýznamnější americké odbory a ekologické organizace. Jejím úkolem je koordinovat snahy všech jejích členů při prosazování konkrétních řešení environmentálních problémů zejména prostřednictvím tzv. zelených technologií, jako je například zateplování domů. Také Evropská konfederace odborových svazů považuje trvale udržitelný rozvoj za jeden ze svých cílů a jako významný problém chápe zejména klimatickou změnu.

Zájmy odborů a environmentálních organizací se tradičně protínají také v oblasti zdraví a bezpečnosti pracovního prostředí – jde například o vypuštění karcinogenních nebo jinak nebezpečných látek do ovzduší. Kauzy tohoto typu řeší ve Spojených státech obě skupiny společně již od padesátých let.

David Foster je ředitelem organizace BlueGreen Alliance, která sdružuje nejvýznamnější americké odbory a ekologické organizace. Foto BlueGreen Allance

I u nás můžeme najít ojedinělé příklady takové spolupráce. První z nich se datuje již k roku 1991. Trochu paradoxně jde o ustavení regionální rady na severu Čech, kde zasedli zástupci odborů, zaměstnavatelů, státní správy i ekologických iniciativ. Jejich snahou bylo podle tehdejšího odborového tisku (konkrétně podle časopisu Sondy č.49-50 z roku 1991) omezit negativní dopady těžby na region a získat od vlády příslib konkrétní částky na obnovu regionu. Po splnění těchto požadavků (ještě téhož roku byly uzákoněny limity těžby a regionu byla poslána finanční pomoc) však o činnosti této rady Sondy dále neinformují a v průběhu let místo toho uveřejňují řadu článků, které vyjadřují obavu o energetickou bezpečnost země, pokud nebudou limity prolomeny.

Další spolupráce proběhla v Jihomoravském kraji před několika lety mezi tamějším Odborovým svazem pracovníků obchodu a organizací Nesehnutí při odporu proti stavbě nových supermarketů. Odbory měly tehdy obavu o pracovní místa, která zaniknou v malých obchodech po otevření dalších hypermarketů. Na rozdíl od západní Evropy nebo USA však tyto konkrétní aktivity nevedly k širší a trvalejší spolupráci odborů a ekologických organizací.

Řešení na konci trubky
Na čem je tedy za našimi hranicemi toto spojenectví postaveno? V čem jsou si environmentální a odborové organizace vůbec blízké? Jde zejména o to, že obě skupiny jsou založeny na solidaritě a vznikají vlastně proto, aby chránily někoho slabšího, tedy buď pracující proti zaměstnavatelům, nebo přírodu proti negativním dopadům lidské činnosti. Snahy obou těchto skupin pak mohou vést k požadavkům regulace nadnárodního kapitálu, což z nich podle některých autorů činí potenciální spojence. Je zde však několik „ale“...

Podle amerického sociologa Obacha, který se touto problematikou dlouhodobě zabývá, je pro vznik takového spojenectví důležité, aby environmentální organizace ustoupily ze svých radikálních pozic. Pokud budou soustavně kritizovat nadměrnou spotřebu a výrobu jako takovou, nikdy se s odbory neshodnou, protože prací odborů je hájit zájmy svých členů, které závisí právě na tom, že společnost bude vyrábět a spotřebovávat v dostatečném množství. Odbory proto často preferují technologická řešení environmentálních problémů (někdy zvaná též „řešení na konci trubky“), jako je třeba čistírna odpadních vod.

Je tedy radikalita environmentálních organizací tím, co obě skupiny v České republice rozděluje? Silná kritika spotřeby a další radikální názory byly v našem ekologického hnutí nejsilnější hned po revoluci. Již v průběhu devadesátých let se však většina environmentálních organizací orientuje na méně kontroverzní témata. Ta totiž mohou přinést větší veřejnou podporu a zajistit alespoň minimální finanční podporu státu. České environmentální organizace se dnes při prosazování svých cílů spoléhají zejména na jednání se státními institucemi či firmami a zaměřují se na řešení konkrétních otázek, nikoli na kritiku systému jako celku. To dokládá např. článek programového ředitele Hnutí Duha s názvem Do zelené ekonomiky patří hutě i doly.

V této situaci se právě odbory jeví některým českým environmentálním organizacím jako další vhodný partner k dlouhodobé spolupráci. Po vzoru svých zahraničních kolegů usilují o spojenectví právě se zástupci pracujících. Dosavadním vyvrcholením těchto snah, které však zatím nevedly pro ekologické hnutí ke kýženému výsledku, se stala konference z roku 2012 pořádaná nadací Friedricha Eberta, Hnutím Duha a Odborovým svazem KOVO. Jejím tématem byla Zelená ekonomika a pracovní místa v ČR.

Zakleté odbory
I přes vstřícné kroky českých environmentálních organizací se však žádná dlouhodobá spolupráce s odborovými svazy nekoná. Zásadní překážkou se totiž může stát rozdílný přístup obou skupin k politice. Podle Obacha odbory chápou politiku jako prostor, ve kterém se střetávají různí aktéři, kteří mají své jasně identifikovatelné materiální zájmy (např. zvýšení platu). Problém pak nastává ve chvíli, kdy odboráři nejsou schopni environmentálním organizacím žádné jasné materiální zájmy připsat (jako v případě, kdy ekologičtí aktivisté požadují zachování vzrostlého pralesa).

A tak se snaží odhalit skryté zájmy, které podle jejich přesvědčení musí ochránci životního prostředí mít (v případě ochrany pralesů mohou být třeba přesvědčeni, že environmentalisté chtějí les ochránit proto, aby si tam postavili chatu). Pokud se žádný takový důvod nenajde, jsou motivace ochránců životního prostředí odsouzeny ze strany odborů jako iracionální, nebo vedené ideologickým fanatismem. Snaha zachránit prales prostě proto, že je krásný, a žije v něm mnoho chráněných zvířat a rostlin, v této logice nedává smysl.

A zdá se, že přesně takové uvažování je českým odborářům vlastní - hodnotu krajiny vnímají zejména skrze její materiální využití. Při rozhovoru se zástupcem hornických odborů na téma dopadů těžby na krajinu si tak můžeme vyslechnout následující: „Je pravda, že když se bude těžit, tak po dobu deseti až dvaceti let jsou tam krátery, doly, kde se těží, ale když důl odejde dál, je za tím krásná půda, krásná úroda. Jenom třeba Mostecko, kde oni nejvíce křičí, tak je tam hipodrom, různé závody, možnost rekreace, jsou tam cyklistické stezky, kde nebylo nic, kde byly stromy. To znamená, že opačně: právě tyhle těžařské firmy tu přírodu kultivují daleko víc než ekologové.“

Hodnotu těžbou nezasažené krajiny (a obcí) nepovažuje tento zástupce horníků za nijak zvlášť podstatnou. Stejná logika se objevuje také ve zprávě, která se týká (jak jinak) energetiky, kde odboráři „vyzývají Stranu zelených, aby přestala lhát o Prunéřovu v sobeckém zájmu své volební kampaně. Greenpeace nevyzývají k ničemu, protože vědí, že by to nemělo žádný smysl“. Straně zelených je zde přisouzena zcela materiální motivace (vyhrát volby) a jednání Greenpeace je odmávnuto jako iracionální.

Čeští odboráři vnímají krajinu výhradně skrze její materiální využití. Foto blog.greenjobs.co.uk

Přehledný svět odborářů
Environmentální organizace jsou z pohledu některých odborových předáků chápány dokonce jako loutky cizích zájmů. Myslí si, že aktivistům vlastně vůbec nejde o ochranu přírody, ale o vlastní zisk. Konkrétně se vyjadřují například takto: „Já mám dojem - a veřejně se o tom docela hovoří - že jsou placeni. Že to jsou lidé, kteří dostávají peníze za to, aby škodili republice v některých průmyslech. Že se přivazují za pět set korun někde ke stromům na Šumavě, nebo někde na komínech, to přeci nemá nic společného s ekonomikou a s nějakou koncepcí České republiky, třeba s hospodářskou koncepcí.“

Jiní sice hovoří smířlivěji, ale se stejnými obavami: „To je takové podezření, které někteří lidé mají, nikdo to nikdy nedokázal, hlavně se to dělo kolem Temelína, té jaderné elektrárny… když potom vyšlo najevo, že údajně to platí Rakušáci, a byly tam ty naše ekologické organizace, tak mi všichni říkali, co nám tady vykládáš, že musíme být občani, vždyť oni jsou placení! Je možné, že je někdo zneužil, já to nevím, ale v médiích to tak bylo.“ Místo uvažování nad argumenty ekologického hnutí jsme tak svědky jejich zlehčování s tím, že opravdové zájmy aktivistů neleží v ochraně přírody, ale ve finanční odměně.

Je zde ale ještě jedna překážka, která komplikuje spolupráci obou skupin. Někteří odboráři totiž vnímají české environmentální hnutí jako příliš roztříštěné, než aby bylo možné s ním jednat. Podle jednoho z bývalých předsedů odborové centrály je problém v tom, „aby se našly skupiny, které se dají dohromady a budou schopny ovlivňovat nejenom ministerstvo životního prostředí, ale budou to takoví hráči na pracovním trhu, kteří budou mít i určitou zodpovědnost za všechno, a pak se s nimi dá debatovat - ale se skupinami já debatovat nechci, to je složité“.

České odbory mají prostě rády přehledný svět, kde hráči jsou dostatečně silní, sjednocení a mají čitelné materiální zájmy. A nic z toho české environmentální hnutí zřejmě nemůže v současné době nabídnout. Na společný postup odborů a ekologických organizací třeba proti dopadům klimatické změny si tak zřejmě budeme muset ještě nějakou dobu počkat.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.