Bývalý dlouholetý předseda Německé konfederace odborových svazů (DGB) Michael Sommer minulý týden navštívil Brno, při té příležitosti nám poskytl rozhovor. Mimo jiné jsme s ním hovořili o společenské odpovědnosti odborů, jejich spolupráci s ekologickými organizacemi, energetickém obratu v Německu či úbytku pracovních míst vlivem technologického pokroku. Součástí celého rozhovoru bylo i srovnání českých a německých odborů. Michael Sommer vedl DGB v letech 2002-2014. V současné době je místopředsedou Friedrich-Ebert-Stiftung. 

Od českých odborářů často zaznívá, že mají hájit především zájmy svých členů. Je v německém prostředí více artikulovaná společenská odpovědnost odborů? Do jaké míry si ji podle vás němečtí odboráři uvědomují?

V téhle otázce nevidím rozpor. My jsme samozřejmě představiteli členů naší organizace, jejichž zájmy hájíme. Osobujeme si však i právo na spoluutváření společnosti. Když spoluvytváříte společnost, musíte za ni přijmout odpovědnost. Uvedu jeden příklad. V Německu jsme měli případ tzv. Lehmanské krize, kdy jsme zaznamenali ekonomický propad o pět procent. Naším cílem tehdy bylo, aby lidé nepřišli o práci. I když jsme primárně hájili zájmy svých členů, podíleli jsme se spolu s vládou na vytváření protikrizové politiky.

Například jsme vytvořili automobilovou prémii na výměnu starých aut za nové a přišli jsme s politikou kurzarbeit (dohoda mezi zaměstnanci, zaměstnavatelem a státem, zaměstnancům se zkrátí pracovní doba a ušlý příjem doplatí stát — pozn. redakce). Pro naše členy to znamenalo určitou ztrátu, protože se museli smířit s tím, že budou dostávat méně peněz. Dosáhli jsme však toho, že minimum lidí přišlo o práci.

Propojili jsme zájmy našich členů s přijetím společenské odpovědnosti. Díky této politice jsme se stali organizací, která je v Německu dlouhodobě uznávaná. V zájmu našich členů bojujeme i za vyšší mzdy. Nicméně to děláme podle určitého vzorce, který zohledňuje zvyšování produktivity práce nebo cen. Stejně tak růst mezd podléhá faktorům přerozdělování. Zásluhou toho se nám podařilo zrealizovat dvě třetiny našich požadavků.

Patří do této společenské odpovědnosti i snaha o trvale udržitelný rozvoj? Nevytváří například ekologické otázky napětí mezi rolí odborů a společenskou odpovědností? Mezi českými odboráři jsou tyto otázky problematické, například to lze vidět na jejich postoji k limitům těžby uhlí, které chtějí v zájmu svých členů prolomit.

Do svého programu jsme zapojili propojení práce a životního prostředí. Například vytvářením nových míst, která jsou ekologická a ekonomická. Samozřejmě se to neobejde bez určitého napětí. Naši kolegové z energetických odborů dále hájí těžbu uhlí. My se bráníme tím, že podporujeme další rozvoj ekologických zařízení, například odsiřování, která těžbu uhlí redukují a zmírňují její dopady.

Celkově v Německu není otázka postavená, jestli těžit uhlí nebo ne. Hledáme odpověď na otázku, do jaké míry je ještě potřeba uhlí těžit. Snažíme se vyvážit potřebu pracovních míst v těchto oblastech s ekologickými požadavky, které jsou na nás kladeny. Taková politika se nám v posledních dvaceti letech osvědčila.

Nevyvolávají některé konkrétní případy konflikty mezi zájmy odborů a ekologickými požadavky?

Samozřejmě ano. Obecně ale tuto problematiku řešíme tak, aby ke konfliktům nedocházelo. Uvedu příklad. Po havárii atomové elektrárny ve Fukušimě to byly právě německé odbory, které se intenzivně zasazovaly za opuštění jaderné energetiky. Přicházeli jsme s návrhy na rozvoj energetických alternativ, jako jsou například větrné nebo solární elektrárny.

Celá Energiewende by nebyla možná bez aktivní účasti odborů. (Energiewende = německý energetický obrat k obnovitelným zdrojům, do roku 2050 má podíl energie vytvářené obnovitelnými zdroji stoupnout na osmdesát procent — pozn. redakce). Po havárii Fukušimy jsem vystupoval jako hlavní řečník na demonstraci pro ukončení výroby energie z jádra. Před deseti lety jsem si podobnou věc nedokázal představit.

O čem jste tam mluvil?

Tvrdil jsem, že musíme jadernou energetiku opustit, protože je to šílená technologie, která je pro nás velmi nebezpečná. Na druhou stranu ale musíme zachovat práci pro lidi z tohoto odvětví a také zajistit dostatek energie pro všechny. Bertold Brecht jednou prohlásil, že když člověk vystoupá na vrchol, může se dívat rovně. V našem případě jsme toho dosáhli.

Vystupujeme z jaderné energetiky, zavírají se atomové elektrárny. Samozřejmě v tomto procesu vznikají konflikty, které je potřeba řešit. Naším úkolem v těchto konfliktech je hájit zaměstnance, ovšem takovým způsobem, aby výsledné řešení bylo do budoucna v souladu s udržitelným rozvojem.

Daří se německým odborům držet rovnovážný stav mezi energetickým obratem a zachováním pracovních míst?

Obecně ano. Nicméně řešíme celou řadu dílčích konfliktů. Například vedeme diskuzi o šancích a rizicích technologického pokroku. Já tvrdím, že existuje technologický pokrok, který musíme využívat ve prospěch lidí. Na druhou stranu sebou každý takový pokrok přináší problémy, jako například zkracování pracovní doby, vyšší nároky na vzdělání a kvalifikaci nebo hledání nových pracovních oblastí. Přesto si myslím, že je k němu třeba přistupovat pozitivně.

Kdykoliv odbory bojovaly proti technologickému pokroku, prohrály. Uvedu další příklad. Dlouhá léta jsem pracoval v oblasti pošty a telekomunikací. Zažil jsem tři zásadní technologické změny. Nejprve to byla analogová technika, poté digitální a nakonec přechod na internet. Úkolem odborů tehdy bylo vytvářet kvalifikační programy, které by pomáhaly lidem s adaptací na nové technologie. Nemá smysl protestovat proti internetu z toho důvodu, že lidem bere práci.

V souvislosti s technologickými změnami se mluví v řádu desetiletí o úbytku pracovních míst až o padesát procent. Mohou odbory čelit takové výzvě?

Naším úkolem je vytvářet nová pracovní místa v dalších oblastech pro lidi, kteří vlivem technologií o práci přijdou. Platí stará Marxova teorie, že práce se osvobozuje k práci. Dostaneme se do takové situace, že budeme mít fabriky navzájem komunikující přes internet se společným přístupem ke všem datům. Lidé přesto budou mít práci, akorát bude jiného druhu.

Jaká by měla být strategie vytváření nových pracovních míst?

Je potřeba naučit lidi, jak nakládat s novými technologiemi. Dále je třeba hledat nové oblasti práce, například v komunikaci. Lidé komunikují mnohem více než dřív. Další oblastí může být sociální práce. Máme velkou potřebu zdravotní a lékařské péče či nutnost starat se o staré lidi.

Nové technologie přinášejí skoky v produktivitě, vyrábí se daleko více společenského bohatství. Pokud ho budeme využívat pro rozvoj kultury, sociální oblasti nebo dalších technologií, potom se pracovní místa ztrácet nebudou. Lidem ve výrobě pak nové technologie umožní zkrácení pracovní doby. Pokud se podíváme na stopadesátiletou historii německých odborů, jedním z počátků hnutí bylo povstání slezských tkalců proti automatickým stavům. Jejich protest se dá chápat, ale z hlediska společenského pokroku to byla chyba.

Podobné problémy zasahují všemožné společenské sféry. Daří se německým odborům komunikovat s jinými subjekty občanské společnosti, jako jsou například občanské organizace?

Ano i ne. Ústředním tématem odborů je práce. Jsme otevření a spolupracujeme s dalšími subjekty, máme různá partnerství s ekologickými organizacemi nebo umělci. Jsme otevření i spolupráci s demokratickými politickými stranami. V žádném případě nejsme náhražkou státu ani občanskou společností. Naším posláním je reprezentovat práci, bez níž by nic nemohlo fungovat. Pouze tak lze vytvářet lidský život, který je naplněný hrdostí a který má svou důstojnost. Kdykoliv byly odbory slabé, tak se vnímaly jako část občanské společnosti.

Kde hledat průsečíky spolupráce s občanskou společností? Například u nás se dialog mezi odbory a občanskými organizacemi dlouhodobě nedaří.

Není to snadné, ale jde to. Jednou jsem organizoval kongres, kde se hledaly společné zájmy mezi ekologickými a ekonomických organizacemi. Pořádali jsme to společně s církvemi a ekologickými spolky. Výsledkem byly dlouhé diskuze, díky kterým každý z těchto subjektů získal nový pohled na celou společnost.

Prvním krokem k budování dialogu je připustit si, že je potřeba ke všem otázkám přistupovat komplexně. My jsme ten krok udělali a zásluhou toho vznikla široká platforma, kde se jedná o všech společenských problémech. Nesmíme se bát dělat kroky, které povedou ke vzájemným rozporům a konfliktům, protože nejstrašnější chybou by bylo mlčet.

JAROSLAV BICAN

RADEK KUBALA