Ono je to ještě smutnější, Štampach prostě ignoruje cokoliv, co se mu nehodí do jeho lživého obrazu.

Počínaje tím, že se nejedná české, či moravské. ale o "slovanské věrozvěsty"; jak zní možná ne zcela šťastný, ale po století zavedený překlad papežského "slovanští apoštolové". Jak vlastní misijní záběr Metodějův, tak hlavně biblické překlady, liturgické texty, spisovný jazyk s přiměřeně upravenou dobovou alfabetou a škola vzdělaných moravských kněží, později šířící vzdělanost na celém slovanském Balkáně toto označení zcela ospravedlňuje.

5. červenec jako svátek slovanských věrozvěstů určil na žádost moravského arcibiskupa v roce 863 -- k tisíciletému výročí -- pro české země papež Pius IX., v pravoslavných zemích je jim nejčastěji zasvěcen 24. květen. Zavedení svátku a i následná renesance kultu se odehrály nejen bez účastí "českých panslávů", ale dokonce i českých, moravský a slovenských tvrdých antipanslavistů, jakým byl aktivně například František Palacký, Štampachem zmiňovaný v absurdní souvislosti.

(Kdyby si chtěl Štampach riskovat pohodlí své předsudečné nenávisti, doporučují pro začátek studie k souvislosti podpory cyrilometodějského kultu a habsburské politiky v době tisíciletého výročí In: Havelka, Miloš (ed), Víra, kultura a společnost. Náboženské kultury v českých zemích 19. a 20. století, Červený Kostelec 2012)

Nejsem přesvědčen, že je nutné, natož pak žádoucí mobilizovat k podpoře většinově pravoslavné Ukrajiny historické lži -- ať již o devátém století (kde nejde lháře vzhledem k pramenné základně našeho poznání chytit tak snadno za ruku), tak o století devatenáctém (kde už chce takové lhaní vzhledem k množství pramenů drzost jako Brno).

Pokud se snad na dnešní proruské scéně u nás vyprávějí nějaké bláboly související se soluňskými bratry (nevím o tom, ale jsou sr.čky, které nezkoumám a třeba v té žumpě něco takového plave), pak považuji za rozumnější kontrovat popularizací historického, tedy na pramenech a odborné historické práci založeného obrazu -- jak obrazu působení slovanských verozvěstů na Moravě, tak obrazu českého a moravského vztahu ke kultu obou bratří a zvláště odmítavého vztahu českých obrozenců (včetně Čechoslovana Kollára) ke "strašidlu panslavismu" a zdůraznění naprostého minima byť jen tolerantních, natož vstřícných reakcí na panruské výstřelky slavjanofilství.

P.s. Obvykle se vyhýbám slovu lež, všichni se často mýlíme i tehdy, když se snažíme poctivě říkat pravdu, ale vzhledem k odbornému vzdělání Ivana Štampacha zde nemám jinou možnost, která by nebyla ještě urážlivější. Jsem přesvědčen, že se přes zjevnou nenávistnost textu jedná o zbožnou lež, kterou nemotivují nízké zájmy, ale lež je lež.

Pius IX. stanovil ten svátek pochopitelně roku 1863, nikoliv o tisíc let dříve,,jak se vloudilo do mého textu.

Nejsem kompetentní vstupovat do učených disputací ohledně působení věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Nicméně se mi zdá, že emoce kolem textu Ivana Štampacha jsou dost zbytečně vzbouřené.

I. Štampach v zásadě neučinil nic více, nežli že vyjádřil podivení nad tím, proč se pořádají natolik pompézní oslavy těchto dvou bezpochyby úctyhodných mužů, když je holou skutečností, že

- ani nepřinesli do českých a moravských zemí křesťanství (to zde bylo přítomno už před nimi)

- ani do tohoto regionu nepřinesli slovesnost. (Naopak je nutno být vděčen tomu faktu, že se svou kyrilicí nakonec neuspěli; jinak by se u nás snad dodnes psalo nějakým derivátem azbuky.)

To jediné co jim je tedy možno po právu přičíst jako ve své době novátorský a progresivní počin bylo to, že mše a kázání prováděli ve slovanské řeči. (Nejsem kompetentní posoudit vyjádřené pochybnosti I. Štampacha, do jaké míry byla jejich slovanština skutečně srozumitelná místním obyvatelům. Ale dozajista spíše nežli latina.) Za to jim bezpochyby i dnes patří respekt a uznání; nicméně příslušné oslavy by se pak tedy měly držet jenom a pouze tohoto faktu, a nepřipisovat těmto náboženským vyslancům Byzance skutky, které jim nenáleží.

Nemáte pravdu. Ti dva vytvořili podmínky pro rozvoj slovesnosti ve třetině Evropy -- svými překlady, jazyku skvěle přizpůsobeným písmem, školou, která patřila k několika málo zaalpským vrcholům.

A nejméně dvě následující století nevznikla v celé střední Evropě duchovní poezie srovnatelná s Konstantinovým Prologem.

Ale o to nejde, nevadí mi, pokud Štampach nedoceňuje kulturní význam těch dvou, to je jeho škoda. Vadí mi, že vědomě lže. Leda by opravdu byl pologramotný a nevěděl by nic o Palackém, Erbenovi a jejich odporu k panslavismu. Nevěděl by nic o rozvoji cyrilometodějského kultu ze strany katolické církve v habsburském mocnářství a v neposlední řadě by nevěděl nic o tom, že jedním z nesporných civilizačních výkonů českého nacionalismu byla neutralizace politického využívání konfesijných rozdílů (včetně utlumení působení bismarkovského kulturkampfu). Ale tomu při jeho odbornosti nevěřím.

Ještě jednou, pane Profante: nijak nesnižuji vysokou erudici, kulturní přínos i čistě osobní nasazení Cyrila a Metoděje. To co mě ale na oněch opulentních oslavách těchto dvou věrozvěstů nemálo ruší je to, že se zde sugeruje, že kdyby jich nebylo, že by se v Čechách a na Moravě snad dodnes uctívaly posvátné háje a věštilo se z kouře nad ohněm. A psalo by se nanejvýš runovými znaky.

Je holou skutečností, že v době jejich příchodu už dávno předtím bylo křesťanství (a spolu s ním samozřejmě i písemnictví, a to sice latinkou) přítomno v Čechách, a zřejmě i na Moravě. A to všechno přišlo ze Západu. Jestliže se tedy takto velkolepě a s příslušnou pompou slaví příchod křesťanství do českomoravského prostoru - proč se přitom nevzdá v prvé řadě čest n ě m e c k ý m (zřejmě bavorským) kněžím, kterým v tomto ohledu dozajista právem patří priorita?...

Jistě, určitý rozdíl tu je, že kristianizace ze západního směru byla spojena s jednoznačným politickým nátlakem ze strany německých vládců; ovšem i mise Cyrila a Metoděje měla své jasné politické pozadí. (S tím rozdílem že domácí obyvatelstvo to takto dost možná nevnímalo.)

To je slaměný strašák.

To se nedoslechnete ani na pouti na Velehradě, ani na slovenských oslavách. A ani v mediích. Stalo se zvykem v České televizi, že vysílá u příležitosti výročí sentimentálně kýčovitou a již poněkud zastaralou věc podle moravského archeologa a zasloužilého popularizátora Luďka Galušky -- ale ani tam se nic podobného nedoslechnete.

Nemluvě o tom, že kácení posvátných hájů za žádnou velkou zásluhu nepovažují -- zatímco navýšení pokuty za zranění nebo znásilnění otrokyně,které je v Zákonu sudném ljudu oproti byzantské předloze už celkem úctyhodné je.

Kyjevská Rus byla christianizovaná přibližně sto let po působení Konstantina a Metoděje na Moravě, Slovensku, v Maďarsku a Malopolsku, spíše nepřímo též v Čechách.

Bylo ovšem při té ruské christianizaci využita Konstantinem upravená alfabeta, liturgická literatura vytvořená žáky moravských kněží v Bulharsku a ovšem také vzdělaný kádr slovanštinou vládnoucích kněží -- a zatímco na Rusi se objevila legenda o sv. Ludmile, u nás jsme věděli Borisovi a Glebovi. Takže musela mezi kyjevskýma českým klérem probíhat funkční komunikace. Ostatně obě christianizace se odehrály před schizmatem.

Máte ovšem pravdu ve výčtu těch zemí, ve kterých považujeme Konstantina a Metoděje za slovanské apoštoly.

K těm Slovákům -- ona jim kdysi Hlinkova generace vytvořila historku o "Svätoplukovi, králi Slovákov a Moravanov" (doufám, že tu slovenštinu příliš nekomolím); vzniklo to nemožnou interpretací titulů uváděnych u Svatopluka ve dvou latinských pramenech a najdete to dnes napsané na ohavné jezdecké soše před bratislavským hradem, spolu se znakem Hlinkovy gardy na puklici štítu jezdce. Konstantin a Metoděj si proto museli podle slovenského národoveckého pravověří trochu zajít a vstoupit za Dunaj v Ostřihomi -- viděl jsem maketu betonového monumentu oslavujícího jejich příchod na Slovensko, mělo to mít osm metrů, stát u mostu v Komárně a bylo by to ještě ošklivější než ta statuje v Bratislavě. Smutný příběh, který mým slovenským přátelům nepřipadá komický.

S liturgií srozumitelnou lidu je to poněkud ošemetné. Je pravděpodobné, že Moravané viceméně rozuměli liturgii slavené ve slovanském jazyce tehdejší Makedonie. Liturgické texty v církevní slovanštině však byly na dlouhá staletí vnuceny národům, které z ní nerozuměly zhola nic, konkrétně Rumunům a Albáncům.

Srozumitelnost pokladám za záminku. Za skutečný důvod misie pokladám Rostislavovu politiku, jeho príklon k Byzanci.

Kdyby u toho tehdy bylo zůstalo, měli bychom tu nejspíš kulturu ovlivněnou pravoslavím a mohutnou pravoslavnou mocností Ruskem. Kultura, ke které jsme se přiklonili, umožnila pozdější příklon k reformaci a osvicenství. Tím také k demokratickým, socialním a liberálním hodnotám.

Princip pravoslaví není v agresivním autoritativním nacionalismu a konzervativismu, ale bohužel v zemích s "cyrilometodějským duchovním dědictvím" se historicky tento model prosadil. Jinak je to s pravoslavím např. v Řecku, které je významně liberální.