Ivan Štampach o sobě prakticky nemluvil, a když, pak jedině tehdy, pokud to mělo význam pro sdělení, které pokládal za podstatné. Z bezmála šesti set textů, které v Deníku Referendu vydal, jsme vybrali hlavně takové, v nichž poodkrývá více o svém životě. V jistém smyslu výjimku tvoří text, v němž se vyznává z toho, jakou radost mu způsobil vznik autonomního centra Klinika. A pak mrazivě přesnou analýzu vzestupu novodobého českého rasismu.

1. Proč vlevo, a co to pro mne znamená? (květen 2010)

Po svém vzniku Deník Referendum uspořádal obdobu legendární ankety meziválečné Přítomnosti „Proč nejsem komunistou?“. Deník Referendum ovšem kladl otázku: „Proč se hlásím k levici?“, což se v roce 2010 skutečně jevilo jako veliká nesamozřejmost. Ivan Štampach do ankety přispěl esejem vydaným v květnu 2010:

„Smím-li být trochu osobní, v mém věku se člověk vrací k dědictví svých rodičů. Vedli mě v dětství, tedy v padesátých a šedesátých letech minulého století v duchu masarykovského humanismu. K němu patřilo přesvědčení, které měl Masaryk vyjádřit tvrzením, že bez socialismu není možná skutečná demokracie. V Čapkových Hovorech s T. G. Masarykem (1931) říká mj.: Můj socialism, to je jednoduše láska k bližnímu, humanita. Přeji si, aby nebylo bídy, aby všichni lidé slušně žili prací a v práci… Humanita, to není bývalá filantropie; filantropie jenom pomáhá tu a tam, ale humanita hledí opravit poměry zákonem a řádem. Je-li toto socialism, tož dobrá.

V rodině jsme pokládali za samozřejmé, že po válce nastoupil socialismus. Ale mluvili jsme otevřeně o tom, že se uskutečňuje špatně, tyransky, despoticky, že je to spíše karikatura socialismu. Koneckonců, generální linie Svobodné Evropy, kterou jsme v rodině a se spolužáky spiklenecky poslouchali již od první půlky padesátých let, nehájila kapitalismus, spíše ukazovala středoevropský a východoevropský socialismus jako falešný a hodně se věnovala sociálnímu pilíři evropských států (vedle pilíře demokratického a liberálního).“

2. Chci být nepřizpůsobivý (září 2011)

Dnes už se skoro nedá rozvzpomenout na dobu, kdy v České republice nebyl rasismus a šovinismus všudypřítomnou součástí veřejného života. Jak se to stalo, kde jsou příčiny vzestupu nenávistných postojů? Ivan Štampach to v září 2011 analyzoval takto:

„O českém obyvatelstvu se říkalo, že není rasistické. Dokud se nedělo nic mimořádného, mohlo se zdát, že to platí. Situace se prudce mění poté, co se zintenzivnila a zviditelnila permanentní krize vládnoucího systému.

Přicházejí vlny ekonomické deprese a stát všemožně zvýhodňuje kapitál a masivně šetří na těch, kdo jsou odkázáni na nedůstojný prodej vlastní pracovní síly a na těch, kterým není dopřáno pracovat. Tím se snižuje koupěschopnost obyvatel a krize se dál prohlubuje.

Většina obyvatel je tímto malströmem stahována stále níž, až ke dnu. Lidé to aspoň tuší a bere jim to naději. Takové situace přirozeně vyvolávají hněv a hněv si žádá cíl. Lidé drcení systémem se neobracejí proti systému. Neobracejí se proti skutečným držitelům moci ani proti jejich poskokům v parlamentních a vládních pozicích. Nevyužívají svých občanských, např. voličských možností. Nepromýšlejí svou dramatickou situaci a řídí se pocity.

Za terč jim bohužel posloužili ti, které systém postihl ještě mnohem víc. Takto začíná reálný politický extremismus v praxi.“

3. Klinika (prosinec 2014)

Způsob, jakým se Ivan Štampach vyznává z toho, jak se dověděl o autonomním centru Klinika a jak mu přeje úspěch, je okouzlující ilustrací jeho přející svobodomyslné duše:

„Na vnitřní sílu potřebnou v těchto dnech zbavených vnějších opor jsem si vzpomněl, když jsem byl překvapivě osloven z dvou protikladných stran se stejnou výzvou podívat se na aktivity nového pražského sociálního a kulturního centra Klinika. Někdy jsou tyto dvě strany vyloženy zjednodušené, a k tomu jsem opatrný. Mám-li to však vyslovit zkráceně, řeknu, že výzva přišla zleva i zprava.“

4. Mezi operacemi (leden 2017)

Poprvé Ivan Štampach vážně onemocněl v roce 2016. Vzal to jako příležitost k otevřené úvaze o smrti a strachu z ní. „Strach nelze zrušit, nepodléhá svobodné vůli. Je koneckonců signálem nebezpečí, a proto k životu patří. Lze ho tajit a lze se k němu přiznat. Já se přiznávám. Ale je možné ho překonávat. Je možno upřít pozornost na jiná témata, než jsou možné osudy vlastních vnitřností.“

5. Proč nemám potřebu chodit někam tleskat kolem 25. února? (únor 2017)

Nebýt polemiky s antikomunisty dost možná bychom se o tom, jakou povahu mělo působení Ivana Štampacha před rokem 1989, od něj ani nic konkrétnějšího nedověděli. Nestavěl to na odiv.

„Nikdy jsem nepublikoval nějaký soupis svých domnělých zásluh, dokonce jsem si nikdy nedělal takový přehled ani sám pro sebe. Bylo by mi to trapné. Ale v osmadvacátém roce po Vítězném listopadu už musím s kůží na trh.

Snad rozumím poctivému nadšení účastníků únorových a (srpnových) dýchánků pro demokracii. Umím si představit emocionální a symbolickou hodnotu jakéhosi boje proti zavilým nepřátelům. A je mi také jasné, že je mnohem pohodlnější bojovat proti dávno poraženému protivníkovi než řešit současné potíže.“

6. Otevřený dopis Petru Piťhovi (říjen 2018)

Obludné kázání Petra Piťhy v říjnu 2018 dalo Ivanu Štampachovi příležitost vyrovnat svůj účet s katolickou církví:

„Pane Piťho, nejvíc ze všeho Vám zazlívám, že jsem se nechal zmámit církevním spolkem, který od sedmdesátých let minulého století utajeně působil v Praze a jinde v Česku a který jste řídil. S Vámi osobně bylo těžké se setkat, a proto jsem Vás do listopadu 1989 viděl jen párkrát. Už tehdy jste si hrál na vojáčky a liboval jste si v konspiraci. Nás jste nechal nastavovat tvář. Jistě nebylo možno poskytovat duchovní službu, pokud by člověk nějakému okruhu lidí nepřiznal, že je k tomu kompetentní.

Pro lidi z tohoto okruhu, se kterými jsem ještě v kontaktu, je to velká zkouška. Například mons. prof. Tomáš Halík, označil Vaše kázání 28. září jednoduše za skandální a další z nich se více či méně zdvořile distancují. Já se však nemohu zbavit podezření, že jste to Vy, pane Piťho, Váš boss Dominik Duka, jeho pravá ruka Milan Badal, s nimi pak třeba arcilhář a sluha Kremlu Petr Hájek, kdo reprezentujete a hájíte západní křesťanskou tradici. Nehájíte-li případně křesťanství normativní, hájíte určitě křesťanství empirické.

Proto se ptám, proč jsem se nechal omámit. Proč mne dokázali Vaši kolegové přesvědčit, že ten spolek má něco společného s dobrým Mistrem z Nazaretu. Proč jsem si zkazil život a uvázal jsem se do dnes právem opovrhovaného řemesla. Dokud tato činnost byla neoblíbená v minulém režimu a měla punc něčeho zakázaného, byl v tom kus dobrodružství. Dalo se udělat kus dobré práce pro lidi, kteří tuto službu v utajení přijímali. Neřekli jste mi (a nám) však, že to vše je jen provizorium, a až režim padne, že nastolíte duševní teror.

Stydím se za to, že mi trvalo nějakých sedm let v nových poměrech, než jsem se rozhodl odejít. Jsem však rád, že jsem odvahu k tomu našel. Vaše církev, je-li to církev, mi pak řekla, že se mnou nechce mít nic společného (udělala to formou zbaběle poštou zaslaného exkomunikačního dekretu). A já jsem jí řekl, a po nedávném krátkém zaváhání znovu říkám, že s ní a s její ideologií nemám a nechci mít nic společného.

Oklamali jste mne, pane Piťho, a s jistým, přiznám se, úsilím si přeji, abyste Vy (a žádná bytost) netrpěl následky svého jednání. Přeji Vám a všem cítím bytostem s Vámi, abyste byl šťastný. Totiž, abyste opustil lež, shodl se s pravdou, a tak našel zdroj štěstí.“