O Ivanu Štampachovi, který nás 10. ledna začínajícího roku 2026 opustil, či možná výstižněji opustil tento břeh bytí, už bylo napsáno mnoho podnětného, skvěle například ve vzpomínce jeho blízkého přítele, básníka Adama Borziče.

I jeho stručný životopis, jaký si lze přečíst zde či v Christnetu, ukazuje, jak mnohostranně aktivním člověkem byl. Škála jeho aktivit sahala od těch akademických přes společenskou angažovanost v různých podobách.

Ačkoli byl, jak napsal ve svém ohlédnutí Martin C. Putna, Ivan Štampach skutečně člověk mystický, bytostný duchovní hledač, vždy pro něj bylo zcela přirozené spojovat duchovní hledání s angažovaností v tomto světě a jeho zápasech a bolestech. Jako by to ani nešlo jinak.

Jeho mnohaleté působení v Českém helsinském výboru, v iniciativách jako ProAlt, nebo třeba i v Křesťansko-sociální platformě v sociální demokracii pro něj nebylo jakýmsi doplňkem jeho „oboru“, religionistiky a analytického zkoumání duchovna ve všech jeho podobách, ale bylo duchovní cestou svého druhu. Snad nejlépe vystihuje jeho celoživotní přístup název jedné z jeho knih, studie o podobách současné religiozity z roku 2010: Na nových stezkách ducha.

Pro Ivana Štampacha byl duchovní život dobrodružstvím bez konce. Nebál se nových cest a stezek, i když jsou z podstaty nebezpečné, nevíme totiž nikdy přesně, kam vedou.

V okruhu Institutu ekumenických studií a oboru Teologie křesťanských tradic (dnes v rámci Evangelické teologické fakulty UK), kde učil religionistiku bezmála třicet let od poloviny 90. let, se vžil pojem „štampachovská ekumena“. Vyjadřoval, že tradiční a zaužívaný termín „ekumena“, zahrnující všechny křesťanské církve a v realitě rozděleného křesťanstva vlastně vizionářsky široký, je vlastně stále příliš zúžený a omezující.

Při skutečně duchovním přístupu se totiž nelze ubránit nutnosti hledat spojení i přes hranice jednotlivých náboženství, hledat duchovní, ale i zcela „světská“ — lidská — propojení a podobnosti. Nevnímat jednotlivé církve i celá náboženství jako oddělené světy, ale jako součásti jediného celku, propojeného navzájem nekonečnem spojení.

Věřím, že právě v takovémto vzájemně propojeném světě, světě nekonečných dobrodružství ducha, Ivan Štampach skutečně žil a žije stále, nyní již naplno a bez omezení. Ukázalo se to i při posledním rozloučení v pražské Obci křesťanů, kde vedle sebe svobodně zněly modlitby a texty křesťanské, buddhistické a židovské tradice a stáli vedle sebe zástupci různých křesťanských církví, velkých i těch nejmenších.

Díky za vše, milý Ivane!