Utopie versus realita

Ivan Štampach

Idealistické myšlení nerovná se naivita, dokládá Ivan Štampach četnými historickými příklady myslitelů, teologů a politiků. Nesmí však nikdy platit, že účel světí prostředky.

Když Thomas More (1478—1535) psal spis Utopie, končil ve funkci londýnského podšerifa a ocital se v diplomatických službách. Nebyl to rozhodně naivní snílek. Byl úředníkem veřejné správy s politickou ambicí. Koneckonců svému nástinu ideální společnosti vydanému roku 1516 dal právě tento z řečtiny odvozený název, který bychom mohli přetlumočit jako Ne-místo. Zřejmě si byl vědom toho, že běh veřejných věcí na konkrétních místech, třeba v jeho anglické vlasti, vypadá a bude vypadat jinak.

More byl, pokud to můžeme tak posoudit, veřejným činitelem se smyslem pro lidské slabosti. Jako diplomat něco věděl o potřebě hledat spojence pro prosazení reálných zájmů.

Když byl z funkce kancléře sesazen kardinál Thomas Wolsey, pomáhal More dosazený na jeho místo králi Jindřichu VIII. prosazovat neplatnost jeho dosavadního manželství s Kateřinou Aragonskou. Když však papež Klement VII. pravděpodobně pod politickým tlakem císaře Karla V. (jehož byl fakticky zajatcem) odmítl poskytnout panovníkovi možnost nového sňatku (s Annou Boleynovou), pokládal More za věc cti a povinnosti postavit se proti králově svévoli.

Morův realismus nebyl cynismem. Šel do konfliktu s králem s vědomím rizika. Když král postupně dvěma zákony odloučil církev Anglie od Říma, odstoupil z funkce kancléře s odvoláním na zdravotní důvody. Když pak odmítl složit přísahu stvrzující nové poměry, byl uvězněn, ve zmanipulovaném procesu odsouzen a popraven. Šel na popraviště s dobrým svědomím a podle legendy projevil těsně před popravou smysl pro humor.

Nabízelo by se pokládat Thomase Mora za pragmatika prosazujícího v Anglii papežské politické zájmy. Jeho čin však s respektem přijali nejen katolíci, například Erasmus Rotterdamský, podle nějž byl More čistý jako čerstvě napadlý sníh, ale též osobnosti reformace. Dokonce anglikánská církev, jež má původ právě v rozchodu Jindřicha VIII. s papežem, ctí Thomase Mora, mučedníka pro katolickou věc, jako světce.

Emancipační hnutí v novověkých dějinách bylo pokusem vědecky odůvodnit a rozpracovat takovou utopii. Faktické pokusy o její uskutečnění až příliš často selhávají. Repro DR

Utopisté, kde je nečekáte

Své utopisty má i reformační křesťanství. Můžeme k nim přiřadit biskupa Jednoty bratrské Jana Amose Komenského s jeho všenápravou, s tímto rozsáhlým renesančním projektem vyjádřeným v obsáhlém souboru knih sepisovaném v posledním období jeho života v Amsterdamu pod společným názvem De rerum humanarum emendatione consultatio catholica, tedy Všeobecná porada o nápravě věcí lidských.

Komenského řadil k okruhu svých přátel a korespondenčních partnerů německý luterský teolog Johann Valentin Andreae (1586—1654). Jeho utopický spis Christianopolis vyšel v těchto dnech v českém překladu Ruth J. Weinigerové v nakladatelství Trigon se zasvěcenou úvodní studií Jindřicha Veselého.

Poutník tam podobně jako v Komenského Labyrintu světa a ráji srdce a v Andreaeho raném textu Chymická svatba Christiana Rosenkreutze z roku 1459 nachází místo, kde jsou věci v ideálním pořádku, a může pokračovat poté, co prošel zkouškami. Autor neváhá napsat, že v roli poutníka nastoupil na loď fantazie.

Racionální, přísně mravná, o hygienu a pořádek dbající Christianopole by nás asi nenadchla. Šťastný život společenství bychom si asi dnes představovali jinak než pozdně renesanční utopisté a jejich osvícenští pokračovatelé, kteří zavádějí reformy s použitím absolutistické moci. Potřebovali bychom více svobody, spontánnosti, kreativity a prostoru pro jednotlivce a jeho jedinečné zájmy.

Utopie nerovná se naivita

Přesto utopie nemusí být dětinsky naivní. Může být inspirací, která se sice nerealizuje se vším všudy, ale ukazuje směr. Je jistě možný, a někdy potřebný, historický kompromis, ale kompromis by nebyl možný, kdyby proti sobě nestála realita a vážně zastávaná utopická vize. Je možné najít střed mezi chladnou racionalitou a nadšenou fantazií.

I dnes se určitý projekt veřejného života označuje za utopický a volá se po střízlivém realismu. Tak bývá například hodnocen projekt společnosti svobodné a sociálně spravedlivé. Slyšíme, že je to nerealizovatelné. Že pokus o spravedlnost vede k tyranii a že nutným doprovodným projevem svobody je nerovnost.

Emancipační hnutí v novověkých dějinách bylo pokusem vědecky odůvodnit a rozpracovat takovou utopii. Faktické pokusy o její uskutečnění až příliš často selhávají. Jako by dávaly zapravdu kritikům utopie. Sen o volnosti, rovnosti a bratrství konči ve Francii v prvním desetiletí 19. století jakobínským terorem. Ruský pokus před sto lety skončil stalinskými jatkami a nakonec byl zmařen. V naší sametové revoluci před osmadvaceti lety nezvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí. Zvítězili šmejdi a mafiáni.

Sen sociální a demokratický, pokus o spojení liberálních a komunitních hodnot, zůstává inspirací. Možná jsou nutné kompromisy. Možná tento sen potřebuje chytré diplomaty, jakým byl Thomas More. Je ale bezpodmínečně nutné opustit pragmatismus, když hrozí, že se bude sloužit svévoli. Rozhodně při tomto snění a tomto zápasu neplatí, že účel světí prostředky.

    Diskuse (15 příspěvků)
    JP
    November 20, 2017 v 12.3
    Spojení liberálních a komunitních hodnot
    Shodou okolností tu samou myšlenku, kterou vyslovuje Ivan Štampach v posledním odstavci, jsem vyjádřil ve svém vlastním, v těchto dnech napsaném textu.

    Jaká by k takovémuto "spojení liberálních a komunitních hodnot" mohla vést cesta?

    Kompromisy a umění schopných diplomatů? - Jistě.

    Ale - bude to chtít ještě něco více. Asi to bude vyžadovat, aby se svět sám ve svém vývoji pohnul o kousek dále - aby se definitivně ukázalo, že tak jako doposud nadále už prostě není možno.

    Ale - ještě navíc bude nutno pro toto spojení připravit půdu, reálný základ. Protože, nedá se nic dělat, ale ty liberální hodnoty na straně jedné, a ty komunitní hodnoty na straně druhé - ty proti sobě navzájem stojí v opozici. V opozici, která se napohled jeví nesmiřitelná, neslučitelná. A tak bude nutno vytvořit zcela konkrétní mechanismus, jak tyto dva základní existenční momenty lidského společenství přece jenom provázat v jeden jediný celek, funkční a alespoň v základní míře harmonický.

    Tohle a právě tohle zůstává největší výzvou pro současný svět. A tedy i pro nás.
    November 20, 2017 v 19.10
    Liberální a komunitní hodnoty nemusí stát proti sobě, pane Poláčku, pokud se jedinec ztotožňuje s hodnotami komunity, popřípadě, pokud komunita respektuje práva jedince. Pak se v ní lidé budou cítit svobodně. Řekla bych skoro, že na to, aby to dobře fungovalo, je potřeba, aby se komunita pokud možno skládala ze samých jedinců - individualit, nikoliv z lidí stádního ražení.
    JP
    November 21, 2017 v 10.22
    Jedinec a komunita
    Tady je problémem právě to slovíčko "pokud", paní Hájková.

    Tedy p o k u d se jedinec ztotožní s hodnotami komunity, a p o k u d komunita respektuje práva jedince.

    Samozřejmě, principiálně je myslitelné že to takto může fungovat; a právě proto že to považujeme za možné musíme se o to snažit.

    Ale nedá se nic dělat, v bezprostřední rovině to nepasuje dohromady.

    Jedinec: to je principiálně "neřízená střela". Prostě už tím, že každý jedinec je jiný: má jinou genetickou výbavu, jiné osobní nastavení, jiné životní názory.

    A jakmile nastavíme nějaké "hodnoty komunity" - tak to je pak už okamžitě něco fixního. Takže se to okamžitě dostává do kolize s tou nekonečnou různorodostí individuí.

    A navíc, mnozí lidé se zásadně nechtějí identifikovat s žádnou komunitou, s žádnými obecně platnými a uznávanými hodnotami; oni svou svobodu vidí právě v tom, že jsou jiní. Že jdou úplně jinou cestou, nežli většina té komunity.

    Takže už z tohoto zcela obecného přehledu je snad vidět, jak krajně obtížné to je, toho jednotlivce nějakým způsobem sladit s tou komunitou.

    A teď si k tomu připočtěme ještě zájmy ryze materiální. Například daně. Zájmem komunity (státu, společnosti) je samozřejmě, aby jednotlivec platil řádně své daně (které je pak možno přerozdělit ve prospěch celku). Zájmem jednotlivce je ovšem, platit daně co možná nejnižší. (A je mnoho takových, kteří mají pocit že jakýmikoliv daněmi je stát okrádá o jejich vlastní peníze.)

    Takže ještě jednou: ty zájmy jednotlivce a komunity jsou principiálně protikladné; a sladit je nějak dohromady, to je vlastně nekonečný zápas.
    November 21, 2017 v 15.57
    Máte pravdu, že to není jednoduché. Problém nemusí být jen v tom, že jedinec si chce dělat, co uzná za vhodné. Ony také mohou být (skutečné) zákony komunity mnohem horší než zákony, jimiž se řídí daný jedinec. Pak ani není vhodné přizpůsobit se komunitě.
    Nemyslím si, že komunita je vždycky totéž, co společnost. Může to být též obec, církev, spolek atd. Může být organizována jak na územních principech, tak na jiných.
    Viz https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Komunita
    Problém by byl asi jednodušší, kdyby si jedinec mohl komunitu vybrat.
    JP
    November 22, 2017 v 14.6
    Vybrat si komunitu
    Jak se to vezme; na straně jedné je samozřejmě dobré, když si člověk/jedinec může vybrat tu či onu komunitu stejně smýšlejících, která mu vyhovuje.

    Ale na straně druhé, tohle za určitých okolností může velice rychle vést k myšlenkové uzavřenosti, respektive přímo k sektářství.

    Takže na straně druhé je zase dobře, když je člověk nucen žít i v takových komunitách, které jsou jiné než on sám - musí se tu vypořádávat s jinými myšlenkami, s jinými názory, s jinými způsoby života. A případně se tak může i vnitřně obohatit.
    PM
    November 22, 2017 v 14.58
    Slovo Možná je možná navíc, pane Štampach
    píšete.:....Sen sociální a demokratický, pokus o spojení liberálních a komunitních hodnot, zůstává inspirací. M o ž n á jsou nutné kompromisy. Možná .......ba úcty
    řekl bych .... pokus o spojení liberálních a komunitních hodnot je založen na snu a schopnosti kompromisu plus vědomí, že bez občanské většiny kompromisů schopných se sen brzy rozplyne.
    Bez schopnosti kultivovaného kompromisu je jakýkoliv pokus o spojení liberálních a komunitních hodnot odsouzen k brzkému zániku.
    Ve společnostech zažité demokracie minulého století je příkladně známo, že existence období výskytu sociálního kapitalismu odvisí od většinové občanské akceptace ba úcty (obzvláště elit) vůči schopnosti kompromisu.
    Schopnost kompromisu občanské většiny se zatím ukázala jako úspěšný přirozený instrument ochrany komunity před stálým výskytem úsilí o usurpaci moci.
    V demokracii je kompromis hrdě vnímán jako nutná forma tvorby právních norem komunity. .....jsem si povšiml.
    V totalitě je kompromis opovrhován jako zrada a destrukce právních norem komunity......také jsem si povšiml.
    November 22, 2017 v 15.7
    Takže, pane Poláčku, aby se zamezilo sektářství a myšlenkové uzavřenosti, je zapotřebí zakázat stejně smýšlejícím, aby vytvářeli komunity? Jestli tomu dobře rozumím, je třeba rozpustit i církve, popřípadě je nutno sledovat, jestli se v nich náhodou neshromažďují myšlenkově uzavření lidé, a pokud ano, je zapotřebí proti nim zasáhnout?
    Vidím, že jsem naprosto nepochopila svobodu.
    JP
    November 23, 2017 v 12.49
    Umění kompromisu?
    Marx by Vám ovšem řekl, pane Petrasku, že ty údajné "kompromisy" v občansko-buržoazní společnosti jdou konec konců stejně ve prospěch reálně panující třídy, tedy třídy kapitalistů.

    Skutečně - alespoň relativně - vyvážené kompromisy jsou pak možné jenom tehdy, když nastane přechodný stav rovnováhy sil; kdy tedy stará panující třída už nemá sílu udržovat svou nadvládu, zatímco nová třída ještě nemá sílu tu starou definitivně svrhnout.

    Takže já bych si o té "schopnosti kompromisu" za podmínek občanské demokracie příliš velké iluze nedělal.

    Pokud to předchozí znělo snad až příliš modelově teoreticky, pak si to převeďme do zcela praktické politické roviny: nejen strany pravicové, nýbrž i sociální demokracie nakonec - ať chce či nechce - musí přijímat zákony které nadproporčně prospívají držitelům kapitálu. Prostě proto že musí přijímat zákony podporující rozvoj ekonomiky - a ta ekonomika je kapitalistická, a tedy tyto zákony jdou jak řečeno konec konců ve prospěch kapitálových vlastníků.

    Nakonec nejzřejmější projev této objektivní nerovnováhy je to, že i strana hlásící se stále ještě tak nějak ke komunismu má ve svém programu "tržní ekonomiku" - což nakonec není nic jiného nežli stydlivý eufemismus pro docela prachobyčejný kapitalismus.
    Nikoliv, paní Hájková, tady jste skutečně ne dost jasně pochopila smysl toho, co jsem napsal.

    Napsal jsem, že na straně j e d n é je to samozřejmě dobře, když si člověk může vybrat komunitu stejně smýšlejících (i když touto "komunitou" je třeba jenom okruh jeho přátel) - ale na straně druhé, když se člověk stýká jenom s těmi kteří mají stejné názory, pak jeho myšlenkový horizont nakonec ustrne právě jenom v této jediné "bublině".

    Takže, krátce řečeno: obojí má své výhody i nevýhody respektive negativa.
    November 23, 2017 v 13.15
    Panu Poláčkovi
    To byla samozřejmě nadsázka.
    Mimochodem, vy berete názory jako něco, co je u člověka asi to nejdůležitější. Ale co třeba způsob života? Nesbližuje to lidi daleko víc než názory (dejme tomu politické)?
    Nevím, zda samotný kontakt s lidmi různých názorů dělá člověka chytřejším. Myslím si, že člověk se může osobně stýkat s mnoha různými lidmi a zůstat přitom zcela omezený, a na druhé straně se nemusí stýkat téměř s nikým (jen třeba hodně číst), přičemž myšlenkově omezený rozhodně nebude.
    + Další komentáře