Jak je to s tou utopií

Milena Bartlová

Další díl letního seriálu sepsala Milena Bartlová. Vrací se k počátku samotného pojmu „utopie“.

Skoro všechny důležité malé zlepšovací myšlenky tu už uchopil někdo, kdo odevzdal svůj text dřív, než jsem se stihla vrátit z dovolené: od jakž takž reálných nápadů na dobré noviny a hospody přes menstruační vložky až po úplně nereálnou vizi osvobození výtvarného umění od peněz, trhu a moci.

Na opatření, která mne napadala, je stejně parlament moc velký kalibr a bylo by třeba je prosazovat na jiných úrovních, od ministerstev po obecní úřady. Hned na začátku navíc správně připomněl Patrik Eichler, že za jeden den se stejně v parlamentu nic prosadit nedá. Za jeden den se dá tak nejvýš udělat revoluce. Nebojte se, jako kandidátka za Zelené samozřejmě nemám na mysli radikální změnu politického a ekonomického systému, ale revoluci hlav a srdcí.

Co to ale z Deníku Referendum vlastně chtěli? Nějakou krásnou a prospěšnou utopii. Je to asi profesionální deformace, ale zajímalo mne, jak to vlastně s utopií je, a ukázalo se, že to tak úplně nesedí. Projekt Utopie vymyslel v roce 1515 britský vzdělanec Thomas More, dvacet let poté popravený britským králem Jindřichem VIII. a od roku 1935 světec římskokatolické církve.

Obrat každý sám za sebe

Utopie je v překladu Nemísto. More je pod vlivem zrovna aktuálních zpráv o objevu zámořského Nového světa promítá někam do exotické dálky, ale je to ostrov podobný Anglii. Vyznačuje se však podivuhodným společenským uspořádáním, v němž bylo odstraněno soukromé vlastnictví.

První polovina spisku je věnována nemilosrdné kritice aktuálního stavu skutečné Anglie, který je nespravedlivý, krutý a nekřesťanský. Příčina tohoto zlého stavu je shledána v soukromém vlastnictví. V druhé části je proto popsán život na ostrově Utopie, kde je soukromé vlastnictví odstraněno, což vedlo k novému a racionálnímu uspořádání společnosti.

Základní jednotkou beztřídní společnosti je v Utopii rodina, panuje všeobecná pracovní povinnost s minimálně šestihodinovou pracovní dobou (More to psal dávno před tím, než se vůbec pracovní doba s industrializací zaváděla). Vše, co se vyrobí, rozděluje stát ze svých centrálních skladišť. Všichni nosí stejné jednoduché oblečení a všichni jsou povinně zemědělci, i když každý je také vyučen nějakému řemeslu a v práci se po několika letech střídají. Sklízet úrodu jezdí brigádnicky měšťané.

More psal o utopii, ve které by nejspíš většina z nás žít nechtěla. Foto blogspot.com

Vzdělávat se má ale také každý, a to na přednáškách konaných ráno před prací. Pracovní povinnosti je zbaveno sotva pět set vzdělanců, z nichž se kolektivně vybírají kněží, úředníci a vladař. „Jestliže některý z nich zklame naději, kterou v něho skládali, je přeřaděn zpět mezi řemeslníky.“

Zlato je v opovržení, takže se používá jen na nočníky a okovy otroků, ty má každá rodina přidělené dva. Muži a ženy jsou si v praxi víceméně rovni, včetně všeobecné vojenské přípravy, ale ženy se každý měsíc zpovídají manželům ze svých prohřešků. Stát umožňuje eutanázii i rozvod, ale nevěru trestá otroctvím. Povolená jsou různá náboženství, ale podezřelí jsou hlavně ateisté: budou tak dlouho rozprávět s kněžími, až sami odhalí, jaký bylo jejich přesvědčení fatální omyl a vzdají se ho.

Hm, tohle nevypadá úplně jako místo, kde by chtěl žít každý. Některé prvky jsou nám povědomé ze vzpomínek na režim diktatury komunistické strany, i když spíš z jeho rétoriky nežli praxe. Jiné připomenou Orwellovu fikci, ale taky Pol Potovu tragickou realitu.

Česky text vyšel poprvé v roce 1911 a naposledy 1978 v edici ABC marxismu-leninismu. V doslovu Petr Křivský napsal, že „More odkázal budoucím pokolením první všestranně promyšlené, byť utopické schéma komunistické společnosti. Velký humanista propracoval do všech detailů obraz šťastné společnosti, ale sám byl o možnostech jejího uskutečnění v tehdejším světě pramálo přesvědčen. [...] Dnes, kdy máme všechny předpoklady k vybudování ‚šťastné společnosti‘, musíme obdivovat, jak přesně, nehledě na tehdejší úzkou materiálně technickou základnu, dokázal More anticipovat některé základní rysy komunistické společnosti.“

Nejen komunisté, ale i socialisté všech odstínů, od vlídného továrníka Saint Simona po izraelské kibucniky, se na Morovu Utopii vždy odvolávali jako na první formulaci ideálu, ke kterému směřují. A v textu je opravdu zároveň také dost toho, co se musí líbit každému levicově smýšlejícímu člověku.

„Všude jinde lidé, mluvíce o věřejném prospěchu, starají se jenom o soukromý, v Utopii však, kde není nic soukromého, opravdově se všichni zabývají veřejným zájmem.“ Válku v Utopii považují za zlo: „Jakmile vypovědí válku, hned dávají na nejnápadnějších místech nepřátelské země tajně a současně ve velikém počtu vylepovat cedulky, stvrzené státní pečetí, a v nich nabízejí nesmírnou odměnu tomu, kdo zprovodí ze světa nepřátelského vladaře.“

Tak já vám teda nevím... Navrhuju, abychom za ten jeden den udělali obrat k lepšímu v České republice každý sám za sebe tím, že půjdeme 20. října volit a budeme volit podle svého skutečného přesvědčení. Nenecháme se přitom manipulovat ani ekonomicko-mediálním kompexem, ani nespravedlivými pravidly volebního systému. To by snad nemusela být nemístná představa.

    Diskuse