To zní sice velmi hezky a přesvědčivě; ale realita je jako obvykle poněkud složitější.

Například tím německým koncernem, kde ten podíl spolurozhodování zaměstnaneckých odborů je zřejmě nejvyšší, je výrobce automobilů Volkswagen.

Důsledek? - V porovnání se svými konkurenty (Toyota, Ford...) má Volkswagen mnohem nižší míru zisku! To je právě důsledek silné pozice zaměstnanců, kteří si vymohli celou řadu (jinde neexistujících) sociálních výhod.

Mohlo by se říci: no tak má ten koncern trochu menší zisk, a co má být? - Ten problém leží právě v té konkurenci; když mají konkurenti vyšší zisk, mají i více prostředků na to, investovat do výzkumu, vývoje, případně investic materiálních. Zatím tuto svou nevýhodu VW ještě dokáže kompenzovat masovou produkcí; ale nedá se nic dělat, tato konkurenční výhoda u VW existuje, a kdyby došlo k nějakým zásadním deformacím na automobilovém trhu, pak by se právě tato nevýhoda pro koncern mohla ukázat být fatální. Muselo by se najednou dramaticky začít šetřit, odbourávat všechny ty výhody, snižovat platy, a - propouštět! Takže všechno to co si zaměstnanci dokázali vymoci na sociálních výhodách, by se za určitých okolností mohlo jako bumerang obrátit proti nim.

A to z pozice skalního marxisty pana Hellera, k liberálnímu křesťanství tehdy konvertující paní Hájkové a pana Poláčka -
neohegeliána a postmarxisty s patrným respektem vůči neokantismu.
Souhrnně bych řekl .......ach dost již laškování nad ne první sklenkou bílého za letního podvečera ve stínu jablkoně.
Seriózněji zítra .......bych si slíbil.

Já myslím, že k tomu jednou (nevím, za jak dlouho) dozraje čas - až vedení firem postupně začnou zjišťovat, že je výhodnější mít spolupracovníky než zaměstnance.

Je vidět, že nejste zaměstnaná v produkci, paní Hájková. V každém případě ve vyspělých firmách na Západě jsou zaměstnanci už dávno "spolupracovníci"; to jest, patří to k dobrému tónu a je to skutečně standardem, že se ti, co vykonávají tu vlastní černou práci nazývají "spolupracovníci". Zní to velice libozvučně, a dotyčný má pro tu chvilku hned takový hřejivý pocit, že je ze strany vedení respektován a ctěn.

Jenže... Jenže jakmile přijde zase na tu černou práci, to jest, jakmile se do hry vloží kalkulace zisku, pak se okamžitě jedná zase o jedno jediné: z tohoto "spolupracovníka" vydřít tolik výkonu, kolik je vůbec jenom možné.

Ten fenomén reálného kapitalismu jsem právě hlouběji analyzoval v diskusi pod článkem "Cesta lidskosti" Táni Fischerové; je to prakticky o tom samém. Totiž, ať si budeme kázat mravní ušlechtilost jak budeme chtít, ať budeme ty co dělají tu vlastní černou práci třeba titulovat "Vaše Blahorodí" - na reálných vztazích v kapitalismu a reálných hierarchiích se tím nezmění naprosto nic.

To, že je tak nazývají, přece vůbec nic neznamená, pane Poláčku. Možná je to tím horší, neboť se tak zakrývají reálné vztahy. Žižek někde kritizoval praxi, kdy šéf nebo manažer velké firmy se tváří jako přítel, tyká si se zaměstnanci jako rovný s rovnými. Ale ve skutečnosti tady žádná rovnost není. Může je kdykoli vyhodit z práce, snížit jim plat, popřípadě uplatnit další sankce. A taky to někdy dělá. Zatímco oni nemohou nic.
Je to prý jen maska.
Mně ovšem nejde o rovnost jako masku, ale o rovnost skutečnou. Ta je ale v podmínkách kapitalismu těžko dosažitelná.
Nicméně já počítám s tím, že jednou, v budoucnu, se to změní. Až už to tak dál prostě nepůjde.
Kdysi se stalo něco podobného s otrockou prací. Prostě se už nevyplatila a tak se začaly uplatňovat lenní vztahy. Ovšem trvalo to staletí. A sem tam se otroctví vyskytlo znovu, jako lokální záležitost.

Jinak, k té hierarchii, připomínám, že já hájím společenství nehierarchická. A nemůžu od toho upustit.

No přesně, paní Hájková, přesně tohle jsem měl na mysli, jako ten Žižek. Že to "spolupracovnictví" je za podmínek kapitalismu jenom maska.

Ale jestli to myslíte tak, že někdy časem se ukáže, že to - pravé! - spolupracovnictví se ukáže být jako čistě ekonomicky progresivnější, efektivnější, výhodnější organizační (a vlastnická) forma - tak právě tohle je velice zásadní otázka.

Ponechme teď na chvíli stranou kapitalismus; podívejme se na celou věc čistě neutrálně, z hlediska teorie řízení.

A tady se podle všech dosažitelných výzkumů ukazuje dvojí tendence:

- na straně jedné je pro moderní produkci opravdu efektivnější, když se odbourají naprosto fixní vertikální hierarchie; když se tedy rozhodující struktury poněkud "zploští", když tedy obecně řečeno zavládnou demokratičtější poměry

- na straně druhé ale stejně tak platí, že hierarchické struktury řízení a rozhodování jsou efektivnější, nežli ty ryze kolektivní. Proč?

Napřed z jednoho čistě technického důvodu. Kdyby totiž opravdu rozhodovali všichni o všem, pak by si k a ž d ý zaměstnanec respektive člen kolektivu musel napřed opatřit c e l o u tu sumu informací o dané věci, musel by se všemi těmi - často velmi obsáhlými - materiály pročíst, musel by si je promyslet, musel by rozmýšlet všechny možné alternativy a jejich důsledky. Něco takového je prostě extrémně neefektivní; to všechno by ti zaměstnanci (respektive "spolupracovníci") museli dělat na úkor své vlastní produktivní činnosti.

A za druhé: ty řídící hierarchie jsou z toho důvodu lepší, protože - mírní konflikty!

To se zdá být napřed paradoxní; vždyť to kolektivní rozhodování má právě směřovat k podpoře demokracie, rovnosti, a tedy pospolitosti a harmonie!

Jenže: jak už známe sdostatek z reálné praxe politické demokracie, právě ona vede k neustálým sporům všech se všemi!

Shodou okolností zrovna v minulých dnech v "Právu" vyšla trefná karikatura právě na tohle téma.

Napřed zazní slova známé písničky Marty Kubišové: "Ať mír dál zůstává s touto krajinou... Zloba závist zášť ty ať pominou..."
A pod tím je pak připojený komentář: "Autor textu zřejmě nepočítal se svobodnými volbami."

V téhle skutečně geniální zkratce je vyjádřeno celé fatální dilema demokracie: jakmile se lidem poskytne příležitost mluvit do všeho a rozhodovat o všem, okamžitě se začnou hádat a svářet všichni navzájem.

Takže ve srovnání s tím jsou nakonec ty vertikální struktury řízení s jasnými hierarchiemi nejen efektivnější, nýbrž dokonce i mnohem méně konfliktní! Lidé (pracovníci) sice třeba nadávají na svého bose; ale navzájem jsou daleko více jednotni, než když se mají všichni dohadovat o všem.

Takže, to celé dohromady: máme tu opravdu velmi rozporuplný stav. Na straně jedné jsou lepší rozhodovací struktury bez fixní, autoritářské hierarchie - a na straně druhé jsou zase daleko lepší ty rozhodovací struktury hierarchické!

Takže se zdá, že i tady je zapotřebí nalézt nějakou "střední cestu"; nějakou syntézu mezi potřebou přirozených a účelných řídících hierarchií na straně jedné, a mezi požadavkem reálné rovnosti a rozhodovací spoluúčasti zaměstnanců na straně druhé.

No, já nevím, pane Poláčku. Zaměstnanci jsou podle mého názoru také povinni se seznamovat se všemi novými předpisy, i s těmi, co se týkají jen doplňkového provozu. Aspoň to musejí podepisovat, že se s nimi seznámili. Ale máte pravdu, já ve výrobní sféře nedělám, takže nevím, jak to chodí tam.

Já jsem uvedla jako příklad to otroctví a jeho zánik pro nerentabilitu otrocké práce právě proto, abych ukázala, že každá doba si žádá své. Otrok neměl zájem pracovat, protože z toho neměl nic než vlastní přežití (a i to bylo neustále nahnuté). Zatímco nevolník ze své práce na půdě, která mu byla svěřena do vlastnictví (ačkoliv to nebylo vlastnictví v dnešním slova smyslu), přece jen něco měl. Tedy aspoň dokud vykořisťování nedosáhlo takového stupně, že ho feudál začal doslova sdírat z kůže. Potom nastal čas na změnu.

A předpokládám, že zase dojde k nějaké podobné změně, kdy už to zkrátka dál nepůjde a zaměstnanecká práce (kdy zaměstnanec si bude chtít odpracovat své a jít) se stane pro firmy nerentabilní. Já samozřejmě nevím (ani to netvrdím), že potom nastane ve výrobní sféře a všude jinde naprostá rovnost. Nevím, co nastane.

Abych pravdu řekla, zas tak moc to neřeším. Nejsem člověk kariéry (mně skutečně vyhovuje udělat si své a jít), ale snažím se uplatnit svou energii mimo pracovní (nebo mimo výrobní ) oblast. A předpokládám, že mimovýrobní oblast (v níž nepůjde o zisk) bude časem narůstat.
S úplnou harmonií nepočítám. Četla jsem knížku, kterou nedávno doporučoval Ivan Štampach a tam jsem se dočetla, že člověk bude víceméně vždycky rozpolcen. Napůl bude člověkem přirozeným, napůl člověkem smlouvy.

No právě, paní Hájková, o tu rozpolcenost jde. Ta je zřejmě už jednou provždy naším osudem; a to platí i pro sféru materiální.

I tady to zřejmě vždycky bude tak, že jedni mají více jak touhy, tak ale i schopností organizovat, rozhodovat, řídit - zatímco ti druzí jsou raději když všechny tyto záležitosti za ně vyřídí někdo jiný, a oni se sami mohou věnovat jenom své vlastní práci.

Zkusme si trochu futurologie: dejme tomu že skutečně máme stav kdy už všechnu tu hrubou práci dělají jenom stroje, a že všichni (pracující) lidé jsou zaměstnáni už jenom ve výzkumných ústavech apod.

Jenže i v těch výzkumných ústavech je zapotřebí tu práci nějakým způsobem organizovat; a kromě jiného je nutno i rozhodovat o nepříjemných, konfliktních záležitostech.

Například i v těch výzkumných ústavech budoucnosti bude docela jistě panovat nerovnost například v tom, kdo má mít přednost v přístupu k nejmodernějšímu superpočítači daného institutu. Neboť - ať bude ta doba jakkoli vyspělá - stejně tam nikdy nebudou mít naprosto stejné možnosti, naprosto stejné zdroje.

Přitom: ten privilegovaný přístup k tomu superpočítači znamená samozřejmě zároveň lepší možnosti výzkumu - a tedy lepší možnosti k budování si vlastní vědecké prestiže; vyšší naděje na možnost přestupu k renomovanějším institutům, a tak dále a tak dále... (A pokud by to opravdu nebyl komunismus, pak to samozřejmě znamená i rozdíly v čistě hmotných odměnách.)

Takže, i v těchto napohled ideálních podmínkách máme stále ještě nemalý konfliktní potenciál. A někdo musí rozhodovat, jak se tyto konflikty budou řešit.

Demokraticky? Jak se mají "demokraticky" rozhodnout, když mají všichni účastníci rozdílné zájmy? Každý z nich pro svůj vlastní projekt, pro svůj vlastní výzkum potřebuje co nejvíce toho počítačového času. Rozhodnout se rovnostářsky? Každý stejný počet hodin? To by bylo - jak věděl vlastně už Marx - zase nespravedlivé, neboť objektivně potřebuje ten jeden pro svůj projet více toho počítačového času, jinému by stačilo trochu méně.

Takže, na co chci poukázat: člověk bude už jednou provždy - a je to dáno už samotnou logikou produkce - rozpolcený mezi ten požadavek demokratické spoluúčasti na řízení na straně jedné, ale zároveň mezi tu potřebu hierarchického, jasně strukturovaného řízení na straně druhé.

To znamená: je opravdu nepravděpodobné, že by se ta ryze demokratická forma jednou prosadila jako ekonomicky efektivnější. A to ať už forma řízení, anebo forma vlastnictví. Naopak všechno hovoří pro to, že ideální model je právě model kombinovaný - smysluplným propojením obou principů.

To do značné míry chápou už i mnohé firmy současnosti, proto je tady ten zmíněný trend k určité spoluúčasti zaměstnanců na řízení firem.

Ale jde k to, že za podmínek - ryzího - kapitalismu tato spoluúčast má své limity, vždycky bude narážet na zákony zisku, na to že kapitalistická firma musí konec konců vždy hledět na to, jak ze svých zaměstnanců vyždímat co nejvyšší zisk.

A pokud dojde k takové relativní anomálii jako s uvedeným Volkswagenem (kde má ve vedení zastoupení zaměstnanců spolu se zemí Dolní Sasko většinu), pak to vede právě k těm problémům v konkurenčním boji.

Takže jestli by se s tímto mělo nějakým způsobem pohnout (s těmi limity spolurozhodování), muselo by se napřed něco udělat s tou konkurencí. Která je ovšem samotným jádrem kapitalistické produkce.

Já jsem měla na mysli úplně jiný rozpor, pane Poláčku. A sice rozpor mezi Adamem I, člověkem přirozeným, hrdým, dobývajícím svět (který nepotřebuje Boha) a Adamem II, člověkem, který byl přemožen Bohem a vstoupil s ním do smlouvy (to byste musel číst tu knihu). Každý z nich vytváří jiný typ společenství atd.
A vlastně každý jedinec by měl být obojí zároveň - tedy Adamem I a Adamem II. Měl by to v sobě umět nějak spojit.
Přečtěte si to (Solovějčik: Osamělý člověk víry).

uvalit na na Toyotu a Ford cla (resp. daně), dokud taky nezavedou obdobnou spoluúčast zaměstnanců na rozhodování jako VW?

Nebo co navrhujete? Já si myslím, že pak už zbývá jen ta opačná cesta: sociální standardy odbourávat. Bude tedy potřeba se rozhodnout, co chceme.

Spor hierarchické struktury ano-ne je tom vyhrocení nesmyslný. Říká se, že dva dobří kapitáni na lodi jsou horší než jeden špatný a nepochybně jsou druhy rozhodování, kde to platí. Například u chirurgického týmu by jistě nešlo, aby během operace sálová sestra diskutovala s chirurgem o tom, jaký nástroj mu má podat. Při ohrožení životních funkcí chirurgové doslova "dávají ruce pryč" a předávají veškerou zodpovědnost anesteziologovi.

Na druhé straně ovšem všechna rozhodování nejsou tohoto druhu ani u téže skupiny lidí. Vezměte třeba skupinu přátel, která se vypraví na výlet. Pokud se budou na každém rozcestí dohadovat, kudy jít, tak se nejspíš pohádají a zabloudí a může být pro ně lepší, když navigaci přenechají jednomu, u kterého se dá čekat, že trefí. Kdyby ale ten člověk chtěl také sám rozhodovat o tom, jak rychle půjdou, jak se naobědvat a o čem budou po cestě mluvit, tak budou všichni nespokojení. Lidé mají různé preference a vidí svou činnost z různých stran.

Ten příklad pana Poláčka s Volkswagenem: proč by to mělo být tak, že jediným rozhodovacím kritériem je maximalizace zisku? Ani jednotlivec podnikající tak, že mu do toho nikdo nemluví nemusí fungovat tak, že pracuje soboty neděle a dělá cokoliv jen, aby vydělal co nejvíc.

V západních společnostech se obecně čím dál tím méně rozhoduje jednostranně direktivně v rodinách ve školách i jinde a nezdá se například, že by Rusko se svou stále znovu obnovovanou tradicí samoděržaví bylo řízeno ze všech hledisek efektivněji než demokratičtější státy, kromě snad ve vedení války a prosazování proti jiným státům.

Hierarchické rozhodování je asi efektivnější, když je potřeba vše podřizovat jednomu cíli, ale podřizování jednomu cíli je málokdy pro společenství dobré.

Pane Kubičko, zřejmě spíše nevědomky a neúmyslně, ale naprosto dokonale jste trefil jádro věci.

Je to totiž právě kapitalismus, který ze své nejvlastnější podstaty všechno podřizuje jednomu jedinému cíli: maximalizaci zisku.

Vlastně jste sám vyslovil centrální myšlenku celého Marxova dějinného projektu: pro společnost je velice špatné, když veškerý potenciální horizont lidských kreativních činností je podřazen tomuto jednomu jedinému účelu a smyslu: nekonečné produkci zisku.

No dobře, paní Hájková, to jsem opravdu pochopil jinak.

Ale to s těmi dvěma Adamy, jak to tu líčíte - ano, s tím je možno v zásadě naprosto souhlasit.

Je to jenom trochu jiným způsobem zobrazená pozice, kterou já sám zde zastávám už celá léta.

Ten problém, pane Plevo, je právě ta srážka dvou zcela protichůdných zájmů, které jsou navzájem nekompatibilní.

Například Čestmír Císař ve svých pamětech vzpomíná, že po únorovém převratu, kdy tedy všechny produkční prostředky byly znárodněny a tím se tedy staly "majetkem dělnické třídy" - tak dělníci v továrnách a závodech vzápětí vznesli naprosto neúnosné požadavky na zvýšení vlastních mezd, které by (kdyby bylo splněny) ty podniky ekonomicky naprosto rozvrátily!

Zkrátka, nedá se nic dělat, ale je tomu tak: ten dělník/zaměstnanec nikdy nebude mít dost. On bude mít vždycky pocit, že jeho práce je podhodnocena. On vždycky bude vidět tu velkou, bohatou firmu; a bude mít pocit že on sám by mohl - a měl - dostat vyšší plat. A on nikdy nebude mít pochopení pro to, že si sám pod sebou podřezává větev, na které sedí. Že ta firma je třeba sice navenek bohatá, ale jeho přemrštěné mzdové požadavky ji mohou velice rychle poslat ke dnu.

Zkrátka, o co se jedná: ona tady vždycky musí být nějaká protiváha. Musí tu být někdo, kdo sám není zaměstnancem, nýbrž vedoucím "kádrem", který je srostlý s firmou jako takovou, a který tomu zaměstnanci řekne: "Ne, víc ti nedáme!" Což ovšem zákonitě znamená konflikt. Protože objektivně nikdy není možno určit, co je ještě legitimním požadavkem zaměstnance (z jehož práce nakonec celá firma žije a existuje) - a co už je požadavkem přemrštěným.

Takže to s tím zvýšením daní třeba u GM a Toyoty: to bychom museli vycházet z toho, že právě u VW máme nastavený ten správný a optimální stav. Jenže jak řečeno, takovéto vědění nemáme, a nikdy mít nebudeme.

Co když je tomu právě naopak - a ten správný poměr je dán u Toyoty a GM? Že jsou to právě oni, kdo jsou ekonomicky zdraví - zatímco u VW máme (v důsledku přemrštěných, nezdravých bonusů pro zaměstnance) stav ekonomicky patologický?

A také: my bychom museli ty daně zvýšit nejen u Toyoty a GM, nýbrž u všech ostatních výrobců aut. Výsledek? - Řada z nich by nevyhnutelně zkrachovala. S tím důsledkem, že bychom měli rázem na ulici tisíce jejich dosavadních zaměstnanců.

Takže: dokud tady máme volný trh, máme tu konkurenci. A v tomto ekonomickém prostředí může sice vláda respektive zákony to či ono ovlivnit, nastavit určité mantinely - ale konec konců je to ta džungle kapitalistického trhu, která rozhoduje o tom, kdo přežije a za jakých podmínek.

Jediná alternativa by byl návrat k centrálně plánovanému hospodářství; ovšem s těmi už minule zmíněnými důsledky naprosté ekonomické stagnace, a nakonec reálné chudoby pro všechny.

Nad tímto problémem si, pane Plevo, tak nějak průběžně lámu hlavu vlastně už od doby "Pražského jara". Tedy od té doby, kdy se tehdejší reformisté pokoušeli nějakým způsobem revitalizovat chronicky stagnující socialistickou ekonomiku. A - už vzhledem ke krátkosti času který jim byl poskytnut - si v té době ještě vůbec nestačili v plné jasnosti uvědomit, že se pokoušejí o nemožné.

Státem plánovaná ekonomika - ano, ta si může dovolit nařídit všeobecně platné sociální standardy. Jenže tato centrálně řízená ekonomika je prostě ekonomický nesmysl. Nikdy nemůže fungovat.

Jedinou nabízející se alternativou je tedy ekonomika tržní - ta ovšem znamená automaticky kapitalismus. Se vším všudy. Tak jak ho známe. S jeho výkonností - ale i s jeho deformacemi, s jeho sociální nerovností a tedy nespravedlností, s jeho nevypočitatelností a živelností.

Zcela rozhodující otázka je tato: je to opravdu ta zcela jediná alternativa? Opravdu není možno nalézt tu svého času proslulou "třetí cestu" mezi kapitalismem a socialismem? Anebo, filozoficky poněkud vytříbeněji: opravdu není člověk schopen vytvořit funkční (dialektickou) s y n t é z u mezi těmito dvěma opozičními elementy, mezi živelným trhem na straně jedné, a mezi postulátem společenského (a tedy sociálně a mravně vázaného) charakteru práce na straně druhé?

Stále zůstávám u přesvědčení, že to nějakým způsobem musí být možné. Ale - o tom si nedělejme iluze - tato "syntéza" je projektem krajně obtížným. A vůbec nemáme jistotu, že se ještě dožijeme toho, kdy by bylo možno ji alespoň v zásadních rysech nalézt a vytvořit.

Jak nám už vyplynulo z minulých úvah: nějaké "čisté" řešení není možné. Vždycky tu budeme mít nějaký konflikt zájmů. To je nevyhnutelné, a dokonce potřebné. Ale: jde o to tento konflikt nějakým způsobem utlumit. Modifikovat. Cestou k tomu se zdá jakési "dělené vlastnictví". (Případně možná také "sdílené vlastnictví".)

Před několika lety tu především pan Tejkl propagoval myšlenku jakéhosi "komoditního přerozdělování". Základní idea byla ta, že jednotliví aktéři na trhu (tj. podniky v soukromém vlastnictví) získají z á r o v e ň i reálný zájem na celospolečenských, sociálně progresivních potřebách.

Tato idea je sama o sobě, zdá se, opravdu ta jediná, která by mohla vést i cíli. Ovšem ten konkrétní model se jevil být příliš umělým. A především - do té ekonomické reality vstupuje až příliš pozdě. Až přes to přerozdělování. Přes daně.

Pokud takový model má opravdu reálně účinkovat, musí se nasadit mnohem dříve - už v samotné sféře vlastnictví. Kdy by tedy i ten soukromovlastnický subjekt (podnik) měl b e z p r o s t ř e d n ě (tedy ne až zprostředkovaně, přes daně a přes stát) svůj v l a s t n í zájem identický s tím zájmem celospolečenským/sociálním.

Tolik je tomu - snad - možno říci ve zcela obecné rovině. Ale otázka konkrétního ekonomického - a vlastnického - modelu, ta je i nadále krajně obtížná a problematická.

na vašich příspěvcích je půvabné, jak z nich vyplývá, že vlastně nic nejde...
Není to pravda, do 70., resp. 80. let byl na Západě taky kapitalismus, a přitom neměl neoliberální podobu.

Víte, vy pořád chcete něco vymýšlet, čekáte, že někdo předloží nějaký detailní plán, detailní model, jak by mohla eventuální lepší společnost vypadat. Což ovšem nikdy nenastane. To naopak komunisté se pokoušeli řídit ekonomiku a společnost podle nějakého předem daného plánu a modelu a násilím naroubovat zelený strom života do úzké trubice šedivé teorie...

Kapitalismus taky nevznikl tak, že by jej někdo od zeleného stolu "nadesignoval", nýbrž vznikl vývojem, v podstatě metodou pokus omyl. Myslím, že je třeba začít něco dělat. Samozřejmě návrhy zvážit, prodiskutovat, promyslet, nechat oponovat odborníky atd., ale konečně už začít něco konkrétního dělat a prosazovat. Čas se krátí. Vyspělejší část světa zaplavují tendence k autoritářství, xenofobii, rasismu, nacionalismu atd. A ta méně vyspělá se možná brzy v důsledku změn klimatu upeče...

kapitalismus je abstrakce, ne nějaká osoba. Samozřejmě vím, že ekonomické zákonitosti vedou při neomezené konkurenci a absenci jiných faktorů k maximalizaci zisku. Ovšem takový ideální a čistý kapitalismus nikde neexistuje ve všech oblastech.

Srovnejte si například, jak fungují u nás fingují prodejny potravin na velmi málo regulovaném trhu a jak fungují lékárny. Lékárny jsou sice téměř všechny soukromé, ale je to silně regulovaný trh, také proto, že lékárníci mají velmi silné lobby.

Obchody s potravinami bývají otevřené 7 dní v týdnu do pozdních večerních hodin a zaměstnanci jsou velmi špatně placení. Obchody, které se konkurenci nepřizpůsobí, zanikají

Lékárny až na řídké výjimky mají pracovní dobu vyhovující zaměstnancům, na malých městech často zavírají ve čtyři odpoledne, v sobotu a neděli skoro žádné otevřené nejsou. Lékárníci mají slušné platy. Je tomu tak proto, že regulace zajišťuje lékárnám zisk a léky mohou vydávat pouze lékárníci s vysokoškolským vzděláními.

Státem zajištěná vysoká ziskovost lékáren je samozřejmě na úkor pacientů, ale to by by byla jiná kapitola. Trh s potravinamí lze také více regulovat, například zákazem nedělního prodeje jako je tomu v Německu, to je prostě politické rozhodnutí, které lze prosadit pokud to veřejnost podporuje.

Pane Plevo, na tu Vaši výtku, že já se stále snažím - donekonečna - něco vymýšlet, mohu okamžitě kontrovat tím, že levice (radikální) se taky už po celá desetiletí snaží "začít něco dělat"; a jaký je výsledek? Desítky a stovky rozbitých výkladních skříní při pouličních protestech proti velkobankám a mezinárodním koncernům, tu a tam se konstituuje nějaká radikální politická strana či hnutí (Syriza, Podemos...), které pravidelně vzápětí zajdou na úbytě, právě proto že jejich jedinou existenční základnou je ten radikalismus, za absence jakéhokoliv jasného plánu pro pozitivní řešení, pro možnost nahrazení systému kapitalismu jiným, nejen humánnějším, ale zároveň i funkčnějším systémem. Je to jako neustálé narážení beraní hlavou do zdi; panující systém (a jeho držitelé moci) nad tím vším nakonec jenom může nevzrušeně pokrčit rameny. Něco takového nikdy nebude mít skutečný potenciál ho ohrozit v jeho existenci.

Připomínáte ten stav, kdy ještě před nástupem neoliberalismu byl také kapitalismus, ale sociálně méně tvrdý.

Je vlastně nepochopitelné, jak si levice stále ještě nedokáže přiznat, že ten současný - zcela očividně asociální - neoliberalismu je naprosto l o g i c k ý m d ů s l e d k e m právě toho sociálního státu let šedesátých.

Krátce řečeno: současný neoliberalismus je vykládán jako jakási a n o m á l i e v poválečném vývoji sociálního (byť i kapitalistického) státu; ve skutečnosti je stav věcí přesně opačný, tou anomálií byla právě ta dvě desetiletí sociálního státu (z dějinného hlediska naprosto kratičký okamžik) - a poté co se ukázalo že tento sociální stát je za podmínek kapitalismu natrvalo neufinancovatelný, pak se všechno vrátilo zpět do "normálu", tedy do principiálně bezohledného a asociálního kapitalismu. Který je holt v dnešní době znám pod nálepkou "neoliberalismus".

Takže ještě jednou: pokoušet se - ve jménu jakéhosi akcionismu - hned teď "začít něco dělat", to fakticky znamená oddat se iluzi, že kapitalismus je možno natrvalo zhumanizovat a dát mu sociální podobu. A oddat se těmto sociálním iluzím, to nakonec neznamená nic jiného, nežli agonii kapitalismu jenom uměle prodlužovat.

Kapitalistický režim tržního hospodářství v globálním nastavení vznikl vývojem a v podstatě metodou pokus omyl...... uvádí pan Pleva, a vyzývá pana Poláčka k rozvážnost a aktivní spoluúčasti na ochraně ideálů epochy osvícenství - občanské svobody a rovnosti, demokracie, pokroku a lidských práv.
Řekl bych že jde o nejednoznačnou záležitost důvěry ve schopnost křesťanské civilizace prosadit záměr globálního tržního režimu, který svou podstatou činí z osvícenských ideálů ideály čistě romantické.
Jde tedy o umění nabudit/formovat a prosadit důvěru k ideálům romantického/citového založení.
Není proto k zahození rozlišovat mezi politickým a filozofickým způsobem vnímání a neočekávat umění politika od filozofa a obráceně. ...bych vykláněje se z kazatelny dodal.
A ještě k osidlům spontánní touhy po civilizačním pokroku, bych doporučil pohled do a zamyšlení nad společností povodí Nilu, která má za sebou nesrovnatelně mohutnějšího proces lidského úsilí o civilizační pokrok.
Prošla nesčetnými epochami polyteismu, monoteismu, ateismu, panteismu, agnosticismu, animismu, mysticismu, ...................
a hle jak si na tom stojí tváří v tvář výzvě naší kraťoučké epochy křesťanské ekonomiky.

To jsou ovšem dvě zcela různé roviny uvažování, pane Kubičko.

Působení kapitalismu (obecněji: daného sociálně-ekonomického systému) na život lidí probíhá ve dvou rovinách:

Za prvé, rovina bezprostředně lineární. Zákon zisku například diktuje, že základním zájmem soukromého majitele je, aby ze svých zaměstnanců dostal pokud možno nejvyšší výkon, při pokud možno nejnižších nákladech (to jest především mzdách).

Tato rovina je zřejmě bez dalšího pochopitelná, pro svou názornost. Její působnost se ovšem vyčerpává v té bezprostředně monetárně-sociální rovině.

Ta druhá rovina je ovšem pro pochopení nesrovnatelně obtížnější. Právě proto, že toto působení nikde není "vidět"; je to působení nepřímé, skryté, subtilní.

Pro pochopení této roviny je bezpodmínečně zapotřebí uvědomit si jedno: společnost je jeden principiálně homogenní komplex vztahů.

Je to jeden vnitřně navzájem provázaný celek; a tento celek musí být zásadně homogenní. Samozřejmě, v každé společnosti jsou různé, relativně autonomní součásti; ale konec konců musejí působit v zásadě stejným způsobem, na základě těch samých norem (nejen právních, ale všeobecně strukturálních).

Protože společnost, která není takto vnitřně homogenní, kde různé části vyznávají zcela protichůdný funkční, existenční princip - takového společnosti se nacházejí ve stadiu rozpadu, buďto občanské války nebo revoluce. (Případně obojího.)

Takže, poznamenejme si: konkrétní společnost je jeden provázaný celek, který musí konec konců spočívat na společné existenční základně, na stejném základním způsobu existence.

Tady se staví otázka: c o je tímto jádrem, touto existenční základnou společnosti?

Všeobecně je daná společnost vykládána ze způsobu její politické organizace; tedy konec konců z jejich zákonů. Jaká je základní struktura právního řádu, podle toho co je povoleno a co je dáno jako povinnost, takovým způsobem daná společnost žije.

Ovšem: už Montesquieu zjistil, že věc je podstatně složitější. A že zákony, zákonná ustanovení nevznikají prostě tak, že se někde sejde skupina občanů či jejich zástupců a prostě se dohodne na nějakých zákonech. Nýbrž, že zákony v z n i k a j í - objektivně, na základě objektivních existenčních podmínek, ve kterých se nachází daná společnost. - Právě proto Montesquiovo centrální dílo není o "zákonech", nýbrž o d u c h u zákonů! A tento "duch", to je právě ten existenční komplex, ve kterém se nachází daná společnost.

Hegel vysoce ocenil tento Montesquieův objev; a v návaznosti na to vytvořil své vlastní pojetí státu jakožto t o t a l i t y všech jeho součástí. I on tedy vidí stát zásadně jako vnitřně provázaný komplex.

Hegelův model byl ovšem konec konců idealistický; dějiny byly u něj vývojem apriorní logicko-ontologické ideje. Toto schéma se - přes všechnu svou filozofickou velikost - nakonec ukázalo být příliš fixním, a ve svém vyústění iluzorním až přímo reakčním.

Právě proto Marx tuto "totalitu státu" dále radikalizoval, převrátil ji, a její spočívání na základně filozofické ideje přenesl na základnu reálných, materiálních vztahů dané společnosti. Tedy na tu sféru, kde daná společnost vytváří, produkuje ty nejzákladnější podmínky své vlastní existence.

I když Marx při tomto svém počinu odhodil velmi mnoho cenného z toho Hegelova schématu (a v tomto smyslu je ten Marxův model skutečně možno považovat za redukcionistický), přes to všechno to byl počin zcela logický, a vlastně historicky nevyhnutelný.

Takže, to celé teď konkrétně ve vztahu na kapitalismus: kapitalismus je vnitřně provázaný komplex ekonomických, společenských, politických atd. vztahů. Reálnou - a určující - základnou celého tohoto komplexu je produkce základních existenčních prostředků společnosti (kapitalismus v užším slova smyslu). Z tohoto produkčního kapitalismu pak vyrůstá celý komplex vztahů a určení dalších - právních, politických, sociálních, kulturních, atd.atd.

Tento kapitalismus druhý, komplexní, pak logice svého fungování přizpůsobuje všechny vztahy ostatní; a to i takové, kde není bezprostředně přítomen ten kapitalismus v užším významu.

Takže: samozřejmě mohou být jednotlivé produkční kompontenty (například ty lékárny) uměle vyňaty z bezprostředního působení základního zákona kapitalismu, tedy zákona zisku. To ale naprosto nic nemění na tom, že se jedná právě jenom o anomálii, která sama nikdy nebude mít potenciál změnit podstatně základní způsob existence samotné společnosti. (Nehledě na to, že i ten lékárník, pokud je soukromníkem, na ten zákon zisku také nakonec vždy hledět musí.)

Takže: pojem "kapitalismus" sice skutečně bezprostředně je abstrakce; ale je to abstrakce reálná, je to abstrakce, která postihuje reálné strukturní vztahy v daném společenském útvaru.

Od druhých si máme brát poučení. Nejlépe se k tomu hodí někdo, koho nemáme rádi. Nepřítele je třeba předělat na konkurenta, oddémonizovat ho a představit si sebe v jeho situaci. Tomuto umění se subjekty hospodářské soutěže v kapitalismu učily (a učí) staletí. Proto jsou také vztahy mezi třeba McDonaldem a KFC přinejmenším navenek korektnější než byly mezi prezidentskými kandidáty Trumpem a Clintonovou. A pokud se situace v demokratických zemích po volbách zpravidla zklidňuje, není to jev nekonvergentní k soubojům na hospodářském poli. Oddémonizovat či odčernit je ovšem užitečné také společenské systémy, jež musíme snášet.

Celkově bychom tedy měli být schopni ocenit, jak kapitalismus dokázal posunout, společensky, technicky a hospodářsky, svět dále. Pro většinu obyvatel Země není život (už skoro) nesnesitelný, nýbrž, pravděpodobně, stále snesitelnější a v mnohém ohledu i svobodnější, přičemž jen nemnozí vidí zlatou klec, v níž se nacházejí (s kterou je zvlášť těžko pohnout, pročež není méně trapná).

Podívejme se jen na ohromný emancipační potenciál kapitalismu. Která politická strana přispěla zásadně k emancipaci řekněme dětí? Ani rodiče se tak nezachovali, aspoň ne ze svého svobodného rozhodnutí. Mobily v rukou „náctiletých“ (a mladších) jsou především dílem ekonomického systému. Dostane se mu za to odměny. Lidé mají oprávněné i neoprávněné výhrady k politické moci, ale správně vyhodnotili, že jejich mistr je pro ně klíčovější osobou než ministr.

Nepovažuji za přínosné ani nutné zdůrazňovat, že v kapitalistické praxi jsou vždy realizována nejtvrdší opatření k maximalizaci zisku, respektive, že ti, kteří tak činí jen polovičatě, vypadnou brzy ze hry. Systém není zdaleka dokonalý, mnoho lidí jistě potvrdí, jak i v úspěšných (velkých) firmách vládne nevýkonnost, šlendrián a nehospodárnost. Řeknu to zjednodušeně, J. Heller psal svou Hlavu 22 o armádě (vítězné americké), ale mohl se sarkastickou nadsázkou psát i o velkých firmách. (Také úspěšná novela A. Nothombové a podle ní natočený film Strach a chvění o poměrech ve velké japonské firmě mají zajisté realistické jádro).

A pak je tu ještě jiná věc. Firma Volkswagen, psal pan Poláček, může stěží udržet nadstandardní postavení svých zaměstnanců, když čelí konkurenci (i uvnitř koncernu, chtělo by se dodat). Proč na ně však vůbec došlo? Vývoj počtu prodaných vozů této značky byl v porovnání s evropskými i zámořskými rivaly v posledních desetiletích příznivý. Z nějakého důvodu byly také akvizice pro firmu úspěšné. Německý zákazník (a nejen on) oceňoval nejen hodnotu samého produktu, ale vnímal i svého druhu reference. Možná, že toto již neplatí, někdo však za to může, média, vlády a vposledku sami Němci a Evropané, kteří mají volbu ve svých rukou (srdci, hlavě). „Kéž by nám to vlastenčení přešlo z ...“ Tuto cestu ve jménu svobodného obchodu označili značkou „Jiné nebezpečí“, ale ono se jí dá klidně jet!

Celou tu záležitost s - dehumanizujícím - působením kapitalismu na člověka je možno pojmout i jiným, snad trochu srozumitelnějším způsobem.

Celá tradice známé německé "Frankfurtské školy" vychází snad primárně z čistě osobní zkušenosti univerzitních pracovníků s tím, jak ten původní univerzitní ideál právě u n i v e r z á l n í h o, to jest do všech směrů zaměřeného bádání a vzdělání je za podmínek kapitalismu čím dál tím více opouštěn ve prospěch ryze ekonomického kalkulu. Zkrátka, podporován je jenom takový druh vzdělání, který se "vyplatí"; který je možno nějakým způsobem zpeněžit na reálném trhu.

Z tohoto primárního osobního zážitku pak vyplynuly dva snad klíčové pojmy této "Frankfurtské školy": za prvé "zweckrationales Handeln", jednání zaměřené - a omezené - jenom na úzký materiální, tj. pravidelně finanční účel a zájem.

A za druhé, pojem Herberta Marcuseho "jednodimenzionální člověk".

To znamená: za podmínek kapitalismu je celkový, principiálně univerzální horizont lidské bytosti neustále zužován jenom na jednu jedinou výseč, na jednu jedinou dimenzi: na ryze účelové jednání, jehož jádrem je (kapitalistická) produkce zisku.

Nemusí se ovšem jednat jenom o ten zisk jako takový; to znamená, kapitalismus tento svůj dehumanizující vliv na člověka nevykonává jenom a pouze tehdy, když ho přímo a bezprostředně podřizuje diktátu zisku.

Nýbrž tento vliv na společnost je také nepřímý, je to právě tato ryze věcná účelovost, která si postupem času přizpůsobuje způsob existence, jednání a myšlení celé společnosti. Výsledkem je pak právě ten Marcuseho "jednodimenzionální člověk" - který s touto svou omezeností už sám natolik srostl a splynul, že si ji už sám vůbec nedokáže uvědomit. A proto také není schopen v sobě samotném nalézt, vytvořit "protilátky" k účinnému odporu proti této jednodimenzionalitě vlastního žití.

---------------------------------------------

Tento koncept Frankfurtské školy má tu přednost, že dokáže dosti přehledně a plasticky znázornit jádro problému: tedy ten proces jak kapitalismus svým působením principiálně univerzalistickou lidskou bytost redukuje jenom na jednu jedinou, a to velice přízemní, dimenzi její existence.

Zásadní deficit tohoto konceptu je ovšem zároveň to, co je jeho předností a původem: totiž jeho ryzí akademismus.

Fatální dimenzi toho rozdílu mezi člověkem "univerzálním" a "jednodimenzionálním" dokáže pochopit a uvědomit si vzdělanec, pohybující se v akademickém prostředí; ale pro většinového příslušníka společnosti je to jenom odtažité filozofování, které on nijak zásadním způsobem nevztáhne na svůj vlastní život.

Tento koncept nedokáže ani zasáhnout do hloubky reálných materiálně-sociálních procesů, ale ani dosáhnout lidskou mysl, lidskou duši v oblasti jejích vlastních intenzivních prožitků a tužeb.

Takže celý tento koncept (jehož pokračovatelem je dnešní neomarxismus) jak řečeno nakonec zůstává uzavřen jenom v oblasti sterilní analýzy a kritiky ryze akademické, aniž by měl reálnou šanci stát se aktivním impulsem vlastního společenského dění.

Všechno chce svůj čas: V době, kdy husité běhali po Evropě a sháněli vhodného krále, Švýcaři už budovali demokracii. Dnes je tam menšina schopná uznat vítězství většiny, ikdyž její návrh byl lepší, Vždyť příště budou všichni moudřejší.
Přece jen nějaká změna u nás nastala. Byl zvolen král – Jiří z Poděbrad, který neměl královský původ. Měl smůlu v čase. Stáli proti němu tehdy ještě mocná církev a panovníci okolních států.
Stejnou smůlu okolních "panovníků" jsme měli v 38. roce.
Naši politici se stále snaží vrátit prezidentské volby do parlamentu. Nechápou, že to je téměř jediný způsob jak učit národ demokracii. Vždyť vcelku o nic nejde. Nejsme velmoc, kde by prezident měl moc jako Putin nebo Trump. Jedni si řeknou: Máme báječného prezidenta, druzí: Přežijeme to. Příště to může dopadnout líp.
Jinak než pokus – omyl to nepůjde, ikdyž dík i za myslitele, kteří k tomu dokáží něco říct.
Dík za všechny pokusy: Valdenští, Jednota bratrská, jezuitské indiánské redukce, Mondragon, a další nevyjmenované, i stále probíhající.

No, já si úplně přesně nepamatuji, jak to Žižek napsal, pane Kolaříku, a taky už nevím, kde to zpětně dohledat. Nicméně on tím chtěl určitě vyjádřit, že vztah zaměstnavatele a zaměstnance je fakticky nerovný, zatímco tykáním se předstírá jakási rovnost.
Mimochodem, já dobře vím, že spousta zaměstnanců se svých nadřízených bojí a vůbec by je ani nenapadlo se s nimi soudit. Ale na druhé straně je pravda, že takoví si se svými šéfy většinou ani netykají.

"Ideální, poetický komunismus (jaký mám na mysli a o jakém sním) by byl takový, kde bychom, sobě rovni, pracovali ve svém životě, se svým životem a pro svůj život, vědomi si svých povinností, každý podle svého svědomí a nadání, co dělat, dělat rád a rozumějme si dobře, v tomu odpovídajícím tempu a rytmu. Ani práce ani život nemohou míti jiného tempa nežli svého vlastního, nemohou být popoháněny ani vychylovány ze své dráhy. V onom ‚co kdo dělá rád‘ tkví onen plamen poetičnosti, který by měl práci vždy provázet a který dává práci jak užitečnost, tak kouzlo. ‚Pracovat rád‘ znamená harmonii fysickou i morální.“ Juan Ramón Jiménez.
http://www.obrys-kmen.cz/index.php/rocnik-2016/122-20-2016-18-kvetna-2016/1230-plaidoyer-za-nezneho-oslika-a-jeho-poetickeho-pana

ale nedostatek akademismu (ve smyslu úsilí o poznávání), který by čile a kompetentně rozšiřoval výsledky lidského/společenského poznávání.
Příkladem budiž přezírání jednoho závažného akademického poznatku psychopolitické mocenské techniky, který dnes působí a zaručuje vitalitu i virulenci neoliberálního režimu.
Na mysli mám ignoraci myšlenek Byung-Chul Han a jeho úsilí o recepci aktuálních represivních forem mocenských technik v době postmoderny.
Jde o zakladatele neofrankfurtské školy...bych žertovně dodal.

To je ovšem velice poetické pojetí komunismu, paní Hájková. Sice na straně jedné - bez poetiky není pravého života, je vždycky dobré si pro život vyhradit i určitou míru krásného snění, tyto snivé obrazy a touhy nám přináší právě ten ideál, k jehož naplnění bychom měli směřovat.

Na straně druhé je ale opravdu velice nedobré se tomuto snění oddat zcela a úplně; tak naprosto, že ty své vlastní sny a touhy pak už začneme zaměňovat s realitou.

Ten hlavní problém toho citovaného vyznání poetickému komunismu bude asi vězet v té napohled zcela nevinné formulaci o práci z čiré radosti "v odpovídajícím tempu a rytmu".

Tady se zase jednou ukazuje, paní Hájková, že nemáte osobní zkušenost s ryze produkční prací. Jinak byste asi něco více věděla o tom, že hlavní náplní činnosti veškerých manažerských pracovníků spočívá - vedle činnosti ryze organizační - v tom, své zaměstnance (či "spolupracovníky") přimět k dodržování stanoveného tempa práce.

Jinak řečeno: pokud tu nebude ten neustálý dohled ze strany nadřízených, pokud se to pracovní tempo přenechá plně k vlastní úvaze pracovníků - pak toto tempo okamžitě padne dobře o dvacet, třicet procent i více! Tito "spolupracovníci" mají totiž všeobecně jeden primární zájem: svou pracovní dobu strávit co možno nejpříjemněji.

Sotva jim je možno to mít za zlé; vlastní blaho a štěstí je ten zcela nejpřirozenější lidský popud. V praxi to ovšem znamená: naprostá většina pracovníků by svou pracovní dobu nejraději strávila družnými hovory se svými kolegy, nejraději za popíjení lahodné kávičky. Doopravdy pracovat by se šlo vlastně až tehdy, když by v automatu ta káva definitivně došla.

To je přesně to, na čem nevyhnutelně ztroskotá každý pokus o komunismus (a na čem ztroskotal už socialismus): jakmile tady nebude soukromý vlastník, který by si ten pracovní výkon - ve svém vlastním zájmu - pohlídal, pak okamžitě dramaticky klesne pracovní výkon, a tedy veškerá produkce. Neboť to, co je to "odpovídající" tempo a rytmus práce, tak v tomto ohledu mezi představami pracovníků a zaměstnavatelů zeje propast hlubší nežli Macocha...

Nedá se říci, pane Petrasku, že by reprezentanti té "Frankfurtské školy" byli nějak zcela naivní co se týče represivních tendencí a choutek novodobé společnosti. Postačí připomenout si známý pojem či výrok téhož Herberta Marcuseho o "represivní toleranci".

Na druhé straně ovšem Marcuse sám dosti vybočoval z řady ostatních členů Frankfurtské školy, on byl ještě tak ze všeho nejvíce "revolucionářem", tedy jednalo se mu o aktivní vytváření principiálně jiné, humánnější společnosti, nežli je ta liberálního ("tolerantního") kapitalismu.

A co tak hrozného by se stalo, pane Poláčku, kdyby se přestalo kvaltovat, když stejně víme, že "všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest"?
Nanejvýš by se zhroutil kapitalismus.

Pouze upozorňuje na nutný apdejt pojmu represivní tolerance:
Obranný systém jedince přejímá v současné globální společnosti nové psychopolitické dispozice.
Disciplinovanost doposud prosazovaná nátlakem „muset vykonat“, ustoupila disciplinovanosti vycházející z pozitivní nabídky „smět vykonat“.
Takováto dispozice přináší podstatnou změnu způsobu výkonnostní motivace, která je založena na vypjaté vůli jedince po pozitivním výkonu, kterou Han nazývá agresivním pozitivismem.
Ve vědomí jedince se tak stává nepřítelem pouze vlastní nervová konstituce. Nepřítelem již není represivní dozorce, či nebezpečný konkurent, ale vlastní nervová konstituce když selže tváří v tvář neschopnosti využít nabízené možnosti. Jedinec neznalý této dispozice je tak vystavován situaci, kdy chce udeřit nepřítele a trefí pouze sám sebe.
Han naznačuje souvislost mezi doposud aplikovaným a dnes již neplatným způsobem "negativistické sebeobrany" a nárůstem řady neuronálních defektů, jakým jsou následky hyperaktivity Borderline, Burnout, ap. stavy přispívající ke
kolektivní apatie/únavě a ve svém následku ke koncentraci nekontrolovatelné moci.
Byung-Chul Han: "Vyhořelá společnost"....bych dodal.

Každému podle jeho potřeb, každý podle svých schopností, jsme se učili. Marxismus tu vytyčuje křesťanský ideál pracovat pro druhé stejně jako pro sebe. Miluj svého bližního jako sám sebe.

...a pak bychom tady rázem měli zase ten "starý dobrý" socialismus, s jeho strašlivou ekonomickou stagnací, s jeho devastujícím vztahem k práci vůbec. Měli bychom tu zase ten stav, kdy třeba stavební dělníci na výkopových pracích půlku dopoledne strávili v nejbližších hospodách. Protože tam bylo ovšem daleko příjemněji, nežli namáhat se s krumpáčem.

Tohle je právě ten klíčový problém: na jedné straně stojí kapitalismus, se svým "kvaltováním", to jest se svou snahou vyždímat z člověka co možno největší výkon - a na straně druhé stojí ten stagnující socialismus.

A opravdovou radost z práce není možno zažít ani tam ani tady: v kapitalismu člověk-pracovník cítí že nepracuje proto že by jeho práce měla nějaký smysl pro ostatní, ale že pracuje především proto aby si jeho soukromovlastnický zaměstnavatel mohl namastit kapsy. A v socialismu stejně tak málo (či vlastně ještě mnohem méně) může zaměstnanec pociťovat smysl své práce - protože ještě méně pracuje pro nějaké blaho společnosti, nýbrž jenom pro anonymní, byrokratický, seshora nadiktovaný plán. Ten kapitalista aspoň musí hledět na to aby jeho výrobky byly natolik užitečné a kvalitní, aby bylo možno je udat na trhu; v socialismu není přítomno ani toto.

Takže tohle je ten protiklad; a zatím se nenašel jediný způsob, jak ho vyřešit.

Ota Šik (otec československé ekonomické reformy konce šedesátých let, především v období "Pražského jara") ve svém následném exilu přišel s teorií "neutrálního kapitálu". Právě jakožto ekonomický reformista naprosto přesně věděl, že ten dosavadní ekonomický model socialistického plánovaného hospodářství je ekonomicky naprosto nesmyslný; ale na straně druhé si i v emigraci zachoval určité humanitní ideály socialismu. Nepřiklonil se tedy plně ke kapitalistickému tržnímu hospodářství; nýbrž hledal právě tu proslulou "třetí cestu".

Nejsem s tím jeho modelem nijak podrobně seznámen; ale v jádru se jednalo zřejmě o to, že firmy respektive podniky sice fungují na kapitálovém základě (tím je garantován jejich zájem na produkční efektivitě) - ale na straně druhé, tyto podniky n e j s o u v soukromém vlastnictví. Spravují je manažeři, ale tím "vlastnickým" subjektem je ten samotný kapitál.

Je to v každém případě inspirativní model. Šik se s ním nijak neprosadil; je to logické, právě díky této své "neutralitě" takovýto kapitál nikdy nebude ze zaměstnanců ždímat výkon za každou cenu s takovou agresivitou, jako to činí podnik v soukromém vlastnictví.

Ale, pokud by časem skutečně došlo k nějakému dalšímu posunu ve společenském vnímání produkce, jejího smyslu a jejího (kapitalistického) nesmyslu - pak kdoví, možná že by se tento Šikův model "neutrálního kapitálu" mohl ještě dočkat své pozdní rehabilitace.

No ano, pane Petrasku, ten Hanův koncept - pokud mu správně rozumím - není vlastně nakonec nic jiného nežli popis toho, co svého času znamenala už práce v akordu. Tedy ten stav, kdy zaměstnanci je dána svým způsobem určitá volnost v tom, jaký podá výkon; ovšem placen je v přímé úměře v závislosti na podaném výkonu.

Takovýto model se napřed jeví být zcela spravedlivým: kolik toho pracovník reálně vykoná, takovou dostane odměnu.

To ovšem vede k tomu, že je to nakonec pracovní sám, který - s vidinou nadprůměrné možnosti výdělku - je sám sobě drábem, a který daleko úspěšněji (a daleko nemilosrdněji) sám sebe vybičuje k maximálnímu výkonu, až k naprostému zhroucení.

Západní odbory věděly velice dobře, proč prosadily zákaz této práce na akord. Ovšem v těch nových modelech samostatné - respektive zdánlivě samostatné - individuální práce se v současné době právě tato práce na akord zadními vrátky vrací zpět. A to se všemi těmi vylíčenými efekty.

A pro tentokrát není v moci žádných odborů či profesních organizací vymoci její zákaz: neboť ti kteří ji vykonávají platí právně právě jako "soukromí podnikatelé", na které se ovšem žádné pracovní zákonodárství (ve smyslu ochrany zaměstnance) nevztahuje.

Svým způsobem stejně jako feudalismus kdysi zjistil že je čistě ekonomicky nevýhodné držet si otroka (kterého pán nakonec musí živit a se o něj starat), nýbrž výhodnější je svou půdu propachtovat formálně svobodnému rolníkovi - tak stejně tak současný kapitalismus přichází na to že než si držet svého vlastního kmenového zaměstnance (vůči kterému má zákonné povinnosti), je daleko výhodnější tato individuální práce na smlouvu. Kdy on (kapitalista) zaplatí jenom za bezprostředně podaný výkon, ale jinak se o toho pracovníka nemusí nijak dále starat. Nemusí za něj odvádět pojištění v nezaměstnanosti, důchodové pojištění, nemusí mu vyplácet nemocenskou.

Takže stav je právě takový, jaký je. A řešení nevidět. Snad až celá společnost skutečně definitivně "vyhoří"; pak se snad pochopí, že takhle už to dál nejde.

Ostatně, svého času tento efekt popsal už Karel Marx, když napsal, že soukromý malovýrobce (který pracuje jenom sám nebo se svou rodinou) ve skutečnosti nakonec vykořisťuje sám sebe.

Toto tvrzení se napohled může zdát paradoxní, až přímo nesmyslné (jaképak "vykořisťování", když veškerý zisk zůstane v jeho vlastní kapse?) - ale právě při pohledu na současný stav je vidět, jak naprosto jasnozřivé bylo toto Marxovo hodnocení.

Ano, pane Pospíšile: marxistický ideál komunismu je v daném ohledu totožný s ideálem křesťanským; a oba jsou také stejně utopické.

V té křesťanské tradici je možno to ještě jakž takž tolerovat: v té době se naprostá většina práce odehrávala na polích, kde bylo možno bezprostředně vidět a kontrolovat, kdo jak pracuje. Jinak řečeno, jakékoli flákačství by se okamžitě odhalilo.

A ostatně, v té době stejně každé to pole mělo svého soukromého majitele, který si ovšem výkon všech svých pracovníků ohlídal, ve svém nejvlastnějším zájmu. Takže se ještě nemohlo tušit, co to s pracovní morálkou udělá, když tento soukromý vlastník zmizí, a všichni by náhle měli pracovat jenom dobrovolně.

A tento problém se pak ještě zostřuje v postindustriální společnosti - kdy se už nejedná jenom o bezprostřední pracovní (fyzický) výkon, nýbrž v prvé řadě o kreativitu, o nové myšlenky.

Naprosto zřetelně je to vidět na vývoji izraelských kibuců: v jejich počátcích - když se stále ještě jednalo o tu bezprostřední fyzickou práci na polích - mohly ty kibucy ještě prosperovat, byť i za cenu vysloveně totalitního dozoru nad svými členy. Ale v informační éře kibucy skomírají, každý kdo má vyšší schopnosti a vyšší kreativitu než jenom kopat motykou na poli, utíká do měst a udělá se sám pro sebe.

v periodu inicializace touhy a i schopnosti po naslouchání (nacházíme se totiž ve společnosti oněmělé mocenskou strategií privatizace utrpení a strachu).
Han doufá v inicializaci osvobozující schopnosti naslouchání postaveném na zájmu/uznávání jinakosti - na nutném principu, který sdělování umožňuje.
Tedy trochu jiném, než je ten který dnes nabízí internet a který je mnohdy případem resonančního prostoru izolovaných a ve své podstatě němých já.
Han doufá - pokud zcela nevyhoříme - v nastolení společnosti času naslouchajících, což nutně vyžaduje vysvobození času z jeho totálního podmanění neoliberální logice produkční eficience.
Volá po "malé revoluci" ....bych dodal.

Kapitalismus může být Marxovi vděčný za svůj dlouhý život.

Marx totiž přistřihl křídla myšlenkovému rozletu, zavedl zde určitý jeden způsob uvažování o kapitalismu, který kapitalismu velmi svědčí a pomáhá mu přežít.

Nebýt Marxe, možná by kapitalismus už nebyl mezi námi.

Vy poněkud přeceňujete význam velkých osobností, pane Nusharte. To je dost nemarxistické.

který byl předurčen marxismem.

Diskurz je nástrojem moci, v tomto případě moci kapitalismu.

Ale nejsme. Může existovat mnoho paralelních diskursů vedle sebe, přičemž lze přecházet z jednoho do druhého.
Můžeme na věc klidně nahlížet i z hlediska psychologie.

nikdy nezohledňuje ty podoby finančního systému (paradox úroku), které svými vývojem danými pravidly nutí subjekty kapitalistické soutěže k té maximalizaci zisku. Maximalizace zisku není jejich zcela svobodná volba, v oběhu nikdy není tolik peněz, kolik činí součet toho, co by v daném okamžiku mělo být zaplaceno.

aby stačila vyživovat všechny překotně se množící (nádorové) buňky.

je tedy podmíněno charakterem "krve" (peněz) a pravidly její distribuce v organismu.

byly činěny (velmi úspěšné) pokusy s lokálními penězi, jejichž vlastností bylo to, že ztrácely hodnotu v čase (byly kolkovány). Tím se zabraňovalo "městnání krve" v některých částech "organismu" a jejímu nedostatku v jiných.

Státu ani bankám se to pochopitelně nelíbilo, nicméně ty oblasti s lokálními měnami zaznamenaly v době Velké deprese přímo zázračnou prosperitu (než byly ty lokální měny zakázány).

V tom případě ale, pane Petrasku, ten Váš Han propadá přesně tomu abstraktnímu akademismu, o kterém byla řeč úvodem. Totiž ve svém doufání na nastolení "společnosti času naslouchajících".

Ne že by principiálně neměl pravdu; jenže to je právě takový typický akademický postup, vytvoří se nějaký ideální obraz toho, co by mělo být - a pak se spoléhá na to, že realita se tomuto ideálu už sama tak nějak přizpůsobí.

To že v celém systému není v daném okamžiku přítomno tolik finančních prostředků (oběživa) naprosto není primární příčinou té pociťované nutnosti maximalizace zisku. To jest: jednotlivý aktér si v žádném případě nemusí lámat hlavu makroekonomickými, strukturními záležitostmi. On dostane svůj úvěr, splatí ho - a hotovo. Dál by se nemusel snažit.

Ta příčina leží někde mnohem hlouběji. Shodou okolností jsem právě odpovídal na podnět jednoho čtenáře k dané záležitosti:

"Nutnost zhodnocení"; "šémy" - tak tyto pojmy mě donutily k nečekaně hlubokému zamyšlení, stejně jako ta myšlenka z předchozího mailu, že řešením by mohlo být když nás (stav věcí) "všechny natlačí do soukromna".

Především, tu "nutnost zhodnocení" je krajně obtížné nějak neutralizovat, ta je v nás zakódovaná geneticky-evolučně, vlastně v každém živém tvoru, protože každý kdo chce přežít musí ve zcela prvé řadě zhodnocovat potenciální zdroje ve svůj vlastní prospěch, ve svou vlastní životní energii. Tomu se prostě nedá vyhnout; kdo tento základní instinkt v sobě zakódován nemá, ten automaticky hyne.

K čemuž pak ovšem vzápětí přistupuje ještě jeden moment: pociťovaná potřeba akumulace. To jest: zhodnocovat nikoli pouze pro okamžitou potřebu, nýbrž zhodnocovat nad ní, nad limit - čím více tím lépe. A tuto získanou "nadhodnotu" akumulovat pro časy příští, kdy by těch zdrojů mohl nastat nedostatek.

Takže ještě jednou: tato touha či snaha lidí po maximálním zhodnocování je daná objektivně evolučně, a je krajně obtížné s ní nějak hýbat. K tomu by snad opravdu byl zapotřebí nějaký nový "šém", s nějakým novým kouzlem, novým naprogramováním.

Ale: ještě je nutno si uvědomit, že tato snaha po neustálém vytváření nadhodnoty má i svůj naprosto pozitivní moment, veškerá kultura, veškeré duchovno je vlastně svého druhu také takovou "nadhodnotou" - tedy něčím, co člověk vytvořil n a d samotnou vlastní existenci bezprostředně jsoucích věcí. A kdybychom tedy v člověku nějak odstranili tuto touhu po nadhodnotě, pak by to zároveň znamenalo i konec kultury.

Takže se věc jeví ze všeho nejspíše tak, že se v prvé řadě jedná o to, tento prapůvodní instinkt po tvorbě nadhodnoty transformovat z roviny hrubě materiální (ryze ziskové) ve formu ušlechtilejší, subtilnější, kulturnější. Což nakonec bylo od samotného počátku cílem všech velkých myslitelů, reformátorů a duchovních vůdců. Jenomže: ten problém při tom je že velká většina vždy zůstane náchylná k té nadhodnotě a akumulaci bezprostřední, materiálnější, a tedy hrubější. Čím výše vystupujeme po této pyramidě od přízemnosti k vytříbenosti, tím užší je její profil.

Takže o co by se nakonec jednalo by bylo, tu pyramidu obrátit, aby "tam nahoře" byla její širší, obsáhlejší část. Jenže ten problém je v tom, že jak známo pyramidy postavené na špičku bývají ve své poloze nemálo vratké.

Takže jsme zase zpátky u toho šému: nějaká kouzelná formule, která by dokázala tento zázrak převrácení, obecného přerodu přese všechno fixovat jako sice vždy latentně labilní, nicméně přece jenom víceméně ustálený stav.

V této souvislosti se mi - naprosto nečekaně - tak nějak vynořuje ten třetí Váš pojem či myšlenka: totiž toho "soukromna".

Na straně jedné - obzvláště vycházíme-li z marxismu - se to jeví tou zcela falešnou cestou: ten postup k vyšším sférám přece musí být doprovázen odbouráváním individuálního egoismu, musí směřovat k altruismu, tedy k pospolitosti. Spoléhat se tady tedy na nějaké "soukromnictví" by se tedy logicky zdálo být naprostým protimluvem.

Jenže... Jenže to "soukromno" - ono to má jednu svou velkou přednost. Totiž - ať si to přiznáme nebo ne, vposledku jsme všichni takoví "soukromníci". To jest: každý z nás si v životě v naprosto prvé řadě klade s v é vlastní, ryze osobní (a tedy individuální) cíle; a pociťuje štěstí toliko tehdy, když se mu daří tyto jeho osobní cíle uskutečňovat. Ano, samozřejmě pro určitý typ lidí (ke kterému se i já stále v zásadě počítám) mají tyto osobní cíle v n ě j š í - politickou či ideovou - formu pospolitosti; to ale nic nemění na tom, že vposledku je to ryze osobní cíl, spojený s pocity a prožitky ryze osobními.

Je to tedy osobní cíl, osobní záměr - a tedy v určitém smyslu také s o u k r o m ý. Pokud totiž tohoto cíle chci dosáhnout, musím si ho vytyčit jako čistě osobní projekt, do kterého hodlám investovat své vlastní osobní zdroje, mou vlastní životní energii - a v tomto smyslu je to projekt ryze soukromý.

Proč je - či lépe: mohlo by - toto rozvažování být tak důležité? - Právě proto, že všechny ty ušlechtilé projekty pospolitosti založené čistě na altruismu nakonec vždycky ztroskotaly. Ne sice zcela, něco z nich se přece jenom povede, něco zůstane; ale nakonec troskotají právě na té primární lidské nátuře, nutící člověka k zhodnocování jeho vlastních životních zdrojů. A navíc: jedna část populace bude vždycky naprogramována striktně soukromovlastnicky; ty nikdy nebude možno získat pro ty projekty založené na ryzím altruismu a pospolitosti.

Takže, nakonec snad řešení tohoto dilematu mezi zájmem soukromým a zájmem obecným by mohlo ležet v tom, ten zájem obecný - potenciálně ušlechtilejší - dokázat přetransformovat do podoby iniciativy soukromé. Tak, aby každý mohl mít pocit, že uskutečňuje svůj vlastní ryze soukromý životní projekt, jehož obsahem by ale byl ten zájem obecný a obsah hodnotnější, nežli jenom ta přízemní nadhodnota ryze materiální.

Teď už jenom nalézt tu kouzelnou formuli pro ten šém...

nikdo by nikdy nezkrachoval a všichni bychom se měli dobře (pokud by za ty peníze bylo co kupovat).

V oběhu ale není tolik peněz, aby všichni mohli své úvěry splatit, i když se všichni budou chovat poctivě a v souladu s pravidly. Ti nejslabší (nejpoctivější a nejslušnější) zkrachují. To je ten důvod k ne zcela dobrovolně zvolené maximalizaci zisku.

je pro mě spíše příkladem toho usměrňujícího působení panujícího diskurzu.

Já bych řekl, že jde prostě o touhu tvořit a tato touha tvořit se projevovala i ve velmi tvrdých podmínkách koncentračních táborů, na hraně mezi životem a smrtí.

Touhu po nadhodnotě (třeba právě z té práce zaměstnanců) si neumím představit ani u majitele firmy. Takto uvažující majitel by tím sám sobě říkal, že je vydřiduch.

Jde tedy o pohled na určitou situaci, ale právě jen z té určité jedné perspektivy. Vnímáme-li a rozumíme-li nějaké situaci určitým jedním způsobem, přispíváme tím k udržování stávajícího stavu. V tomto smyslu je pro mě Marx "lékařem umírajícího času". Nebýt Marxe, byl by "pacient" možná už po smrti.

Pokud bychom chtěli problém kapitalismu nahlédnout komplexněji, měli bychom svoji pozornost věnovat minimálně i Marxovým kritikům.

Marxova neutuchající popularita tedy nejspíše pramení z toho, že jeho dílo je pro kapitalismus ještě i dnes stále velkým přínosem.

(úryvek z dosud nezveřejněné části tajného projevu generálního tajemníka ÚV KSČ na Červeném Hrádku, který se stal jedním z impulsů listopadových událostí roku 1989)

Nazýváte, pane Poláčku, marxismus a křesťanství utopií. Křesťanství nikdy netvrdilo, že změní všechny lidi. I Ježíš, ač hlásal, že Bůh je Láska, ponechal a potvrdil existenci pekla. Každý má možnost vybrat si. Nějaká studie tvrdí, že každá dobrá myšlenka může získat 15 procent lidí. I těch 15 procent může hodně změnit. Moji rodiče (a podobně i rodiče pana Hellera) zachraňovali JZD, ikdyž do něj byli nahnáni, protože nejednali "socialisticky" jako mnozí = neodnášeli z něj domů, ani kapitalisticky = nehrabali pro sebe, ale křesťansky, nakrmili ze záhumenky hladové družstevní krávy.
Ovšem, každá takto 15 procentní ( i víceprocentní) menšinová dobrá iniciativa může být zlikvidována, podobně jako byla zlikvidována Jednota bratrská. Jenže ideje přežívají, a proto i dnes žije dál křesťanství i touha po spravedlivém světě a nacházejí se lidé, kteří jsou ochotní pracovat pro druhé, ikdyž jim z toho nekyne kapitalistický zisk. Bojím se však, že o vašich úvahách se časem řekne: Kdeže ty loňské řeči jsou!

Jenže já, pane Pospíšíle, hovořím právě o těch 85 procentech - tedy o rozhodující většině populace. Neboť ti a právě ti rozhodují o tom, jaký bude celkový charakter dané společnosti.

A navíc mluvím o systémových faktorech: tedy o tom, jaké jsou reálné životní podmínky, které způsob chování (a tedy i samotný charakter) té většinové společnosti "tlačí" tím či oním směrem.

Nějaké ty ostrůvky "pozitivní deviace" samozřejmě existují, vždy existovaly a existovat budou; ale opakuji ještě jednou, nakonec rozhodující je ten "střed", ta velká většina. A ta se většinou neživí nějakými ideály, nýbrž svým bezprostředním životním pragmatismem.

A pokud chceme dosáhnout toho, aby nějaké ty ideály přece jenom našly svou cestu do života té rozhodující většiny, pak musíme dosáhnout právě toho stavu, aby se staly součástí jejich životní reality. Ale toho opravdu nedosáhneme jenom nějakým kázáním mravného chování. To šlo ještě do určité míry v minulosti, kdy ten farář měl ještě postavení pevné autority nad svými ovečkami, a jejich poklesky mohl kdykoli stíhat z kazatelny. Ale dnes jsme už opravdu někde jinde, v anonymní masové společnosti takovéto působení už opravdu není možné.

Nedávno jste, pane Poláčku, taky tvrdil, že spousta lidí se řídí nebo se snaží řídit nějakými vzory. Takže pokud chcete prosazovat nějaké ideály, staňte se takovým vzorem.

ano nešlo to a nadále nepůjde pane Poláčku.
Osvícené hlavy všech náboženských sdružení jsou dnes názoru, že cesta vede přes dosažení znalosti mechanizmů umožňujících účinný zásah do sebedestruktivní lidské povahy.
Toho nelze dosáhnout vzýváním desatera ...bych připomenul.
Jde o jeden zatím neupotřebitelný vzor.......bych paní Hájková dodal.

Kdyby tomu bylo tak, že většina oddávající se zlu vede svět, dávno by se už propadl do nicoty. Jen vzpomeňme na celý středověk, kdy vládnoucí církev potírala všechny obrodné myšlenky – Husa, Valdenské, Jednotu bratrskou, ... Myšlenku Františka z Assisi na chudou církev zaklela jenom do mnišského života. Nakonec se sama musela změnit. V tom máte pravdu, pane Poláčku, že je potřebná obrodná myšlenka, která zapálí srdce. Ne však v tom smyslu, že by už musela být vypracovaná až k úplnému dosažení obrody celého světa. To je nemožné. Vždycky to budou pokusy a první kroky. Bratr Řehoř se svými druhy odešel do ústraní Kunvaldu a přesto za pár let byly v naší vlasti desítky sborů Jednoty bratrské. V tom má pravdu marxismus (ale je to i myšlenka křesťanská), že musí být nějak připravená doba – přijít ve správný čas. Tisíce lidí tehdy bylo nespokojených s politikařením církví podobojí a podjednou. Tak můžete i dnes vidět, že se lidé přidají k dobré myšlence. Přes to, že jsme nenáboženský stát, kolik milionů se vybere po korunkách každoročně při tříkrálové sbírce. A pořádá to KATOLICKÁ charita! Proto místo planého mudrování podporuju třeba myšlenky Josefa Hellera, který tu byl umlčený. Myšlenky na samosprávná společenství. Už proto, že jsou příbuzné s myšlenkami Mondragonu, který založil katolický kněz. Je třeba něco dělat. Na Slovensku pod Tatrami se začal kněz Marián Kuffa starat o pár bývalých vězňů, kteří se mezi sebou rvali. Dnes jich je spolu s bezdomovci a s lidmi s postižením na 250 a společně rozšiřují bydlení a hospodářství. Není to všelék. Je to však spolu s tisíci dalšími aktivitami povzbuzení a hledání nových cest.

náboženství není všelék, ale i denní modlitba k bohu je v křesťanské civilizaci spolu s tisíci dalšími aktivitami povzbuzení v hledání nových cest.
Neb kolik jiných náboženství se dnes může pochlubit upřednostňováním pluralitního smýšlení ...bych coby patriot hrdě dodal.
Pan Heller nebyl umlčen. Pan Heller se odmlčel po té, když nad námi skeptiky zlámal klacek.

Ano, paní Hájková, je docela dobře možné že jsem k o n s t a t o v a l že mnoho lidí se ve svých životech nechá ovlivnit či přímo vést tím či oním vzorem; to ovšem naprosto neznamená bez dalšího, že bych tuto skutečnost přijal a schválil jako bezvýhradně správnou.

A abych já sám se chtěl či měl stát nějakým vzorem - to už by vlastně bezprostředně odporovalo mému nejvnitřnějšímu přesvědčení.

Mít v někom vzor, to vždycky nevyhnutelně znamená nějakým způsobem ho napodobovat; snažit se být mu podobný, jít světem tou samou cestou jako on.

Zatímco já - já jsem vždy šel v prvé řadě svou cestou vlastní. Kterou jsem si také sám hledal a sám prošlapával.

Tím nechci tvrdit, že bych si při tomto hledání nevzal výpůjčku či pomoc u té či oné osobnosti, která zde už byla přede mnou a tedy už přede mnou našla věci, které hledám i já. Nemá smyslu hledat nové cesty tam, kde už je dávno našli jiní.

Ale - v posledku platí, že tu svou vlastní cestu životem a světem si každý musí najít a vyšlapat sám, a za to nemůže přenést odpovědnost na nikoho jiného. Pokud tedy v daném ohledu vůbec může být někdo někomu vzorem - pak právě jenom v důslednosti, opravdovosti a poctivosti toho vlastního hledání.

Pane Petrasku, známý ústavní právník (a jeden z otců české ústavy) Vojtěch Cepl (kterého já sám jsem měl ještě příležitost několikrát spatřit na chodbách pražské právnické fakulty, ale bohužel jsem ho sám neměl na žádný předmět) - tak ten jednou na "Plovárně" s Markem Ebenem vyprávěl velice zajímavý příběh z reálné historie právě na toto téma.

Bylo to někdy na počátku 19. století, v USA. Spojené státy byla v té době mravně, a tedy i sociálně opravdu velmi rozvrácená země. Jak řekl Cepl, tato skutečnost se dá docela spolehlivě zjistit z různých statistik, jako je třeba počet odsouzených, počet alkoholiků, počet nemanželsky narozených dětí...

A v té době - zřejmě právě jako reakce na tento rozvrácený stav - vzniklo hnutí náboženských reformátorů. Nepamatuji si už přesně který směr to konkrétně byl, možná kvakeři. A ti se vydali doslova jako misionáři do země, aby ji umravnili. Šli od města k městu, od vesnice k vesnici, od člověka k člověku. A - jak se kouzelným způsobem vyjádřil V. Cepl - "každou neděli je nahnali do kostela, a: Na kolena! a: Nepokradeš!"

A podle vyjádření V. Cepla toto náboženské, křesťanské hnutí svým působením nakonec skutečně dosáhlo významného stabilizování americké společnosti (což lze opět vyčíst ze signifikantních změn v příslušných statistikách), ale podle jeho názoru dokonce bylo podmínkou pro ten následný dramatický vzestup americké ekonomiky! A to právě tím "nepokradeš!" - neboť jenom a jedině na základě fundamentální důvěry v obchodního partnera je možno vytvářet ekonomické vztahy a struktury vyššího řádu.

Takže, pane Petrasku, v žádném případě nepodceňujme to působení - nejen Desatera, ale nábožensky fundované mravnosti vůbec - na tu "sebedestruktivní" lidskou povahu.

Ty cesty k hlubinám lidské duše je možno najít; problém je jenom v tom, že je to velice obtížné; a za druhé, že ty cesty které k ní vedly ještě včera, už nemusí k témuž být způsobilé ještě i dnes.

Ano, pane Pospíšile, máte plnou pravdu v tom že všechny ty dosavadní myšlenky a ideje které změnily svět (či aspoň jeho část), že byly pouze dílčí. Že v sobě dokázaly zachytit jenom část z celkové skutečnosti.

Ono to v minulosti stačilo; když přišel čas aby se svět pohnul o jeden další krok dopředu, a když se vynořila myšlenka která v sobě dokázala pojmout právě ten nutný krok příští - pak se vše potřebné sešlo dohromady, ona myšlenka dokázala nadchnout zástupy, a ty zástupy ve jménu této ideje dokázaly skutečně světem pohnout o ten jeden krok dále.

Byl to Hegel, který přišel s tím, že s tím je teď už ale konec. Že doba těch jednotlivých, dílčích kroků už minula - a že teď už nastal čas všechny ty jednotlivé myšlenky, všechna ta dílčí řešení spojit v jeden jediný provázaný celek.

To je asi tak jako když vznikal automobil: napřed bylo nutno vymyslet motor a řízení volantem a plynový pedál a diferenciál a ještě spoustu dalších věcí; ale v jednu chvíli to všechnu už bylo k dispozici, a to jediné co ještě bylo nutno udělat bylo právě to, všechny ty dílčí objevy propojit v jeden jediný funkční celek.

Tato Hegelova myšlenka byla ve své době skutečně geniální, a zdálo se že jeden čas opravdu vyřešila všechny otázky. Jeho vlastní model se nakonec ale ukázal být příliš fixní; nedokázal reagovat na další vývoj světa.

Ale v principu je ta jeho myšlenka zcela správná: my před sebou máme jsoucí svět, a naše schopnost před ním a před jeho výzvami obstát se měří výhradně na naší schopnosti tento svět uchopit v jeho úplnosti.

Tahle "úplnost" samozřejmě nikdy nebude zcela úplná; už právě z toho důvodu, že svět se neustále vyvíjí dál. Ale - zrovna nedávno jsem paní Hájkové na jeden její dotaz odpověděl, že největší naděje na tu úplnost, na to úplné uchopení světa budeme mít tehdy, když ho dokážeme pojmout v jeho největší protikladnosti.

Tohle byla myšlenka už těch nejstarších řeckých myslitelů: svět existuje v protikladech.

Teplo a chlad, pohyb a klid, konečné a nekonečné - není nic, co by v dané linii ještě mohlo být nějak mimo. Vše je uvnitř toho prostoru mezi těmito dvěma absolutními protiklady.

A tak i ve věcech lidských se zdá, že nejblíže pravdě a nejblíže světu budeme tam, kde obojí dokážeme pojmout, pochopit a uchopit v jejich - zdánlivě neslučitelné - protikladnosti.

Tak kvakeři to zcela určitě nebyli, pane Poláčku. Ti kladou důraz na vnitřní duchovní prožitek, ne na donucování k víře. Můžete si o nich něco přečíst aspoň na Wikipedii https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Kvakeři
Oni byli zpočátku spíš pronásledováni.
Jinak, Amerika byla vždycky a od samého počátku silně religiózní.
M. C. Putna píše ve své knize o americké religiozitě:
"V drsném individualistickém a komerčním prostředí Ameriky, kde se každý musí postarat sám o sebe a své vlastní přežití (i přes jisté posunx k "sociálnímu státu"), je náboženská kongregace také základní jednotkou sociální. Komunita vedle bohoslužeb organizuje společenská setkání, vzdělávací cykly, kroužky, výlety, dětské programy, charitativní akce i akce občanské aktivity. Společenská funkce komunity je někdy tak rozkvetlá, až se její náboženská funkce může jevit jako druhotná".
Čili ve Spojených státech měli vždycky všichni zájem být členy nějaké náboženské komunity a nikdo je k tomu nemusel donucovat. Naproti tomu tam nikdy nebyl žádný problém přecházet z jedné církve do druhé, popřípadě založit si úplně novou církev.