Proč zakázat pozměňovací návrhy poslanců
Jiří PeheV dnešním dílu letního seriálu předkládajícím uskutečnitelné utopie předkládá Jiří Pehe jednoduchý, ale účinný způsob, jak omezit klientelismus a korupční praktiky lobbistů při schvalování zákonů ve Sněmovně.
Systémových změn, které by mohly pomoci české politice, je mnoho, ale jedna je v prostředí poměrně rozšířené korupce a netransparentního „lobbování“ u nás zásadní. Pokud by se podařilo změnit jednací řád Poslanecké sněmovny tak, aby jednotliví poslanci nemohli předkládat pozměňovací návrhy k projednávaným zákonům, zmizely by nejrůznější pokusy propašovat do projednávaných zákonů účelové změny — zejména pak ty, které se zdají být činěny na objednávku zákulisních zájmů.
Jinými slovy: pozměňovací návrhy jsou často buď pokusem sabotovat celý projednávaný zákon, nebo ho měnit podle přání nejrůznějších lobbistických skupin. Při často velkém množství pozměňovacích návrhů k zákonům přinášejícím zásadnější změny je přitom při hlasování Poslanecké sněmovny o těchto návrzích dost složité uhlídat, aby schválený zákon nebyl účelovými pozměňovacími návrhy devalvován nebo aby nevznikl, jak se občas říká, úplný paskvil. Zrušení pozměňovacích návrhů z rukou jednotlivých poslanců by také zrychlilo legislativní proces.
Nová úprava by se mohla inspirovat třeba tou německou nebo dalšími, které se v Evropě používají. Je přitom na výběr z celé škály postupů — od velmi striktních až po kompromisní.
Přísný postup by spočíval v tom, že o daném zákonu se hlasuje v podobě, který předložila vláda. Mohlo by být samozřejmě zachováno právo legislativní iniciativy pro početně definovanou skupinu poslanců, senátorů nebo třeba pro krajská zastupitelstva. Ale o návrzích zákonů by se hlasovalo v podobě, v níž byly předloženy.
Kompromisní postup by připouštěl pozměňovací návrhy, ale buď pouze takové, které jsou schváleny celými poslaneckými kluby, nebo takové, které jsou předloženy definovaným počtem poslanců napříč politickým spektrem, nikoliv jednotlivci. O takových pozměňovacích návrzích by se hlasovalo přímo v plénu tak, jako se to nyní děje v případě návrhů individuálních poslanců.
V přísnější verzi by takové návrhy mohl odmítnout už navrhovatel. Pokud by je se tak stalo, mohlo by se o zákonu hlasovat pouze v původně předložené podobě.
Poslanci budou samozřejmě namítat, že jejich pozměňovací návrhy zákon často vylepší, jenže způsob, jakým se to děje, je chaotický a je přímo pozvánkou pro korupční tlaky. Navíc, pokud by kupříkladu vláda předložila potřebný zákon, který by nicméně evidentně šlo vylepšit, nic nebrání tomu, aby PS po rozpravě vládě zákon vrátila s doporučeními k přepracování nebo doplnění.
V druhé části článku se Žák věnuje historii vzniku uspořádání našeho parlamentu zakotveného v Ústavě: přílišná svoboda poslanců je dědictví z komunizmu, kdy každý poslanec měl stejná práva jakoby byl celá politická strana. Tehdy to nevadilo, parlament byl loutkové divadlo, kdežto teď tuto hypersvobodu poslanci užívají k "legislavitním smrštím", takže se často ani sami nevyznají v tom, co z parlamentu vychází.
Žák píše: "Západní experti na přechody k demokracii varovali, že pokud postkomunistické země tyto excesy z ústavy neodstraní, konsolidace demokracie se jim nepovede. Měli pravdu."
Uvedený Žákův článek si budou moci přečíst od pátku 11.8.2017 v archivu Práva i ti, kdo nemají předplatné těchto novin.