Chybí nám utopie

Jan Trnka

Ztratili jsme schopnost představit si lepší svět a jsme smíření s málem. Jenže utopie nepřináší záruku, že svět bude lepší. Přináší naději, mají ukazovat směr, motivovat a živit imaginaci.

Česká společnost je v depresi. Není jí dobře, ale není schopna s tím nic udělat. Nevidí možnost zlepšení, a tak místo hledání a boje za něj se bojí o to málo, co ještě má. Virtuální uprchlíci a stejně virtuální zneužívači sociálních dávek vyvolávají hysterii, protože lépe přece být nemůže, ale vždycky může být hůře.

Máme mnohem nižší platy, než si zasloužíme, a nikdo se nebouří. Stát nás šikanuje byrokratickými výmysly, zatímco sám se před námi snaží skrýt, a nikdo se nebouří. Naše města se mění k nepoznání, aniž bychom k tomu mohli něco říct, a nikdo se nebouří. Lidé se stávají obětí policejní a soudní zvůle, a nikdo se nebouří. Proč se také bouřit, když lépe být nemůže.

Bez utopií zbývá beznaděj

Naučená bezmoc společnosti se projevuje především ztrátou představivosti. Už si ani nedovedeme představit, že bychom všichni za práci mohli dostat důstojnou odměnu, že by stát sloužil nám, a ne my jemu, že by bylo možné se vždy dovolat spravedlnosti. „Realisté“ nám totiž do zblbnutí opakují, že to prostě nejde, takový už je svět a buďme rádi za to, co máme.

Jenže svět dopředu posunovaly jenom utopie. Odvážné představy lidí, kteří dokážou vidět dál, než je to, co je teď kolem nás. Například do světa, kde lidská důstojnost má absolutní hodnotu, kterou nelze měřit a vážit ekonomicky. Kde důstojnost není závislá na pohlaví, genderu, rase, místě narození, sexuální orientaci, vzdělání či zásluhách. Kde smyslem lidské existence není být poslušnou součástkou politicko-ekonomického systému, ale lidská existence sama. Bez utopického úběžníku nám nezbývá než upravovat parametry světa, ve kterém už jsme.

Předlistopadová i polistopadová normalizace nám vštípila nedůvěru k utopiím. Foto cargocollective.com

Adam Curtis ve svém filmu Hypernormalisation (2016) ukazuje, že za posledních několik dekád se z politiky, která měla dávat hlas slabým proti silným, stalo jen další odvětví managementu stávajícího stavu. Bránit změnám, udržovat rovnováhu… a samozřejmě chránit zisky těch, kdo drží ekonomickou, a tedy i reálnou politickou moc.

Management statu quo se projevuje nejen digitálním sledováním všeho a všech, ale i rozehráváním xenofobních nálad, omezováním migrace, rozpoutáváním konfliktů na opačné straně světa. Naši státní manažeři nám říkají, že kdybychom chtěli důstojnou odměnu za práci nebo opravdu spravedlivé zdanění a regulaci těch nejsilnějších, tak taky nemusíme mít nic.

Utopie je něco, co nikde (zatím) není (ou-topos). Utopie mají ukazovat směr, motivovat, živit imaginaci. Utopie nejsou přesnými nákresy budoucích světů, a pokud jsou tak brány, může to vést ke katastrofám. Utopie mají ukazovat, že lepší světy mohou existovat, a v tom jsou nezastupitelné.

Předlistopadová i polistopadová normalizace nám ale vštípila nedůvěru k utopiím. Všichni přece víme, že utopií už tu bylo a žádná nevedla k nastolení ráje na zemi. Jenže utopie nepřináší záruku, že svět bude lepší, ale naději. Naděje mohou být zklamány, ale nejhorší je vzdát se naděje jako takové, považovat ji za nerealistickou, za iracionální. Protože bez utopií zbývá jen beznaděj.

    Diskuse (51 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    March 3, 2017 v 13.28
    Naprosto přesné; sotva je možno k tomu něco dalšího přidat.
    Eva Hájková, penzistka
    March 3, 2017 v 17.52
    To, že nám chybí vize, je známkou otřesu a krize víry v humánní pokrok. Vždyť člověk je pořád stejný jako před staletími, že ano, pane Poláčku? Napsal jste to přece ve vedlejší diskusi, ne?
    Uzdravující utopii sotva kdo vyrobí jen tak z ničeho.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    March 4, 2017 v 12.8
    Domnívám se, že utopie vám(!) nechybí.
    Tou utopií jsou přece ona "témata skloňovaná kulturní levicí", jak o nich mluví pan Dolejš ve vedlejším článku ve své "obraně neomarxismu".
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    March 4, 2017 v 12.23
    Dalo by se to snad formulovat takto, paní Hájková: člověk je stále stejný, ale svět se mění. A spolu s tímto světem se nevyhnutelně mění i ten člověk.

    Jinak řečeno, v člověku máme dvě zcela protikladné linie: linie stálosti, stejnosti, kontinuity - a linii změny, vývoje, reagování na změněné životní podmínky.

    A konkrétní člověk je pak výslednicí těchto dvou linií respektive faktorů.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    March 4, 2017 v 12.28
    V tomto ohledu je nutno hodnotit i možnosti vzniku nějaké nové utopie - utopie ve smyslu vůdčí ideje, která dokáže strhnout a zapálit.

    Která sice sama nikdy nebude uskutečněna ve svém absolutním ideálu, ve své ryzí formě - ale která i tak bude mít dostatečně silný impuls a potenciál, aby celý tento svět přece jenom pohnula alespoň o další velký krok kupředu.

    Jak vyplývá z výše řečeného, takováto pozitivní utopie by musela:

    - na straně jedné uchopit, podchytit to stálé, věčné a univerzální v člověku;

    - na straně druhé by musela dokázat podchytit člověka právě v této chvíli jeho dějin a jeho vývoje, a musela by dokázat ukázat mu cestu pro jeho další vývoj.

    Anebo opačně řečeno: v takovéto "utopii" by se musel dokázat najít jak ten univerzální a nadčasový "člověk vůbec", tak ale i člověk právě přítomného času a právě jsoucího světa.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    March 4, 2017 v 12.55
    A ani mně vaše utopie nechybí.
    Vy tedy máte svoji utopii (témata skloňovaná kulturní levicí), já o vaší utopii nestojím, nikomu tedy nic nechybí.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    March 4, 2017 v 13.1
    Nechybí, spíše přebývá,
    totiž ta utopie, kterou mi vnucujete.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    March 4, 2017 v 14.34
    Úlohu, kterou pan Trnka připisuje utopii,
    hrávalo tradiční náboženství (kulturní levice ale nechce, aby tomu tak bylo).

    V náboženství existuje vize dokonalé společnosti, které však není dosahováno (revoluční) změnou společenských poměrů, ale snahou o "určitý druh změny" člověka. Změny člověka nikoliv ve smyslu snahy o zdokonalení sebe sama, neboť snaha o zdokonalení paradoxně ke zdokonalení nevede.

    V tomto smyslu jsou tedy "témata skloňovaná kulturní levicí" substitutem náboženství (viz související Bělohradského substitut tradic v prostředí globalizace).
    DU
    David Unger, psycholog
    March 4, 2017 v 15.16
    Nesouhlasím, pane Nusharte,
    Pan Trnka to v článku pěkně vystihl. Společenská deprese je nedostatkem víry v lepší svět, i když nemusí všichni věřit, že se tu časem pouze lidskými zásahy dokážou nastolit ideální pořádky, ale potřebujeme mít vizi lepší budoucnosti, kterou dnes postrádáme. Bez takové určité vize lepších zítřků se těžko posuneme dále.

    Podobnou depresi ale naše společnost zažila, např. v letech 1956-1967, potom znovu v době normalizace a po většinu 80. let. Nyní ji zažíváme zas.

    Abychom ji opět získali, musí přijít opět ekonomická krize a být k tomu i podmínky frustrující mladé generace. Něco takového tu může být do deseti let. Potom tu "utopii" uslyšíme od dnešních dospívajících a některým z nás se líbit bude, některým ne, někteří je budou třeba inspirovat.

    A není pravda, že neexistuje konzervativní utopie. V Německu křesťanští demokraté v 50. a 60. letech přišli s koncepcí sociálně tržního hospodářství.

    Na náboženství se již nelze dívat jako na projev odcizení, ale naopak na něco, co musí být integrováno nebo nahrazeno něčím jiným, stejně efektivním a společensky málo nebezpečným tak, aby pokrok mohl jít dále.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    March 4, 2017 v 15.33
    No, domnívám se, pane Ungere,
    že společnost nespojuje ani tak vize lepší budoucnosti, jako spíše nějaký společně uznávaný systém hodnot, který je však v současnosti (podle mě) programově rozebírán.

    Nemyslím, že je nutné mít vizi lepší budoucnosti (ve smyslu pana Trnky), stačí NEMÍT vizi horší budoucnosti.
    + Další komentáře