Nemálo lidí z mého blízkého okruhu, lidé, se kterými sdílím obavy a přání ohledně prostoru veřejného života, říkají, že už jim docházejí duševní síly a vzdávají dřívější optimismus. Očekávají dramatický světový konflikt.

Mluví o selhání sociální demokracie, například aktuální pokus prosadit bezplatnou práci pro lidi hledající zaměstnání už jednou posouzený jako protiústavní. Kopíruje cynickou pravici.

Tito mí přátelé se děsí sice klesající, ale stále téměř polovinu obyvatel zasahující sympatií k Miloši Zemanovi v prezidentské funkci a jeho pravděpodobného budoucího druhého pokusu o totéž.

V širší souvislosti poukazují na nebezpečného vítěze amerických prezidentských voleb, ohrožujícího bezpečnost západního světa a okázale ignorujícího americkou ústavu, mimochodem nejstarší platnou ústavu v dějinách. Obávají se sympatií francouzské veřejnosti k ne příliš přesvědčivě zamaskované fašistce, která se sápe po křesle v Elysejském paláci. Připomínají rozhodnutí Britů čerstvě potvrzené parlamentem opustit Evropskou unii.

Pokud budeme racionálně vršit fakt vedle faktu, nebudeme skutečně mít důvody k optimismu, tedy k přesvědčení, že zvítězí optimum, nejlepší varianta z možných řešení. Věcná střízlivost vede spíše k pesimismu, k očekávání nejhorších verzí budoucnosti, jakými je zrychlená ekologická sebevražda lidstva nebo termonukleární apokalypsa.

Velké snad

V souvislosti s očekáváními nejhorších možností stavu světa se mluví o globálním selhání levice. Nutno dát za pravdu těm, kdo tuto obavu vyslovují, že strany tradičně levicové (jako u nás sociální demokracie) zcela opustily levicový program, protože přestaly předpokládat, že voliče zajímá.

Odmítají svou vlastní programovou vizi, například v podobě dokumentu Hodnoty, cíle a principy ČSSD, kde se mimo jiné dočteme, že cílem sociální demokracie je vytvořit svobodnou, prosperující, solidární a sociálně spravedlivou společnost. Konstatuje se tam, že trh sám o sobě neřeší naléhavé problémy společnosti, a vyžaduje promyšlenou a účelnou regulaci s cílem vytvářet co nejpříznivější podmínky pro život a pro uplatnění zásad solidarity, sociální spravedlnosti a udržitelného rozvoje. Čteme tam též, že bez sociálního státu je demokracie dlouhodobě neudržitelná a degeneruje v autoritativní a totalitní režimy.

Zatímco etablované levicové síly nechtějí prosazovat levicový program a jen občas a nedůsledně sociální rétorikou pocukrují mohutný program neoliberální ekonomiky, tak mimoparlamentní levicové síly jsou roztříštěny do četných skupinek, které se navzájem potírají. Některé vybočují z ústavního rámce a dobrovolně se činí nevolitelnými. Některé se otevřeně hlásí k násilí jako politické metodě, i když toto násilí prezentují jako obranu proti násilí extrémní pravice a posouvají se na okraj a za okraj možného a myslitelného.

Pozorujeme-li takto politickou scénu, a také žurnalistiku a publicistiku a rovněž kulturu, opravdu to nevybízí k optimismu. Zdá se, že konzervativní revoluce si navzdory světové ekonomické depresi let 2008 až 2009 (u nás prodloužené zoufalou ekonomickou politikou pravicových vlád až do roku 2013) drží pozice a že levice zapomněla na své humanistické kořeny a nemá už, co nabídnout.

↗

Nemáme vědeckou jistotu, kam směřujeme. Můžeme ale jednat a doufat, že naše činnost má smysl. Repro DR

Není-li na místě optimismus, můžeme se zeptat, co s nadějí. Naděje nepředstírá, že analyzovala situaci a dospěla k jistotě, že nás čeká nejlepší varianta příběhu. Naděje je příbuzná víře. A věřit lze navzdory tomu, co se jeví samozřejmé.

Debatuje-li se o náboženství, slyšíme někdy od těch, kdo s ním nepočítají, že uvěří, až se přesvědčí. Jenže pokud jim náboženské myšlenky potvrdí bezprostřední smyslová zkušenost a její rozumové promyšlení pečlivě krok za krokem, tak už budou vědět a nepotřebují věřit. Věřit lze jen tam, kde nevíme. Věřit můžeme tam, kde nás smysly a rozum nechávají na holičkách.

Víra se nevztahuje k faktům a datům, k tomu, co je uděláno a co je dáno. Víra se zaměřuje na samo dělání a dávání, jimž teprve fakta a data vznikají. Víra cílí ke zdroji, jímž je sama mysl. K vlastní mysli, již ovšem zakoušíme, ale i k mysli, která myslí skutečnost samu a tím ji tvoří.

Mít naději znamená věřit bez ohledu na fakta a data, že to, co činíme, má smysl. Že to, co konáme je výrazem řádu skutečnosti samé.

Mít naději neznamená konstruovat sítě metafyzických pojmů a snažit se do nich uchopit tajemství života. Z klasiků demokratického, emancipačního hnutí se naději věnoval Ernst Bloch (1885 — 1977). Jeho naděje směřovala k „velkému snad“ (které jako první takto vyslovil raně novověký francouzský skeptik François Rabelais). Píše:

To, co ještě není, nelze dokázat ani spatřit. Přesto k tomu bez ustání míříme — je nutné to pojmout jako zvláštní, veskrze vědecký stupeň možné reality, „le grand peut-ệtre" — absolutně nejsme schopni říct, že tato sféra neexistuje, zkrátka proto, že o ní nic nevíme. Non liquet, nemáme dost materiálu, abychom mohli říct, že existuje. Ze stejného důvodu nejsme schopni říct, že neexistuje. Nemáme v tomto ohledu absolutně žádné zkušenosti. Před námi se tak otevírá prostor, v němž nevládnou kategorie a metody přírodovědného vědění.

Bloch má na mysli osobní naději, která má místo, když člověk umírá. Domnívám se, že nemusíme mít dokonale přesný a výstižný náhled na stav společenských věcí a stačí, že pozorujeme úpadek demokratického a sociálního myšlení a jednání. Nemáme dost materiálu k tomu, abychom s přírodovědeckou jistotou věděli, k jakému cíli a jakými metodami máme postupovat.

Jsme-li však se svými úmysly a rozhodnutími na straně lidství, máme-li na mysli svobodu, rovnost, prostě humanitu, máme sílu jednat a nenecháme se zlomit pesimisty. Budeme pokračovat v díle, které by se mohlo zdát ztracené, a můžeme věřit, že to má smysl.