Ne-li optimismus, tak naděje
Ivan ŠtampachUdálosti posledních týdnů nevybízejí k optimismu. Stále nám ovšem zůstává naděje. Ta nepředstírá, že dospěla k jistotě o nejlepším řešení. Naděje je příbuzná víře a věřit lze navzdory tomu, co se jeví samozřejmé.
Nemálo lidí z mého blízkého okruhu, lidé, se kterými sdílím obavy a přání ohledně prostoru veřejného života, říkají, že už jim docházejí duševní síly a vzdávají dřívější optimismus. Očekávají dramatický světový konflikt.
Mluví o selhání sociální demokracie, například aktuální pokus prosadit bezplatnou práci pro lidi hledající zaměstnání už jednou posouzený jako protiústavní. Kopíruje cynickou pravici.
Tito mí přátelé se děsí sice klesající, ale stále téměř polovinu obyvatel zasahující sympatií k Miloši Zemanovi v prezidentské funkci a jeho pravděpodobného budoucího druhého pokusu o totéž.
V širší souvislosti poukazují na nebezpečného vítěze amerických prezidentských voleb, ohrožujícího bezpečnost západního světa a okázale ignorujícího americkou ústavu, mimochodem nejstarší platnou ústavu v dějinách. Obávají se sympatií francouzské veřejnosti k ne příliš přesvědčivě zamaskované fašistce, která se sápe po křesle v Elysejském paláci. Připomínají rozhodnutí Britů čerstvě potvrzené parlamentem opustit Evropskou unii.
Pokud budeme racionálně vršit fakt vedle faktu, nebudeme skutečně mít důvody k optimismu, tedy k přesvědčení, že zvítězí optimum, nejlepší varianta z možných řešení. Věcná střízlivost vede spíše k pesimismu, k očekávání nejhorších verzí budoucnosti, jakými je zrychlená ekologická sebevražda lidstva nebo termonukleární apokalypsa.
Protivník z opačného tábora to má daleko snazší: ten má po ruce kdykoli naprosto jasné a přesvědčivé argumenty o "prosperitě" (kdo pak by chtěl lidem upírat jejich blahobyt?!), a o tom, čemu oni říkají "svoboda" (kdo pak by se odvážil popírat princip svobody?!).
Zatímco ten zastánce humanitních ideálů - ten musí velice složitě a obtížně shledávat slova, která by mohla jeho hodnotový svět podat alespoň poněkud přesvědčivě, a přitom nezněla nadneseně, případně vysloveně naivně.
Ano, proti těm úderným argumentům ze sféry bezprostředního materiálního prospěchu a osobního individualismu je možno postavit vlastně jenom nějakou tichou naději; víru v to, že by jednou mohlo být na světě přece jenom jinak a lépe, nežli co může poskytnout tento svět bezprostředního osobního prospěchu.
Z čeho vlastně vůbec pramení tato naše víra? Není to nakonec opravdu jenom nějaká chiméra? Či dokonce jenom naše vlastní neschopnost řádně se sžít s tímto přece tak r e á l n ý m světem, životem?
"Kdyby štěstí záleželo jenom v příjemnostech těla, pak bychom museli šťastnými nazvat voly, kteří právě našli k žrádlu vikev."
Už řecký myslitel Héraklit se tedy musel potýkat s tím naprosto zásadním rozporem mezi myšlením těch, kteří své štěstí spatřují jenom v těch "příjemnostech těla", a mezi uvažováním těch, kteří lidské štěstí spatřují v hodnotách zcela jiných. A ani samotný Héraklit zřejmě nenašel nijaký přímý argument pro svůj vlastní náhled; a tak mohl svou pozici činit zřetelnější jenom tím, že ad absurdum dovedl názory a postoje strany náprotivné.
Takže, asi to i do budoucna zůstane naším nejsilnějším argumentem, proč chceme jiný, lepší svět, a proč v něj nikdy nepřestaneme doufat a věřit: protože se nechceme spokojit s tím, zůstat na duchovní úrovni přežvýkavců.
-------------------------------------------------------------
A mimochodem, s radostí a s pocitem ulehčení zde zdravím a vítám pana Štampacha, a doufám že jeho zdravotní komplikace jsou už jenom záležitostí minulosti, byť i ještě nedávné.
Kdyby pevně nevěřila, že se s ni jednou shledá, zbláznila by se nebo by si něco udělala. Víra (a naděje) jí dává klid.
Dovedu si představit, jak jí muselo být. Myslím si, že lepší svět (teď nebo v budoucnu) je jí vcelku ukradený.