Zkusme se podívat na to, co se právě odehrává ve Washingtonu DC, z nadhledu. Lidé, kteří již dnes vlastní ohromující většinu světového bohatství (podle posledních počtů disponuje pouhých osm mužů stejným majetkem jako chudší polovina lidstva), si chtějí urvat ještě víc.

Klíčové postavy Trumpovy vlády jsou nejen lidé neuvěřitelně bohatí — jsou to rovněž lidé, kteří svého bohatství dosáhli vědomým poškozováním těch nejzranitelnějších obyvatel na Zemi i jí samé. Zdá se dokonce, že to pařilo k nutným předpokladům pro získání jejich nových funkcí.

A že je mi to panečku sbírka. Trumpův nominant na post ministra financí je bankéř, proslulý podvodník Steve Mnuchin, jehož podvodná „hypoteční mašinérie“ připravila desetitisíce lidí o střechu nad hlavou. Hned vedle podvodných hypoték najdeme podvodnické jídlo — na nového ministra práce Trump nominoval Andrewa Puzdera. Jako ředitel impéria fast-foodových řetězců Hardee‘s vyplácel svým zaměstnancům nedůstojné, vykořisťovatelské mzdy. Množství žalob jeho firmu obviňuje rovněž z okrádání zaměstnanců neplacenými přesčasy.

A přejdeme-li od podvodného jídla k podvodné vědě, seznámíme se s Trumpovým nominantem pro ministerstvo zahraničí, Rexem Tillersonem. Když byl ještě výkonným ředitelem Exxonu, jeho společnost financovala a šířila pseudovědecké lži o změnách klimatu a v zákulisí urputně lobbovala proti jakémukoli smysluplnému snižování emisí.

Nemalou měrou tak přispěl k tomu, že jsme po desetiletí namísto léčby závislosti na fosilních palivech klimatickou krizi jen zhoršovali. Kvůli rozhodnutím, která vznikala i nemalou vinou Exxonu, přicházejí obrovská množství lidí po celém světě v důsledku bouří, rostoucí mořské hladiny, vln sucha a vedra o své domovy, ba dokonce často i o své životy.

Celé oblasti, které jsou dnes domovem milionů lidí, zmizí dříve nebo později pod hladinou moři. A jak to bývá, nejhůře poškozeni jsou ti nejchudší z nás; jejich barva kůže je převážně hnědá či černá.

Ukradené domovy, ukradené mzdy, ukradené kultury a země. Byznys výsostně amorální a nanejvýš výnosný.

Není divu, že rok od roku je čím dál víc lidí čím dál víc naštvaných. Proto se také tahle tlupa ředitelů a miliardářů oprávněně začínala strachovat, že by se její večírek mohl chýlit ke konci. Dostali strach.

Bankéři jako Mnuchin zažili finanční kolaps roku 2008 a dobře si pamatují otevřenou diskusi o vyvlastnění bank. Zažili vzestup hnutí Occupy a vyděsil je ohlas Sandersova příslibu banky zkrotit.

Šéfové velkých korporací, jako je Andrew Puzder, jsou zděšení vzrůstající silou kampaně za patnáctidolarovou minimální mzdu, které se podařilo dosáhnout dílčích vítězství ve městech i státech napříč celými USA. Pokud by se Berniemu podařilo těsné primárky nakonec vyhrát, zastánce progresivní politiky mohl zasednout v Bílém domě. Zkuste se vžít do toho, jak hrozivá představa je to pro sektor, který potřebuje vykořisťovat své zaměstnance, aby udržel mzdy co nejníže a své zisky co nejvýš.

A nikdo nemá lepší důvod obávat se síly nových sociálních hnutí než Rex Tillerson. Stále mocnějším globálním klimatickým hnutím je jeho Exxon ostřelován na všech frontách. Jeho ropovody čelí blokádám nejen ve Spojených státech, ale všude na světě. Divestiční kampaně se šíří rychlostí požáru a poškozují jej na akciových trzích. A dohnaly jej také jeho pletichy: od minulého roku musí čelit několika žalobám za klamání akcionářů a veřejnosti.

Ja jasné, že odpovědná klimatická politika by pro Exxon znamenala záhubu. Cílů stanovených na konferenci v Paříži pro maximální možné oteplení nelze dosáhnout, dovolíme-li korporacím, jako je Exxon, vytěžit a spálit jejich zásoby paliv — zásoby, na jejichž vytěžitelnosti závisí jejich hodnota na trhu.

↗

Pokud pochod žen na Washington předznamenal věci příští, jednalo se o dobrý začátek. Foto WMoW

Toto je pozadí Trumpovy cesty k moci — naše hnutí začínala vítězit. Neříkám, že byla dostatečně silná — nebyla. Neříkám, že jsme byli dostatečně jednotní — nebyli jsme. Ale něco se jednoznačně začínalo dávat do pohybu. Právě proto, že nechtěla riskovat náš možný úspěch, se tato banda ropou promaštěných lhářů, šejdířů s mizerným jídlem a bezohledných lichvářů spojila, aby uchvátila vládu a ochránila své nepoctivě shromážděné a udržované bohatství.

Je třeba říct jasně: nemáme tu co do činění s žádným mírumilovným předáním vlády. Je to převzetí moci korporacemi. Mocné zájmy, které již dlouho korumpovaly obě velké strany, aby jim byly po vůli, se rozhodly, že je to už nebaví. Zdá se, že všechno to podlézání politikům, pořádání nákladných večírků, lichotnictví a legalizované úplatkářství už zkrátka uráželo jejich přesvědčení o vlastním božském nadání vládnout.

Proto se zbavují prostředníků a jdou na to jako správní ostří manažeři zpříma. Budou stát řídit jako firmu. Exxon bude ministrem zahraničí. Hardee’s dostane ministerstvo práce. Zbrojaři z General Dynamics ministerstvo obrany. A na všechno ostatní jsou tu borci z Goldman Sachs.

Po desetiletích privatizování státu po kousíčkách se rozhodli vzít zbytek šmahem a zprivatizovat vládu samu. Poslední vítězství neoliberalismu. Proto se Trump a jeho suita všem řečem o střetech zájmů jen smějí — vždyť je to celé jeden velký střet zájmů, to přece byl jejich záměr, aby se jejich zájmy se zájmy státu takto střetly.

Co s tím budeme dělat? Zaprvé, je třeba mít na paměti jejich reálnou slabost, ať už budou moc vykonávat sebesurověji. To, že byly sejmuty masky a že nastupuje přímá vláda korporací, není důkazem, že by byly všemocné, ale naopak že panikaří.

Za druhé, většina Američanů Trumpa nevolila. Čtyřicet procent zůstalo doma a z těch, kteří volili, hlasovala jasná většina pro Hillary Clintonovou. Trump zvítězil jen vinou neobyčejně neférového volebního systému. A i tak se nejedná především o Trumpovo vítězství, ale o porážku vedení demokratické strany.

Trump nezvítězil díky všeobecnému nadšení a velké volební účasti, ale spíše proto, že Hillary Clintonová nedokázala nadchnout a přivést k volbám velkou část demokratických voličů. Establishment demokratické strany si myslel, že není třeba věrohodně nabídnout reálná zlepšení v životech lidí. Lidem, zchudlým a uondaným vinou neoliberálních útoků na sociální stát, nedokázali nabídnout nic. Mysleli si, že k vítězství bude stačit strach z Trumpa a mýlili se.

Jsou tu ale i dobré zprávy: popsaná situace činí Donalda Trumpa velmi zranitelným. K moci se prodral nejnehoráznějším lhaním, klamal voliče, že je zastáncem obyčejných lidí, který se konečně postaví moci korporací a korupci ve Washingtonu. Část lidí, kteří ho volili, už toho dnes lituje. A bude jich jenom přibývat.

Do karet nám hraje i to, že Trumpova vláda se chystá zaútočit na všechny současně. Podle posledních zpráv připravuje zhola šokující rozpočet, který by během deseti let seškrtal vládní výdaje o deset bilionů dolarů. Takové škrty budou devastující skoro pro každou oblast veřejné politiky, od programů proti násilí na ženách, přes kulturu a podporu pro obnovitelné zdroje až po prevenci kriminality.

Nepochybně jsou přesvědčeni o tom, že takový škrtací blitzkrieg nás zdrtí a přemůže. Mohli by ale být nepříjemně překvapeni — stejně tak dobře by nás to mohlo sjednotit a rozpohybovat. Pokud pochod žen na Washington předznamenal věci příští, jednalo se o dobrý začátek.

Budovat nová a odolná spojenectví v politicky vypjatých časech je nelehká práce. Je třeba překonat množství z minula nashromážděných křivd a nedorozumění, aby se dosáhlo pokroku. Kultura grantové byrokracie a aktivistických celebrit má navíc tendenci lidi spíše stavět proti sobě, než je spojovat.

Obtížemi, jež nás čekají, se ale nesmíme nechat zdeptat. Jak praví přísloví oblíbené na francouzské levici, „Doba si žádá optimismus — pesimismus si nechme na lepší časy“. Osobně se k optimismu nutím jen stěží. Ale ve chvíli jako dnes, kdy je v sázce úplně všechno, v sobě můžeme a musíme nalézt nejneotřesitelnější odhodlání.

Článek Trump’s Crony Cabinet May Look Strong, but They Are Scared vyšel původně v The Nation. Přeložil JOSEF PATOČKA