Přijde Spravedlivý?

Zkopírovat odkaz Vytisknout

Rorate, coeli, desuper, rosu dejte, nebesa, shůry, zní v těchto dnech z nesčetných kostelů církve římské i jiných církví katolické tradice. Zračí se v tom dobová představa, že kapky rosy, třeba na listech brzy ráno, musely nějak tajemně spadnout z nebe. Dnes víme, že se voda na předmětech chladnějších, než je teplota rosného bodu okolí, vysráží ze vzduchu, kde je rozptýlena jako pára.

Nepřesnost v posouzení přírodního děje nám nemusí vadit, protože text je zjevně symbolický. Pokračuje slovy: a oblaka dštěte Spravedlivého. Z výšin má sestoupit ten, kdo jako déšť zvlažující suchou zemi, každému dá, co jeho jest. Kdo zajistí rovnováhu požitků a břemen, každému člověku dá to, co mu náleží vzhledem k jeho lidství, aniž by si to musel zasloužit. Nastolí sociální spravedlnost, která je však tak málo pravděpodobná, že se jí v křesťanských pramenech, přesto, že se to má dít mezi lidmi na zemi, říká nebeské království.

Dávné zpěvy pokračují slovy, která zní jako odpověď lidstvu bloudícímu v temnotách: Ejhle, Hospodin přijde, a všichni jeho svatí s ním, a bude v onen den světlo velké, aleluja. Nastolení spravedlnosti se očekává na vertikále. Spravedlivé má být lidstvo a spravedlivý má být jednotlivý člověk, avšak takový, který jen částečně pochází z pozemských poměrů. Hlavní iniciativa je na straně toho, který je Světlem, a nejen světlem, ale i životem, láskou, pravdou a cestou.

Novější vykladači, např. Paul Tillich, také nechtějí zůstat na povrchu. Navrhují mluvit spíše o hlubině než o výsostech. Mluva o nedostupné výšině totálně přesahující lidské rozměry jim připadá nevýstižná. Nesměle nadhazují opačný směr pohybu po vertikále života. Že božské je samotné bytostné jádro lidství (a s námi našeho kosmu), spíše než cosi mimo nás a nad námi. Bůh že je spíše plností života než nejvyšším patrem mocenské pyramidy nad všemi lidskými vládci a všemi mocnostmi přírody, které si nás přivlastňují.

V první části adventu se pozornost věnuje takřečenému druhému příchodu Ježíše Krista. Poprvé, před dvěma tisíciletími přišel skromně, nenápadně, jako světlo skromně svítící v temnotách, jež tma nepohltila. Nepřišel s požadavky nýbrž s nabídkou. Přišel jako nepatrné dítě a pak dospělý člověk vystavený příkořím a všemožnému trápení. Stav, v němž jsme po jeho vánočním příchodu a velikonočním odchodu z pozemských poměrů, se vyjadřuje paradoxní formulí „už ano, a ještě ne“.

Křesťané a podobným způsobem i Židé a muslimové vyhlížejí, tu s obavami, tu se zadostiučiněním, že „přijde ve slávě, soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce“. Uspořádání lidství, bytostných sil člověka, návrat člověka ze sebeodcizení k sobě samému, reintegrace člověka, v němž je dosud duch v rozporu s tělem, to vše, a spolu s tím náprava vztahů, pořádků a struktur společnosti, to vše přijde jednou, až…

Zatímco mýty předkřesťanské kladly zlatý věk lidstva do minulosti, ohlížely se po dávných časech, kdy lidé komunikovali s bohy, klade křesťanský mýtus zlatý věk do budoucnosti, která není v našich rukou, jíž musíme být obdarováni. Bůh je (podle Karla Rahnera) absolutní budoucnost.

Ať přijde Spravedlivý a jeho říše z horních pater vesmíru nebo v nepředvídatelné budoucnosti, jsme to vždy my, kdo jsme oloupeni o svůj kairos: tento čas příhodný je kdykoli jindy, jen ne teď. Iniciativa se nám bere z rukou. Nejsme kompetentní změnit poměry v tomto smutném světě. Jsme spíše objekty než skutečné subjekty. Jsme produkty vyšších mocností, která nás tvoří a které si svými intervencemi do našeho žití zajišťují, že jejich dílo bude naplněno.

↗

V první části adventu se pozornost věnuje takřečenému druhému příchodu Ježíše Krista. Můžeme se otevřít velkému světlu, má-li se však co kloudného stát, musíme to vzít do rukou. Ilustrace standrewsgreencastle.org

Nemusíme zůstávat na povrchu, můžeme si být vědomi vertikály života, ale můžeme snad být tak smělí a uchopit svobodu, jíž jsme schopni, s níž se však bohužel můžeme zcela minout. Můžeme být autory svých životních příběhů a svého společného příběhu. Nemusíme si nechat namluvit, že o nás samých a o společenských poměrech je rozhodnuto nahoře a my s tím nic nenaděláme.

Nepochybně je naše autorství omezené. Nemáme vliv na to, že, kdy, kde a v jakých podmínkách jsme se narodili. Leda že by teď dozrávaly činy a postoje minulých životů, což mnozí připouštějí. Jsme na světě s vlohami a omezeními danými zvenčí. V tomto smyslu je náš život darem a úkolem.

Můžeme si přát rosu z nebes a mnoho spravedlivých, můžeme se otevřít velkému světlu, tiché, zářné podstatě veškeré skutečnosti. Má-li se však co kloudného stát, musíme to vzít do rukou. Musíme překročit veškeré danosti ve svobodném tvůrčím činu. Můžeme s Jeanem Paulem Sartrem zakusit, že exploduje-li v duši člověka svoboda, nezmohou bohové nic proti takovému člověku.

Budeme-li jednat odvážně, kriticky a tvořivě, můžeme způsobit, že život lidí přece jen bude lidským životem. A pokud se toho tak radikálně ujmeme, může přijít chvíle, že budeme i vděčni.

Ivan Štampach

Domov → Sloupek

2. prosince 2019 v 9.49

Ondřej Fér Advent v městečku, kde za všechno můžou Kalousek, Soros a američtí kapitalisté

Filip Outrata Advent nás, všech zvířat Božích

Ivan Štampach Kristus Král a prázdné trůny

Ivan Štampach Chanuka a advent — nejen sentiment

Ivan Štampach Čeho příchod čekáme?

Jiří Vyleťal Další povídání o adventu

Ivan Štampach Očekávání příchodu

Ivan Štampach Adventní

#Občanská společnost #Křesťanství #Sociální práva