Přijde Spravedlivý?

Ivan Štampach

Ivan Štampach k první části adventu a moci lidské svobody: Exploduje-li v duši člověka svoboda, nezmohou bohové nic proti takovému člověku.

Rorate, coeli, desuper, rosu dejte, nebesa, shůry, zní v těchto dnech z nesčetných kostelů církve římské i jiných církví katolické tradice. Zračí se v tom dobová představa, že kapky rosy, třeba na listech brzy ráno, musely nějak tajemně spadnout z nebe. Dnes víme, že se voda na předmětech chladnějších, než je teplota rosného bodu okolí, vysráží ze vzduchu, kde je rozptýlena jako pára.

Nepřesnost v posouzení přírodního děje nám nemusí vadit, protože text je zjevně symbolický. Pokračuje slovy: a oblaka dštěte Spravedlivého. Z výšin má sestoupit ten, kdo jako déšť zvlažující suchou zemi, každému dá, co jeho jest. Kdo zajistí rovnováhu požitků a břemen, každému člověku dá to, co mu náleží vzhledem k jeho lidství, aniž by si to musel zasloužit. Nastolí sociální spravedlnost, která je však tak málo pravděpodobná, že se jí v křesťanských pramenech, přesto, že se to má dít mezi lidmi na zemi, říká nebeské království.

Dávné zpěvy pokračují slovy, která zní jako odpověď lidstvu bloudícímu v temnotách: Ejhle, Hospodin přijde, a všichni jeho svatí s ním, a bude v onen den světlo velké, aleluja. Nastolení spravedlnosti se očekává na vertikále. Spravedlivé má být lidstvo a spravedlivý má být jednotlivý člověk, avšak takový, který jen částečně pochází z pozemských poměrů. Hlavní iniciativa je na straně toho, který je Světlem, a nejen světlem, ale i životem, láskou, pravdou a cestou.

Novější vykladači, např. Paul Tillich, také nechtějí zůstat na povrchu. Navrhují mluvit spíše o hlubině než o výsostech. Mluva o nedostupné výšině totálně přesahující lidské rozměry jim připadá nevýstižná. Nesměle nadhazují opačný směr pohybu po vertikále života. Že božské je samotné bytostné jádro lidství (a s námi našeho kosmu), spíše než cosi mimo nás a nad námi. Bůh že je spíše plností života než nejvyšším patrem mocenské pyramidy nad všemi lidskými vládci a všemi mocnostmi přírody, které si nás přivlastňují.

V první části adventu se pozornost věnuje takřečenému druhému příchodu Ježíše Krista. Poprvé, před dvěma tisíciletími přišel skromně, nenápadně, jako světlo skromně svítící v temnotách, jež tma nepohltila. Nepřišel s požadavky nýbrž s nabídkou. Přišel jako nepatrné dítě a pak dospělý člověk vystavený příkořím a všemožnému trápení. Stav, v němž jsme po jeho vánočním příchodu a velikonočním odchodu z pozemských poměrů, se vyjadřuje paradoxní formulí „už ano, a ještě ne“.

Křesťané a podobným způsobem i Židé a muslimové vyhlížejí, tu s obavami, tu se zadostiučiněním, že „přijde ve slávě, soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce“. Uspořádání lidství, bytostných sil člověka, návrat člověka ze sebeodcizení k sobě samému, reintegrace člověka, v němž je dosud duch v rozporu s tělem, to vše, a spolu s tím náprava vztahů, pořádků a struktur společnosti, to vše přijde jednou, až…

Zatímco mýty předkřesťanské kladly zlatý věk lidstva do minulosti, ohlížely se po dávných časech, kdy lidé komunikovali s bohy, klade křesťanský mýtus zlatý věk do budoucnosti, která není v našich rukou, jíž musíme být obdarováni. Bůh je (podle Karla Rahnera) absolutní budoucnost.

Ať přijde Spravedlivý a jeho říše z horních pater vesmíru nebo v nepředvídatelné budoucnosti, jsme to vždy my, kdo jsme oloupeni o svůj kairos: tento čas příhodný je kdykoli jindy, jen ne teď. Iniciativa se nám bere z rukou. Nejsme kompetentní změnit poměry v tomto smutném světě. Jsme spíše objekty než skutečné subjekty. Jsme produkty vyšších mocností, která nás tvoří a které si svými intervencemi do našeho žití zajišťují, že jejich dílo bude naplněno.

V první části adventu se pozornost věnuje takřečenému druhému příchodu Ježíše Krista. Můžeme se otevřít velkému světlu, má-li se však co kloudného stát, musíme to vzít do rukou. Ilustrace standrewsgreencastle.org

Nemusíme zůstávat na povrchu, můžeme si být vědomi vertikály života, ale můžeme snad být tak smělí a uchopit svobodu, jíž jsme schopni, s níž se však bohužel můžeme zcela minout. Můžeme být autory svých životních příběhů a svého společného příběhu. Nemusíme si nechat namluvit, že o nás samých a o společenských poměrech je rozhodnuto nahoře a my s tím nic nenaděláme.

Nepochybně je naše autorství omezené. Nemáme vliv na to, že, kdy, kde a v jakých podmínkách jsme se narodili. Leda že by teď dozrávaly činy a postoje minulých životů, což mnozí připouštějí. Jsme na světě s vlohami a omezeními danými zvenčí. V tomto smyslu je náš život darem a úkolem.

Můžeme si přát rosu z nebes a mnoho spravedlivých, můžeme se otevřít velkému světlu, tiché, zářné podstatě veškeré skutečnosti. Má-li se však co kloudného stát, musíme to vzít do rukou. Musíme překročit veškeré danosti ve svobodném tvůrčím činu. Můžeme s Jeanem Paulem Sartrem zakusit, že exploduje-li v duši člověka svoboda, nezmohou bohové nic proti takovému člověku.

Budeme-li jednat odvážně, kriticky a tvořivě, můžeme způsobit, že život lidí přece jen bude lidským životem. A pokud se toho tak radikálně ujmeme, může přijít chvíle, že budeme i vděčni.

    Diskuse (369 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    December 2, 2019 v 14.16
    Vertikála našeho žití a plynutí času
    Ve své dnešní úvaze Ivan Štampach uchopuje celou řadu témat, která byla v poslední době diskutována v komunitě kolem DR, a tato témata a tyto myšlenky spojuje v jeden jediný provázaný celek.

    Tento sumární přehled však - bohužel - celou věc samu o sobě nedělá nijak jednodušší; přesně naopak, autor tohoto textu nám pro čas předvánoční přichystal velice obtížný úkol a náklad. Bezmála sisyfovský, dalo by se říci.

    Ale budiž; výzva byla učiněna, rukavice hozena; nezbývá, nežli ji přijmout. A pokusit se v daném klání uspět tak dalece, jak to jen bude možné.

    "Vertikála života" - Ivan Štampach se zjevně bezvýhradně přiklání na stranu onoho pojetí, že spoléhat se bezezbytku na to, že vše podstatné, vše dobré přijde výhradně "seshora", od nadřazené boží instance, vede nevyhnutelně k devalvaci samotné lidské bytosti, k omezení svobody jejího vlastního, aktivního kreativního počinu v její vlastní přítomnosti v tomto světě, v jejích vlastních dějinách.

    Ivan Štampach vzápětí naznačuje, kde by bylo možno hledat jiné pojetí jsoucnosti člověka v tomto světě, kde by takovýmto způsobem nebyla degradována jeho svoboda, jeho autonomie, jeho autenticita.

    Jmenovitě zmiňuje koncepty Jean Paul Sartra a Paula Tillicha.

    Ta Sartrova "exploze svobody v duši člověka, proti které nezmohou nic ani bohové" - ano, to je v ryzí podobě výkřik vzdoru člověka nové doby; člověka který definitivně odpírá být pouze objektem působení vnějších sil a nakázání, a který vyhlašuje svou definitivní vůli vzít sám svůj osud do svých vlastních rukou.

    Ovšem - tady je krajně problematický už samotný pojem "svoboda". Tímto slovem se dnes neustále žongluje sem a tam; zdá se každý naprosto bezpečně ví co toto slovo znamená; ale ve skutečnosti se jedná o záležitost natolik nejistou, subtilní a mnohoznačnou, že i k alespoň základnímu uchopení jejích různých dimenzí by bylo vlastně zapotřebí napsat samostatnou studii.

    Především: tato "exploze svobody" mívá jen velice zřídka dlouhého trvání. Daleko spíše se v okamžicích jejího maximálního vzepětí jedná jenom o pouhou erupci - která ve chvílích vzdutí emocí (či revoluční situace) vytryskne vysoko do výše (takže se zazdá, že až i do samotných nebes); ale vzápětí poklesne, vyčerpána vlastním vzepětím, a rozlije se volně po krajině, případně rovnou zmizí v kanálech a jejich hlubinách.

    A za druhé: tato sartrovská svoboda má nebezpečně blízko k ryze subjektivistickému pojetí svobody. I když on sám to dozajista myslel naprosto jinak; ale pokud lidskou svobodu pojmeme tentokrát pro změnu čistě a pouze "zezdola" - pak zde chybí nějaký reálný základ, který by tuto svobodu mohl natrvalo uchránit před jejím subjektivistickým zúžením, kdy se takto pojímaná svoboda nakonec promění ve zcela triviální pseudosvobodu liberalistického vyznání: "Svoboda je, když si mohu dělat všechno, co se mně samotnému zachce!"

    Takže ta sartrovská "exploze svobody" se nezdá být tím pravým řešením. Jak by to pak bylo s Tillichem? Tedy s těmi koncepty, které "nechtějí zůstat na povrchu"; ale které "navrhují mluvit spíše o hlubině než o výsostech".

    Ano, můžeme dobře chápat, co je zde míněno; má být zachována ona "vertikála" lidského žití, totiž ta c e l á vertikála od vezdejšího k nebeskému, od lidského k božskému. Má zde být zamezeno tomu nebezpečí, že člověk bude pouze pasivním vykonavatelem božích intencí; člověk zde má z hlubin sebe sama utvářet svůj život, ovšem v konečném smyslu vždy s pohledem na boží velikost.

    Takovýto koncept se skutečně jeví být značně sympatickým; snaží se obejít vady, jednostrannosti obou protichůdných, vyhraněných pozic.

    Ale: při bližším pohledu se ukáže, že i tento koncept nakonec jenom v poněkud skrytější a kultivovanější podobě reprodukuje deficity obou pozic předešlých.

    Pokud máme vycházet především z hlubin našeho vlastního, lidského vědomí, chápání, bytí - pak zde nevyhnutelně zase číhá ten starý démon subjektivismu. Není tu - v dané rovině - dáno nic, co by proti tomuto nebezpečí mohlo postavit reálnou protiváhu.

    Touto protiváhou tu může být jenom a pouze onen božský element - ale pak jsme zase zpátky přesně tam, odkud jsme přece chtěli uniknout: totiž v konečné absolutní nadřazenosti božského elementu nad lidským.

    Takže - co tedy? Situace se zdá být skutečně bezvýchodná. Ať se obrátíme kamkoli, ať usilujeme jakkoli - nakonec všude se nabízejí pouze řešení polovičatá, jednostranná.

    Zkusme něco jiného: od oné vertikály přejít k linii časové. Tak jak tuto možnost naznačuje Ivan Štampach: "Leda že by teď dozrávaly činy a postoje minulých životů..."

    Ano; ten kdo jde po této cestě "dozrávání", ten není vázán na striktní a fixní intence nějaké nadřazené (duchovní) instance, nýbrž on kráčí přítomností a jsoucností svého vlastního, lidského světa. A je zde zároveň zamezeno (aspoň do jisté míry) té latentní povrchnosti subjektivismu, oním poukazem na "dozrávání". Neboť je tu jasně vysloveno, že je zde dáno něco, co má svou vlastní hodnotu; a že úkolem člověka je to, tuto hodnotu z jejího potenciálu dovést k jejímu naplnění, k její realizaci. K jejímu "dozrání".

    Takováto - je možno říci - střední cesta mezi (vzdáleným) nebem a mezi (hrozící přízemností) subjektivismu by opravdu mohla být tím pravým řešením, vyváženým postojem mezi oběma extrémy.

    Ovšem: aby zde skutečně byla uchována ona předpokládaná hodnota (a smysl lidského bytí při jejím uchovávání a pěstování), pak by zde také muselo být řečeno, odkud a kam tato cesta vede. Co bylo tím počátečním semenem, které má dozrát; a co má být tím ovocem.

    Pokud toto není řečeno, pak nakonec zase stojíme na samotném počátku: nemáme k dispozici žádný archimédovský "pevný bod", o nějž opřeni bychom mohli "pohnout světem".

    Neexistuje tedy vůbec žádné východisko z těchto dilemat? - Snad přece jenom; ale to bychom se v našich úvahách museli vrátit velmi daleko, až k samotnému Hérakleitovi.

    Eva Hájková, penzistka
    December 2, 2019 v 17.38
    Ono se řekne: "má-li se však co kloudného stát, musíme to vzít do rukou". Ono se řekne vyvíjet iniciativu. Člověk k ní ale musí odněkud čerpat sílu. Navíc, když bude na svět působit každý jiným směrem, výsledné síly se částečně vyruší. Viz nauka o vektorech a skládání sil:
    "Při skládání sil stejného směru se sečtou velikosti sil, směr výslednice je stejný jako směr jednotlivých sil.
    F=F1+F2
    Při skládání sil opačného směru se velikosti opačných sil odečtou, přičemž výslednice má směr větší ze sil."
    F=/F1-F2/
    https://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%ADla#Skl%C3%A1d%C3%A1n%C3%AD_sil
    JK
    Jindřich Kalous, důchodce
    December 2, 2019 v 18.22
    Evě Hájkové
    Descartes, Newton a další osvícenci by z Vás nepochybně měli radost. Klasická mechanika je jasná, přehledná a snadno pochopitelná, však taky jejich současníci považovali i živé bytosti za stroječky s předvídatelnými a vypočitatelnými funkcemi a chováním. Nicméně i zde platí jeden z Murphyho zákonů: Na každou složitou otázku existuje nejméně jedna jednoduchá, snadno pochopitelná a nesprávná odpověď... (Kromě toho i slavné osobnosti - možná především ony - jsou komplikovanější, než jak to na první pohled může vypadat; Newton se například zabýval i alchymií a hledáním kamene mudrců... Jako kdyby si to při hledání "teorie všeho" chtěl posichrovat po všech možných stránkách.)

    Právě v době geniálních současníků Descartesa a Komenského se nastavovala ta základní výhybka, která až dodnes ovlivňuje evropské myšlení. Jak je známo, karteziánské pojetí nakonec převládlo. Dokonce existuje názor, že zvítězivší diskurs ovlivnil i kybernetiku a výpočetní techniku natolik, že dnes prakticky používáme téměř jenom digitální počítače; analogové procesory a další prvky pracující se spojitými kontinuy byly po vynálezu transistoru v r. 1948 nejpozději v 60. letech minulého století pro svoji složitost a údajnou těžkopádnost víceméně zavrženy. (V zájmu stručnosti a srozumitelnosti zjednodušuji.) Možná, že kdyby bylo tenkrát v 17. století zvítězilo pojetí Komenského, i celá dnešní technická civilizace by vypadala poněkud jinak...

    Nicméně když už chcete "spočítat" společnost a její chování, namísto klasické mechaniky a případně diferenciálního počtu vřele doporučuji teorii her a matematický aparát stochastických výpočtů. Možná se podivíte, jak dobře některé postupy a závěry těchto disciplín vyhovují pro praktický život, a to dokonce i v etických úvahách.
    JD
    Jan Dospiva
    December 3, 2019 v 0.8
    S některými východisky Ivana Štampacha úplně nesouzním, ale musím uznat, že jeho články jsou většinou velmi podnětné.

    "Má-li se však co kloudného stát, musíme to vzít do rukou". Paní Hájková upozorňuje na to, že jen z našich lidských sil to nezvládneme, navíc pokud si ten směr našeho snažení budeme udávat každý sám bez ptaní se po něčem, co nás přesahuje, ničeho nedosáhneme. To ale Ivan Štampach jistě říct nechtěl, ale spíš to, že se po nás nechce jen pasivní čekání na spasitele, ale přiložení ruky k dílu, a že už nestačí jen "drobná práce", ale něco zásadního. I když o tom zatím máme jen mlhavou představu.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    December 3, 2019 v 10.43
    Princip rozporu jako cesta k Vyššímu
    Paní Hájková, ty Vaše vektory, to má souvislost přesně s tím Hérakleitem, kterého jsem zmínil posledně. Já jsem dneska vlastně chtěl psát o jiném tématu, o vztahu subjektu a substance (to se dotýká vlastně toho co naposled uvedl pan Dospiva); ale budiž, věnujme se napřed tomu Hérakleitovi.

    Píšete tedy o tom, že (různě působící) vektory se navzájem vyrušují. A máte tím zřejmě na mysli tu vertikální osu, kde na jedné straně (na horním konci) stojí Bůh, a na druhé straně respektive na spodním konci je člověk, se svou bytostnou nepatrností.

    Pan Kalous naprosto správně poukázal na to, že takto lineárně proti sobě postavit obě tyto strany je fakticky zcela mechanickým aktem. Na první pohled to ovšem vypadá že je to - logicky - naprosto nevyhnutelně právě a jedině tak; jenže právě proto se musíme dokázat pozvednout nad úroveň klasického "zdravého lidského rozumu", a začít vnímat i hlubší, složitější souvislosti.

    Přesně tak, jak to učinil Hérakleitos. Který jak známo právě princip sporu pokládal za konstitutivní vztah všeho jsoucího. A - tedy i všeho pozitivního.

    Pro ilustraci těchto svých tézí použil příklady s lukem respektive s lyrou. V obou případech je tu silné napětí mezi dvěma různými stranami - mezi oběma konci luku, mezi oběma rameny lyry. Výsledkem je bezprostředně opravdu stav, kdy obě strany se navzájem blokují, paralyzují; tedy skutečně oba "vektory" se navzájem ruší. Není tu pohyb ani jedním, ani druhým směrem.

    Ovšem - když k tomuto klidovému stavu vzájemného blokování se protichůdných vektorů přistoupí ještě něco dalšího (dovednost lukostřelce respektive umění hráče na lyru), tak pak z tohoto zdánlivě zcela patového stavu náhle vzniká nová, mnohem vyšší kvalita. A nejen to; především v případě té lyry ze zdánlivě zcela protichůdných, tedy proti sobě navzájem bojujících sil vzniká nová harmonie, mnohem ušlechtilejší a dokonalejší nežli všechno, co bylo obsaženo ve všech stavech předešlých.

    A přesně takto Hérakleitos vidí existenci a pohyb celého světa: protiklady se navzájem srážejí, bojují spolu - ale právě z tohoto boje protikladů nakonec (jejich vzájemným pozitivním propojením) vzniká nová, komplexnější, harmoničtější jednota.

    Takže pokud se s tímto věděním vrátíme zpět k našemu vztahu člověk - Bůh, pak i tady nám nevyhnutelně vyplyne, že to (počáteční) napětí mezi nimi je naprosto nutné. Že je nutné a nevyhnutelné, že oni spolu vedou vlastně neustálý boj o to, kdo z nich má být vlastním tvůrcem, původcem tohoto světa - zda univerzalistický, ale jsoucímu světu velice vzdálený transcendentální princip (Bůh), anebo ale v tomto světě aktuálně přítomný, aktivní, tvůrčí, ale ve své individuální existenci limitovaný (intelektuálně i mravně) člověk.

    Obě strany mají pro odůvodnění své priority dobré a pádné argumenty; a tak je nevyhnutelné, že se spolu - napřed! - navzájem srazí, v boji o tuto prioritu.

    Ale - jak nám přes vzdálenost dvou a půl tisíciletí sděluje Hérakleitos, tento střet je právě jenom původní, počáteční, ještě nedovršený stav.

    K tomuto počátečnímu střetu dvou protichůdných sil musí přistoupit ještě něco třetího - něco, co dokáže oba tyto protichůdné "vektory" spojit v jeden jediný provázaný, funkční celek. Kdy obě ty původní síly či momenty ztratí svou původní výlučnost - ale tím také svou protikladnost, a stanou se součástmi jednoho společného, kvalitativně vyššího celku.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    December 3, 2019 v 10.48
    Pan Kalous: ta karteziánská logika se v Evropě ovšem prakticky prosadit musela - ona totiž daleko více nežli Komenského "holistické myšlení" odpovídala technologickému charakteru evropské civilizace.

    Zkrátka: opět další doklad pro principiální správnost Marxovy téze o tom, jak si materiální základna přizpůsobuje "společenskou nadstavbu", čili způsob myšlení dané společnosti.
    Eva Hájková, penzistka
    December 3, 2019 v 11.5
    Vůbec jsem nemyslela, že proti sobě stojí Bůh a člověk. Kdo je to vlastně člověk? Vy? Nebo paní Jochová? Naopak, proti sobě stojí různí lidé a Bůh miluje úplně všechny. Proto trpí, tím, že oni stojí proti sobě.
    JK
    Jindřich Kalous, důchodce
    December 3, 2019 v 11.48
    Josefu Poláčkovi
    Ano. Nicméně za pozornost stojí, že zhruba do 15. století byla "holistická" Čína technologicky na vyšší úrovni než Evropa. A byla to právě Čína (a o něco později jiným způsobem, ale se stejnými důsledky Japonsko), která se v 15. století pokusila vědomým rozhodnutím ovlivnit směr svého vývoje tak, aby technologie (= základna) neměly na charakter společnosti (= nadstavbu) určující vliv. Oběma dálněvýchodním kulturám se to víceméně úspěšně dařilo, dokud se jim dařilo udržet se v mezinárodní izolaci. A pro západní průmyslovou civilizaci 19. století je charakteristické, že tu izolaci prorazila až silou zbraní, nikoli "soft" vlivem technologie samotné.
    Eva Hájková, penzistka
    December 4, 2019 v 14.24
    J.Kalousovi
    Ale nebyla ta síla zbraní v případě vyvrácení čínské říše právě tím prvkem chaosu, který rozkládá řád? Prvkem chaosu (pocházejícího v tomto případě zvenčí systému), který do Číny vstoupil navzdory tomu, že se obehnala mohutnou zdí a přerušila styky s okolním světem? Řekněme, že žádná zeď neubrání žádný systém před prvkem chaosu.
    JK
    Jindřich Kalous, důchodce
    December 4, 2019 v 15.15
    Evě Hájkové
    Ursula K. Le Guin, jejíž dílo patří ke klasice žánrů sci-fi a fantasy, napsala toto:
    "Ti, kdo stavějí zdi, jsou svými vlastními vězni."
    + Další komentáře