Začátek prosince, konec dne. Na městečko v jižních Čechách se snáší soumrak, na předzahrádkách se rozsvěcují světélkující sobi táhnoucí saně. Lidé kloužou po namrzlých chodnících na kopec k půvabnému baroknímu kostelu. Děti recitují básničky, rodiče se napájejí grogem, svařákem a pivem. Za chvíli se slavnostně rozsvítí vánoční strom.

Je to jedna z mála příležitostí, kdy se sejde většina z necelých dvou tisíc obyvatel městečka. Jinak prostě není čas.

Od jara do podzimu je tu všude plno „lufťáků“ s koly, žhavých do aktivní rekreace, spočívající ve večerních chlastačkách a denních pokusech vystřízlivět jízdou na kole po jihočeských pláních. Místní jimi opovrhují, protože na rozdíl od nich nemají čas a peníze odpočívat, ale taky je potřebují, protože ničím nelimitovaná chuť rekreantů na cokoliv, co lze vydávat za jihočeskou specialitu, roztáčí kola místní ekonomiky. A čím víc peněz dokážou přes léto z „Pražáků“ vydojit, tím víc jimi opovrhují.

Místní ekonomika v zásadě stojí. Sklárna nepřežila raný kapitalismus devadesátých let. Kdo má práci, dělá v jediné místní továrničce, která vyrábí jakési elektrické součástky pro amerického vlastníka.

Dalších pár lidí za prací dojíždí, spousta dalších žije z dávek v nezaměstnanosti a propadá se do bažiny půjček. Bez práce tu je každý pátý. Veřejnou knihovnu zrušili, lékárna má otevřeno občas dopoledne, bankovní pobočka zavřela, pošta zavře zanedlouho.

Vrcholní politici sem nejezdí, stačí jim oslovovat voliče v sousední Třeboni, Jindřichově Hradci, Českých Budějovicích. Těch tisíc voličů z městečka nikoho nevytrhne.

Na začátku adventu se v pološeru scházejí lidé, kteří si intuitivně uvědomují, že se na ně zapomnělo. A jsou stále rozzlobenější. Na všechny a na všechno. I na sebe navzájem — když sousedovi vidíte do talíře, můžete se mu buď vysmívat za to, že je na tom špatně, nebo mu závidět, že je na tom líp než vy. Důvod se vždycky najde, nenávist je jednoduchá a nic nestojí. A spojuje.

Místní se naučili nenávidět každého, komu do talíře nevidí, protože předpokládají, že mu pečená holoubata létají rovnou do pusy. Předpokládají, že se „ti druzí“ mají lépe, a to proto, že oni sami se mají špatně.

V prezidentských volbách zde vyhrál Miloš Zeman, ve sněmovních bodovali komunisté společně s okamurovci. Zastupitelstvo ovládli místní podnikatelé se svými kandidátkami. Hned po volbách začali pokládat mandáty a místo nich nastoupili náhradníci, často lidé bez práce a s množstvím exekucí. Jejich úkolem je bezmyšlenkovitě plnit příkazy podnikatelů, kteří takto de facto vlastní radnici.

Nejsou to žádní političtí lumeni, ale instinkt jim radí dávat lidem chléb a hry. Trhákem místního politického marketingu byl sud piva dokulený hasičům a v neděli na fotbal. A na Vánoce rozsvěcení stromu a na starém náměstí u kostela trh.

I tady může za všechno Kalousek

Stojíme ve frontě na silný grog a řídký čaj. Rozložitý šedesátník v mysliveckém klobouku rozvíjí tezi o tom, že univerzálním viníkem celého marasmu jihočeského městečka je Kalousek. Všem sebral práci, zvedl daně a sebral dávky.

Adventní doba svádí k úvahám nad duchovními otázkami. „Hlavně že dal miliardy černoprdelníkům,“ hřímá muž a několik žen v jeho věku přitakává. „Hovno dělají, hlavně že prcaj‘ chlapečky,“ říká jedna z nich. „Vydělávají miliony, a ještě chtějí dotace,“ pokračuje muž. „Nasral bych jim, ať jdou žebrotou.“

Církev v městečku hraje zanedbatelnou úlohu. Do kostela chodí pár pobožných starých žen, kněz sem jezdí dvakrát do měsíce. Kostelní báby pečují o jediného místního Roma. Nechávají ho poklízet kolem kostela a za to mu dávají konzervy. Rom by samozřejmě mohl uklízet v celé obci, ale ta má na podobné služby vlastní komunál a necítí potřebu pracovní místo pro jednoho člověka vytvářet.

V jiném hloučku se vedou řeči o stíhání premiéra Andreje Babiše kvůli zneužití dotace na stavbu Čapího hnízda. Diskuze to je poměrně vzrušená. „Co nám mají ouřadové z Bruselu říkat o tom, jestli Babiš něco provedl? Máme vlastní policajty, ať to vyšetří oni,“ doléhá k nám.

Pokud jde o kauzy Babišova syna, má hlouček také jasno. Skoro každá rodina tu má zkušenost z konfliktu se zákonem. Přepadení benzínky, neplacení výživného, řízení pod vlivem alkoholu nebo drog, ublížení na zdraví. Jinak řečeno: „S dětma jsou starosti, ale jsou normální, tak zlobí.“

„Slonková od Babiše brala statisíce, Babiš ji vyhodil, protože byla neschopná a ona se mu teď mstí na chudáku klukovi,“ slyším. A jak to s Čapím hnízdem vlastně je? Ušili to na něj. Už zmíněný Kalousek. Neúspěšný prezidentský kandidát Jiří Drahoš. Negr Feri. Neziskovky a Česká televize. Psala to Jana Lorencová, Milošem Zemanem vyznamenaná exposlankyně za ANO, v řetězovém mailu.

Ten mail jsem mimochodem viděl na vlastní oči. Část textu je červená, část modrá, je v něm mnoho vykřičníků a samý CAPS LOCK!!! Čtěte než to smažou. Pošlete to lidem, na kterých vám záleží, jde o budoucnost. Všichni vám lžou, tady je pravda.

↗

Adventnímu rozjímání v městečku přihlíží socha bohyně s tváří rozrytou tisíci dešťových kapek a nevidoucíma očima. Foto Ondřej Fér

Řeč se stáčí zpět na již zmíněného jediného Roma v městečku a padají otázky, proč pro něj někdo něco neudělá. Nálada je na jeho straně: nekrade, nikomu nic nedělá, spí v parku v bývalé kapličce.

„Našli jsme na půdě nějaký starý hadry a boty, tak jsem mu to dal,“ říká jeden z mužů. Ženské si uvědomují, že Roma v darovaném oblečení potkaly. Bylo mu velké a plandalo na něm. Všichni se smějí, že mají obecního hastroše.

Pak se chvíli trumfují, kdo dal Romovi víc. Od kostelních bab má konzervy, chlapi mu dávají na pivo a na cigarety… Místní nejsou necitové, kteří by nechali chudáka vyhladovět nebo zmrznout. Na organizovanou dobročinnost by ale nedali nic.

Před nedávnem městečkem obcházel slušně oblečený výřečný mládenec a vybíral na opuštěné děti. Někdo mu dal stovku, někdo víc. A pak se ukázalo, že naletěli hochštaplerovi.

„Nikomu už nikdy nic, nasrat jim, darmožroutům,“ horlí muž, který místnímu bezdomovci daroval obnošené šaty. „Nebudu dávat peníze nadacím, aby si z toho platily drahý nájmy ve svých pražských palácích.“

„Kdo ví, co s těmi penězi ve skutečnosti dělají,“ přisazuje jiný muž. „Organizují za to demonstrace,“ uzavírá sebevědomě docela mladá žena. „Pro americkou ambasádu.“

Za komunistů bylo líp

Amerika je pro městečko vůbec zosobněním všeho špatného. Zdejší továrnička na elektronické drobnosti totiž patří do americké korporace. Všechny stížnosti na nízké platy, krátké dovolené a vysoké pracovní normy jdou tedy na vrub zámořské velmoci.

Tím se ze všeho, co souvisí se Spojenými státy, stává až pohádkové zlo: Američan je Trump, který chce třetí světovou válku. Američan je i George Soros, který zase platí nadace a neziskovky, které vyslaly svého emisara až sem, aby ze všech udělal hlupáky a okradl je.

„Poslali sem nějakého manažéra, aby nás zkontroloval,“ vykládá jeden ze zaměstnanců továrny. „Byl to takovej negr, čuměl jako tele na nový vrata, pak odjel a nic se nestalo. Ve firmě dál zůstali ti idioti, kteří to vedou.“

„Manažéři“ jsou vůbec předmětem všeobecné nenávisti. Nerozumí řízení firmy, vidí jenom čísla a nezajímá je, že si lidé u manuální práce ničí zdraví. V létě je v tovární hale padesát stupňů a nikoho nenapadlo dát lidem aspoň láhev sodovky. Začínají vyhazovat místní zaměstnance a místo nich každé ráno autobus přiveze dvacet Ukrajinců z ubytovny. Pracují levněji.

Za komunistů bylo líp: Místní průmysl vyráběl, odbytiště byla nenasytná. Práci měl každý. „A odbory nás posílaly do zahraničí na dovolenou,“ vzpomíná jedna z žen.

Zajímá mě, kam se s odbory podívala. „Ještě v roce 1988 jsme byli v Rusku, v nádherném městě. Všude bylo čisto, nádherné domy. Ať mi nikdo neříká, že je Rusko zaostalá země! A co lidí tam umělo jiné řeči, každý druhý mluvil německy.“

„A co to bylo za město,“ ptám se. „Riga.“ Ach tak…

Místní omladina popíjí grog a plánuje, jak nazítří vyrazí do zpustlého kamenolomu, kde si zařídili psí cvičák a střelnici. Dřív se tam vařil pervitin, dnes se tam mládež připravuje na odražení invaze — invaze koho vlastně?

Přece imigrantů, koho jiného. Místní šeptanda má přesné informace o houfech, kteří se schovávají v lese na blízké rakouské hranici. Jen čekají na svou příležitost.

„Nic bych nedal za to, že ty peníze od neziskovek jdou jim,“ říká mladý muž v mikině se stylizovaným pitbulem a nápisem AMSTAFF.

Žádná nenávist k imigrantům tu ale není cítit. Uprchlík je pro místní stejně abstraktní entita jako hejkal, polednice nebo vlkodlak, ve které věřili jejich předkové, přestože je taky neviděli.

„Vašu piču jsem taky neviděl a vím, že ju máte,“ cituje se tu film Kurvahošigutentag. Iracionální strach a koncentrovaná nečinnost lidi vede k tomu, že se chystají na boj. Jen se ještě neví, proti komu, s kým a kdy. Třeba nikdy — v kamenolomu se zase začne vařit peří a bude klid. Teď a tady se ale žije v časech návratu strašidel.

Vědět, co se děje a proč to tak musí být

„Co mě sere? Že si všichni myslí, že jsme úplně blbý, to mě sere,“ říká hrdina příběhu o darovaných šatech. „Jsme každému úplně jedno, nikdo pro nás neudělá nic.“

Do rozhovoru vstupuje turistka z Rigy: „Ale Babiš teď všem přidává.“

„Ale nebuď blbá! Komu přidává? Důchodcům tisícovku, kterou hned nechají v lékárně, protože zdražují léky?“

„Dávají peníze na děti.“

„A ty peníze projezdíš, když je budeš vozit dvacet kilometrů do školy. Ve skutečnosti to jsou jenom kecy, nedají nám nic, jenom koukají, co by nám mohli ještě sebrat,“ říká muž. „Já chci vlastně od někoho bez keců vědět, co se děje a proč to tak musí být.“

Zpustlý zámecký park se ponořil do lepkavé, mlhou nasáklé tmy. Z blikajícího světla otřískané a rezivé lampy vystupuje socha bohyně s tváří rozrytou tisíci dešťových kapek a nevidoucíma očima.

Městečko usíná.