My křesťané už advent prožíváme skoro po dvoutisící. Každým rokem si říkáme, že teď, teď už Ježíš konečně přijde, jak o tom byli zpraveni apoštolové při Ježíšově nanebevstoupení. Proto také netrpělivě vyhlíželi jeho druhý příchod, ale nikdo z nich se nedočkal. A dosud jsme se nedočkali ani my.

Kdybyste seděli na čekané dva tisíce let a ono stále nic, asi byste při dalším rozhrnutí křoviska už dvanácteráka nečekali. A přesto my křesťané nejen o adventu, ale vlastně každou chvíli, Ježíšův příchod na tuto zem vyhlížíme. Máme bdít, abychom byli na okamžik Ježíšova příchodu připraveni, jak nám kážou evangelia. A tak bdíme a připravujeme se. Už celé dva tisíce let. Jsme tak pošetilí, anebo si jsme tak jistí pravdou, která se nakonec ukáže?

Musí v tom být něco mimo člověka. Něco, co je daleko silnější než on sám, když mu dává sílu věřit po celá dvě milénia v to, co nevidí, na co si nemůže sáhnout, ba co si nemůže — jen považme — ani vyfotit mobilem. Co už těch všelijakých koncepcí na vylepšení světa bylo. Co vládce, to jiný recept, co filosof, to jiné zákonitosti chodu světa, a všechny skončily v zapomnění a prachu knihoven. Kdo by na ně věřil dnes? A to se u nás na takovou víru ve spásu skrze trh před třemi dekádami téměř přísahalo.

↗

Nic naplat, my křesťané věříme v Boha, v Ježíše Krista, v jeho druhý příchod bez ohledu na svět kolem nás. Víme, nemyslíme si, že sílu věřit v neuvěřitelné a čekat na dosud neuskutečněné nám dává sám Bůh. No řekněte, jak jinak by to bylo možné, aby nám to po dva tisíce let vydrželo? Vždyť bez Boha jsme tak slabí, tak snadno nalítneme kdejakému upovídanému rádoby spasiteli i příjemně vtíravé reklamě přesvědčující nás o vlastní jedinečnosti.

Zrovna dnes jsme si u nás na faře v Ořechu po mši povídali o adventu. A jeden z nás vzpomenul, jakou odpověď dal kdysi kardinál Newman na otázku, kdo je opravdový křesťan: „Opravdovým křesťanem je ten, kdo stále znovu touží po Kristu a jeho příchodu; ne ten, kdo touží po zisku, poctách, rozkoších a moci, nýbrž kdo očekává Spasitele, našeho Pána Ježíše Krista.“ Kéž bychom my všichni, kteří můžeme být křesťané, jimi také byli.

Vydat se na cestu k dobru

Být křesťanem neznamená být nepřítelem nekřesťanů. Jak každý křesťan ví a mnohý nekřesťan to ví také, Ježíš Kristus, zakladatel křesťanství, nám zde na zemi ponechal dvě přikázání: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe.“ A bližní, to jsou přece naprosto všichni.od Čukotky až po Mys Dobré naděje.

Nedávno u nás kulminovala hysterie, která otevřeně mířila proti muslimům. Podléhala jí značná část našich občanů a podléhali jí i mnozí praktikující křesťané, tedy nejen ti matrikoví. I když v případě křesťanů, kteří se ke křesťanství vědomě hlásí, šlo o projevy vesměs tlumené, jasný rozpor s Ježíšovým přikázáním o lásce k bližnímu byl nezpochybnitelný. Jako by se také v křesťanství měly projevovat sympatie jen vůči svým a lidé se měli dělit na my a oni. Bylo to zjištění bolestné.

Sám jsem v té době mluvil na toto téma s křesťany, kteří se vůči muslimům a islámu vymezovali. Nebyly to rozhovory zrovna příjemné, ale po nějaké době jsem si všiml, že ti lidé začali o svých postojích pochybovat. Časem se také osmělili ti, kteří protimuslimskou hysterii nesdíleli, avšak dosud se neodvážili projevit. Když jsem před pár dny diskutoval s někdejšími odpůrci islámu z naší farnosti, zaradoval jsem se nad tím, jak jejich averze vůči muslimům ochabla. Měl jsem dokonce dojem, že se za své někdejší názory stydí. Jako by je zkouška z lásky k bližnímu, v níž zprvu neuspěli, přivedla k poznání, že mohou být bližními i těm, s nimiž dosud nepočítali.

Často přemýšlím, co vlastně brání Ježíšovi, aby znovu přišel na naši zem a pomohl nám dokončit naše bolestné putování časem od ztraceného ráje do ráje znovuzískaného. Nevím, ale zdá se mi, že v tom bude hrát roli naše nepřipravenost, náš dluh v lásce k bližnímu a v lásce k Bohu samotnému. O letošním adventu, jako bychom na tom byli — po zmírnění protiuprchlické hysterie — o nějaký ten stupínek lépe.

Napadá mne, co všechno ještě máme před sebou. Kolik sobectví nás čeká odstranit, kolik vztahů v rodinách musíme napravit, do kolika míst na naší Zemi musíme znovu přivést život, aby připomínala Zemi nám svěřenou k užívání a nikoliv k vyplenění.

Nedivme se, když Ježíš letos znovu nepřijde, a zároveň vězme, že jednou — třeba i zítra — přijde. Bylo by dobré pro nás všechny — pro ty, co tu byli a už nejsou, pro nás, kteří právě chodíme po naší zemi, i pro ty, co se teprve narodí, kdyby Pán Ježíš, až přijde, nás pochválil za to, co konáme, a nevyčinil nám za to, co nekonáme. Na nápravu a obrácení čas stále máme. Ostatně, obrácení se k dobru je pravé poselství adventu.