Karel Kosík v devadesátých létech, v době restaurace kapitalismu (pro jehož nositele měl pohrdlivé označení "lumpenburžoazie"), kdy se musel vyrovnávat s definitivní ztrátou svých dřívějších představ o tom, že je možno vybudovat humánní a demokratický socialismus tak jak o něj usilovalo svého času "Pražské jaro", se přiklonil k naději, že jednou přijde "Pražský podzim".

Kdy tedy budou znovu uchopeny ty dřívější ideje československého obrodného procesu, ale budou očištěny od jejich entuziastické, ale v mnohém naivní a nezralé formy toho krátkého, ale bouřlivého Pražského jara - a že budou dovedeny ke své realizaci už se střízlivostí, uvážlivostí a rozhledem podzimu. Podzimu - času sklízení toho, co bylo zaseto na jaře.

Takže - nebojme se podzimu; kdoví, možná že na nás nějaká ta podzimní sklizeň plodů naší práce skutečně ještě někde čeká...

Mimochodem, paní Hájková, zrovna dneska jsem myslel na to, že už jste nějak dlouho nenapsala nějakou novou ze svých - tak trochu lyrických - úvah.

Takže, nějaká intuice tady zřejmě přece jenom funguje... ;-)

Díky, pane Poláčku. A když už jste začal to o jarním setí a podzimní sklizni, a navíc o intuici, neodpustím si sem dát krátký žalm 126, který jsem čirou náhodou právě před chvílí otevřela a ve kterém je kupodivu také metafora o setbě a sklizni.

Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám jak ve snu.
Tehdy naše ústa naplnil smích a náš jazyk plesal. Tehdy se říkalo mezi pronárody: „Hospodin s nimi učinil velké věci.“
Hospodin s námi učinil velké věci, radovali jsme se.
Hospodine, změň náš úděl, jako měníš potoky na jihu země!
Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet.
S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy.