Pro někoho je pozdní podzim obdobím špatné nálady, pro jiného je dobou vnitřního zklidnění. Podle čínské tradice, která nahlíží na svět jako na věčnou proměnu prvků jin-jang, přebírá v polovině listopadu vládu v přírodě velký jin, spjatý s elementem vody. V přírodě se vše opakuje v kruhu. I naši zemědělští předkové velmi intenzívně prožívali roční sluneční cyklus. Přitom dělili rok ne na čtyři, nýbrž na osm ročních období, z nichž každé trvalo zhruba měsíc a půl. Dělili tedy rok na na zimu, pozimek neboli předjaří, jaro, podletí, léto, poletí, podzim a předzimu.

↗

Předzima je období přechodu mezi podzimem a zimou, doba deště, bláta, prvních mrazů a prvního sněhu. Foto 50plus

A protože kalendář našich předků byl po tisíc let vymezen tradičními křesťanskými svátky, považoval se za počátek předzimy svátek sv. Martina (11.11.). Období předzimy trvalo až do svátku Narození Páně (25.12), kdy teprve nastala pravá zima.

S moderní dobou toto členění roku upadlo v zapomenutí. Jen předjaří zůstalo v naší paměti a v našem slovníku. Snad proto, že toužebné očekávání jara má nějaký skrytý hlubší význam? Možná nejde o pouhou změnu ročního období, jež bývají pro nás, přesycené globální Evropany, kteří si mohou v kterémkoliv měsíci koupit čerstvé jahody stejně jako řezané tulipány, nakonec jedno jako druhé.

Předzima je obdobím přechodu mezi podzimem a zimou. Lidová pranostika praví, že „předzima nemiluje voznice ani sanice“. Období se vyznačuje zejména deštěm a blátem, prvním mrazem a prvním sněhem, který se obvykle rychle rozplývá a málokdy vydrží déle než několik dní. Předzimě předchází svátek Všech svatých a Památka zesnulých. Obojí předznamenává počátek temného období roku — navíc období před slunovratem, kdy temno postupně narůstá, až dospěje ke svému vrcholu a všechno v přírodě se zas otočí a promění. Ale teď jsme právě ve stadiu, kdy temnoty přibývá.

Slunce je jakýmsi řidičem času, který synchronizuje biorytmus lidského organismu. Když je slunečního záření nedostatek, může se u člověka rozvinout zimní deprese, přesněji řečeno sezonní afektivní porucha, vyznačující se špatnou náladou a rozmrzelostí a také sníženou výkonností doma i v zaměstnání. To je pro většinu z nás kamenem úrazu, neboť celá dnešní západní civilizace je postavená na výkonnosti. Přitom v zimním období je nižší aktivita naprosto normální věcí. Proč by se měla léčit antidepresivy? Jen proto, abychom se přizpůsobili motoru této civilizace?

Naši předkové naopak tušili, že tělo (každá buňka v něm) se musí přizpůsobit měnícím se světelným, teplotním a vegetačním podmínkám, musí se připravit na zimu (a pak zas na jaro) mimo jiné i změnou jídelníčku, popřípadě omezením některých jídel — půstem.

Mohlo by se zdát, že křesťanství muselo člověka vymanit z věčného pohanského řetězce ročních změn, ze strachu z temnoty a ze všeho, co k ní náleží. Vždyť co jiného než nepomíjející vnitřní světlo může zabránit problémům spojeným s nedostatkem vnějšího světla? Co jiného než hluboká víra může člověka chránit před nepříznivými výkyvy okolního světa? Ano, skutečně je to tak. Jenže lidé silně touží být součástí něčeho — třeba i koloběhu přírody a světa. Proto pohanské zvyky spjaté s cyklickými proměnami přírody později vstřebalo i samo křesťanství. Splynulo s nimi.

I cesta dějinami, která tvoří — jak stále doufám — vzestupnou, i když nepravidelnou křivku, se leckdy v něčem podobá cyklické cestě rokem. Střídají se dobré i špatné časy, světlá i temná období. Většina lidí (nebo aspoň ti, co se považují za pokrokáře) by jistě raději prožívali různá dějinná jara (jako „jaro národů“ či „pražské jaro“) nežli dějinné soumraky, temna či mrazy přicházející odkudkoliv. Nicméně, jak se zmiňuje autor tohoto článku — jaro se připravuje právě v těch temných společenských obdobích, kdy na obzoru není vůbec žádná naděje na změnu. Existuje rčení „zima se zeptá, co jsi dělal v létě“, ale možná to platí i naopak — jaro se nás možná také jednou zeptá: co jsi dělal v zimě? Ležel jsi za pecí, nebo ses připravoval na jaro — na to, až se slunce zase plnou silou opře do luk, polí a zahrad i do zdí a oken našich příbytků?

Ale vraťme se z dějinné odbočky ke skutečným ročním obdobím. Velká část předzimy se kryje s obdobím adventu — začátku liturgického roku, spojeného s radostným očekáváním příchodu Spasitele a s duchovní přípravou na tento příchod, který se jakoby každoročně opakuje. Advent je doba těhotná blížící se vytouženou změnou — změnou, která neodvratně nastane, i přestože venku řádí mráz a všelijaké temné síly.

Má to být období pokoje — hlubokého vnitřního zklidnění, které by vlastně křesťana mělo provázet po celý jeho pozemský život. Málokdo z křesťanů však k takovému trvalému vnitřnímu stavu v životě dospěl, a tak se tomuto zklidnění aspoň vyhradila určitá roční doba, v níž se doporučuje věnovat se především modlitbám, rozjímání a dobrým skutkům. Člověk si má uvědomovat, že všechno je pomíjející, ale zároveň by se měl naučit prožívat naději na život v budoucím věku.

Období očekávání příchodu Boha v podobě dítěte je příležitostí, jak mohou dospělí, kteří po něčem takovém opravdu touží, zažít, jaké to je být znovu alespoň na okamžik bezstarostným dítětem, obdařeným naprostou důvěrou v rodiče, kteří se o ně láskyplně starají a nikdy ho neopustí; navzdory tomu, že kolem vládne tma, zima a nepřízeň počasí. Je příležitostí, jak znovu objevit vztah k tomu, co bylo dávno zapomenuto, k tomu, o čem si většina moderní společnosti myslí, že to nejspíš neexistuje, a přece si vskrytu přeje, aby tomu bylo jinak.