Naši předkové zpívali daleko více než my. Proč jsme s tím vlastně přestali? Zpěv přece není zakázán jako kdysi v pohádkovém Půlnočním království.

Někdo možná namítne, že jsme nepřestali. Vždyť kolik dnes existuje zpěváků těch či oněch směrů populární hudby, kolik existuje operních pěvců a jiných profesionálních i amatérských interpretů všech možných písní a skladeb. To jistě, ale oni všichni zpívají především pro nějaké publikum.

Lidé jejich zpěvu naslouchají v živé i v reprodukované formě. Profesionálové dovedou kriticky zhodnotit techniku provedení, amatéři častěji uvažují jen v rovině: líbí se mi to, nebo se mi to nelíbí?

Ale kde a kdy si dnes lidé společně zpívají jen tak pro potěšení nebo ze žalu? Kdo z nás si zpívá sám pro sebe při jakékoliv činnosti, popřípadě nečinnosti? Přitom až do konce devatenáctého století — a u venkovského lidu ještě mnohem déle — byl zpěv nedílnou součástí života. Pochopitelně vlastní zpěv, ne pouze naslouchání cizímu zpěvu.

Nezáleželo příliš na tom, zda člověk uměl či neuměl hezky zpívat. Zpívali všichni. Děti si zpívaly při společné hře, zpívaly ve škole, zpívalo se při svatbách a různých zábavách, maminky zpívaly dětem, lidé si zpívali při práci na poli, zpívalo se na pohřbech. O zpěvu v kostele přitom nemluvím, tam se jistě zpívá dodnes.

Zpěv byl přirozenou reakcí na stres, na příjemné i nepříjemné životní situace, na komplikované mezilidské vztahy. Zpěv má totiž uzdravující účinky. Po stránce tělesné podporuje brániční dýchání, mobilizuje hrudní koš, posiluje plíce. Údajně napomáhá také logopedickému cvičení.

Alternativní léčitelé se prý snaží zpěvem léčit některé tělesné neduhy, jako například průjem, jak jsem se kdesi dočetla. Zpěv rozechvívá nejen hlasivky, ale i okolní tkáně. Měl a dosud má vliv především na duši. Zvyšuje totiž produkci endorfinů a zvedá v krvi hladinu hormonu štěstí — oxytocinu.

Zpěv jako něco nepatřičného

Lidé si zpívali, když byli smutní i veselí, zamilovaní i zklamaní, když je něco bolelo, ale také když se zlobili — třeba na nespravedlivou vrchnost — a chtěli si přitom dodat odvahy, čili ducha. Na témže základě později vznikaly revoluční písně. Zpěv byl něco jako smích nebo jako pláč — tedy převážně sociálně podmíněné emoce a city — ovšem dovedené k dokonalejší formě projevu.

Časem projevování vlastních emocí a citů vyšlo z módy, jako něco nepatřičného. Zvlášť pláč začal být považován za něco, zač je třeba se stydět. K tomu, aby dnes normální lidé začali ve společnosti zpívat, většinou musí nejprve požít jistou dávku alkoholu, po němž opadá stud. A jestli zpívají doma, to si bez nějakého výzkumu netroufám odhadnout. Domnívám se, že málokdo.