Naši předkové zpívali daleko více než my. Proč jsme s tím vlastně přestali? Zpěv přece není zakázán jako kdysi v pohádkovém Půlnočním království.

Někdo možná namítne, že jsme nepřestali. Vždyť kolik dnes existuje zpěváků těch či oněch směrů populární hudby, kolik existuje operních pěvců a jiných profesionálních i amatérských interpretů všech možných písní a skladeb. To jistě, ale oni všichni zpívají především pro nějaké publikum.

Lidé jejich zpěvu naslouchají v živé i v reprodukované formě. Profesionálové dovedou kriticky zhodnotit techniku provedení, amatéři častěji uvažují jen v rovině: líbí se mi to, nebo se mi to nelíbí?

Ale kde a kdy si dnes lidé společně zpívají jen tak pro potěšení nebo ze žalu? Kdo z nás si zpívá sám pro sebe při jakékoliv činnosti, popřípadě nečinnosti? Přitom až do konce devatenáctého století — a u venkovského lidu ještě mnohem déle — byl zpěv nedílnou součástí života. Pochopitelně vlastní zpěv, ne pouze naslouchání cizímu zpěvu.

Nezáleželo příliš na tom, zda člověk uměl či neuměl hezky zpívat. Zpívali všichni. Děti si zpívaly při společné hře, zpívaly ve škole, zpívalo se při svatbách a různých zábavách, maminky zpívaly dětem, lidé si zpívali při práci na poli, zpívalo se na pohřbech. O zpěvu v kostele přitom nemluvím, tam se jistě zpívá dodnes.

Zpěv byl přirozenou reakcí na stres, na příjemné i nepříjemné životní situace, na komplikované mezilidské vztahy. Zpěv má totiž uzdravující účinky. Po stránce tělesné podporuje brániční dýchání, mobilizuje hrudní koš, posiluje plíce. Údajně napomáhá také logopedickému cvičení.

Alternativní léčitelé se prý snaží zpěvem léčit některé tělesné neduhy, jako například průjem, jak jsem se kdesi dočetla. Zpěv rozechvívá nejen hlasivky, ale i okolní tkáně. Měl a dosud má vliv především na duši. Zvyšuje totiž produkci endorfinů a zvedá v krvi hladinu hormonu štěstí — oxytocinu.

Zpěv jako něco nepatřičného

Lidé si zpívali, když byli smutní i veselí, zamilovaní i zklamaní, když je něco bolelo, ale také když se zlobili — třeba na nespravedlivou vrchnost — a chtěli si přitom dodat odvahy, čili ducha. Na témže základě později vznikaly revoluční písně. Zpěv byl něco jako smích nebo jako pláč — tedy převážně sociálně podmíněné emoce a city — ovšem dovedené k dokonalejší formě projevu.

Časem projevování vlastních emocí a citů vyšlo z módy, jako něco nepatřičného. Zvlášť pláč začal být považován za něco, zač je třeba se stydět. K tomu, aby dnes normální lidé začali ve společnosti zpívat, většinou musí nejprve požít jistou dávku alkoholu, po němž opadá stud. A jestli zpívají doma, to si bez nějakého výzkumu netroufám odhadnout. Domnívám se, že málokdo.

I když dnes dál podléháme různým náladám, raději si pustíme hudbu, než abychom si zpívali. Zpívat si sám pro sebe je pro někoho možná totéž jako trpět samomluvou. Individuální náladový zpěv se v jistém smyslu tak trochu podobá modlitbě. A kdo z nás se dnes modlí?

Nevěříme-li, že nás něco tajemného a nepoznatelného přesahuje, nemluvíme k tomu. Možná, že se v tom případě také o leccos ochuzujeme, podobně jako když si nezpíváme. Mnoho věcí, které byly zdánlivě bezúčelné, mělo svůj skrytý smysl.

Nejsme čistě racionální tvorové. Každé ochuzení citového života znamená o něco se vzdálit plnému lidství, a každé jeho obohacení přispívá k tomu, aby se člověk nestal strojem. City se nedají nařídit zákonem, takže záleží na každém z nás, jaké místo jim ve svém životě vyhradí.

Zkusili jste někdy zazpívat nemluvněti? Funguje to jako ukolébavka, při níž dítě většinou usne. Ještě předtím jeho oči upřeně a pozorně sledují toho, kdo mu zpívá, jako by mu sděloval něco velmi důležitého. Zpěv zaujme už několikatýdenní dítě. Zpívat dítěti (dokonce i nenarozenému, protože i to už vnímá) může být krásným zážitkem také pro jeho matku.

U nás doma se v mém dětství zpívalo. Všichni společně nebo každý sám pro sebe — jak kdy. Ale pokud vím, většina mých spolužáků jenom poslouchala reprodukovanou hudbu — z rádia, gramofonových desek nebo z magnetofonových pásků a kazet, převážně to, co právě letělo. Já jsem měla ráda i dávno zapomenuté písničky.

Texty některých písní, zvlášť těch lidových, znějí naším uším někdy příliš prostoduše, jindy nesrozumitelně. Má-li člověk chápat slova, musí něco vědět o prostředí, ve kterém texty přicházely na svět. Jak písně stárnou, přestávají jim lidé rozumět, protože reálie textu už jsou jim cizí.

Jednou mě malá dcerka překvapila otázkou: Mami, kdo je to vlastně „puškytlík“? Podivila jsem se, odkud to zvláštní slovo vzala, abych si vzápětí uvědomila, že pochází z mého zpěvu… „jen dál rudí námořníci, přiložte pušky k líci, ať zazní revoluce hlas“. Podobné písně ode mě děti doma slýchaly poměrně často.

↗

Nejsme čistě racionální tvorové. Každé ochuzení citového života znamená o něco se vzdálit plnému lidství, a každé jeho obohacení přispívá k tomu, aby se člověk nestal strojem. Foto Internet

Promlouvat k srdci

Občas mě napadlo, co kdyby děti v hodinách hudební výchovy vyrukovaly třeba s Internacionálou? Nebyla jsem si zcela jistá, jaký by to v těch devadesátých letech vyvolalo ve škole dojem. Mohlo by to třeba pobouřit nějakého skalního antikomunistu. Nebo by si některý učitel pomyslel, že jsme přinejmenším zvláštní rodina. Takové a podobné úvahy mi pluly hlavou, ale zpívat jsem nepřestala.

Za svobodna jsem si písně opisovala do sešitu a učila se je nazpaměť. Nejčastěji lidové písně — těch jsem znala velké množství, ale někdy také písně populární nebo táborové, případně písně z filmů a televizních seriálů. Opisovala jsem si slova písní od spolužaček nebo je přepisovala z magnetofonového záznamu, abych se jim naučila zpaměti. Mrzelo mě, když se mi nedařilo získat text některé oblíbené písničky. Škoda, že nebyl jako dnes k dispozici internet, který umožňuje texty písní vyhledat velmi rychle a jednoduše.

Měla jsem ráda také vánoční a adventní zpěvy. U těch totiž tolik nevadilo, že jsou to vlastně nábožné písně. Přistupovalo se k nim jednoduše jako k vánočním koledám, čímž byly, podobně jako celé Vánoce, tak trochu sekularizovány, takže se v hojné míře mohly šířit na gramofonových deskách i jinak. Dokonce ani ateista si při zpěvu vánoční písně Narodil se Kristus Pán nemusel připadat hloupě. Vánoce byly prostě Vánoce.

Moji rodiče si z dob svého mládí pamatovali i mnohé jiné nábožné písně. Jenže je k mému zklamání málokdy zazpívali, takže jsem bohužel nestačila zachytit jejich texty. Zato si z domu vzpomínám na jednu velice sentimentální obrozeneckou píseň, která je zajímavá tím, že autor (nebo zpěvák) v ní oslovuje vlastní výtvory — tedy své písně, což jsem dodatečně pochopila teprve v pozdějším věku, až jsem si píseň zapsala a dosadila si interpunkci tam, kam patří. Slova zněla takto:

Písně, dcery ducha mého, plody srdce slovanského,

vás posílám do světa.

Jděte, milé, tiché dítky, sbírejte ty citů kvítky,

jimiž vlast je poseta.

Jděte k hájům, jděte k sadům, jděte k chýškám, jděte k hradům,

všude pějte v pokoře.

A kde se vám pyšní zdají a před vámi zamykají, zapějte jim na dvoře.

Podobné písně si dívky před sto lety zapisovaly do památníku a přimalovávaly k nim věnečky z pomněnek nebo z růží. City byly tenkrát v módě.

Písně se ukládají do paměti a spolu s nimi se tam ukládají nálady, barvy a pocity, které jsme při nich zažívali a zažíváme. Při zpěvu si vybavujeme subjektivní představy a události, jež si s písní spojujeme. Proč se nám některé písně líbí a jiné ne? Říká se, že ta či ona píseň promlouvá k našemu srdci. Promlouvat k srdci neznamená oslovovat onen dutý sval neúnavně přečerpávající okysličenou a odkysličenou krev. Znamená to spíš promlouvat k něčemu skrytému v našem nevědomí.

Když může zpěv působit na nemluvně, které ještě nerozumí, o čem se zpívá, proč by nezapůsobilo i na nevědomí dospělého člověka? Konec konců — to dítě, kterým jsme kdysi dávno byli my sami, přece nemohlo úplně zmizet, i když jsme se o to vší silou snažili. Jistě se ukrývá kdesi hluboko v nás, pod nánosy života.

Prozpěvujeme-li si tedy sami pro sebe, mohli bychom si to v duchu zdůvodnit tak, že vlastně zpíváme tomu dítěti v nás. Možná bude pozorně naslouchat a možná se nějak projeví.