Společný oheň
Eva HájkováÚvaha o tom, že ve společnosti, kterou už nespojuje nejen společný oheň, ale ani věc tak prozaická jako společné celonárodní vysílání, lze přesto hledat konsensus a základní, jednotící principy.
Když lidé ovládli oheň, vstoupil do jejich každodenního života jako jeho nedílná součást. Vzhledem k tomu, že lidé dřív nežili „single“, nýbrž v komunitách, stal se oheň středobodem jejich komunity. Na ohni se připravovalo jídlo. Oheň zahříval. Okolo ohně se shromažďovala celá rodina, oheň bylo nutno udržovat a pečovat o něj.
Ve starém Římě bylo udržování ohně v domácím krbu součástí státního kultu. Společný oheň vlastně neměly jen rodiny či domácnosti, ale i celá obec, celý stát. Stát byl zřejmě do jisté míry chápán jako jakási společná domácnost. A jako byly ženy udržovatelkami krbu rodinného, tak byly také udržovatelkami „státního krbu“ či „obecního ohniště“. Zatímco v rodině tu funkci zastávala matka, v obci to byly vestálky — kněžky zasvěcené bohyni Vestě. Ty nesměly po dobu trvání svého úřadu, tedy třicet let, patřit žádnému muži. Posvátný státní oheň nemohl vyhasnout, porušení věrnosti se trestalo smrtí.
Role udržovatelek domácnosti a domácího krbu zůstala ženám symbolicky až do dvacátého století, i když přímý oheň z domácnosti postupně zmizel. To už rodiny nesedávaly společně okolo sálajícího krbu, namísto toho se shromažďovaly u rozhlasového přijímače a později hlavně kolem televize. Členové rodiny už si nevyprávěli, aby se zabavili, ale nechali to na odbornících. Kreativita se postupně měnila v nečinnost. Lidé začali víceméně pasivně přijímat předkládané programy, a když se jim nelíbily, společně se na televizi zlobili. Ale přece jen trávili čas jakžtakž pohromadě.
Televize vlastně v moderní době do značné míry nahradila rodinný krb. Mohli bychom říci, že v jistém smyslu nahradila i někdejší „státní krb“, neboť svého času spojovala nejen domácnosti, ale skoro celý národ. Aspoň v naší zemi tomu tak bylo. Obyvatelstvo denně sledovalo stejné pořady v televizi, což do značné míry ovlivňovalo jejich způsob myšlení. Opakování známých pořadů zvyšovalo pocit bezpečí a jistoty. Humorné průpovídky z oblíbených filmů zlidověly. Lidé měli díky podobnému životnímu stylu podobný nebo stejný názor na mnoho věcí. Pokud se v televizi říkalo něco, co se většině jevilo jako vylhané, byl skoro celý národ svorně proti, i když samozřejmě ne veřejně.
Tato spojovací funkce televize postupně slábla s tím, jak přibývalo programů, a později daleko nejvíc masovým rozšířením internetu. Když se podařilo překonat naši izolaci od světa, vzala funkce televize jakožto náhražky rodinného i státního krbu zasvé. Nová doba místo toho nabídla reálnou možnost spojovat se (někdy přímo z tepla domova) s úplně cizími lidmi, a dokonce i s lidmi z velké dálky. To nás nemohlo nezměnit. Do jisté míry to poznamenalo naše vztahy — ty rodinné i ty občanské.
Co nás dnes spojuje
Jednota obce, ať už reálná, či vysněná, je definitivně ta tam. Svět se změnil. Dnes už vůbec nikdo nevěří, že by ještě kdy mohla zavládnout aspoň jakás takás svornost mezi levicí a pravicí, mezi novou a starou levicí, mezi liberály a konzervativci, mezi věřícími a ateisty, mezi odpůrci a příznivci imigrace, jakož i mezi odpůrci a příznivci desítek či stovek dalších a dalších politických myšlenek. Mnoho lidí žádnou jednotu, lépe řečeno konsensus, nepostrádá. Ba tvrdí, že něco podobného je nemožné. Ale může vůbec fungovat rodina a obec bez jakéhokoli konsensu?
Dnes už by nám asi nepomohl ani návrat národní televize, ani návrat obecního ohniště. Nic z toho se nedá vrátit. Ale zamysleme se nad těmi spojujícími prvky. Nebyly nakonec jenom jakýmsi vnějším vyjádřením skrytých vztahů? Ve skutečnosti lidi spojovalo něco jiného. Spojovalo je to, že se navzájem potřebovali.
Teď si možná každý z nás vzpomene, kolik na světě existuje lidí, které vůbec nepotřebuje, jenže ono je to trochu jinak. Určitě potřebujeme na prvním místě rodinu (nebo prostě okruh našich nejbližších, mikrospolečnost). Jenže z vlastní zkušenosti víme, pokud například máme dospělé děti, že ani z rodinného okruhu nemůžeme podle své libosti vypustit toho, koho nepotřebujeme, nebo toho, kdo se nám prostě nelíbí.
Potom samozřejmě potřebujeme širší společnost. A ani z ní nemáme právo vylučovat „nepotřebné“ lidi, jinak by se nám mohlo stát, že příště někdo vyloučí jako nepotřebné nás. Stále víc a více zjišťujeme, že se nemůžeme tvářit, jako by nás nezajímalo, co se děje za hranicemi té „naší“ společnosti, ať už za ni považujeme cokoliv. Nemůžeme si pokoj svého mikrosvěta budovat na lhostejnosti ke světu, protože cokoliv se dnes ve světě děje, může mít nějaký vliv i na nás. Dnes je svět tak propojen, že všichni potřebují všechny. Celé lidstvo se pomaličku stává jedinou komunitou a my k tomu musíme zaujmout nějaký postoj.
Přát si pokoj, tedy to, co by si měl přát každý křesťan, není žádný idealismus. Zásada „chovej se k druhým tak, jak chceš, aby se chovali oni k tobě“ je naopak veskrze rozumné přání. Jak úžasným by se svět stal, kdyby se tím všichni řídili!
Kdysi hořel v domácnostech i v chrámu týž Vestin oheň, což vypovídá o tom, že v obci i v rodině vládl v podstatě stejný (přesněji řečeno stejně drsný) řád; přičemž není zcela jasné, zda obec byla v tomto směru víc ovlivněna poměry v rodině, nebo naopak rodina poměry v obci. I my dnes cítíme, že je dlouhodobě neudržitelné, aby tomu bylo v mikrospolečnosti a v širší společnosti jinak, tedy aby existoval nesmiřitelný protiklad mezi bezpečným útočištěm domova a drsným světem.
Samozřejmě z toho neplyne, že doma začneme být zlí, protože svět je přece také zlý. Právě naopak. Protože u nás doma vládne světlo a teplo, láska a pokoj, budeme si přát, aby vládly všude. Nebudeme se uzavírat, abychom oheň v domácím krbu uchránili před sfouknutím, ale naopak budeme jeho světlo a teplo, stejně jako svou lásku a pokoj, šířit do okolního světa. Nepotřebujeme k tomu vládnout nadlidskou silou, jenom potřebujeme věřit, že to, co je dobré, se nakonec nenásilným způsobem ve spojených nádobách světa prosadí. Zkrátka potřebujeme věřit, že dobro má větší moc než zlo; že plamínek dobra nikdy nemůže být uhašen proudem zla. Což je vlastně víra veskrze křesťanská.
Je opravdu zajímavé, jak se naše myšlenkové pochody překřížily. ;-)
Mohlo by to být ale znamením oprávněnosti mé tamtéž vyřčené téze či naděje: že doba už opravdu nazrává pro změnu. Pro změnu k lepšímu. K nějaké nové, celoplanetární pospolitosti.
Aby se setkával se zájmem svých bližních, ne s odmítavým postojem.
Není toho opravdu moc, co nás spojuje. Zažil jsem v životě jenom dva krátké časové úseky, kdy nás, tedy značnou část společnosti žijící v jednom státě (v Československu), cosi hodnotného spojovalo. Srpen 1968 a listopad 1989. Už holý fakt, že se v obou případech jednalo o dny v nichž vládl strach z ohrožení, svědčí o tom, že nás toho za normálních podmínek spojuje povážlivě málo. Čím to je?
Velkým pojítkem společnosti bývalo křesťanství. Vědomí, že před Pánem Bohem bude stát každý v nedbalkách, spojovalo. Lidi spojovala také církev, neboť v kostele poklekávali všichni, císař i sedlák. Ke svému faráři chodili ke zpovědi také všichni, a mohli bychom takto pokračovat dál.
Víra v Pána Boha a příslušnost k církvi, to jsou opravdu velká a velmi zdravá pojítka. Zažívám to co chvíli ve farnostech, kde jsem činný. I když máme na leccos různé názory, vždy se nakonec sjednotíme v tom, že kvůli různicím nebudeme naše farní společenství, potažmo církev, rozbíjet. Už pouhou shodou na tom, jak daleko zajít nesmíme, se vyhneme konfliktu. Díky Bohu.
Za povšimnutí stojí také dvě významná pojítka, na nichž stála Rakousko-Uherská říše. Byly to úcta k panovnickému rodu a křesťanství, ponejvíce spojované s katolickou církví.
Když se dnes všemožně přetřásá „brexit“, nemůže nás nenapadnout, jakým ohromným pojítkem je pro Brity královna Alžběta. Ona (a také její rodina, i když všelijak raněná) je mravní konstantou britské společnosti. To ona, královna, představuje kontinuitu směřování své země. Takto - a v něčem také trochu jinak - to také bývalo u nás za našich císařů. Měnily se vlády, měnila se obsazení sněmů, ale císařové byli stále titíž. Představovali pevný bod společnosti a lidé jim důvěřovali. V dobrém slova smyslu ručili osobně za stav společnosti. (Byl to ohromný otřes důvěry a víry v autoritu, jehož následky patrně dodnes v Evropě pociťujeme, když v Británii a posléze ve Francii popravili krále a potom i královnu.)
Srovnejme onu někdejší úctu k panovníkovi s naším dneškem. Za co ručí naši ústavně neodpovědní prezidenti nebo předsedové vlád, když ve svém úřadě vydrží sotva řádné funkční období? Jakou představují mravní konstantu a záruku? Ostatně, může být vůbec princip volby lidem, resp. pouhá schopnost být přijatelný pro většinu, zdrojem osobního odpovědnosti za stav společnosti před čímsi vyšším?
Tak to mne jen tak napadlo, paní Hájková, při přemítání nad tím, co nás společně spojuje.
Dobrou noc a díky za inspirativní článek, Jiří Vyleťal
Musím říct, že i mně se často zdá, že lidé dřív byli lepší. Ale může to být jen klam. My totiž vidíme jen to, co je na povrchu. Možná se lidé dřív chovali lépe jen ze strachu. Nepěkné myšlenky třeba zapírali a ukládali ve svém nevědomí. Zatímco, teď to z nich „leze ven“ a na nás to působí někdy až tak, že zlo se okolo nás množí.
Napadlo mě, že možná z lidí leze nejen to špatné, ale i to dobré, co je v nich uvnitř. Jejich skutečná duše. Nakonec, i to dobré dřív mohlo být v lidech potlačováno, nejen to špatné.
Přeji vám hezký den a díky za ocenění mého textu. Je milé, když člověk ví, že článek nepsal zbytečně, že si ho aspoň někdo přečte.
Na straně jedné je to především u povahově plebejských Čechů ta představa buďto ryze utlačovatelských, anebo přinejmenším parazitujících vládců, bez kterých by se lid docela dobře obešel.
A na straně druhé je to glorifikace velkých panovníků, pod jejichž moudrou a spravedlivou vládou je prostému lidu možno žít v plné důvěře a oddanosti.
K tomu prvnímu: ti vládci skutečně nebyli - snad až na výjimky - pouze nějací trubci, pohodlně se rozvalující na svém trůně pokrytém hermelínem. Oni se museli - už ve vlastním zájmu - denně starat o správu svého státu; svým způsobem plnili současně funkci prezidenta i předsedy vlády, a k tomu ještě i nejvyššího soudce.
A jejich výchova tomu také odpovídala: byla (alespoň v pozdějších dobách) velice náročná, museli ovládat několik jazyků, k tomu samozřejmě teologii, přinejmenším základy vojenské strategie, dále pak finančnictví a státní správu, atd.atd.
A jejich výchova mohla být - hlavně v novějších časech - opravdu přísná; například na pruském panovnickém dvoře nejčastějším jídlem byla - docela obyčejná čočka!
A tito vládci se také skutečně do značné míry cítili být opravdu odpovědní i za svůj lid, za jeho blaho: neboť tuto odpovědnost ve chvíli své inaugurace přejímali a přísahali před samotným Bohem.
Na straně druhé: ti vládci byli a jsou stejně tak nakonec "docela obyčejnými" lidmi, jako každý druhý. Tedy i se všemi jejich slabostmi a nedostatky. (Jak je možno vidět i právě na tom zmíněném anglickém královském dvoře, především v nedávno uplynulých časech.)
Zkrátka: dnes už prostě není možné, aby se celý lid vydal do rukou nálad a choutek jednoho jediného jedince. Tam je to riziko příliš velké, že celý národ jím bude uvržen do neštěstí. Proto dnes už v moderním světě žádný z těchto panovníků nemá skutečnou vládní moc.
Mají moc jenom čistě reprezentativní; ta sice může plnit svou úlohu společného symbolu, to jest symbolu národní pospolitosti - ale nedá se nic dělat, je to opravdu už jenom vnějškový symbol. Není to samotná realita. A tu národní, respektive mezilidskou pospolitost nelze nakonec vystavět jenom na symbolech.
děkuji za reakci. Neměl jsem v úmyslu vzbuzovat nostalgii po tom, co už není. Chtěl jsem vyjádřit fakt, že v dobách monarchie, která byla i monarchií naší, existovala značná úcta k panovníkovi a také k církvi. Byly to spojovací prvky společnosti. Že tomu tak bylo, se můžeme dovědět z mnoha dochovaných dokumentů i knih těch, kteří tenkrát žili.
Ještě pár slov k tomu, co nazýváte „nostalgií po starém světě“. Víte, ono je tak snadné pokládat něco, co spojujeme s minulostí a nehodí se nám do krámu, za špatné, přežité a zkostnatělé. A ty, kteří to tak nevidí, za nostalgiky a staromilce. To je totiž taková pokrokářská šablona, podle níž všechno nové je dobré a všechno staré je přežité a tudíž nepoužitelné a vlastně špatné. Podíváme-li se však pod povrch věcí, často zjišťujeme, že tomu tak není, že nové se nekryje s dobrým a staré se nekryje se špatným.
Podle tohoto schématu, by tím nejzastaralejším harampádím muselo být křesťanství. A vidíte, hlásíte se k němu Vy i já. Kdo křesťanství rozumí, ví, že je aktuální stejně tak dnes, jako před tisíci lety. Nebo jiný příklad. Od konce roku 1989 tu máme jiný systém než před rokem 1989. A přesto se mnozí z nás, kteří oba systémy můžeme porovnat, domníváme, že předchozí systém byl nesrovnatelně sociálně spravedlivější. Hádám, že si to myslíte Vy i já. Jsme nostalgici anebo vidíme dobře?
Úctu k panovnickému rodu jistě nelze nikomu nařizovat, ale bylo by znakem čehosi nezdravého, kdybychom ji vylučovali proto, že někdo tím panovníkem je a nejsem to zrovna já. Já si Habsburků vážím. Vážím si jich proto, protože vím, že se snažili vládnout dobře. Že všichni poslední císaři pojímali svoji vládu nikoliv jako panování, ale jako službu. Svoji roli, do které se narodili, pojímali nikoliv jako nějakou svévoli a libovůli (jak nás to učí účelové prvorepublikové výklady a další stejně nepravdivé výklady až do dnešního dne), ale jako svěřenou povinnost, jíž musí dostát. Někdy si říkám, co bych asi dělal já, kdybych se narodil jako následník trůnu.
Přeji dobrou noc a vše dobré. Váš Jiří Vyleťal
Dnes už je stejně bezpředmětné ten problém řešit. Nebo vy věříte, že by lidé v České republice teď souhlasili s její přeměnou v monarchii?
Vzpomínání na minulý režim se tuším nazývá spíš ostalgie, než nostalgie. Snažím se na něj zapomenout. Ale už jsem tu jednou psala o tom, že moje nejmladší dcera si jej idealizuje. Protože ve svých 26 letech ještě nenašla normální zaměstnání. A myslím, že ho ani nenajde, což mě jako matku dost trápí.
Lidé v České republice by jistě s monarchií nesouhlasili, ale myslíte, paní Hájková, že lidé u nás ve své většině souhlasili se všemi těmi převraty které se tu od roku 1918 odehrály? Ostatně, nikdo se jich neptal, že? Vždy rozhodla úzká skupina lidí, která za sebou měla rozhodující síly vyšlé z aktuálního rozložení velmocenských poměrů.
Já si pochopitelně nemyslím, že se u nás monarchie obnoví. Jenže já jsem si ani v roce 1988 nemyslel, že by sovětské impérium mohlo v dohledných stech letech padnout. A za rok se tak stalo… A nebyl jsem vůbec sám, kdo to tehdy takto viděl.
Vzpomínání na minulý režim se nejmenuje „ostalgie“, resp. může se mu tak říkat jedině v Německu. Právě tam jej vymysleli jako narážku na východní Němce (Ostdeutsche), kterým, - podobně jako mnoha lidem u nás – nepřišlo správné vše, co museli přijmout ze západní části Německa. Krásně to ukazuje vynikající německý film Goodbye Lenin. Zkrátka německý jazyk se hodil pro zlehčování legitimní kritiky tím, že z lidí z východní části Německa (die Ostdeutche) udělal Němce trpící nostalgií (die Nostdeutche), tedy občany poněkud méně způsobilé pro tržní hospodářství. Také jeden z nástrojů sociální bezohlednosti, není-liž pravda?
Dobrou noc, Jiří Vyleťal
Nicméně obraz národa hrdinně bojujícího proti Habsburkům byl vytvořen až v následujícím období.
A vidíte, pane Vyleťale, zatímco vy jste byl přesvědčen, že minulý režim nemůže být znovu nahrazen kapitalismem (ačkoliv jste nebyl jeho přítel), můj tatínek si myslel opak. On tušil, že režim je velmi vratký, zatímco kapitalismus je pořád ještě velmi silný. Odtud plynula jeho nedůvěra k obrodnému procesu roku 1968. On prostě nebyl idealista a myslel na své děti.
Pro mě z toho vyplynulo poučení, že nic dobrého se nedá udržet silou. I proto jsem rehabilitovala křesťanství.
Samozřejmě bez nároku, že totéž můžeme čekat od něj. A to právě je podstatou křesťanství.
Franz Josef: ano, bezpochyby velice pracovitý, vstával denně už někdy ve tři hodiny ráno, a hned potom do své kanceláře; jenže to byl s přibývajícími roky zkostnatělý byrokrat, od kterého nebylo v žádném případě možno očekávat schopnost vypořádat se s požadavky a problémy moderní doby.
Ostatně ještě dnes promítají někteří lidé cosi z uvedeného do způsobu, jimž se vztahují k českému prezidentu. Hraje důležitou symbolickou a ceremoniální roli a lidé s jistou účastí sledují běh jeho života, vývoj zdraví apod., neboť i on je podroben "vyšší spravedlnosti" (síle).
moc děkuji za moudrá slova. Zcela s Vámi souhlasím a velice mne těší Vaše příkladná víra v křesťanství.
Ano, silou a násilím nelze prosazovat dobro ani jej udržet. Podobně se také říká, že nepříteli se nevěří i když má pravdu. Ještě bych k tomu dodal, že tomu, kdo není nepřítel, se snadno věří i lež. A vlastně také, že líbivými metodami se zlo dobře prosazuje. Myslím, že se všemi těmito variantami máme u nás nemálo zkušeností.
Píšete, paní Hájková, že jsem byl přesvědčen, že minulý režim nemůže být znovu nahrazen kapitalismem. To tak úplně není. Já, když si vzpomenu na ta léta normalizace a na to, jak jsem tehdy za železnou oponou přemýšlel o tom, jak by nám bylo dobře v náruči Západu, tedy především v náruči USA, stydím se za svou naivitu. Myslím, že jsem nijak precizně nepřemýšlel o tom, čím konkrétně by měl být stávající režim nahrazen. Asi jsem měl zato, že bude stačit, když budeme vše dělat tak, jak to dělají v Americe nebo třeba v Německu, čímž bude úspěch zaručen. Té své někdejší představě bych tehdy určitě neříkal kapitalismus, protože kapitalismus platil za špinavé slovo. Spojovali jsme si jej s manufakturami, dětskou prací, bídou lidí práce, apod. Já jsem si ten budoucí dobrý režim nejspíše představoval jako ten, v němž jsem žil, avšak s tím, že ve vedoucích místech v podnicích budou schopní a rozumní lidé (že budou ekonomické subjekty patřit oligarchům a všemožným finančním spekulantům, mne ani nenapadlo), že se v nich lidé nebudou flákat a že se v nich nebudou dělat nesmysly nařízené ÚV KSČ. Samozřejmě jsem viděl otevřené hranice, neomezenou možnost cestovat, svobodu slova,vyšší životní úroveň, spolehlivé výrobky, žádné fronty, atp. Ani mne nenapadlo, že by mne mohl z práce někdo vyhodit jenom proto, že se mu chce. (Když jsem se s tím setkal poprvé v Rakousku, myslel jsem, že jde o zcela výjimečnou nezákonnost, která se záhy vyřeší na nejbližším pracáku.) Vůbec mi ani na mysl nepřišlo, že bychom v tom novém vytouženém režimu, - který přece ve všem dobrém musí být dokonalý a nic zlého nemůže obsahovat – mohli přijít o sociální jistoty, které tu byly samozřejmostí a já si jejich existenci vlastně ani neuvědomoval. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že v tom novém režimu nebudou mít rodiče na školní obědy pro děti, měl bych jej za bolševického agitátora. Takto jsem se mýlil, paní Hájková. Holt, nepříteli se pravda nevěří.
Jako omluvu snad lze přijmout fakt, že nejhorší stránky kapitalismu se začaly projevovat až s globalizací a to už byla půlka devadesátých let. Také je třeba vidět, že ty ještě horší stránky kapitalismu přišly ke slovu právě v postkomunistických zemích, kde si lidé jako já dělali (a mnozí stále ještě dělají) o Západě nemístné iluze. (Mně to naštěstí velice brzo došlo.) Také je třeba si uvědomit, že v době, kdy jsem já snil o dobrém Západě, ten Západ ještě docela dobrý byl. Bohužel, z větší části proto, protože měl protivníka v Sovětském svazu, což byl vážný důvod k udržování sociálního smíru (a výstavbě sociálního státu) doma. Třeba ovšem ještě dodat, že se ve státech s dostatečnou tradicí sociálního státu, jako je např. Rakousko a Německo, dokázali vypořádat s extrémy sociální nespravedlnosti, jakou přináší globalizace z řetězu utrženého kapitalismu. O ČR se to říci nedá.
Tak to jen tak, když jste nadhodila téma úvah, které jsme já a podobně uvažující spřádali před třiceti lety.
Přeji dobrou noc a ještě jednou děkuji za svatá slova o lásce k bližnímu a konání dobra bez nároku na cokoliv. Nepochybuji, že podle nich žijete a že Bůh je s Vámi.
Váš Jří Vyleťal
Já jsem vždycky měla tendenci se lidem spíš vyhýbat. Utíkat se do soukromí.
Pro každého je něco nemožné. Někomu se zdá nemožné být takový, jaký by chtěl být, protože si nevěří. Jenže člověk musí rozlišovat: Je pro mě něco opravdu nemožné? Nebo jsem jenom líný/líná to udělat? Každý máme svou navyklou zónu pohodlí, kterou neradi opouštíme, protože je tam vcelku bezpečno.
Ano, každý máme reálné hranice svých možností. Jelen nemůže být jako vlaštovka. Ale každý můžeme udělat aspoň malý krůček ze své zóny pohodlí a udělat něco, co pro nás není typické. Například nevyhnout se člověku, kterému jsme se vždycky vyhýbali, ale naopak, promluvit s ním. Tím opustíme svou zónu bezpečí a otevřeme se novým možnostem. To, co se zdálo nemožné, se stane možným. Možná zjistíme, že se s ním dá komunikovat docela dobře. Možná se zklameme, ale v tom právě je to riziko, jak jsem napsala výše - nemůžeme od lidí čekat vždy jen kladnou odezvu.
Já jsem se pokusila překročit svou zónu pohodlí mimo jiné i tím, že jsem se zapojila do dobrovolné práce. Je dost lidí, kteří potřebují pomoc druhých.
děkuji za krásnou a upřímnou odpověď.
Já jsem se dříve také utíkal do soukromí. Byl jsem poněkud plachý a dost nejistý, ale s křesťanstvím mne to úplně přešlo.
Váš Jiří Vyleťal