Instinkt je účelné chování organismu vyvolané nějakým podnětem, které je zaměřeno především k obraně a zachování života. Instinktivní chování je všem živočichům vrozené, takže není zapotřebí se mu učit. Instinktivní chování se občas zaměňuje s intuicí, protože rozlišit je bývá někdy obtížné. Intuice je jakási předtucha, na jejímž základě člověk jedná. Jedná, protože má pocit, že něco ví, aniž by to měl nějak rozumově zdůvodněno. Někdy se mluví o vnuknutí nebo bleskovém pochopení bez účasti racionality.

Intuice se tedy velmi podobá instinktu, a přece znamená něco kvalitativně vyššího. Intuice je vnitřní hlas vycházející z jiné roviny než instinkt. Dá se říci, že nevychází z roviny biologické, ale z roviny nacházející se mimo čas a prostor, která se lidem stává snáze přístupnou na hranici spánku a bdění. Intuice je jakýmsi šestým smyslem nebo též vnitřním smyslem. Zatímco instinktivní jednání je čistě nevědomé, intuice pracuje s informacemi, které získáváme jak vědomě tak nevědomě. Intuice je základem tvůrčí činnosti a otevírání se něčemu novému.

Hypotéza, že intuice je duchovního původu, že je to něco vyššího než živočišný instinkt, by neměla vypadat jako antropocentrismus — tedy tvrzení, že člověk je jaksi sám od sebe lepším a vyšším tvorem než zvířata. Člověk jen disponuje mnohem většími možnosti, jak vědomě rozvíjet sám sebe i svět okolo sebe. Biologické instinktivní reakce člověka mají proto tendenci slábnout. Člověk má (nebo by měl mít), na rozdíl od většiny živočichů žijících ve volné přírodě, zábrany a morálku, které mu umožňují nereagovat instinktivně, nýbrž uvažovat o smyslu svého chování, o tom, co je správné a co není.

Tím, jak narůstala civilizace, jak byli lidé do ní postupně (a často nedobrovolně) vtahováni, bylo víc a víc zapotřebí usměrnit lidské chování, zavést pravidla. Instinktivní chování tak bylo v člověku potlačováno, často velmi nekompromisně, což způsobilo, že potlačené instinkty se čas od času znovu projevily, znovu naplno propukaly.

Právě takovou situaci popisuje apoštol Pavel, když píše v listu Římanům (7; 9) „Sám jsem kdysi žil bez Zákona, ale jakmile přišlo přikázání, hřích ožil a já jsem zemřel.“ Popisuje situaci, kdy člověk vědomě přijal zákon, zatímco v jeho nitru nevědomě „ožil hřích“ — čili to, co je se zákonem v rozporu. Hřích ožil a tlačil se ven jako bublající horká láva ze sopky.

↗

Touha po návratu ke zlatému věku přicházela v dobách, kdy situace lidí hrozila bídou a nuzotou. Foto wikiart.org

Slova „já jsem zemřel“, ta zase vyjadřují mechanické plnění zákona, během něhož se jednání odpojí od vůle. Člověk podle Pavla nedělá to, co sám chce, ale to, co mu předepisuje zákon, a v případě, že jeho vůle je slabá, se poddává hříchu, který v něm ožil. Tedy člověk sám vlastně nejedná. Je to jakoby by umřel. Pavel tady vyvozuje paradoxní a mnohým lidem těžko srozumitelný závěr, že zákon je sice dobrý a svatý, ale zároveň způsobuje člověku smrt.

Ono nestačí naučit se tomu, jak se správně chovat. Je zapotřebí, aby se tak člověk také chovat chtěl. Aby jeho jednání vycházelo z jeho vlastní touhy být dobrý, aby při tom zapojil srdce. Zároveň bylo zapotřebí uvědomit si, že dodržování zákona není samospasitelné. Že zákon je tady přece pro člověka, nikoliv naopak. A že někdy lze uplatněním zákona člověku také pořádně ublížit, zatímco intuitivní jednání (se zapojením srdce) by mohlo napomoci optimálnímu řešení složitější situace. Takže zákon nemá být posvátná kráva. Lidé byli (a jsou) neustále konfrontováni se zákonem a zákon je zase konfrontován se životem.

Návrat k přírodě?

Čas od času v dějinách nastává období, kdy si lidé začnou jasněji uvědomovat, jak jim civilizace ubližuje, jak je společenské struktury, které si vytvořili, dusí a pak se volá po návratu člověka k přirozenému chování nebo po návratu k přírodě. První známé požadavky návratu k přírodě se objevily už před dvěma a půl tisíci lety v antickém světě, zatímco ty poslední jsou stále ještě aktuální.

Objevovaly se jak v myšlení filozofů (například Rousseau), tak v myšlení obyčejných lidí (trampské hnutí). Návratem k přírodě jistě nikdo nemyslel ani nemyslí návrat k životu na stromech nebo v jeskyních, nýbrž návrat k ideálnímu stavu člověka — třeba k takzvanému zlatému věku, k ráji, k volnosti, k nezkaženosti a dobrotě, tedy ke stavu, v jakém se prý člověk původně nacházel.

Možná se na původu podobných teorií podepsal mizerný charakter doby, v níž vznikaly. Možná se objevovaly v časech, kdy se lidem zdálo, že všechno jde od deseti k pěti a zákony se obracejí proti nim.

Člověk vytvářel větší celky a struktury a zase je rušil, protože ho utiskovaly. Volání po volnosti a obnově lidské přirozenosti nebo po návratu k přírodě se nejčastěji týkalo a týká oblasti stravování, oblékání, léčby, různých zvyklostí a různých způsobů chování obecně. A také náboženství.

A samozřejmě se týká i způsobu získávání prostředků k životu, které se historicky vyvíjelo od instinktivního sběračství a lovectví přes více či méně nucenou práci až po svobodně vykonávanou práci s využitím intuice a fantazie, jaká nás, doufejme, čeká v budoucím věku. Intuitivní hledání nových řešení přichází na řadu, když selhává rozum a logika, když nefungují zákony. To všechno se teď ve světě děje. Jenom musíme doufat, že místo intuice nezvítězí spíš návrat k obranným instinktivním reakcím.

Intuitivní jednání může i nemusí působit přirozeně. Předchůdce člověka, který se při spatření ohně poprvé nedal na útěk, ale snažil se ho zvědavě prozkoumat, patrně také použil místo přirozeného obranného instinktu intuici. Překonal strach z neznámého a nevědomky tak zahájil novou epochu — epochu polidšťování. I dnešní lidstvo možná potřebuje zahájit novou epochu. Posunout se na nějaký vyšší stupeň existence. Vyjít ze sebe a přejít do jiného způsobu bytí.

Člověk se nemůže vrátit do říše přírody, nemůže se znovu stát tím, čím už byl. Ale může ve svém vývoji postoupit dál — tak, aby se cítil přirozeně, tedy svobodně, a přesto aby zachoval civilizaci. A zároveň aby přitom nestál proti přírodě ani proti jinému člověku. Potřebuje být zkrátka ještě více polidštěn, aby stále méně používal živočišných instinktů sloužících k sebeobraně, a stále častěji využíval intuice k tvůrčí činnosti.