Vstříc Eldorádu, za hranice humanismu
Eva HájkováBájné Eldorádo nemusí být jen vytouženým zdrojem zlata. Mluvíme o něm i jako o našem štěstí obecně. Podle Slavoje Žižka jej můžeme najít až za hranicí humanismu, v oblasti vykoupení, v čisté kolektivině bez politična.
Možná se leckdo z dříve narozených rozpomene na jednu starou píseň Waldemara Matušky, v níž se opakuje tento refrén: „Jít a hledat Eldorádo, zbavené vší bídy člověčí, jít a hledat Eldorádo, kde je láska, mír a bezpečí…“
Štěstí a blahobyt si lidé odedávna spojovali s bohatstvím. Proto mnozí snili o bájné zlaté zemi, které se říkalo Eldorádo (El Dorado znamená španělsky „zlatý“, „pozlacený“). Ta bájná země, v níž se indiánští náčelníci údajně posypávali zlatým prachem a pak ho ze sebe smývali v jezeře, se měla nacházet kdesi neprobádaných krajích Jižní Ameriky. Pověst vzbuzovala zejména v Evropě po celé 16. a 17. století velký zájem a mnoho cestovatelů se pokoušelo Eldorádo najít. Bylo to něco jako zlatá horečka, dávno před Klondikem. Na Eldorádo se přestalo věřit teprve na začátku 19. století.
Pojem se však zachoval a lidé, kteří si uvědomovali, že zlato sice zbavuje hmotné bídy, ale štěstí se za peníze stejně koupit nedá, jeho význam časem pozměnili. Za Eldorádo (či eldorádo s malým „e“) se proto někdy označuje vysněný cíl, místo po kterém toužíme, kde pociťujeme štěstí, místo, kde se plní naše tajná přání, místo, kde se můžeme cítit zcela svobodně.
Možná nejde ani tak o konkrétní místo, jako o samotný prožitek. Občas zažíváme chvilkové eldorádo, když zapomeneme na své všední problémy a starosti a pociťujeme nějakou radost. Málokdo věří, že by něco takového mohl prožívat natrvalo. Vždyť se musí pracovat. Svět je plný problémů, je ovládán kapitalistickým ekonomickým systémem a také politikou. Politika není správa obce, jak se často mylně vykládá. Politika je boj o společenské uspořádání. Tvrdé soupeření. Mnoho lidí se obává revoluce, ale revoluce, podobně jako válka, není vlastně nic jiného, než pokračování politiky jinými prostředky.
Většina lidí soudí, že dokonalá společnost, zbavená vší bídy, kde vládne svoboda a zároveň láska, mír a bezpečí, je nemožná, že je to jen utopie. Můžeme být sociálními pesimisty, ale existují či existovaly sociální myšlenkové proudy a teorie, které předpokládají, že svobodná a šťastná společnost, v níž není nutné s nikým soupeřit, realizovatelná je. Ovšem jen za určitých podmínek. Teorie se navzájem liší stanovením těch podmínek.
Anarchisté tvrdí, že lidská pospolitost je schopna seberegulace a samosprávy bez právního řádu ve formě zákonů. Odmítají kapitalismus, politickou moc a centralizaci, odmítají politické strany. Někteří usilují o zrušení státu. Funkci moci vnímají jako překážku lidské svobody. Podle anarchistů si skupina lidí zcela spontánně a přirozeně, ke spokojenosti všech, najde mírumilovný způsob koexistence, který vyjde z nich samotných - jakmile budou zbaveni nepřátelského systému. Anarchismu se (často neprávem) přičítá přílišný individualismus. Pro většinu lidí je anarchismus nepřijatelný, i když o něm nemají vždy přesnou představu, neboť existují různé anarchistické proudy.
↗
Lidé se naučili, že zlato samo štěstí nepřinese. Eldorádo je tak spíš vizí naděje na štěstí kdesi v budoucnu. Foto lewebpedagogique.com
Na rozdíl od anarchistů si komunisté, souhlasně s Marxem, představovali, že lidé jsou systémem formovaní a determinovaní. Systém ovládaný soukromým vlastnictvím plodí podle nich protikladné třídy a historický vývoj probíhá nezávisle na lidské vůli. K proletářské či socialistické revoluci může dojít až na určitém stupni vývoje společnosti. Společnost se však nezmění ihned po odstranění soukromého vlastnictví. Je zapotřebí jisté přechodné doby, v níž proletariát v čele se svým předvojem (komunistickou stranou) převezme politickou moc, aby zabránil návratu starých poměrů. Až se společnost „prokouše“ diktaturou proletariátu, která ji „převychová“, teprve pak se začne proměňovat ve společnost beztřídní, dokonalou společnost svobodného rozvoje každého a všech.
A pak je tu ještě křesťanská představa o možnosti lidí žít svobodně ve společenství, kde se každý, bez ohledu na to, jaký systém ve světě vládne, snaží o dobro svých bližních. Křesťané se o takové společenství pokoušejí už dva tisíce let, ale je to mimořádně obtížné. Háček je v tom, že takový způsob existence „není z tohoto světa“, jak víme z evangelií. Jak „nebýt z tohoto světa“, to se dá vysvětlovat různě. Apoštol Pavel v listu Římanům radí: „Nenechte se formovat tímto světem — raději se proměňujte obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle — co je dobré, náležité a dokonalé.“
Jinými slovy, tento svět (protože v něm vládne hřích) formuje hříšného člověka - čili podobně jako v marxismu platí, že společnost a systém, který v ní vládne, formují jedince. Ale na rozdíl od marxismu křesťanské podání vysvětluje, jakým způsobem se člověk může toho nepříznivého formujícího vlivu „světa“ zbavit. Takový člověk pak sám může sám svět ovlivňovat, aniž by mu podléhal. Vykoupení, čili vysvobození lidstva z otroctví (hříchu) se děje prostřednictvím Krista. Probíhá v každém okamžiku, přičemž jednou nastane eschatologické dovršení.
Křesťanství má určité společné prvky jak s anarchismem, tak s komunismem, i když, pravda, odmítá (revoluční) násilí a přináší oproti nim navíc duchovní rozměr. To se moderní levici jeví jako něco překonaného a zastaralého, což ale není tak docela pravda. Filosof Slavoj Žižek to ví, proto si občas vypůjčuje termíny z křesťanství a snaží se jim vtisknout nový význam — takový, který by pochopil i dnešní člověk. V knižně vydaném rozhovoru s českým filosofem Michaelem Hauserem nazvaném „Humanismus nestačí“ například vyjádřil svou vlastní představu o tom, co znamená vykoupení: „Vykoupení… je pro mě už samotná kolektivita. Nulová rovina politična… Víte, když Kristus říká ‚kdykoli je láska mezi dvěma, já jsem zde‘. To je vykoupení.“
Lze uvažovat o tom, zda něco takového skutečně přináší samotná kolektivita nebo zda je nutné naučit se takovouto „vykupitelskou“ kolektivitu teprve pěstovat, popřípadě, zda ona kolektivita vyvstane sama po nějaké mimořádné události. Pro upřesnění je ještě zapotřebí dodat, že lásku zde nelze chápat jako sexuální vztah, ale jako bratrství, solidaritu, vzájemnou pomoc. Jde právě o tu „nulovou rovinu politična“ v lidských vztazích, za předpokladu že politiku chápeme jako soupeření o moc.
A to je víc než humanismus (odtud název rozhovoru Humanismus nestačí). Protože humanistická může být i politika. Politickým způsobem si lze leccos vynutit - například lidská práva, lidské zacházení ze strany mocných, ale určitě si nelze vynutit onu (křesťanstvím inspirovanou) nulovou rovinu politična - bratrství, solidaritu a vzájemnou pomoc. Zároveň nejde o nic nedosažitelného. V recitativu písně „Jít a hledat Eldorádo“ se také dodává, že Eldorádo neleží kdesi v dálce, ale docela blízko - v našich srdcích a v našem myšlení.
Diskuse
JP
Takhle jednoznačně se to nedá říci, paní Hájková. Tedy že by politika byla jenom boj o společenské uspořádání, který nemá s nějakou správou obce nic společného.
Právě to je na celé té věci tak zajímavé: dokonce i diktátoři a tyrani musí hledět na to, aby ten jejich stát alespoň v zásadě řádně fungoval. Jinak by si sami podřezávali tu větev, na které sedí.
A tak o správu vlastní země musel dbát i tyran Stalin; a i takový Hitler: kdybychom se na jeho působení ve funkci říšského kancléře podívali z čistě technických hledisek, tedy s odhlédnutím od jeho násilných metod vládnutí, pak by se muselo objektivně přiznat, že si při správě své země nepočínal nikterak špatně. Přesně naopak, on opravdu dokázal Německo pozvednout z marasmu světové hospodářské krize na vysokou materiální úroveň, s vysokým stupněm národní a sociální homogenity.
Právě to je na celé té věci tak zajímavé: dokonce i diktátoři a tyrani musí hledět na to, aby ten jejich stát alespoň v zásadě řádně fungoval. Jinak by si sami podřezávali tu větev, na které sedí.
A tak o správu vlastní země musel dbát i tyran Stalin; a i takový Hitler: kdybychom se na jeho působení ve funkci říšského kancléře podívali z čistě technických hledisek, tedy s odhlédnutím od jeho násilných metod vládnutí, pak by se muselo objektivně přiznat, že si při správě své země nepočínal nikterak špatně. Přesně naopak, on opravdu dokázal Německo pozvednout z marasmu světové hospodářské krize na vysokou materiální úroveň, s vysokým stupněm národní a sociální homogenity.
JP
September 9, 2016 v 13.49
Formováni prostředím - nebo sami strůjci svého osudu?
Paní Hájková, tady jste nastolila krajně významné téma. Je to vlastně přesně to téma, kterému jsem se - pro jeho složitost - sám dosti vytrvale vyhýbal, ve chvílích kdy už bylo při jiných příležitostech zmíněno a dotčeno. Především v diskusích o křesťanství.
A teď je najednou toto téma na stole, a nelze se mu vyhnout. Tak se na něj podívejme blíže.
Je to skutečně jedna z centrálních otázek člověka vůbec: je člověk svobodný, anebo ne? Je determinován svým prostředím, objektivními vnějšími podmínkami svého života - anebo je sám autonomním pánem svého osudu? Anebo platí obojí? A jestliže ano - pak v jakém poměru? Je člověk nakonec o trochu "více svobodný", anebo "více determinovaný"? A není takto položená otázka sama o sobě naprosto nesmyslná? Není tomu přece tak, že člověk b u ď t o je svobodný, a n e b o determinovaný?
Otázka nad otázku; a odpovědi skoro žádné.
No dobře; zkusme to popořadě.
Takže: vyjděme napřed z toho, že ten Marx měl přece jenom pravdu. A nejenom ten - starý - Marx; k tomu samému závěru dospěla i moderní psychologie, že člověk není nějaký absolutně nezávislý a autonomní duch, který by jen tak proplouval mezi skalinami reálného materiálního a jiného žití, aniž by tím byl nějak podstatně dotčen. Člověk prostě je a vždycky byl a vždycky bude součástí svého světa, tento svět ponese v sobě, a bude jím utvářen a ovlivňován až do nejhlubších sfér svého vnitřního bytí.
Na straně druhé - máme tady toho Krista. A tedy tu tézi, že člověk se může změnit. Že se může postavit proti tomu vlivu (špatného) světa, tím že - prostřednictvím Krista, respektive přesněji prostřednictvím svého vlastního přiklonění se ke Kristu - rozpozná, co je (boží) dobro, a rozhodne se toto dobro následovat.
Jak už jsem zmínil, celá tato věc je až k uzoufání složitá; a ani tady nebudeme mít možnost ji projednat ze všech stran a úhlů pohledu. Ale - právě ten křesťanský respektive obecně náboženský pohled má tu jedinečnou přednost, že krajně komplexní vztahy zjednodušuje do jedné jediné roviny, kterou je možno si velice názorně a plasticky představit, právě jako vztah člověka k jeho Bohu.
Jde o to: to, co se za tím "Bohem" ukrývá, to je ve skutečnosti samotné Bytí.
Jenže - tohle "bytí", to je pro naprostou většinu lidí jenom velice abstraktní pojem. A jenom ten, kdo má alespoň určitou zběhlost v zacházení s pojmy metafyziky, čili - jak říká Aristoteles - "první filozofie", ten může mít názornější představu o tom, co všechno se za tímto napohled abstraktním pojmem skrývá. Nakonec za ním stojí celý jsoucí svět. (Nebo snad přesněji: svět jsoucí, ale svět skrytý.)
Proč je to všechno tak důležité? Jde stále o to jedno: jestliže ten vezdejší, bezprostředně nás obklopující svět považujeme za přinejmenším nedostatečný, ne-li přímo špatný, a jestliže si jsme vědomi toho že tento deficitní svět podstatně ovlivňuje (a tedy: svazuje) i nás samé, pak abychom unikli z toho polapení negativnem, prostě m u s í m e mít nějakou jinou instanci, o kterou se můžeme opřít. O kterou se můžeme opřít, na kterou se můžeme odvolat při svém hledání života pravého, života dobrého.
Tady to ale začíná být opravdu složité. Jestliže tedy je okolní svět špatný, a jestliže jsme jím formováni: kde se v nás vlastně ještě vůbec může vzít síla či impuls, přihlásit se k tomu Božímu dobru? A postavit se tedy proti té - negativní - determinaci?
Tady je nezbytné uvědomit si právě to, že za tím "Bohem" stojí to samotné Bytí. Bytí, které pokládáme za principiálně dobré, už proto že vytváří absolutní základ pro naši vlastní existenci - a jehož my jsme neoddělitelnou součástí, a které nás tedy také neustále determinuje!
Tady se tedy ukazuje: i kdyby okolní, aktuálně jsoucí svět byl jakkoli špatný (a nás v tomto smyslu determinoval) - my jsme stále ještě vždy zároveň součástí světa nadčasového, který v nás nikdy nenechá plně odumřít povědomí o tom, co je dobré a správné! A o co tedy máme - a musíme - usilovat.
Takže to "přihlášení se ke Kristu" není nakonec ničím jiným, nežli spojením se s oním prapůvodním, věčným Bytím, které je dobré už jenom tím, že je.
Právě proto v nás skutečně vždycky a kdykoli je k dispozici síla, která nám umožňuje povznést se nad poměry, ať jakkoli deformované, a upsat se do služeb toho nadčasově Dobrého.
Tímto - bezpochyby velmi útěšným - zjištěním by bylo vlastně možno tuto úvahu nad daným tématem ukončit; jenže věc je bohužel ještě o něco složitější.
Musíme si uvědomit: to nadčasové, to věčné bytí (reprezentované Bohem) tu sice je vždy; ale na straně druhé, ono je nám opravdu dosti vzdálené, a ve svém působení je velmi subtilní.
To jest: my z něj můžeme čerpat sílu k našemu odporu vůči světu materiálnímu, aktuálnímu, pokud je tento špatný; ale tím se ještě nevymaníme z působení tohoto světa na nás. Čili ze silového pole jeho determinace. A tak, chceme-li aby to Dobro skutečně a natrvalo získalo nadvládu nad tímto světem - pak musíme změnit i tento - vnější - svět sám. Tak, aby i on sám byl objektivně dobrý. Jinak on bude i nadále vykonávat svůj negativní vliv na nás, svou determinaci - a kolik z nás tomuto jeho každodenního působení opravdu dokáže vzorovat natrvalo?...
A teď je najednou toto téma na stole, a nelze se mu vyhnout. Tak se na něj podívejme blíže.
Je to skutečně jedna z centrálních otázek člověka vůbec: je člověk svobodný, anebo ne? Je determinován svým prostředím, objektivními vnějšími podmínkami svého života - anebo je sám autonomním pánem svého osudu? Anebo platí obojí? A jestliže ano - pak v jakém poměru? Je člověk nakonec o trochu "více svobodný", anebo "více determinovaný"? A není takto položená otázka sama o sobě naprosto nesmyslná? Není tomu přece tak, že člověk b u ď t o je svobodný, a n e b o determinovaný?
Otázka nad otázku; a odpovědi skoro žádné.
No dobře; zkusme to popořadě.
Takže: vyjděme napřed z toho, že ten Marx měl přece jenom pravdu. A nejenom ten - starý - Marx; k tomu samému závěru dospěla i moderní psychologie, že člověk není nějaký absolutně nezávislý a autonomní duch, který by jen tak proplouval mezi skalinami reálného materiálního a jiného žití, aniž by tím byl nějak podstatně dotčen. Člověk prostě je a vždycky byl a vždycky bude součástí svého světa, tento svět ponese v sobě, a bude jím utvářen a ovlivňován až do nejhlubších sfér svého vnitřního bytí.
Na straně druhé - máme tady toho Krista. A tedy tu tézi, že člověk se může změnit. Že se může postavit proti tomu vlivu (špatného) světa, tím že - prostřednictvím Krista, respektive přesněji prostřednictvím svého vlastního přiklonění se ke Kristu - rozpozná, co je (boží) dobro, a rozhodne se toto dobro následovat.
Jak už jsem zmínil, celá tato věc je až k uzoufání složitá; a ani tady nebudeme mít možnost ji projednat ze všech stran a úhlů pohledu. Ale - právě ten křesťanský respektive obecně náboženský pohled má tu jedinečnou přednost, že krajně komplexní vztahy zjednodušuje do jedné jediné roviny, kterou je možno si velice názorně a plasticky představit, právě jako vztah člověka k jeho Bohu.
Jde o to: to, co se za tím "Bohem" ukrývá, to je ve skutečnosti samotné Bytí.
Jenže - tohle "bytí", to je pro naprostou většinu lidí jenom velice abstraktní pojem. A jenom ten, kdo má alespoň určitou zběhlost v zacházení s pojmy metafyziky, čili - jak říká Aristoteles - "první filozofie", ten může mít názornější představu o tom, co všechno se za tímto napohled abstraktním pojmem skrývá. Nakonec za ním stojí celý jsoucí svět. (Nebo snad přesněji: svět jsoucí, ale svět skrytý.)
Proč je to všechno tak důležité? Jde stále o to jedno: jestliže ten vezdejší, bezprostředně nás obklopující svět považujeme za přinejmenším nedostatečný, ne-li přímo špatný, a jestliže si jsme vědomi toho že tento deficitní svět podstatně ovlivňuje (a tedy: svazuje) i nás samé, pak abychom unikli z toho polapení negativnem, prostě m u s í m e mít nějakou jinou instanci, o kterou se můžeme opřít. O kterou se můžeme opřít, na kterou se můžeme odvolat při svém hledání života pravého, života dobrého.
Tady to ale začíná být opravdu složité. Jestliže tedy je okolní svět špatný, a jestliže jsme jím formováni: kde se v nás vlastně ještě vůbec může vzít síla či impuls, přihlásit se k tomu Božímu dobru? A postavit se tedy proti té - negativní - determinaci?
Tady je nezbytné uvědomit si právě to, že za tím "Bohem" stojí to samotné Bytí. Bytí, které pokládáme za principiálně dobré, už proto že vytváří absolutní základ pro naši vlastní existenci - a jehož my jsme neoddělitelnou součástí, a které nás tedy také neustále determinuje!
Tady se tedy ukazuje: i kdyby okolní, aktuálně jsoucí svět byl jakkoli špatný (a nás v tomto smyslu determinoval) - my jsme stále ještě vždy zároveň součástí světa nadčasového, který v nás nikdy nenechá plně odumřít povědomí o tom, co je dobré a správné! A o co tedy máme - a musíme - usilovat.
Takže to "přihlášení se ke Kristu" není nakonec ničím jiným, nežli spojením se s oním prapůvodním, věčným Bytím, které je dobré už jenom tím, že je.
Právě proto v nás skutečně vždycky a kdykoli je k dispozici síla, která nám umožňuje povznést se nad poměry, ať jakkoli deformované, a upsat se do služeb toho nadčasově Dobrého.
Tímto - bezpochyby velmi útěšným - zjištěním by bylo vlastně možno tuto úvahu nad daným tématem ukončit; jenže věc je bohužel ještě o něco složitější.
Musíme si uvědomit: to nadčasové, to věčné bytí (reprezentované Bohem) tu sice je vždy; ale na straně druhé, ono je nám opravdu dosti vzdálené, a ve svém působení je velmi subtilní.
To jest: my z něj můžeme čerpat sílu k našemu odporu vůči světu materiálnímu, aktuálnímu, pokud je tento špatný; ale tím se ještě nevymaníme z působení tohoto světa na nás. Čili ze silového pole jeho determinace. A tak, chceme-li aby to Dobro skutečně a natrvalo získalo nadvládu nad tímto světem - pak musíme změnit i tento - vnější - svět sám. Tak, aby i on sám byl objektivně dobrý. Jinak on bude i nadále vykonávat svůj negativní vliv na nás, svou determinaci - a kolik z nás tomuto jeho každodenního působení opravdu dokáže vzorovat natrvalo?...
September 9, 2016 v 22.03
Nejde o výběr mezi tím nechat se formovat prostředím nebo se stát strůjci svého osudu.
Někdy si lidé myslí, že jsou strůjci svého osudu a přitom podléhají vlivu světa.
Alternativou k obojímu je otevřít se božímu vlivu.
Někdy si lidé myslí, že jsou strůjci svého osudu a přitom podléhají vlivu světa.
Alternativou k obojímu je otevřít se božímu vlivu.
JV
Moc pěkný článek, na němž je cenné právě to, že se zabývá možnými cestami vývoje společnosti směrem k dobru pro všechny.
Jelikož se považuji za člověka věřícího, vím, že tam, kde lidé s Pánem Bohem nepočítají, kde ho nepotřebují a nemíní se řídit jeho radami, to nikdy k ničemu dobrému nepovede.
Anarchismus Boha nepotřebuje. Vystačí si s člověkem, přičemž se domnívá, že věci se dají dohromady bez potřeby řádu, jemuž by se tu a tam musel také někdo podřídit. Bez řádu se ovšem vždy ti bezohlednější postaví nad ty ohleduplnější. Silnější nad slabší. Anarchismus žádnou cestou k lepšímu není.
A marxismus? Ten Boha doslova nesnáší. Marx velmi dobře analyzoval špatné stránky kapitalismu, ale jeho řešení byl naprostý omyl. Nejspíše proto, že Marxovi byli Bůh i věřící tak nějak k smíchu. Marxisté, kteří se Marxova učení chopili, doplnili je Leninovým fanatismem (jeho zdrojem byl vedle ruské krutosti i Bakuninův anarchismus) a přivedli jej k životu, způsobili tolik zla, že jím předčili i to zlo, které chtěli odstraňovat. Ani marxismus žádnou cestou k lepšímu není. Kdyby ne pro jeho vztah k náboženství a naprosté nepochopení celé duchovní sféry člověka, pak pro ty strašné zločiny. Já se jen divím, že po marxismu pořád někdo pošilhává.
Jinak tím eldorádem je ráj. Ráj, o který jsme se svou namyšleností připravili a který uznáním své nedostatečnosti a přijetím Boží věci za svou znovu nalezneme. Chceme-li.
Dobrou noc, Jiří Vyleťal
Jelikož se považuji za člověka věřícího, vím, že tam, kde lidé s Pánem Bohem nepočítají, kde ho nepotřebují a nemíní se řídit jeho radami, to nikdy k ničemu dobrému nepovede.
Anarchismus Boha nepotřebuje. Vystačí si s člověkem, přičemž se domnívá, že věci se dají dohromady bez potřeby řádu, jemuž by se tu a tam musel také někdo podřídit. Bez řádu se ovšem vždy ti bezohlednější postaví nad ty ohleduplnější. Silnější nad slabší. Anarchismus žádnou cestou k lepšímu není.
A marxismus? Ten Boha doslova nesnáší. Marx velmi dobře analyzoval špatné stránky kapitalismu, ale jeho řešení byl naprostý omyl. Nejspíše proto, že Marxovi byli Bůh i věřící tak nějak k smíchu. Marxisté, kteří se Marxova učení chopili, doplnili je Leninovým fanatismem (jeho zdrojem byl vedle ruské krutosti i Bakuninův anarchismus) a přivedli jej k životu, způsobili tolik zla, že jím předčili i to zlo, které chtěli odstraňovat. Ani marxismus žádnou cestou k lepšímu není. Kdyby ne pro jeho vztah k náboženství a naprosté nepochopení celé duchovní sféry člověka, pak pro ty strašné zločiny. Já se jen divím, že po marxismu pořád někdo pošilhává.
Jinak tím eldorádem je ráj. Ráj, o který jsme se svou namyšleností připravili a který uznáním své nedostatečnosti a přijetím Boží věci za svou znovu nalezneme. Chceme-li.
Dobrou noc, Jiří Vyleťal
Eldorádo je místo, kde je bohatství tolik, že je ho pro všechny dost a nevzniká ekonomická nerovnost.
Ale společenská nerovnost vzniká i bez ekonomické nerovnosti. Zvířata majetek nemají, ale mezi společensky žijícími zvířaty rovnost většinou nevládne.
V počátcích mnišského hnutí se mniši vzdávali nejen soukromého majetku, ale i moci. Nepovažovali například za dobré, aby představený kláštera byl knězem. Po nějaké době se ale opati stávali i mocnými biskupy, obyčejní mniši žili v celách, opat v rezidenci.
Je ekonomická nerovnost důsledkem či příčinou mocenské nerovnosti? V západním světě jsou velké korporace mocné kvůli své ekonomické síle, oligarchové v postsovětském světě jsou bohatí, protože jsou mocní.
Ale společenská nerovnost vzniká i bez ekonomické nerovnosti. Zvířata majetek nemají, ale mezi společensky žijícími zvířaty rovnost většinou nevládne.
V počátcích mnišského hnutí se mniši vzdávali nejen soukromého majetku, ale i moci. Nepovažovali například za dobré, aby představený kláštera byl knězem. Po nějaké době se ale opati stávali i mocnými biskupy, obyčejní mniši žili v celách, opat v rezidenci.
Je ekonomická nerovnost důsledkem či příčinou mocenské nerovnosti? V západním světě jsou velké korporace mocné kvůli své ekonomické síle, oligarchové v postsovětském světě jsou bohatí, protože jsou mocní.
September 10, 2016 v 8.35
Těžko říct, co je příčina a co důsledek. Vlastnictví a moc jsou do jisté míry totožné. Vlastnický vztah není vztah člověka k věci. Vlastnické vztahy jsou vztahy mezi lidmi. Lidé totiž musí uznávat, že něco vlastním, jinak nic vlastnit nebudu. Proto jsou dnes problémy třeba s duševním vlastnictvím. Na rozdíl od toho hmotného, s nímž zatím není problém, duševní vlastnictví všichni neuznávají.
Některé (přírodní) národy zase neuznávají (neuznávaly) soukromé vlastnictví půdy.
No a z dějin víme, že se uznávalo i vlastnictví lidí, což je dnes pro většinu lidí nepřijatelné.
Některé (přírodní) národy zase neuznávají (neuznávaly) soukromé vlastnictví půdy.
No a z dějin víme, že se uznávalo i vlastnictví lidí, což je dnes pro většinu lidí nepřijatelné.
Historicky bylo tolik způsobů držení půdy, že je těžko říct, co je ještě vlastnictví a co spíš pacht.
Ostatně každý soukromý pozemek je dnes současně územím nějakého státu a platí tam jeho zákony, které práva vlastníka upravují.
Ve Velké Británii jsou dokonce rozdíly v rámci jednoho státu: V Anglii můžete ve volné krajině po soukromém pozemku chodit jen tam, kde je "right of way", cesta zanesená na oficiální ordnance map. V Skotsku jsou sice skoro všude drátěné ploty, ale ty můžete přelézt a chodit kudy chcete, někdy jsou tam k tomu účelu dokonce schůdky, ploty jsou kvůli ovcím. Samozřejmě to neplatí pro pole, zahrady a tak podobně.Vzniklo to historicky, ale stejně to odráží i to, že skotská společnost je více rovnostářská než anglická.
Ani u nás z toho, že máte kus lesa neplyne, že tam můžete třeba těžit písek v povrchovém dole.
Ostatně každý soukromý pozemek je dnes současně územím nějakého státu a platí tam jeho zákony, které práva vlastníka upravují.
Ve Velké Británii jsou dokonce rozdíly v rámci jednoho státu: V Anglii můžete ve volné krajině po soukromém pozemku chodit jen tam, kde je "right of way", cesta zanesená na oficiální ordnance map. V Skotsku jsou sice skoro všude drátěné ploty, ale ty můžete přelézt a chodit kudy chcete, někdy jsou tam k tomu účelu dokonce schůdky, ploty jsou kvůli ovcím. Samozřejmě to neplatí pro pole, zahrady a tak podobně.Vzniklo to historicky, ale stejně to odráží i to, že skotská společnost je více rovnostářská než anglická.
Ani u nás z toho, že máte kus lesa neplyne, že tam můžete třeba těžit písek v povrchovém dole.
S tím Hitlerem asi pravdu mít nebudete. Četla jsem, že třetí říše ztroskotala také ekonomicky, nejen proto, že byla poražena ve válce.
A i kdyby to byla pravda, že se tehdejší Německo pozvedlo po stránce sociální, co by to bylo platné, když se tak dělo na úkor jiných národů?
A i kdyby to byla pravda, že se tehdejší Německo pozvedlo po stránce sociální, co by to bylo platné, když se tak dělo na úkor jiných národů?
September 10, 2016 v 13.23
Jinak chápu, že ta správa státu je s tou politikou propojená a dokud existují státy, ani to jinak nelze. Ovšem je možné budovat oblasti, kde politika jakožto soupeření o moc nemá vliv, kde je zkrátka ta nulová rovina politična. Třeba rodinné vztahy, ale i přátelské vztahy.... Myslím si, že tohle je možné i v práci mezi zaměstnanci, mezi sousedy atd.
JP
September 10, 2016 v 13.58
No já jsem tou - relativně úspěšnou - Hitlerovou správou země měl na mysli víceméně jenom to období od převzetí moci až do vypuknutí války. Protože ta válečná doba, to byl naprosto extrémní stav, který je sotva možno hodnotit podle standardních měřítek.
-----------------------------------
Jinak co se týče toho ekonomického kolapsu Třetí říše: ano, to souhlasí v tom smyslu, že Německo bylo vlastně permanentně deficitní. Ono vlastně muselo jít do války - neboť jedině těmi svými výboji získávalo vždy nové a nové prostředky. Hitler měl na svém ministerstvu financí dokonce vysloveně specializovaný "přepadový oddíl", který vždy po dobytí nějaké země tam byl okamžitě vyslán, aby převzal kontrolu nad tamější státní bankou, a v ní uložené peněžní prostředky zajistil ve prospěch Říše.
V této souvislosti je ovšem docela zajímavý jeden moment: Hitlerovi ekonomové - právě u vědomí této reálné deficitnosti německé ekonomiky směřující fakticky k bankrotu - na něj naléhali, aby zvýšil daně německému obyvatelstvu. Ale - proti tomu se Hitler zatvrzele vzpouzel! Těžko soudit z jakých vlastně vnitřních pohnutek a motivů; ale snad v tom byla nějaká jeho ryze paternalistická póza, že on přece nebude žádným způsobem daňově zatěžovat "svůj" vyvolený německý národ. (Od toho tu přece byly národy jiné, aby bylo možno je vysávat a ždímat.)
-----------------------------------
Jinak co se týče toho ekonomického kolapsu Třetí říše: ano, to souhlasí v tom smyslu, že Německo bylo vlastně permanentně deficitní. Ono vlastně muselo jít do války - neboť jedině těmi svými výboji získávalo vždy nové a nové prostředky. Hitler měl na svém ministerstvu financí dokonce vysloveně specializovaný "přepadový oddíl", který vždy po dobytí nějaké země tam byl okamžitě vyslán, aby převzal kontrolu nad tamější státní bankou, a v ní uložené peněžní prostředky zajistil ve prospěch Říše.
V této souvislosti je ovšem docela zajímavý jeden moment: Hitlerovi ekonomové - právě u vědomí této reálné deficitnosti německé ekonomiky směřující fakticky k bankrotu - na něj naléhali, aby zvýšil daně německému obyvatelstvu. Ale - proti tomu se Hitler zatvrzele vzpouzel! Těžko soudit z jakých vlastně vnitřních pohnutek a motivů; ale snad v tom byla nějaká jeho ryze paternalistická póza, že on přece nebude žádným způsobem daňově zatěžovat "svůj" vyvolený německý národ. (Od toho tu přece byly národy jiné, aby bylo možno je vysávat a ždímat.)
JP
- bohatství, nebo moc? Jak už konstatovala paní Hájková, to se v praxi velice obtížně rozlišuje, co je vlastně prvotní.
Pokud bychom vyšli z časové posloupnosti, pak prvotní je moc - ve zvířecích tlupách se určitý (alfa-)jedinec dostane do vedoucí, dominantní pozice prostě proto, že je ten nejsilnější. A tímto jeho dominantním - mocenským - postavením jsou pak spojené i příslušné materiální (i nemateriální) výhody.
Na straně druhé by i tady bylo možno se na celou záležitost podívat zcela opačně: totiž tak, že ti dominantní jedinci se do toho souboje o moc pouští právě jenom s vyhlídkou na ty výhody; čili, s vyhlídkou na "bohatství".
Takže v každém případě je možno soudit: bohatství a moc jsou spolu nerozlučně spjaty. Bohatství znamená moc; a zároveň moc je cesta k bohatství.
Otázkou je, jestli je možno jinak: společnost bez té sociální nerovnosti.
Shodou okolnosti jsem zrovna teď četl článek o tom, jak v jedné německé firmě (v Brémách) změnili interní organizační strukturu, v tom smyslu že byly odstraněny všechny hierarchie, a nyní se rozhoduje víceméně zcela horizontálně. Čili demokraticky.
To jest, v praxi to má fungovat tak, že když někdo dostane nějaký nápad, co by se mělo provést, tak s tím nejde za nějakým šéfem který to buďto schválí nebo ne; nýbrž svou myšlenku zveřejní, na základě toho se - v optimálním případě - sejdou lidé z různých oddělení, kteří dané věci nejlépe rozumí, a ti pak kompetentně rozhodnou o optimálním řešení.
Výsledek tohoto experimentu? Ne zcela jednoznačný. Na straně jedné si vedení firmy pochvaluje zvýšení efektivity rozhodovacích procesů (především proto že se odbouraly hranice mezi jednotlivými odděleními, podřízenými právě jenom tím svým vlastním šéfům).
Na straně druhé, tento systém kdy zmizí jasné a přehledné hierarchie, a kdy náhle je vlastně každý odpovědný za všechno, se naprosto nezamlouvalo všem zaměstnancům; a někteří dokonce dali výpověď.
A - co je právě pro naši otázku po sociální nerovnosti významné - ukázala se jedna zásadní věc: totiž že i když teoreticky má v těch nových horizontálních rozhodovacích strukturách každý naprosto stejné právo se k dané věci vyjádřit, ve skutečnosti se pravidelně prosazují stále ti samí - totiž ti, kteří mají "nejsilnější hlas". Tedy ti agilní, energičtí, kteří se čistě svou sebevědomou, dominantní osobností prosadí proti těm ostatním.
A přitom ovšem - tito dominantní jedinci takto podle všeho nezískávají nijaké dodatečné materiální výhody; ten faktor bohatství tu tedy odpadá.
Jestli získávají moc? To je velice problematická otázka. Oni nezískávají moc nad druhými v institucionalizovaném slova smyslu; formálně jsou si i nadále všichni rovni. Oni však získávají moc neformální - takovou moc, která je spojená právě s tím čistě dominantním postavením v daném kolektivu.
Alespoň takový je stav věcí v dané chvíli. Jestli tato neformální dominance určitých jednotlivců časem nepřeroste i v dominanci faktickou, a i odpovídajícím způsobem honorovanou (tedy nerovnost v bohatství) - to se ukáže až časem.
Pokud bychom vyšli z časové posloupnosti, pak prvotní je moc - ve zvířecích tlupách se určitý (alfa-)jedinec dostane do vedoucí, dominantní pozice prostě proto, že je ten nejsilnější. A tímto jeho dominantním - mocenským - postavením jsou pak spojené i příslušné materiální (i nemateriální) výhody.
Na straně druhé by i tady bylo možno se na celou záležitost podívat zcela opačně: totiž tak, že ti dominantní jedinci se do toho souboje o moc pouští právě jenom s vyhlídkou na ty výhody; čili, s vyhlídkou na "bohatství".
Takže v každém případě je možno soudit: bohatství a moc jsou spolu nerozlučně spjaty. Bohatství znamená moc; a zároveň moc je cesta k bohatství.
Otázkou je, jestli je možno jinak: společnost bez té sociální nerovnosti.
Shodou okolnosti jsem zrovna teď četl článek o tom, jak v jedné německé firmě (v Brémách) změnili interní organizační strukturu, v tom smyslu že byly odstraněny všechny hierarchie, a nyní se rozhoduje víceméně zcela horizontálně. Čili demokraticky.
To jest, v praxi to má fungovat tak, že když někdo dostane nějaký nápad, co by se mělo provést, tak s tím nejde za nějakým šéfem který to buďto schválí nebo ne; nýbrž svou myšlenku zveřejní, na základě toho se - v optimálním případě - sejdou lidé z různých oddělení, kteří dané věci nejlépe rozumí, a ti pak kompetentně rozhodnou o optimálním řešení.
Výsledek tohoto experimentu? Ne zcela jednoznačný. Na straně jedné si vedení firmy pochvaluje zvýšení efektivity rozhodovacích procesů (především proto že se odbouraly hranice mezi jednotlivými odděleními, podřízenými právě jenom tím svým vlastním šéfům).
Na straně druhé, tento systém kdy zmizí jasné a přehledné hierarchie, a kdy náhle je vlastně každý odpovědný za všechno, se naprosto nezamlouvalo všem zaměstnancům; a někteří dokonce dali výpověď.
A - co je právě pro naši otázku po sociální nerovnosti významné - ukázala se jedna zásadní věc: totiž že i když teoreticky má v těch nových horizontálních rozhodovacích strukturách každý naprosto stejné právo se k dané věci vyjádřit, ve skutečnosti se pravidelně prosazují stále ti samí - totiž ti, kteří mají "nejsilnější hlas". Tedy ti agilní, energičtí, kteří se čistě svou sebevědomou, dominantní osobností prosadí proti těm ostatním.
A přitom ovšem - tito dominantní jedinci takto podle všeho nezískávají nijaké dodatečné materiální výhody; ten faktor bohatství tu tedy odpadá.
Jestli získávají moc? To je velice problematická otázka. Oni nezískávají moc nad druhými v institucionalizovaném slova smyslu; formálně jsou si i nadále všichni rovni. Oni však získávají moc neformální - takovou moc, která je spojená právě s tím čistě dominantním postavením v daném kolektivu.
Alespoň takový je stav věcí v dané chvíli. Jestli tato neformální dominance určitých jednotlivců časem nepřeroste i v dominanci faktickou, a i odpovídajícím způsobem honorovanou (tedy nerovnost v bohatství) - to se ukáže až časem.
To se říká o námořní plavbě. Velení či řízení není jen moc ve smyslu lepší možnosti prosazovat své zájmy, má i organizační funkci, bez které to v některých situacích nejde.
I moc kapitána může být rozličná. Například dle pravidel Hansy ve středověku měl námořník, kterého kapitán uhodil, právo mu to vrátit. Kdyby to udělal britský námořník v 18, století, za chvíli by se houpal na ráhně.
V téže době piráti vytvořili alternativní společnost, kde neplatily dobové představy o tom, kdo má mít vyšší postavení. Kapitánem pirátů se mohl stát i černoch, kapitán si musel velení prosadit. Byly i pirátky. Kapitán ovšem musel být nejen silný a bojovný, musel také umět navigovat.
Tato dvojí stránka moci či velení se projevuje při revolucích. Revoluce proti nespravedlivé moci se nepodaří nekoordinovanému davu, ale z revolučních vůdců se zase často stávají diktátoři, kteří leckdy zavedou krutější režim než byl ten svržený.
I moc kapitána může být rozličná. Například dle pravidel Hansy ve středověku měl námořník, kterého kapitán uhodil, právo mu to vrátit. Kdyby to udělal britský námořník v 18, století, za chvíli by se houpal na ráhně.
V téže době piráti vytvořili alternativní společnost, kde neplatily dobové představy o tom, kdo má mít vyšší postavení. Kapitánem pirátů se mohl stát i černoch, kapitán si musel velení prosadit. Byly i pirátky. Kapitán ovšem musel být nejen silný a bojovný, musel také umět navigovat.
Tato dvojí stránka moci či velení se projevuje při revolucích. Revoluce proti nespravedlivé moci se nepodaří nekoordinovanému davu, ale z revolučních vůdců se zase často stávají diktátoři, kteří leckdy zavedou krutější režim než byl ten svržený.
Stádo krav prý vede obvykle ta nejchytřejší a nejzkušenější, o tu funkci se nebojuje, protože ani žádné výhody nepřináší.
PM
September 10, 2016 v 20.49
Antická demokracie několikrát následovala příkladu moudřejších savců
Ale opakovaně neúspěšně - čela pyramidy společenské moci postavené na nezištnosti nejchytřejších a nejzkušenějších se vždy zmocnil nejchytřejší a nejzkušenější uzurpátor.
Poučená moderní demokracie se pokouší nabídnout chytrým uzurpátorům podmínky částečné realizace formou nesčetného množství mocenských pozic s omezenou možností týrání - zneužívání moci.
Pokus kterého se dnes účastníme se nezdá být prvním ani posledním.......bych dodal.
Poučená moderní demokracie se pokouší nabídnout chytrým uzurpátorům podmínky částečné realizace formou nesčetného množství mocenských pozic s omezenou možností týrání - zneužívání moci.
Pokus kterého se dnes účastníme se nezdá být prvním ani posledním.......bych dodal.
September 10, 2016 v 21.22
Krávy, případně jiná zvířata, žijí sice ve skupinách, ale mohou prožívat pocit sounáležitosti? A potřebují ho vůbec?
My lidé ano. Je to něco, co nám dnes zoufale chybí. Proto náš život, ovládaný sobectvím, není skutečný život. Skutečný lidský život totiž má být orientován na bližního, nemá být ovládán sobectvím. Možná ta sounáležitost opravdu není nic přirozeného, co má člověk sám od sebe (když pozorujeme děti na pískovišti, zjistíme, že nerady půjčují hračky), ale něco, čemu je třeba se naučit, aby byl člověk člověkem. Tak jako se učíme číst a psát. Nebo je to něco, k čemu je zapotřebí dospět. Řekla bych přímo "s boží pomocí".
My lidé ano. Je to něco, co nám dnes zoufale chybí. Proto náš život, ovládaný sobectvím, není skutečný život. Skutečný lidský život totiž má být orientován na bližního, nemá být ovládán sobectvím. Možná ta sounáležitost opravdu není nic přirozeného, co má člověk sám od sebe (když pozorujeme děti na pískovišti, zjistíme, že nerady půjčují hračky), ale něco, čemu je třeba se naučit, aby byl člověk člověkem. Tak jako se učíme číst a psát. Nebo je to něco, k čemu je zapotřebí dospět. Řekla bych přímo "s boží pomocí".
ŠŠ
bez soucítění? Přinášejí aktivity v sobectví stejnou kvalitu vnitřního uspokojení jako činnost v sounáležitosti?
September 11, 2016 v 8.49
Já si myslím, že sounáležitost a soucítění je jedno a totéž: Cítím, že jsem součástí nějakého většího celku a prožívám to. Zároveň vím, že existují i jiné součásti toho celku a soucítím s nimi.
ŠŠ
že sounáležitost gangu – skupiny zločinců - může být výraznější nebo i pevnější než sounáležitost skupiny věřící v dobro a dobročinnost.
Dále si kladu otázku: může se soucítění odvíjet od soucitu nebo je totéž co soucit?
Dále si kladu otázku: může se soucítění odvíjet od soucitu nebo je totéž co soucit?
September 11, 2016 v 11.13
Mluvím-li o celku, jehož jsme součástí, a cítíme s ním sounáležitost, nemám na mysli jenom nějakou ohraničenou komunitu, ať dobrou či zlou. Člověk by se asi s žádnou skupinou neměl zcela identifikovat, natož s gangem. K tomu, abychom si jako jednotlivci udrželi vědomí, co je dobré a co není, pomáhá společenství s Bohem.
Ocituji tady ještě úryvek z textu autorky, kterou jsem zmínila už v diskusi pod článkem pana Poláčka (tentokrát ale z jiné její knihy), protože je v něm také zmínka o vykoupení:
"Skutečná mystika, což v tomto případě znamená mystika revolucionářská, překonává toto duchovní sobectví, charakterizující tolik ezoterických uskupení, překonává je a stává se součástí pokračujího stvoření světa, na němž máme podíl. Jak učí židovská mystika, je možné spasit celý svět, nejen zachraňovat jednotlivé duše. Mystický podíl na vykoupení spojuje jednotlivce, kteří na vykoupení pracují, aniž by ho však sami mohli dosáhnout".
Ocituji tady ještě úryvek z textu autorky, kterou jsem zmínila už v diskusi pod článkem pana Poláčka (tentokrát ale z jiné její knihy), protože je v něm také zmínka o vykoupení:
"Skutečná mystika, což v tomto případě znamená mystika revolucionářská, překonává toto duchovní sobectví, charakterizující tolik ezoterických uskupení, překonává je a stává se součástí pokračujího stvoření světa, na němž máme podíl. Jak učí židovská mystika, je možné spasit celý svět, nejen zachraňovat jednotlivé duše. Mystický podíl na vykoupení spojuje jednotlivce, kteří na vykoupení pracují, aniž by ho však sami mohli dosáhnout".
September 11, 2016 v 11.19
Řekla bych, že soucit je lítost nad někým, kdo trpí.
Soucítění by mohlo být přijetí a pochopení všeho a všech.
Ale jsou to jen slova. Každý si může ty pojmy vyložit jinak.
Soucítění by mohlo být přijetí a pochopení všeho a všech.
Ale jsou to jen slova. Každý si může ty pojmy vyložit jinak.
ŠŠ
Jsme proto stejně součástí přírody jako součástí transcendentna.
Každý toužíme po štěstí. Když označíme štěstí, o němž článek paní Hájkové pojednává, slovy „určitá kvalita vnitřního uspokojení“, měly by nás nejspíše zajímat dvě věci, a to rovnou mírou. Předně čemu by ta kvalita vnitřního uspokojení měla odpovídat a jak ji popsat. Dále pak stanovit podmínky šťastné společnosti, jejího organizování a vzniku. Nejspíš nelze jinak, než propojit řešení z pohledu jedince a z pohledu společenství lidí a přírody – řekněme úvahami o průniku množin šťastných individualit a množin šťastných společenství, obojí situovaných ve vyrovnané přírodě. Transcendenci se přitom stěží vyhneme.
Každý toužíme po štěstí. Když označíme štěstí, o němž článek paní Hájkové pojednává, slovy „určitá kvalita vnitřního uspokojení“, měly by nás nejspíše zajímat dvě věci, a to rovnou mírou. Předně čemu by ta kvalita vnitřního uspokojení měla odpovídat a jak ji popsat. Dále pak stanovit podmínky šťastné společnosti, jejího organizování a vzniku. Nejspíš nelze jinak, než propojit řešení z pohledu jedince a z pohledu společenství lidí a přírody – řekněme úvahami o průniku množin šťastných individualit a množin šťastných společenství, obojí situovaných ve vyrovnané přírodě. Transcendenci se přitom stěží vyhneme.
JP
Napřed k těm pirátům: to jsem opravdu nevěděl, s těmi černošskými kapitány a s těmi - emancipovanými - pirátkami. Zdá se, že komunita bukanýrů svým demokratičnem o mnoho předběhla vývoj evropské civilizace.
Ale k těm kravám: tady je problém v tom, že "kraví stádo" je čistě umělý produkt chovatelů dobytka. V přírodě se bude pravidelně jednat o stádo s vyváženým poměrem samců a samic - kdy je sotva možno předpokládat, že by si býci své vůdči postavení mezi sebou rozdělili bez boje, jenom na základě jakési přirozené autority. A stejně tak toto dominantní postavení naprosto nebude zbaveno odpovídajících výhod - v každém případě prioritního přístupu k těm nejatraktivnějším kravím krasavicím.
I když na straně druhé: svým způsobem je ovšem právě tohle - totiž vůdčí pozice jenom na základě přirozené autority - opravdu přesně to, k čemu by lidské společenství mělo směřovat, o co by mělo usilovat.
Jde o to vynalézt takové mechanismy, které by tento stav reálně umožňovaly.
Ale k těm kravám: tady je problém v tom, že "kraví stádo" je čistě umělý produkt chovatelů dobytka. V přírodě se bude pravidelně jednat o stádo s vyváženým poměrem samců a samic - kdy je sotva možno předpokládat, že by si býci své vůdči postavení mezi sebou rozdělili bez boje, jenom na základě jakési přirozené autority. A stejně tak toto dominantní postavení naprosto nebude zbaveno odpovídajících výhod - v každém případě prioritního přístupu k těm nejatraktivnějším kravím krasavicím.
I když na straně druhé: svým způsobem je ovšem právě tohle - totiž vůdčí pozice jenom na základě přirozené autority - opravdu přesně to, k čemu by lidské společenství mělo směřovat, o co by mělo usilovat.
Jde o to vynalézt takové mechanismy, které by tento stav reálně umožňovaly.
JP
Paní Hájková, je sice na jedné straně fakt, že děti velice nerady půjčují své hračky (už tady se zřejmě manifestuje primární vlastnický pud, což pak zjevně protiřečí víře komunismu v přirozenost kolektivního vlastnictví).
Jenže - na straně druhé je stejně tak fakt, že jsou to právě lidská mláďata, která se s ostatními dělí o potravu. Každý asi někdy zažil to kouzelné dětské gesto, když dítě ze svého nabídne sousto svému sousedu či protějšku. Něco takového opičí mládě neudělá nikdy. A mnozí etologové soudí, že právě někde tady bude zakotven ten nejzákladnější rozdíl mezi člověkem a zvířetem - v té schopnosti nezištně dávat ze svého.
Jenže - na straně druhé je stejně tak fakt, že jsou to právě lidská mláďata, která se s ostatními dělí o potravu. Každý asi někdy zažil to kouzelné dětské gesto, když dítě ze svého nabídne sousto svému sousedu či protějšku. Něco takového opičí mládě neudělá nikdy. A mnozí etologové soudí, že právě někde tady bude zakotven ten nejzákladnější rozdíl mezi člověkem a zvířetem - v té schopnosti nezištně dávat ze svého.
JP
Ano, na tom opravdu něco bude - tedy na tom "pokračujícím stvoření světa, na kterém máme podíl".
Toto pokračování v "dobrém díle" má opravdu svou intenzivně niternou, mystickou složku, která přesahuje holý racionalismus čistě funkčního zlepšení poměrů. Je to ten stav, kdy člověk získává pocit, že naplňuje konečný záměr či cíl samotného bytí. Takovýto svůj mysticismus měl dozajista i - jinak naprosto materialistický - komunismus, jinak by nikdy nedosáhl takové síly.
Toto pokračování v "dobrém díle" má opravdu svou intenzivně niternou, mystickou složku, která přesahuje holý racionalismus čistě funkčního zlepšení poměrů. Je to ten stav, kdy člověk získává pocit, že naplňuje konečný záměr či cíl samotného bytí. Takovýto svůj mysticismus měl dozajista i - jinak naprosto materialistický - komunismus, jinak by nikdy nedosáhl takové síly.
September 13, 2016 v 2.02
Je to mystika budoucnosti. Nebo mystika tvořící budoucnost. Naše dnešní skutky se v budoucnosti naplní smyslem.
Takovou mystiku lze jen těžko žít jinak než kolektivně.
Takovou mystiku lze jen těžko žít jinak než kolektivně.
JP
Ano, v tomto smyslu (společné dílo pro budoucnost) se jedná o mysticismus kolektivní. Ovšem na straně druhé, každý mystický zážitek jako takový je výhradně (nebo přinejmenším primárně) ryze osobní, niterná záležitost. Kterou je jen velice omezeně možno sdílet s druhými. Ne že by to nebylo možné vůbec, ten kolektivní mysticismus bezpochyby existuje a účinkuje; ale jak řečeno ten samotný prožitek je ryze niterná záležitost.
-------------------------------------------
O těch dvou stránkách mysticismu je ale možno uvažovat i v jiné rovině. Je takovýto mysticismus vlastně pozitivní, anebo ale negativní záležitostí?
Když se vrátíme k tomu kolektivnímu mysticismu - jako jeho prototyp platí německý fašismus, a tady ovšem není zapotřebí dlouze rozvažovat o tom, s jakou konotací je tento nerozlučně spojen. Ale i ten "komunistický mysticismus", který nepochybně také existoval - i tam je spíše dáván do souvislosti s kolektivním fanatismem, například ve spojitosti s divadelními procesy, kdy lid se nechal zmámit režimní propagandou natolik, že žádal trest smrti pro nevinné; a dokonce pro ty, kteří bojovali za jeho vlastní svobodu.
Takže jak řečeno, v daném smyslu by mysticismus musel být nutně spojován výhradně s negativní konotací.
Ale na straně druhé - i s přihlédnutím ke všem těmto negativním stránkám nelze zavírat oči před tím, že u r č i t á, "zdravá" míra mysticismu může mít i svou pozitivní úlohu. A například celý svět křesťanství (o jehož pozitivní civilizační roli pro Evropu nemůže být sporu) by bez určité míry mysticismu nikdy nebylo možno vybudovat.
Mysticismus - co je to vlastně? Na straně jedné bezpochyby iracionalismus; ovšem, iracionalismus sám nemusí být za všech okolností ani temný, ani slepý; je to jen jiný způsob vnímání skutečnosti, který naopak v určitých případech může vidět mnohem dál, nežli striktně kauzálně a lineárně uvažující rozum. Mysticismus, dalo by se říci, je intuice spojená s hlubokým niterným prožitkem. Který se pak přetavuje v maximální motivaci dosáhnout toho cíle, který byl spatřen tím intuitivním viděním.
-------------------------------------------
O těch dvou stránkách mysticismu je ale možno uvažovat i v jiné rovině. Je takovýto mysticismus vlastně pozitivní, anebo ale negativní záležitostí?
Když se vrátíme k tomu kolektivnímu mysticismu - jako jeho prototyp platí německý fašismus, a tady ovšem není zapotřebí dlouze rozvažovat o tom, s jakou konotací je tento nerozlučně spojen. Ale i ten "komunistický mysticismus", který nepochybně také existoval - i tam je spíše dáván do souvislosti s kolektivním fanatismem, například ve spojitosti s divadelními procesy, kdy lid se nechal zmámit režimní propagandou natolik, že žádal trest smrti pro nevinné; a dokonce pro ty, kteří bojovali za jeho vlastní svobodu.
Takže jak řečeno, v daném smyslu by mysticismus musel být nutně spojován výhradně s negativní konotací.
Ale na straně druhé - i s přihlédnutím ke všem těmto negativním stránkám nelze zavírat oči před tím, že u r č i t á, "zdravá" míra mysticismu může mít i svou pozitivní úlohu. A například celý svět křesťanství (o jehož pozitivní civilizační roli pro Evropu nemůže být sporu) by bez určité míry mysticismu nikdy nebylo možno vybudovat.
Mysticismus - co je to vlastně? Na straně jedné bezpochyby iracionalismus; ovšem, iracionalismus sám nemusí být za všech okolností ani temný, ani slepý; je to jen jiný způsob vnímání skutečnosti, který naopak v určitých případech může vidět mnohem dál, nežli striktně kauzálně a lineárně uvažující rozum. Mysticismus, dalo by se říci, je intuice spojená s hlubokým niterným prožitkem. Který se pak přetavuje v maximální motivaci dosáhnout toho cíle, který byl spatřen tím intuitivním viděním.
inu, je to mystika - ono to rozpuštění poltické společnosti v společnosti občanské věštili už klasici marxismu a jejich následovníci se čas od času k této představě přihlásili jako k jakési eschatologické vizi zcela nové budoucnosti.
Ale existenci politiky asi zatím ze světa nesprovodíme, tedy pokud budou tak výrazné a často si protiřečící zájmy důležitých skupin a vrstev společnosti. protože to stojí v základech jakéhokoliv poltického systému.
Ale existenci politiky asi zatím ze světa nesprovodíme, tedy pokud budou tak výrazné a často si protiřečící zájmy důležitých skupin a vrstev společnosti. protože to stojí v základech jakéhokoliv poltického systému.
Kolektivní mystika je nebezpečná, pokud se projevuje davově. Ta masovost, která přecházela až ve fanatismus, byla zásadní chybou (třeba v komunistické éře). Většině lidí jsou komunistické ideje naprosto cizí (záleží jim na přítomnosti, ne na budoucnosti), tedy je nemohli ani nijak hluboce prožívat. Anebo jen takhle davově, jak to známe právě z těch padesátých let.
Ona se ta "nulová rovina politična" může rozvíjet i ve světě ovládaném dosud politikou, kterou zatím ze světa jistě nijak nesprovodíme. Doma spolu taky (většinou) nesoupeříme, ale pomáháme si. Často je to tak i v práci mezi kolegy. Tyto vztahy by se měly posilovat. Ovšem to se nedá nijak regulovat. To musí vycházet z lidí samotných.
souhlasím s vámi. Ale, jen tak pro zajímavost, našla jsem na internetu (http://www.t-b-from.cz/view/t-b-from/Texty/PMS/Mystika.pdf) i jiný názor na budoucnost náboženství a mystiky, který mystiku pokládá za znak duchovní nedospělosti: Bůh ano, ale bez mystiky.
September 14, 2016 v 2.44
On ten můj odkaz vlastně potvrzuje, že lidem většinou není jasné, co mystika je. Pro někoho to znamená náboženskou zkušenost, pro jiného skrytý význam za obsahem slov. Někdo dokonce vnímá mystiku jako něco negativního.
Zejména pojem "mysticismus" bývá často chápán pejorativně. Od toho pochází slovo mystifikace - uvádění někoho v omyl.
Zejména pojem "mysticismus" bývá často chápán pejorativně. Od toho pochází slovo mystifikace - uvádění někoho v omyl.
JP
V každém případě to byl zajímavý text, paní Hájková (nevíte kdo je jeho autorem? - nebylo tam žádné jméno).
Ano, autor toho textu zcela evidentně mystiku pojímá jako negativní faktor; jako něco, co bylo - ve víře, v křesťanství - nezbytným elementem v raných časech, kdy nedostatečná schopnost tehdejších lidí pochopit Boha vlastním rozumem byla takto suplována mystickými výjevy a obrazy. A podle jeho názoru nyní nadchází čas "definitivního osvobození" od tohoto balastu mysticismu, a kdy na "druhou smlouvu" bude následovat "třetí smlouva". Kdy tedy cesta k Bohu bude založena na čirém rozumu, bez oněch pomocných berliček mystických zjevení.
Bez jakýchkoli pochyb: je to velice zajímavé pojetí celé záležitosti víry. A mnoho na tom je. Ostatně už Hegel (a vlastně celá německá "idealistická" filozofie té doby) pokládal a prohlašoval křesťanství za privilegované vůči všem ostatním právě na základě tvrzení, že křesťanství je prý "rozumným" náboženstvím. Ten faktor "logos" zde tedy vystupoval jednoznačně do popředí oproti jiným součástem víry.
Na straně druhé by ovšem opravdu bylo nutno se napřed sjednotit na tom, co vlastně rozumíme pod pojmem "mystika". Nemálo zvláštní je v této souvislosti, že autor popírá, že by osobní zážitek boha měl mystický charakter. Což je opravdu dosti podivné: tento niterný prožitek Boha asi sotva budeme moci prohlásit za racionální; nějakou ryze filozofickou či jinou racionalistickou úvahou se k takovému prožitku Boha asi sotva dostaneme. A jestliže by tento prožitek neměl mít mystický charakter - tak jaký vlastně?
A vlastně i Bůh sám - toho sice je možno svým způsobem odvozovat racionálně-filozoficky, jako se o to pokusil například Aristoteles; ale na straně druhé Bůh jako takový je opravdu všechno jiné, nežli ten Aristotelův pouhý "Prvotní hybatel". Jinak řečeno: ta skutečnost že člověk vůbec přijde na tu myšlenku že by měl mít svého Boha a modlit se k němu, tak to skutečně není akt nějaké racionality, nýbrž výhradně akt intenzivního niterného prožitku, který sotva můžeme nazvat jinak nežli "mystickým".
Takže všeho všudy, ta snaha autora vystavit most přes tu propast mezi racionalismem a vírou je sice sympatická, ale takto jednoduše to asi opravdu nepůjde. Pokud se má racionalismus smířit s vírou, pak v prvé řadě musí pochopit mysticismus v tom jeho pozitivním smyslu, jak jsem ho definoval minule: totiž jako intuitivní, mimo- respektive metaracionální způsob vnímání skutečnosti.
V tomto smyslu je mysticismus legitimní; ale zásadní otázka je, jestli tuto pozitivní funkci mysticismu bude kdy možno oddělit od té jeho stránky vysloveně anti-racionální, jak ji autor sám velice přesvědčivě vylíčil. O možnosti takovéhoto oddělení obou stránek mysticismu je ale nutno mít závažné pochybnosti.
Kdyby se to ale jednou opravdu podařilo, potom - kdoví? - by opravdu mohl nastat čas pro nějakou "třetí smlouvu"...
Ano, autor toho textu zcela evidentně mystiku pojímá jako negativní faktor; jako něco, co bylo - ve víře, v křesťanství - nezbytným elementem v raných časech, kdy nedostatečná schopnost tehdejších lidí pochopit Boha vlastním rozumem byla takto suplována mystickými výjevy a obrazy. A podle jeho názoru nyní nadchází čas "definitivního osvobození" od tohoto balastu mysticismu, a kdy na "druhou smlouvu" bude následovat "třetí smlouva". Kdy tedy cesta k Bohu bude založena na čirém rozumu, bez oněch pomocných berliček mystických zjevení.
Bez jakýchkoli pochyb: je to velice zajímavé pojetí celé záležitosti víry. A mnoho na tom je. Ostatně už Hegel (a vlastně celá německá "idealistická" filozofie té doby) pokládal a prohlašoval křesťanství za privilegované vůči všem ostatním právě na základě tvrzení, že křesťanství je prý "rozumným" náboženstvím. Ten faktor "logos" zde tedy vystupoval jednoznačně do popředí oproti jiným součástem víry.
Na straně druhé by ovšem opravdu bylo nutno se napřed sjednotit na tom, co vlastně rozumíme pod pojmem "mystika". Nemálo zvláštní je v této souvislosti, že autor popírá, že by osobní zážitek boha měl mystický charakter. Což je opravdu dosti podivné: tento niterný prožitek Boha asi sotva budeme moci prohlásit za racionální; nějakou ryze filozofickou či jinou racionalistickou úvahou se k takovému prožitku Boha asi sotva dostaneme. A jestliže by tento prožitek neměl mít mystický charakter - tak jaký vlastně?
A vlastně i Bůh sám - toho sice je možno svým způsobem odvozovat racionálně-filozoficky, jako se o to pokusil například Aristoteles; ale na straně druhé Bůh jako takový je opravdu všechno jiné, nežli ten Aristotelův pouhý "Prvotní hybatel". Jinak řečeno: ta skutečnost že člověk vůbec přijde na tu myšlenku že by měl mít svého Boha a modlit se k němu, tak to skutečně není akt nějaké racionality, nýbrž výhradně akt intenzivního niterného prožitku, který sotva můžeme nazvat jinak nežli "mystickým".
Takže všeho všudy, ta snaha autora vystavit most přes tu propast mezi racionalismem a vírou je sice sympatická, ale takto jednoduše to asi opravdu nepůjde. Pokud se má racionalismus smířit s vírou, pak v prvé řadě musí pochopit mysticismus v tom jeho pozitivním smyslu, jak jsem ho definoval minule: totiž jako intuitivní, mimo- respektive metaracionální způsob vnímání skutečnosti.
V tomto smyslu je mysticismus legitimní; ale zásadní otázka je, jestli tuto pozitivní funkci mysticismu bude kdy možno oddělit od té jeho stránky vysloveně anti-racionální, jak ji autor sám velice přesvědčivě vylíčil. O možnosti takovéhoto oddělení obou stránek mysticismu je ale nutno mít závažné pochybnosti.
Kdyby se to ale jednou opravdu podařilo, potom - kdoví? - by opravdu mohl nastat čas pro nějakou "třetí smlouvu"...
September 14, 2016 v 18.50
Bohužel nevím. Objevila jsem to náhodou. Já si taky myslím, že mystika nebude nikdy překonaná. Mystika působí na nevědomí, zatímco dokazování na vědomí. Nevím sice, nakolik u moderního člověka vzrůstá podíl vědomí oproti nevědomí - možná že dost, ale troufám si odhadovat, že nevědomí se nikdy úplně nezbavíme. A možná je to dobře.
September 14, 2016 v 19.18
Badiou ve Svatém Pavlovi zdůrazňuje, že mystika je dobrá, ale jenom jako tzv. záložní diskurs. Nesmí se s ní přímo argumentovat. Připomíná, že ani Pavel se svými mystickými zážitky nijak zvlášť nechlubil (2 Kor 12,6 ... Raději ale pomlčím, aby si někdo o mně nemyslel víc, než co u mě vidí nebo ode mě slyší).
+ Další komentáře